The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hamberger (* 1941)

• narozen 2. dubna 1941 v šumavské Sušici

• otec úředník byl v 50. letech v rámci státní Akce 77 propuštěn

• na jedenáctiletce podstoupil výslech StB kvůli členství v nepovoleném klubu mládeže

• absolvent Pedagogického institutu v Plzni, kvůli obavám o práci vstoupil do KSČ

• v roce 1968 aktivně vystupoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• jako údajný organizátor protestů nemohl od roku 1971 cestovat do zahraničí

• během prověrek nesouhlasil s okupací a vystoupil z KSČ

• byl propuštěn z práce se zákazem činnosti ve školství, přesto odmítl spolupráci s StB

• pracoval jako dělník u meliorací

• po roce 1989 byl plně rehabilitován, opět začal učit

• v roce 2002 odešel do důchodu jako vyšší státní úředník

• celý život se věnuje zpěvu, se známým sušickým sbormistrem Josefem Baierlem pomáhal obnovit mužský pěvecký sbor Svatobor

Podlehnout v šestnácti letech strachu, nebo v pětatřiceti vábení moci? Učitel a milovník zpěvu Jaroslav Hamberger ze šumavské Sušice dokázal odolat obojímu. I když proti sobě měl jednu z nejmocnějších složek komunistického aparátu, StB.

Střípky z války

Na svět přišel 2. dubna 1941, pár měsíců před heydrichiádou, jako prostřední syn. O dva roky později přibyl ještě nejmladší syn Jiří. Rodiče se snažili vytvořit doma klidné prostředí, od všeho je ale uchránit nemohli. Ve vedlejší ulici byl zřízen provizorní lazaret pro německé vojáky.

„Scházeli se tam členové Hitlerjugend. V pětačtyřicátém tam šel jejich průvod s bubínky a píšťalami. Do dneška ještě cítím, pokud vidím třeba válečný film z okupace, rozechvění, a není mi dobře.“ Zmizela také židovská rodina Steinerových z vedlejšího domu. „Byla zavražděna, nebo zemřela v koncentračních táborech. Nejstarší bylo jednadevadesát let a nejmladší nebyl ani rok,“ dodává Jaroslav Hamberger, který si fakta po válce ověřoval v archivu. „Pokud jde o tu hrůzu, to jsme začali chápat až později, ale jako školní děti jsme si to už uvědomovali.“

6. května 1945 osvobodily Sušici americké jednotky generálmajora Williama A. Hoge. „Jako řada mých kamarádů jsem se svezl v džípu. Rozdávali nám čokolády a žvýkačky, to jsme vůbec neznali.“

 Sedmdesát sedm tisíc ven

Život se alespoň na chvíli vracel do normálních kolejí, jednu totalitu však měla brzy vystřídat druhá. Nástup komunismu zasáhl rodinu pamětníka poměrně brzy. Otec Karel Hamberger přišel v rámci Akce 77 o místo. Šlo o nařízený přesun 77.000 ´nespolehlivých´ státních úředníků do zbrojního a těžkého průmyslu, vyhlášený v roce 1951.

„Nebyl ve straně, tak ho vysypali. Hned se práce sehnat nemohla. Dělal v kamenolomu, v bednárně... Neměl to jednoduché, tři děti. A jak se o ně starat, protože ještě v 50. letech si pamatuji, jak jsem chodil s maminkou na radnici pro potravinové lístky.“ Akce 77 ovšem brzy narazila na své limity. Třídně uvědomělí pracující, kteří po několikadenním kurzu přišli na místa úředníků, jejich funkci většinou plně zastat nemohli.

“Tak začali zvát bývalé úředníky zase zpátky. Pokud šlo o počty, dělnické kádry zůstaly a přišli tam ti, kteří to dělali dřív.“ Karel Hamberger však měl svou hrdost a na původní místo se nevrátil. Časem se mu podařilo získat místo knihkupce.

Perzekuce zasáhly i širší rodinu pamětníka, statkáře na jihu Čech. Oba strýcové, František Hamberger a bratr matky Jaroslav Husinecký, byli vyhlášeni jako kulaci a zatíženi nesmyslně vysokými dodávkami. Jaroslav Husinecký dokonce skončil načas ve vězení.

První setkání s StB

Pamětník v té době studoval jedenáctiletku. V šestnácti letech ho čekalo nemilé překvapení. Výslech StB kvůli vedoucímu party, která se v Sušici scházela. Vedl je tajně vysvěcený kněz Jaroslav Saller, později odsouzený za spoluúčast při přípravě útěku přes hranice.

„Dělali jsme něco jako Rychlé šípy, psali svůj časopis. Líbilo se nám to, že jsme takhle bývali pohromadě,“ upřesňuje pamětník. „Jednou přišel ředitel, že musím do ředitelny. Tam čekali dva pánové. Bohužel si už tolik nepamatuji, protože pro mě to byl obrovský šok. Vyptávali se na všechny možné věci. Odpovídal jsem, jak jsem mohl. Já vlastně jenom věděl, že se něco stalo.“

Nakonec se nervově zhroutil. „Museli volat doktora, ten mi dal nějakou injekci“. StB ho nechala relativně bez problémů odmaturovat. „Ale už věděli, že měli nějakou páku, abych povolil.“

Bez modrého původu

Problémovým se ukázalo další studium. Jako nadějný sportovec, který se dostal v basketbalu do výběru Čech, chtěl pamětník studovat Pedagogickou fakultu v Praze. U zkoušek ho potkala smůla, šel tedy na roční brigádu do lesa. „Finanční situace doma nebyla dobrá. Čtyři sta, pět set korun jsem domů přinesl, i to bylo něco, co mohlo pomoci.“

Poté chtěl znovu do Prahy, podal i přihlášku na nově ustanovený Pedagogický institut do Plzně. To se ukázalo jako chyba. „Z Prahy mi odpověděli, že jsem se provinil, podal jsem přihlášku na dvě školy. A že mi u nich přihlášku ruší.“

Jeho spolužák, který byl ve stejné situaci, však ke zkouškám mohl. „Měl takzvaný modrý původ, tatínek pokrývač, rodiče ve straně.“ Pamětník tedy zamířil do Plzně, kde se ho ptali na vztah k náboženství. „Já říkal, mě zajímají dějiny náboženství. To nevadilo. Měl jsem špatný posudek už ze školy. To souviselo i s tím knězem. A že prý moje matka (Marie Hambergerová – pozn. aut.) je nábožensky založený člověk. I když to úplně pravda nebyla.“ Vystudoval aprobaci dějepis, čeština a hudební výchova.

Životní dilema

Na škole také vstoupil z obav o budoucí uplatnění do KSČ. „Dostal jsem se do obrovských kleští. Jak jsem byl hodně agilní. Dělal jsem sport, divadlo, vydávali jsme noviny. Tak přišli, že bych měl vstoupit (do strany). Já, když jsem si uvědomil situaci doma. Říkal jsem si, když řeknu ne, jdu ze školy, a co? Manuálně šikovný, jako někteří kluci, to jsem nebyl.“

Po promoci v roce 1963 nastoupil na vojnu ke zvláštní jednotce do Líní. „Učitele (tam) většinou rádi dávali. My byli jednotka, která tvrdě studovala angličtinu, němčinu, francouzštinu. Radisti, kteří odposlouchávali. Případně naváděli na špatné směry, když sami vysílali.“ Kvůli utajení musel pamětník podepsat dobrovolný pětiletý závazek neopustit po skončení vojenské služby republiku.

Z vojny ho však záhy propustili kvůli sportovnímu úrazu. Původní umístěnka na Sokolovsko byla zrušená, kvůli následkům úrazu mohl učit blíž domovu. V roce 1964 přešel na základní školu do Dlouhé Vsi. Zde vydržel deset let, během kterých absolvoval postgraduální studium oboru. K jeho naplnění v praxi však nikdy nedošlo.

Utahaní sovětští vojáci

V srpnu 1968 dorazila do Sušice vojska Varšavské smlouvy. Pamětníka uvědomil o okupaci bratr. „Volal mi, pustil jsem si rádio. Byl jsem duchapřítomný. Rádio jsem napojil na magnetofon. Pásek šel čtyřiadvacet hodin,“ vypráví. „Vyrazil jsem za kamarádem, celou noc jsem byl venku.“ Druhý den dopoledne se do Sušice dostaly okupační jednotky s obrněnými vozy. Po Sušici šla zpráva, že velitel pohraniční stráže nechal postavit do brány vlastní obrněné vozy a okupanty do města nevpustí. Ještě předtím se pamětník dozvěděl, že směrem na hrad Rábí stojí porouchaný tank. Byl zrovna s kamarády.

„Jeden říkal, vezmu motorku. Ty umíš dobře rusky, tak pojedeme. Jeli jsme, byli tam dva vojáčci. Jeden rusky vůbec neuměl, jestli to byl Kazachstánec, ten druhý mluvil rusky lámaně.“ Přesvědčování chlapců, že v Praze se střílí, Sověti nevěřili, ani když jim pustili tranzistorové rádio. „Člověku by jich bylo až líto, jak tam vypadaly ty jejich uniformy utahané,“ dodává.

Organizátor nápisu proti všemu socialistickému

Po návratu do Sušice ho místní hoteliér přesvědčil, aby mu popsal dveře auta protisovětskými nápisy. Pravděpodobně ho však při tom sledovala policie, nebo StB. „Asi mě fotili. Protože jsem byl potom určen za organizátora nápisu proti tomu všemu socialistickému, když už byla zase moc pevně v rukou komunistů. V plzeňském kraji byla výstava, jak řádí kontrarevoluce. Já tam byl taky nafocený,“ dodává pamětník. Politický škraloup jen předznamenal další vývoj událostí.

Na počátku 70. let začaly ve školství probíhat prověrky. „Na klatovském okrese byly dost tvrdé. Dvou, tříčlenná komise. Přímo se ptali, souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy? Já jsem říkal, ne, myslím, že to šlo vyřešit i jinak. I když se ptali ještě na další věci, tohle bylo rozhodující.“ Komisi navíc oznámil ukončení členství v KSČ s tím, že už ve stranu nevěří. Předseda se prý nezlobil. „Řekl, dělej, jak uvažuješ, já tě trochu chápu.“ Porozumění však dlouho nevydrželo.

V roce 1971, krátce po svatbě s Marií Míčkovou, poslalo klatovské oddělení víz a pasů pamětníkovi oznámení o zadržení pasu. Ve škole nesměl učit koncové ročníky občanskou nauku, pak přišel o práci úplně. Ředitel mu oznámil, že ho kvůli politickým postojům propouští. Práci ztratil ze dne na den, v září však mohl ještě pomáhat v klatovské okresní knihovně.

I tam si ho však StB našla. „Jednou byl malér, přiběhl vedoucí odboru. A co se děje, že tam se přišli ptát? Policie tajná. Co je jako se mnou? Byl hrozně rozčilený. A oni si to pravděpodobně šli ověřit.“

Zítra můžete být ředitelem

Po propuštění nemohl sehnat práci. Měl zákaz práce ve školství, nesměl proto dělat ani vychovatele v dětském domově v nedalekých Kašperských Horách. Manželka Marie se na jeho krok dívala vstřícně, okolí bylo kritičtější. „Moji bývalí spolužáci říkali, proč jsi jim neříkal, jo, souhlasím? Proč jsi jim řekl tohle?“ Nakonec mu pomohli sehnat místo kamarádi ze sušického tanečního orchestru, kde léta zpíval. Nastoupil jako závozník v místní Jednotě.

Brzy ho kontaktovala StB prostřednictvím společného známého, který se mu snažil pomoci. „Do Jednoty pravidelně chodila Státní policie. Tak se jich asi zeptal, co je s ním? Potom, že se mám dostavit do sušické radnice. Šel jsem.“ Čekali ho dva policisté a šéf klatovské StB. Na rozdíl od první schůzky před sedmnácti lety na něj nevyvíjeli žádný nátlak. Zdůrazňovali naopak perspektivu, kterou mu mohou nabídnout. „Říkali, zítra můžete být třeba ředitelem na škole. Ale ono opravdu platí něco za něco. Měl jsem pro ně dělat. Abych byl někde uvedený pod falešným jménem.“ Pamětník spolupráci odmítl. Loučili se prý slovy: ‘Podívejte, máte zatím ženu ve školství. Tak nedělejte nějaké hlouposti.’ O mně si mysleli, že jsem opravdu ten organizátor,“ usmívá se.

Potrestaná manželka

Z Jednoty brzy odešel. Šlo o těžkou a kvůli neudržovaným horským silnicím i nebezpečnou práci. S vděčností přijal nabídku rodinného přítele a stal se expeditérem ve Sklárně Annín. Přivydělával si přípravou kulturního pásma pro Posádkový dům armády v Sušici a doučováním. Spolupracovníci ve sklárnách k němu byli vlídní; mezi kolegy měl několik rodičů svých bývalých žáků.

Problémy v práci teď začala mít manželka Marie. „Ředitel jí dával hodiny od sedmi hodin ráno. A ona musela odvézt obě děti do školky, přes celé město. Co mohla dělat, prostě jí to nařídil.“ Marie Hambergerová, zapálená sportovkyně, která dovedla svou venkovskou třídu na celostátní úroveň v atletice, byla postihována i finančně. „Za co jiní třeba dostali odměnu, ona ji nedostala. To bylo pravděpodobně kvůli mně.“

Aby manželce ulehčil, snažil se pamětník sehnat místo přímo v Sušici. V roce 1979 nastoupil jako skladník v Západočeském konzumním družstvu (ZKD). Měl na starosti lahvoviny, kvůli krádežím spolupracovníka na pracovišti však z hodiny na hodinu z práce odešel bez perspektivy dalšího místa.

Opravdu chcete k melioracím?

„Doma z toho byli rozhození,“ dodává pamětník. Jiné místo nebylo. Nakonec se šel zeptat k místnímu melioračnímu družstvu JZD. Hleděli na něj s nedůvěrou. „Přišel ředitel, vedoucí odborové organizace, vedoucí KSČ i vedoucí práce. A všichni se ptali, proč chci nastoupit. Říkal jsem, já nemám kam jít. Se mnou tam byl Rom. Tomu pomohli udělat podpis – tři křížky - a oni to tam napsali. Byl přijatý, a to byl jenom na personálním.“  Nakonec všechny vedoucí přesvědčil a od ledna 1984 nastoupil.

Cílem melioračních opatření v komunistickém Československu bylo odvedení přebytečné vody z krajiny kvůli zvýšení hospodářských výnosů. Značnou pozornost věnovali státní plánovači právě pohraničním regionům. Na Sušicku začaly vznikat rozsáhlé odvodňovací systémy, které trvale změnily ráz krajiny a negativně ovlivnily šumavský ekosystém.

Pamětník pracoval na Soběšicku, zhruba dvacet kilometrů od Sušice. „Dělali jsme svody. V zimě jsme klučili křoviny, nálety a pálili to.“ Šlo o fyzicky náročnou práci, pracovalo se až do teploty minus dvacet stupňů. „Podmínky někdy byly dost kruté. V zimě mráz, sníh. Když jsme dělali v létě, pořád kolem vody, těch komárů a muchniček… To bylo někdy moc, moc zlé.“

Do připravených výkopů kladl drenážní trubky. Práce probíhala s minimální mechanizací a ochranou pracovníků. „Většinou to byly staré ruské buldozery, které nebyly vůbec odpružené, a po tom terénu to bylo hrozné. Ti kluci, chudáci, mají všichni poničené kyčle, páteř. Teď trpí ještě víc než tenkrát, byli mladí.“

Během pokládky docházelo i k závalům. Jeden se nevyhnul ani samotnému pamětníkovi. „Prohrabával jsem hrbol, navýšení proti normálnímu výkopu. Šel jsem, pokládal (trubky), pořád jsem byl ohnutý. Najednou tma. Uloupl se silný kus celé té stěny, tak dva a půl až tři metry najednou odpadlo. A já jsem nebyl.“ Naštěstí šlo o suchý terén a pamětník se rychle vzpamatoval. „Polekal jsem se, samozřejmě, ale dostal jsem se z toho.“

Z dělníka vedoucím úředníkem

V melioračním družstvu pracoval až do roku 1989. Během Sametové revoluce se účastnil sušických demonstrací a setkání Pod Lípou. „Někdy jsem mluvil, ale nedělal jsem žádného vůdčího davu.“  Po převratu úspěšně prošel rehabilitačním řízením. Už od ledna 1990 mohl nastoupit znovu do školství a radovat se z konce komunistického režimu. „Byl jsem rád, když to takhle dopadlo. Že se naštěstí sám před sebou nemusím stydět.“

V devadesátých letech ještě rozvinul kariéru státního úředníka. Do důchodu odcházel v roce 2002 jako vedoucí referátu kultury a památkové péče v Klatovech.

V současné době se pamětník kromě učení dál věnuje své velké lásce, zpěvu. Mimo jiné působí v sušickém pěveckém spolku Svatobor, který pomáhal spolu s významným sušickým sbormistrem Josefem Baierlem obnovit.

Mladé generaci by rád vzkázal, aby si udrželi zdravý rozum, nepodléhali dezinformacím a vzali si poučení z dějin. “I když teď není úplně ideální doba, pokud jde o hospodářství. Tak aby věděli, že bez totalit žijeme už několik desítek let. A nemysleli si, že to bude napořád.“