The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Máří Magdalena Hajšmanová (* 1952)

• narodila se 16. ledna 1952

• její otec byl v komunistické straně, po okupaci 1968 vystoupil

• její rodina byla sledována

• účastnila se podpůrných setkání po činu Jana Palacha

• pracovala ve školství a ve zdravotnictví

• od devadesátých let pracovala s vysokotlakou komorou ve FN Plzeň

• v roce 2024 žila v Plzni

Vzpomínky na padesátá léta se u pamětníků různí. Někteří vzpomínají na těžké období politických procesů, někomu komunisté v rámci kolektivizace zabavili majetek a někdo si pamatuje, jak ve školních lavicích držel minutu ticha nejprve za generálního tajemníka KSSS Josifa Stalina a o pár dní později stejné ticho ochromilo Československo na počest prezidenta Klementa Gottwalda. Je však i spousta pamětníků, kteří v padesátých letech vyrůstali, ale nic z nepříjemných vzpomínek je nepotkalo. A i v této šedivé době prožili relativně normální a šťastné dětství. 

Mezi takové pamětníky se řadí i Máří Magdalena Hajšmanová, která se do rodiny Živných narodila 16. ledna 1952. O sedmnáct let později její datum narození navždy poznamenal hrdinský čin studenta Jana Palacha, což tehdy čerstvě sedmnáctiletou pamětnici velmi zasáhlo. Své dětství v Plzeňském kraji si ale v padesátých letech velmi užívala. „Měla jsem úžasnou babičku, bydleli s dědou mezi Plzní a Nepomukem na samotě, mezi obcemi Prádlo a Klášter. Byly tam sádky a hájovna. Pokud jsem nemusela do školy, tak jsem tam trávila veškerý volný čas,“ vzpomíná radostně pamětnice na první roky svého dětství. U babičky s dědou chodila na houby a na maliny, trávila čas s zvířaty, a dědeček jí dokonce napustil jednu sádku, která sloužila jako její osobní koupaliště. Není divu, že mladá Máří Magdalena za prarodiči ráda jezdila i v době, kdy jiní dospívající trávili čas s kýmkoliv jiným než se svou rodinou. Prázdniny na samotě tak mladá studentka prožívala i v době, kdy chodila na Střední zdravotnickou školu v Klatovech, kam nastoupila v roce 1967. Připravovala se na práci zdravotní sestry. A i když s sebou studium na střední škole nese jistou zodpovědnost a samostatnost při přípravě na maturitní zkoušku, ta pravá zkouška z dospělosti na Máří Magdalenu Hajšmanovou čekala někde jinde, už po konci prvního ročníku střední školy. 

Slyšeli jsme z dálky střelbu

Zažila ji už v šestnácti letech. Do poklidného léta, které trávila s prarodiči na samotě mezi Prádlem a Klášterem, zasáhl jednadvacátý srpen 1968. „V noci zazvonil telefon, volal náš tatík. Dělal v Přešticích na rozvodně vysokého napětí, tam byly služby pořád. Vzbudil nás a ozvalo se: ‚Máme tady okupanty,‘“ vybavuje si pamětnice osudový telefonát, jako by jí otec zavolal minulý týden, a ne před více než pětapadesáti lety. Když stejnou zprávu zavolal otci pamětnice jeho kolega, myslel si, že se zbláznil. Když si ale šestnáctiletá Máří se svými prarodiči pustila rádio, věděli, že to není legrace. „Byl to strašný pocit,“ vybavuje si pamětnice. Vyrůstala sice v komunismu, ale válku nezažila. Příjezd cizích vojáků do domovské země pro ni tudíž znamenal velký šok. „Bylo mi šestnáct, žili jsme si bezstarostným životem šestnáctiletých dětí. Šlo to mimo nás. Ani v rodině jsme neměli nikoho, kdo by to prožíval. Politiku u nás nikdo neřešil,“ vysvětluje, že „předzvěst“ srpna, takzvané pražské jaro, jako studentka zdravotnické školy v Plzni vůbec nevnímala. Z prvních dnů po okupaci si proto pamatuje hlavně časté poslouchání rádia a střelbu, která se po okolí rozléhala. „Zprávy byly hrozně kusý. Vždycky jsme slyšeli, že obsadili nějakou budovu. Byla to úzkost. Mladej člověk si nedokáže vysvětlit, proč to je,“ vzpomíná Máří Magdalena Hajšmanová na první srpnové dny po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Zážitek pro ni byl o to silnější, že je trávila s prarodiči, kteří zažili válku. „Babička už se dopředu děsila toho, co bude,“ vysvětluje. 

Situaci nepřidávalo ani to, že samota, na které pamětnice trávila léto, byla nedaleko zámku Zelená hora. Ten v pozdějších letech proslavil hlavně román Miloslava Švandrlíka Černí baroni o pomocných technických praporech, které na zámku v padesátých letech pobývaly. I po jejich odchodu ale zámek pustošila československá armáda. A právě proto byl objekt v hledáčku zájmu vojsk Varšavské smlouvy. „Nad námi hned přes silnici dali děla a mířili na Zelenou horu. Vojáci měli zákaz – to bylo i vyhlášení našich představitelů vlády, kde říkali, že nemáme provokovat. Takže vojáci byli zavřeni v kasárnách, nesměli vůbec nic,“ popisuje pamětnice, že vláda vyzvala občany ke klidu. Složky armády tak místo obrany země čekaly stejně jako běžní Čechoslováci, co bude dál. Nedobrovolné vězení zažívali i prarodiče se svou vnučkou. „Nesměli jsme do lesa, nesměli jsme nikam. Byli jsme zavření v hájovně. Na naší cestě stál chlapec s kulometem v ruce. Když jsme šli nakoupit, tak proti nám vyrazil. Chtěl občanku a buď ukázal, abychom šli, nebo že se musíme vrátit,“ vybavuje si nepříjemné vzpomínky. Vojáka stojícího nedaleko se všichni báli, proto je ani nenapadlo z hájenky vycházet, když to nebylo nutné. Na konci prázdnin si pro pamětnici přijel otec. Ani s návratem do školy se ale život nevrátil do starých kolejí. Vojáky potkávala i cestou do školy. „To bylo zvláštní, nepříjemný, ale začali jsme se s tím sžívat. Tichej protest byl hodně tichej, protože jsme si nedovolili. Byli jsme slabší a zakřiknutí, nesnažili jsme se nějak vystupovat, protože to nešlo. Dovedeme se stáhnout a podřídit. Je to škoda, že si nestojíme za svým názorem,“ shrnuje ze svého pohledu charakter Čechů. Přesto okupace v roce 1968 zásadně změnila její pohled na svět. „Lásku k Sovětskému svazu jsem opravdu nepocítila. Měli jsme akorát strach. Byli zmanipulovaní. Pořád si mysleli, že nás jdou zachránit. Ale tady nebylo co zachraňovat,“ uzavírá smutně vyprávění o roku 1968. 

Leden 1969 mě dostal

Další rána mladé studentce přišla o několik měsíců později, v lednu roku 1969. Tehdy se na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace armádami států Varšavské smlouvy na Václavském náměstí upálil student Filozofické fakulty Jan Palach. Shodou okolností to bylo právě na sedmnácté narozeniny pamětnice. „To mě hodně dostalo,“ vypráví. „Dělaly jsme zdravotnickou školu, měly jsme tendenci zachraňovat životy, ne je ztrácet. Navíc to byl mladý chlapec, my byla mladá děvčata. Nechápaly jsme jeho sílu, že to dokázal udělat,“ popisuje neveselou vzpomínku. Bolest mladého chlapce, který utrpěl popáleniny na 80 procentech těla, si studentky zdravotnické školy dokázaly živě představit, protože od prvního ročníku chodily na praxe do nemocnice. A i když veřejný souhlas či podpora jeho činu nebyla v té době žádoucí, většina studentů střední školy, na kterou Máří Magdalena Hajšmanová chodila, začala na klopách nosit černé stužky na znamení smutku a solidarity. „A když bylo 22. ledna rozloučení, tak jsme se sešli na klatovském náměstí. Jen pár lidí, nebyly to celý houfy,“ vzpomíná pamětnice na další prokázání odvahy. Druhý den si odvážlivce zavolali do ředitelny, kde museli vysvětlit, proč na klatovském náměstí byli. „Bylo nám to zapsáno, tehdy se psaly posudky, tak jsme to asi měli v posudku, nevím. Nebyli jsme vyloučení, ale už se na nás koukali trochu jinak,“ vysvětluje. A i když kvůli akci na náměstí měla ve škole vroubek, doma to tak nebrali. Podobný „vroubek“ měl totiž na svědomí i její otec, když krátký čas po okupaci vystoupil z KSČ. „Když byl ve straně, tak se nijak neangažoval. Ale když v roce 1968 položil členskou knížku, byl to velký přečin, který se neodpouštěl. Dávali nám pocítit, že jsme zradili stranu,“ popisuje pamětnice, co otcovo vystoupení ze strany rodině způsobilo. Václav Živný ze strany vystoupil kvůli přesvědčení, se vstupem vojsk Varšavské smlouvy totiž nesouhlasil. Kvůli tomu byla pak celá rodina Živných blíže sledována. Naštěstí Máří Magdalena Hajšmanová v té době už studovala, proto události konce šedesátých let neovlivnily její školní posudek. „Nebylo to příjemný, ale některý to měli daleko horší, někdo měl tatínka zavřeného, to nás nepotkalo. Ale byly tam omezení, že jsme všechno nemohli,“ shrnuje. Pamětnice navíc po střední škole nastoupila do Fakultní nemocnice v Plzni, kde se na posudky tolik nedívalo. U nemocničních lůžek totiž byl vždy nedostatek sester. 

Hříchy v rodině byly podchycené

A i když se zdravotní sestrou chtěla stát vždy, po maturitě v nemocnici vydržela jen dva roky. V roce 1973 se jí narodil syn Tomáš a novopečená maminka nemohla chodit pracovat na směny. Začala proto pracovat v jeslích. Později si dodělala nástavbu na Střední pedagogické škole ve Stříbře a ve školství se pohybovala až do začátku osmdesátých let. Myšlenka na práci zdravotní sestry ji ale stále neopouštěla. „Syn už odrostl a do zdravotnictví mě to pořád táhlo, tak jsem se vrátila,“ vysvětluje stručně. Její posudky už se v té době neřešily, proto mohla nastoupit na internu a později na kardiologii. Jak silná je ale komunistická paměť, se přesvědčila, když na střední školu nastupoval její syn Tomáš. Ještě v polovině osmdesátých let se jeho studia dotklo to, že jeho dědeček po okupaci vystoupil ze strany. „Do revoluce se pořád všechno zaznamenávalo. Hříchy v rodině byly podchycené a pracovalo se s nimi,“ vykládá, že syn chtěl jít na zemědělskou školu, ale kvůli kvótám na horníky a vojáky mu bylo doporučeno, aby šel na vojáka. Tomáš Hajšman ale odmítl. „Když pak končil, zástupce se mě ptal, co jsme udělali, že měl tak strašný posudek. Vzali ho jen na základě přijímacích zkoušek. A končil s průměrem 1,“ vzpomíná pamětnice.  

Ještě před synovou maturitou ale přišla sametová revoluce. „On byl ve třeťáku a byl na maturitním plese v Klatovech jako konferenciér,“ vybavuje si 17. listopad 1989. Máří Magdalena Hajšmanová chodila do práce, ale revoluční dny vnímala plnými doušky alespoň přes rozhlasové vysílání, stejně jako před lety okupaci. Tentokrát ale bylo poslouchání podstatně radostnější. „Poslouchali jsme, co se děje ve městě, v Praze, ve světě. Pacienti také. Prožívali jsme to hodně, měli jsme radost, že komunisté končí,“ vykládá nadšeně i po letech. Přiznává ale, že časem euforie trochu opadla. „Čekali jsme něco lepšího, že to bude jiný, nebude to takový, jako bylo. Začátky byly krásnější, pak se to zvrtávalo,“ myslí si. Sama v době devadesátých let a všudypřítomných privatizací odešla z městské nemocnice do fakultní. Tam se dostala k práci s hyperbarickou komorou. „Tam jsem byla pětadvacet let, byla to moje láska,“ vypráví, že se ve složité práci založené na odborné manipulaci se strojem našla. „Byly jsme neustále v pohotovosti. Musela jsem mít zkoušky na vysokotlaké nádoby. Nemohl to dělat každý,“ vzpomíná, že se díky nové činnosti měla pořád co učit. U vysokotlaké komory nakonec přesluhovala čtyři roky. „Bylo to pestrý,“ shrnuje s tím, že ani v důchodu se nenudí. Chodí vypomáhat do prodejny s dětskou obuví. Malí sousedé v okolí ji tak zdraví s oslovením „Babi Botička“. Máří Magdalena Hajšmanová žila v roce 2024 v Plzni.