The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Hallerová (* 1928  †︎ 2022)

• narozena 1. září 1928 ve Vsetíně

• maturita na gymnáziu ve Vsetíně v roce 1947

• 1948-1949 studium Biblické školy pro misionáře v Beatenbergu

• 1949 - evropská konference hnutí Youth For Christ ve Švýcarsku

• 1949 - neprodloužení pobytu v zahraničí, návrat do Československa

• jednoroční zdravotnický kurz

• zaměstnána jako zdravotní sestra v Novém Jičíně, Frýdku-Místku a Uherském Brodě

• 2. polovina 50. let - evangelizační cesty na Slovensko

• 1960 - odsouzena za narušování státního dozoru nad církvemi

• 1961 - sňatek s Oldřichem Hallerem

• 1964 - narození syna Petra

• 1968 - vystoupení na misijní konferenci ve Švýcarsku

• 1969 - narození dcery Hany

• 1976 - výbuch válečné miny na zahradě pražského domu, zranění obou dětí

• pašování křesťanské literatury přes hranice

• překládání německojazyčné literatury

• organizování poznávacích zájezdů do Izraele od roku 1993 do současnosti

• vydání autobiografické knihy Pod oblakem

• zemřela 23. června 2022

Narodila se na Valašsku ve Vsetíně. Vyrůstala nejdřív ve městě, pak v Horní Jasénce v roubené chalupě. Byla divoké dítě, „trucogara“, jak říká. Chtěla mít klukovské povolání, být pirát nebo alespoň parašutista. Do školy chodila potokem, takže ve škole bylo prostým okem patrné, že obě sestry, Ludmila a o rok starší Zdena, jsou rozdílných povah. Že se na Valašsku ukrývali partyzáni, to skoro nestojí zmínku. „Ano, my děti jsme předávaly zprávy a nosily jsme jim jídlo.“ Jinak se taky snažily vykopat zemské jádro a tropily spoustu nejrůznějších vylomenin. Bylo to nádherné dětství. „Vyrůstala jsem v Beskydách. Jen do maturity, pak už mě kroky zavedly jinam, ale ty rané roky se člověku nejvíc zapíšou do srdce, takže Valašsko je dodnes můj nejmilejší kraj.“

Tatínek František Jeník se sice původně vyučil truhlářem, po návratu z legií ale dostal za zásluhy úřednické místo ve státní správě. A jednoho dne si pan oficiál Jeník koupil lístek do kina a byl to právě lístek, který vrátil maminčin nápadník, zaneprázdněný nečekanými povinnostmi. Seděli tedy vedle sebe. Po filmu si domluvili další schůzku a skončilo to sňatkem.

Valašsko je protestantský kraj. Tatínek byl evangelík, ale maminka katolička. Jejich sňatek se katolickému faráři nezamlouval a v jednom kázání promluvil o zaběhlé ovci, která žije s beranem z cizího stáda. A protože dost necitlivě poukazoval na skutečnost, že jejich první dvě děti zemřely, maminka se rozzlobila a vystoupila z katolické církve. Oba manželé pak chodili do evangelického kostela. Postupně se jim ještě narodily dvě dcery. Roku 1927 Zdena a 1. září následujícího roku Ludmila. „Všechny slavné roky v naší nedávné historii končí na osmičku. Jenom v tom roce 1928 se nestalo nic. Tak to jsem se narodila já,“ směje se pamětnice.

Mým vzorem byl Albert Schweitzer

Dobrodružná povaha, touha sloužit lidem a vliv silně věřícího prostředí se spojily v rozhodnutí stát se misionářkou. Ludmilu už někdy ve dvanácti třinácti letech upoutal příklad lékaře a teologa Alberta Schweitzera, který v africkém pralese v Lambaréné vybudoval nemocnici. Ludmila se rozhodla stát se Schweitzerovou spolupracovnicí. Na maturitním tablu z roku 1947 ji spolužáci vyobrazili v kotli, nad nímž dva černoši vedou hovor o tom, jestli bude dobrá studentka Ludmila vskutku „dobrá“. O jejích plánech se zjevně ve škole vědělo. Ludmila zvažovala studium medicíny v Brně, tu bude v Africe potřebovat. Anebo odejde do Švýcarska na dvouletou misionářskou školu a medicínu vystuduje pak. Třeba ve Francii, tam je studium kratší, aby se dřív dostala k doktoru Schweitzerovi, svému dětskému idolu.

Prázdniny roku 1947 strávila v evangelickém táboře v Hrubé Lhotě. Setkala se tu s americkým kazatelem Štefanem Torbicem, který ji přiměl vážně se zamyslet nad svým předsevzetím. Zapochybovala, zda jsou její představy v souladu s Božím plánem. Skutečně Bůh chce, abych odjela do Lambaréné? ptala se Ludmila. A modlila se: „Pane Bože, chci konat tvoji vůli. A jestli máš pro mě něco jiného než medicínu v Brně, tady jsem. A vrátila jsem se z tábora domů.“ A čekala, jestli přijde první zpráva z Brna, že dostala ubytování, nebo ze Švýcarska, že ji přijali. Dlouho se nedělo nic a pak přišel dopis z Beatenbergu. Bylo rozhodnuto.

Odlétala 7. února 1948. V třesoucí se dakotě jí bylo špatně, takže si let vůbec neužila, ale do školy nakonec po několika přestupech s pomocí cizích lidí v pořádku dorazila. Beatenberg se nachází v nádherném prostředí Alp 1200 metrů nad mořem pod vrcholem Niederhorn (1900 m n. m.). Zdejší biblická škola (plným názvem Verein Bibelheim und Bibelschule Beatenberg) měla za úkol připravovat duchovní pracovníky pro misii v místech, kterým se dnes říká země třetího světa. Ludmila se tu setkala s řadou zajímavých osobností. Ředitel školy Saturnin Wasserzug měl židovské kořeny. Jako křesťanský teolog strávil život na různých místech světa, až nakonec v roce 1934, kdy mu bylo 72 let, založil a osobně vybudoval tuto školu, která si postupně vydobyla v církevních kruzích značné renomé. Kolem školy se pohybovala i Olga Fierz, známá společnými aktivitami s Přemyslem Pittrem ve 40. letech. Možná pod jejím vlivem se Ludmila rozhodla, že na misii v Africe založí dětský domov. Jiná učitelka, Alma Neighbour, zorganizovala „Akci východní Evropa“, jejímž cílem bylo dostat přes hranice balonky s letáky. Díky zpáteční adrese se potvrdilo, že akce měla úspěch. Mezi studenty byli i tři Čechoslováci. A shodou okolností i jeden bývalý vlasovec, který věděl, že se nemůže vrátit.

V Ludmilině vlasti krátce po odletu došlo k dalekosáhlým politickým a společenským změnám. Zprvu nebyl možný žádný telefonický ani písemný kontakt, takže nic nevěděla. Jednou při obědě si k ní přisedl ředitel školy a důležitou zprávu jí tlumočil. Když se pak obnovila pošta, posílal jí tatínek výstřižky z novin, aby si mohla udělat představu. Vzpomínala na to, jak na konci války přišli do Vsetína s německou armádou i vlasovci a chladili jejich nadšení z příchodu Rudé armády. Že by toto byly důsledky?

Ludmila studovala Bibli, evangelizační práci, tedy šíření víry, a absolvovala praktika v péči o staré lidi v St. Gallenu. To pro ni nebylo snadné, protože poprvé pocítila různost lidských povah i mezi křesťany. Každý se se stářím vyrovnával jinak a křesťanská víra na to neměla vždy velký vliv. Pochopila, že „stáří si člověk připravuje celý život“. V Beatenbergu zažila první evropskou konferenci hnutí Youth For Christ (Mládež pro Krista). Přijely sem velké duchovní osobnosti jako americký teolog Billy Graham nebo Kanaďan Oswald Smith. Ten kázal: „Kdo z vás myslí na poslední řady? Vy pořád mluvíte jen k prvním řadám, které vám přijdou do kostela, ale Pán Ježíš řekl: Až do posledních končin země.“ To na Ludmilu silně zapůsobilo. Na konferenci také vzniklo dodnes existující Trans World Radio, byly založeny různé misijní společnosti, zkrátka konference měla řadu konkrétních praktických výstupů a mimoto zanechala hluboký otisk v myslích mladých účastníků.

Když Ludmila mezi třetím a čtvrtým semestrem odjela do Československa na praktikum, rozhodla se předávat zážitky a poznatky z konference. Přivezla do Československa letáky, s přítelem Mirkem cestovali po republice, hráli a zpívali křesťanské písničky, letáky rozdávali mezi lidi. „Naplněná dojmy z konference jsem odjela a kázala v Čechách o posledních řadách. O tom, jak je důležité, aby se mladí lidé rozhodli pro poslední řady ve svém městě. Koho ty znáš z okrajových skupin? Co tvoji spolužáci a co tvoji sousedé?“ A Ludmila necítila nebezpečí: „Já jsem se nikdy necítila omezená nějakým režimem.“ Ani stínem myšlenky ji nenapadlo, že by ji komunisté nemuseli pustit zpátky do Švýcarska: měla přece studijní vízum. Do Čech jela i proto, aby se tu rozloučila, protože po posledním semestru odejde do Francie a pak už rovnou do misie.

Když se vrátila do Beatenbergu, čekal ji dopis. Maminka jí sdělovala, že její milý Mirek při koupání v rybníku tragicky zemřel. Byl to šok. A poslední lano, které ji poutalo k Československu, se přeťalo.

Vzhůru do Lambaréné

Školu ukončila 13. listopadu roku 1949 závěrečnou zkouškou. Při výstupním pohovoru se jí ředitel Wasserzug nápadně často ptal na situaci doma v Československu. Nerozuměla tomu, směřuje přece do francouzských kolonií. „Když jsem se připravovala na svoje další působení ve Francii, tak jsem najednou v Bibli, v 13. kapitole Římanům, narazila na verš: ‘Každá duše vrchnostem poddaná buď, není vrchnosti než od Boha zřízené...’ Já jsem říkala: ‘Pane Bože, to nemyslíš na komunisty!’ - ‘Myslím.’ - ‘Na komunisty?’ - ‘Ty myslíš, že komunisté jsou mimo moji supervizi? Nejsou.’ - ‘A já musím být poddaná komunistům?’ - ‘To je tvoje vrchnost.’ Tak jsem věděla, co mám udělat. Sedla jsem, napsala jsem na ministerstvo školství, že žádám o prodloužení svého studijního pobytu ve Francii ke studiu medicíny, a poslala jsem to na ministerstvo. Čekala jsem odpověď a ta přišla velice brzo: ‘To, na co jste dostala studijní povolení původně, jste skončila, vraťte se do Československa.’ Já jsem říkala: ‘Vidíš, Pane Bože? Vidíš? A kde je moje povolání pro Afriku?’“

Ludmile nezbylo, než aby se vrátila do vlasti. Věřila, že Pán Bůh nakonec vše zařídí tak, aby se její poslání naplnilo. Situaci v ČSR se nehodlala podřídit. Jezdila, kázala, evangelizovala. Práci nehledala, ovšem nepracovat, to už byl za komunistů trestný čin. Jednota českobratrská ji tedy přijala do svého dětského domova ve Chvalech jako vychovatelku k dětem. Ano, dětský domov, ten bude jednou budovat v misii, zkušenost se jí bude hodit. A ráda nabídku přijala. Děti ji milovaly, dávala jim ze sebe to nejlepší. Ovšem starší sestry na její úspěch žárlily, odešla proto raději do Prahy do domova diakonie.

V roce 1950 se dozvěděla o možnosti jednoročního kurzu pro maturanty, ze kterého by získala diplom zdravotní sestry. „To je výborné, to taky budu na misijním poli potřebovat a je to jenom jeden rok, to vydržím. Tak jsem šla dělat diplom na zdravotnickou školu. Ale to už jsem byla v tom bolševickém šroťáku. Jak máte něco vystudované, už vám dají bumážku a už jste někam přidělená...“

Dostala umístěnku a nastoupila na oddělení interny v Novém Jičíně. Tehdy jí to ale ještě nedocházelo: „Já jsem pořád věřila, že se do Afriky dostanu. Mám zaslíbení, tak proč bych se tam nedostala? Pořád pro mě bylo všecko prozatím.“

Ovšem čas šel dál, roky plynuly a Ludmila viděla, že její sny se vzdalují. „Napsala jsem ještě panu doktoru Schweitzerovi, že jsem tak strašně chtěla být u něho, a že se nemůžu a nemůžu k němu dostat.“ Dopis do Afriky dopravil kazatel z Jednoty bratrské Radim Kalous. „Zpátky mně pak přivezl od pana doktora odpověď. Dnes už ten dopis nemám, ale z toho, co jsem si zapamatovala, tam bylo napsané, že ‘každý má své Lambaréné’, nemusí to být zrovna v Africe na řece Ogowe.“

Tady se není z čeho radovat

Ludmila Hallerová pracovala v Novém Jičíně jako zdravotní sestra. Absolutorium Biblické školy ve Švýcarsku jí v Československu nedávalo žádné možnosti, diplom nikdo neuznával. Ludmila si proto hleděla doplnit vzdělání. Protože interna v Novém Jičíně sloužila k výuce studentek zdravotních škol, doporučil jí někdo, aby se přihlásila na OŠI, Odbornou školu pro vzdělání instruktorek zdravotních škol, že bude mít větší možnosti. To udělala a v roce 1956 si odnášela diplom.

Ludmila byla svobodná a bezdětná a pracovně putovala po republice: Z OŠI se nejprve vrátila do Nového Jičína, ale pak ji poslali do Frýdku-Místku a nakonec skončila jako hlavní sestra na OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) v Uherském Brodě. Neskrývala, že je křesťanka. Jeden z jejích ředitelů pravidelně porušoval Boží přikázání. „Bral Boží jméno nadarmo, což já jsem velice těžce nesla. Říkala jsem: ‘Soudruhu řediteli, vy se tak často modlíte?’ - ‘Já, komunista?!’ - ‘To není střelná modlitba? Vždyť pořád voláte Boží jméno.’ - ‘No to teda ne! Tak co mám říkat?’ - ‘Třeba Kryštofe Kolumbe, to je jedno, ale neberte Boží jméno nadarmo. Na to jsou strašné tresty. Pán Bůh nenechá bez pomsty nikoho, kdo bere jeho jméno nadarmo.’ A on opravdu začal říkat Kryštofe Kolumbe,“ vypráví se smíchem Ludmila Hallerová.

Byla to doba její osobní krize. Ve sboru, který vedla, došlo k vraždě a sebevraždě manželů, její přítel se s ní rozešel a v zaměstnání měla potíže s nadřízeným. Kumulace těžkých životních situací ji přivedla k hlubokým pochybnostem a zvažovala, že ukončí svůj život. Ještě se vydala na pohřeb známého utěšit pozůstalé a po návratu domů si připravila tabletky. „Ještě se pomodlím, než to spolknu. A najednou mě vám naplnila úžasná radost. Ale úžasná! Přetékající úžasná radost, jakou jsem snad ještě za žádných okolností nezažila. Říkala jsem: ‘Duchu svatý, z čeho se raduješ?’ Tady se není z čeho radovat. Toto místo vůbec není k radování. A v uších mi znělo: ‘Kteréhožto nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou, očekávajíce spasení duší vašich.’ A já jsem najednou věděla, že prostě žádný jiný grund k radosti není potřeba než Pán Ježíš. A že to stačí. A že jsem hloupá, když to chci vzdávat. Vysypala jsem prášky, vypila vodu, lehla a spala. A pak se to postupně začalo upravovat,“ říká Ludmila Hallerová.

Evangelizační cesty na Slovensko

Vnitřní duchovní síla, která se tímto zážitkem obnovila, dala Ludmile schopnost pouštět se i v komunistickou ideologií prosáklém prostředí do nových věcí. Mnohým lidem v jejím okolí byl možná její aktivní křesťanský postoj nepochopitelný, mnozí mu možná nerozuměli, připadal jim „málo rozumný“, ale Ludmila si díky své vnitřní jistotě a přesvědčivosti dokázala získávat sympatie, respekt ke své práci a nakonec i potřebná povolení. „Kde Pán Bůh člověka potřebuje, tam ho potvrdí,“ je přesvědčena. „A když někde nemám být, tak půjdu jinam, mně to nevadilo. Já jsem neměla ambice.“

V Uherském Brodě Ludmila prosadila pořádání Velkých nedělí. Byla to shromáždění v budově uherskobrodského gymnázia svolávaná každý měsíc. Jezdili sem lidé z Moravy i ze Slovenska. „Ohlásili jsme, že musíme mít v gymnáziu shromáždění, protože na tom místě stával bratrský sbor. A komunisté nám to dovolili!“ Přítomní věřící ji zvali na další shromáždění ve svých městech. Ludmila začala zajíždět do Vlčnova, Nivnice i na Slovensko: Moravské Lieskové, Nové Mesto nad Váhom, Stará Turá. Navštěvovala vyznavačské společenství Modrý kríž sester Royových, které komunisté zakázali a ztratilo vůdčí osobnost. Při cestách na Slovensko ji pravidelně doprovázela početná skupina mladých lidí, kteří se při její službě obrátili k víře. Neskrývali se, ve veřejných linkových autobusech zpívali a evangelizovali. „Takže jsme museli být trnem v oku, to já uznávám.“ Navíc Ludmila kázala bez povolení. Beatengberská škola jí po formální stránce v Československu nebyla k ničemu, neměla pověření církve ani státní souhlas, takže nemohla pracovat jako farářka. A tak začala pozorovat, že ji při cestách na Slovensko doprovázejí nejen mladí věřící, ale i podivní pánové v kožených kabátech.

V listopadu 1959 byla pracovně přeložena do Prahy. Bydlela v Praze u strýce a pracovala jako zdravotní sestra na interně. „Jednou jsem se vracela z noční služby a před domem stál nějaký pán v kabátu. A jako by mně v srdci Duch svatý řekl: ‘Ten pán tě hledá.’ Tak jsem za ním šla a řekla jsem: ‘Já jsem Jeníková, vy mě hledáte?’ A ten pán se strašně lekl. Šel za mnou po schodech až k bytu mého strýce a tam mně podal předvolání na StB.“ V předepsaný den se dostavila k výslechu. Muž, který jí přinesl předvolání, ji vyslýchal. „Už byl trochu připravený na všelijaká leknutí. ‘Vy jste věřila tomu, co jste kázala?’ - ‘Samozřejmě.’ - ‘Prosím vás, já myslel, že křesťané už jsou jenom v historických románech a filmech.’ Já jsem na to řekla: ‘Štěstí vaše, že to není pravda, protože jinak se tady hospodářství už zhroutilo. Ti jediní poctiví pracovníci jsou právě křesťané.’ - ‘A taky jste nosila ten talár?’ A já říkám, ne, já chodím ráda hezky oblékaná. A takhle jsme si povídali.

Vedoucí estébák dostal svědectví o lásce Boží

Vyšetřovatel se jí ptal, proč jezdila na Slovensko. Odpověděla mu, že tam byli lidé, kteří chtěli slyšet Boží slovo a neměli příležitost. “Modrý kríž jste zrušili, strana a vláda. To byli všechno lidé z Modrého kríže  a teď jim neměl kdo sloužit, a tak jsem za nimi jezdila a zvěstovala jsem jim evangelium a měli jsme moc krásná shromáždění,” řekla příslušníkovi StB. Dodala, že si spolu moc hezky popovídali. 

“Potom on řekl, aby ještě neodcházela, že si se mnou rád povídá. A vyzval mě- Podepište to. A četla jsem ve spisu, že jsem chodila na Kopaniny, abych přesvědčovala lidi ke vstupu do JRD, to je jednotné zemědělské družstvo slovensky. Já jsem říkala - Co jste to tady napsal? To není pravda. Jenom to podepište, jenom to podepište. Pak šel s lejstrem nahoru, tam byli jeho poddaní a ti mě měli vyslýchat. Tam jsme přišli za nimi a on jim řekl - Podepište to. Odpověděli mu - My jsme nikoho nevyslýchali. On řekl – Já jsem ji vyslechl. Věděla jsem, že to bylo řízení Boží, že ti dva chalani, kteří tam byli, by si mě řádně podali. Podepsali to. A vedoucí estébák dostal důkladné svědectví o Boží lásce a o tom, jak může potkávat dobré lidi místo případů.“

Zřejmě i vyšetřovatele si dokázala získat na svoji stranu, protože ten jí v jednu chvíli přisunul složku s dokumenty a řekl: „’To si přečtěte.’ Tak jsem tím listovala a zjistila jsem, že všechny výpovědi v můj prospěch jsou od mých přátel komunistů, od ředitele, předsedy KSČ, předsedy ROH, předsedy Červeného kříže, všichni možní mí známí komunisté z Uherského Brodu vypovídali o mně, jaká jsem skvělá. A jenom kazatelé, moji dobří přátelé: ‘My jsme jí to říkali, je neukázněná, neposlušná, varovali jsme ji.’ A takhle se vyjadřovali. ‘Z toho si nic nedělejte, co ti flanďáci říkají. Na to nikdo nebere ohled. Hlavně že máte hezké vyjádření od komunistů,’ říkal ten pán. ‘Neberte si advokáta, ten váš pámbů vás osvobodí.’“ A taky že ano. V březnu roku 1960 proběhl v Trenčíně soud. Ludmila byla obviněna z narušování státního dozoru nad církvemi s maximální trestní sazbou až šest let. Dostala dva měsíce podmíněně na dva roky.

Hájila, že je pod autoritou Boží, které podléhají i vlády

„Když se mně ptali, proč cestovala po těch různých stanicích, když to bylo zakázané nebo nebylo to povolené, řekla jsem - Protože je ještě jedna vyšší autorita než ta státní, je to autorita Boží a podléhají jí všecky králové všecky knížata a všecky vlády. A já především, protože jsem dítě Boží, musím poslouchat, co mě říká Pán Bůh. Když mě vede k tomu, ať zvěstuju evangelium, tak prostě jdu a zvěstuju evangelium, ať je to státem povolené nebo nepovolené. Takhle byly otázky všecky cílené na nezákonnost mojí služby, ale já jsem se pořád hájila tím, že jsem pod vyšší autoritou a že vyšší autorita mě klade určité nároky. A já počítám s rizikem. A nemyslím si, že by mě za to naše vláda chválila, ale já prostě jsem pod jinou autoritou a tu musím poslouchat. To se jedná o můj vztah k Pánu Bohu.“

S cestami na Slovensko přestala, zato se více soustředila na své pacienty. I tady našla velký prostor pro duchovní působení. Mezi pacienty našla nakonec i svého budoucího manžela. Oldřich Haller byl vdovec se dvěma dětmi. „Byl to krásný charakter. I v tom prolhaném komunistickém světě zůstal poctivý, z práce si nikdy nepřinesl nic, na co by neměl povolení,“ líčí pamětnice. Nikdy nevstoupil do KSČ. Byl specialista na slaboproudou elektrotechniku, zaměřoval se na klimatotechnologie. „Od dětství jsem pokládala za autoritu sama sebe. Při svatbě jsem se ale rozhodla poslouchat manžela. Byl o mnoho let moudřejší než já.“

Jako by se opakovala zkušenost její maminky. Za to, že se vdala za katolíka, jí smíchovský evangelický sbor nařídil církevní kázeň. Manžela to rozzlobilo a odmítl tam chodit. Vybrala tedy baptistický sbor na náměstí Jiřího z Poděbrad. Manžel i jeho dvě děti tu společně přijali křest. Pro Ludmilu to byl velký okamžik. V roce 1964 se manželům Hallerovým narodil syn Petr a o pět let později dcera Hana.

Křesťanství pod kávou a čokoládou

Ludmila zůstávala doma a starala se o rodinu. „Vždycky jsem rodinu pokládala za prioritu. První před Pánem Bohem, za co jsme zodpovědní, je naše rodina. Aby rodina žila natolik křesťanským životem, že bude světlem pro své okolí.“ Nechtěla ani přestat sloužit církvi. Využívala své kontakty do zahraničí a v časopise Kostnické jiskry vedla rubriku Z misie. Byl to fakticky jediný časopis u nás, který dokázal informovat o tom, že křesťanství se šíří. Překládala z němčiny drobné texty i celé knihy. Za jednu z nejdůležitějších pokládá knihu Modlitebný život věřících od D. H. Dolmana. Baptistický kazatel Švec dokázal prosadit vydání překladu a ten pak putoval do zahraničí, kde se tiskly reprinty a proudily zase tajně zpátky.

Také pamětnice sama se podílela na pašování knih a tiskovin přes hranice. Dostávala pozvání od zahraničních přátel, a měla tak možnost často cestovat i do západních zemí. V krabicích s kakaem a čokoládou se na dně ukrývaly křesťanské knihy. V roce 1968 vyvrcholilo společenské uvolnění a promítlo se i v životě církví v Československu. Vznikaly nové časopisy, církve se vracely k některým aktivitám, které dříve nebyly povoleny, jako například práce s dětmi. Ludmila se v létě roku 1968 vydala s rodinou do Švýcarska a tady právě probíhala velká misijní konference. Ludmila na ní vystoupila s referátem o stavu církví v Československu. Prohlásila, že pokládá za nejdůležitější, aby se církev v totalitě otevírala vedení Duchem svatým. A poukazovala na osobní zkušenost.

Když se vrátili do Prahy, začala okupace spojeneckými vojsky zemí Varšavské smlouvy. Seděli se synem Petrem u rozhlasu a poslouchali zprávy. „Maminko, jak se řekne švýcarsky svoboda? A jak se řekne nemáme?“ ptal se čtyřletý syn matky. Během několika dnů doručil kurýr ze švýcarského velvyslanectví výzvu přátel, aby s celou rodinou přijela, že je pro ně připraveno bydlení i zaměstnání. Manžel ale přišel z práce a řekl: „Když všichni utečou, kdo tady zůstane?“ A tak Hallerovi zůstali. Stali se spojkou mezi Čechy a světem. „Přes náš dům sem proudila literatura, humanitární pomoc a všecko možné. Moje Lambaréné bylo tady.“

Velvyslanectví nebeského království

Totalitní režim církve trpěl, ale vyvíjel na ně značný tlak. Faráři museli být loajální k politické moci, nebylo vůbec snadné vycházet s církevními tajemníky, kteří zajišťovali nad církvemi dozor. Pamětnice sama nebrala nikdy politickou autoritu příliš vážně. „Pro mě je král v nebi a já jsem jeho zástupkyně tady na zemi. Jsem pod jinou supervizí.“ Děti vychovala v pravdě, až tím uváděla učitele ve škole do rozpaků. Jednou se odehrál tento rozhovor: „’Když jsme brali Lenina, váš Petr, paní Hallerová, řekl, že to není pravda, že jste říkala, že Lenin nechal střílet do dětí.’ - ‘Ale to je pravda, paní učitelko, vy to nevíte? Během Velké říjnové socialistické revoluce byli tak rozmnožení sirotci, děti v ulicích velkých měst, jako stáda divoká, že prostě Lenin si s nimi nevěděl rady a nechal je střílet. To jste nevěděla?’ - ‘No to já ale nemůžu říkat, paní Hallerová.’ - ‘Ale já jako matka to říkat můžu. Takže můj syn se dozví pravdu.’“

Na konci osmdesátých let sledovala zahraniční rozhlas a upozorňovala přátele z církve, aby se chystali na změnu, která přijde. Aby připravovali křesťanské rozhlasové a televizní programy. Věřila, že tu komunisté nejsou natrvalo. Bohužel církve na změnu nebyly připraveny. Podle pamětnice nejtěžší chvíle nastala, když se začalo ukazovat, kdo s režimem spolupracoval: kdo dobrovolně, kdo z donucení a kdo vůbec. Rozlišování bylo velmi obtížné. Naopak společnost byla pro evangelium velmi otevřená a ti, kdo toho využili, udělali dobře. Vznikly nové vyznavačské skupiny jako Slovo života, Křesťanská misijní společnost a jiné. „Byla to nádherná doba svobody.“

Ona sama ještě před listopadem 1989 založila misijní společnost při Kostnické jednotě. Jeden z jejích spolužáků působil v Kamerunu a potřeboval podporu, Ludmila tedy zorganizovala balíčkové akce. Na začátku 90. let pak začala pořádat poznávací evangelické zájezdy do Izraele a v této činnosti pokračuje dodnes. Dál překládá a napsala autobiografickou publikaci Pod oblakem. Přestože jí v roce 2014 bylo už 86 let, stále veřejně vystupovala..