Bohuslav Halva

„Von se se mnou jakoby radil, co budeme dělat. A povídá: ,Jo, pane. S tímhletím se nedá vůbec nic dělat, komunisti řáděj, maj moc v ruce. Takže ani odvolávat se nebudem. Já k tomu sice pár slov řeknu, aby se neřeklo...‘ Tak mně vyřkli deset roků, ztrátu občanskejch práv na deset roků, deset tisíc pokuty a veškerej majetek - likvidace. To přijeli, vybrali celou skříň a odvezli hadry (teda - říká se šaty), šaty odvezli pryč, zlikvidovali. Člověk neměl vůbec nic.“

„A že takováhle věc není pro mě, abych řídil prodejny, že jsem trestanej. Na deset roků trestanej. StB na to měla jinej názor, ředitel taky. Ale ředitel, ten je před estébákama takovejhle. Každej. Dneska už ne, dneska už nejsou. Teda jsou, ale neúřadujou. Estébáci. Oni jsou, dyť je nikdo nevystřílel. A naopak, byli penzionováni. Když má už starobní důchod, dostává ještě osm tisíc měsíčně. K důchodu. Takovejhle každej. I estébák.“

„Dřív to tam měli zajatci válečný, německý. Lidi, který, jak končila válka, tady Rusáci pochytali. A tam si museli postavit tyhle koncentráky – Němci, vojáci z války. A museli fárat, dobejvali rudu, uranovou... Tak jsme tam vešli dovnitř... ,Tak tady budete nocovat, než vás někam přidělíme!‘ – ,Prokristapánaboha!‘ Já mu povídám: ,A tady budeme nocovat?‘ – ,No – vy máte nějaký roupy, nemyslíte?!‘ – ,Jaký roupy?‘ No na zemi je rozházená sláma jako ve chlívě pro krávu. Rozházená sláma, někde ze stohu, počernělá, špinavá, jak to bylo někde na poli... To snad není možný. ,No, tady přečkáte!‘ A abysme nezmrzli, tak tam naházeli slámu. A ona sláma izoluje, to je pravda. Stát do druhýho dne a furt na pokračování, jako kůň stojí, to jsme nevydrželi, to člověk nezvládne. Tak jsme si do toho sedli, popustili jsme se dolů, zádama podél zdi, sedli jsme si na prdelku do slámy. A to jsme měli ubytování...“

„Ty chatrný hadry, co jsme vyfasovali (to bylo jako hadr na podlahu), pomalovali oranžovou barvou takovejhle kruh – terč – na levý straně, na srdíčko – a na obou lopatkách – takovýhle kruhy červený. To vás bylo vidět kilometry, s touhletou barvou. Hrůza a děs...“

„Já ten svět neřídím, ale někdo ho asi řídí. Podívejte se: Měsíc tamhle zapadne a ráno ho máme zpátky. Někdo, něco nad tím musí existovat. To není možný, že by to bylo jenom tak náhodou. Každej den mně támhle slunce zapadá a támhle ho mám zase ráno zpátky. A ještě takový divy: jaro, léto, podzim, zima - to je počasový, ale ten vesmír je zajímavej. A nebudu se proti tomu stavět, když všechny generace lidí - to už máme rok 2000 a devět k tomu - já se tomu nebudu vysmívat. V kriminále jsme se modlili, až na nás kolikrát přilít’ bachař - slyšel, že tam někde něco hučí - kouknul do špehýrky, otevřel a dával nám za to dřepy. Za to, že jsme věřící. Takhle to bylo...“