The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hampl (* 1929  †︎ 2022)

• narozen 10. září 1929 v Praze

• jeho rodina přišla při znárodňování po roce 1948 o firmu na stavební kování

• vystudoval ČVUT a výtvarnou školu

• pracoval společně s manželkou sochařkou Marií Uchytilovou

• jejich životním dílem se stal památník dětským obětem druhé světové války v Lidicích

• na pomníku pracovali od roku 1975 do roku 1989, kdy Marie Uchytilová zemřela

• představitelé komunistického režimu jejich památník odmítali

• po mnoha bojích a obtížném shánění financí jej v roce 2000 dokončil

• zemřel 21. května roku 2022

Přišel o to, co bylo v jeho životě nejdůležitější. O manželku i jejich společný sen. Chtěli v Lidicích postavit pomník dětem, které zemřely během druhé světové války. Jenže komunističtí pohlaváři a závistiví kolegové jim to nedovolili. Přesto se nevzdal. Pracoval dvacet pět let, než se sen stal realitou. „Musel jsem. Kvůli těm dětem i kvůli mé Marii. Říkám o ní, že je poslední obětí lidické tragédie,“ vysvětluje.

Narodil se 10. září 1929 v Praze a vypadalo to, že jeho život je jasně nalinkován. Otec měl v metropoli pěkný dům a továrnu Stako, která vyráběla stavební kování. Živila asi třicet zaměstnanců. Takže u Hamplů bylo jasno: Jiří vystuduje strojní fakultu na ČVUT, jeho bratr ekonomii. Pak fabriku převezmou a společně ji budou dál rozvíjet. První problém nastal, když Jiří zjistil, že ho více než strojařina baví kreslení. Sice vysokou školu dostudoval, ale zároveň ze všech stran slyšel, že má mimořádný umělecký talent. Takže chodil večerně studovat uměleckou školu.

Druhý problém nastal, když po roce 1948 na jejich rodinnou firmu dostali chuť komunisté. Byla jim zabavena. Jiří Hampl na tu dobu vzpomíná takto: „Otec plánoval, jenže fabriku mu sebrali. Dokonce ho zavřeli a nakonec fabriku zbourali. Otec byl obviněný, ale nic mu neprokázali, protože nic neprovedl. Tak ho propustili.“

Jeho otec a matka potom žili z toho, že rozprodávali šperky a to, co jim zbylo. Jeho bratr emigroval.

Pěkné roky plné práce

Pro Jiřího rodinná tragédie paradoxně znamenala volnou cestu do světa umění, který ho lákal. Chodil do kurzů grafiky, modelování i sochařství. Ke jménu Jiří si přidal jméno Václav, aby se mezi umělci odlišil, protože Jiří Hampl bylo příliš běžné. Při práci se seznámil se sochařkou Marií Uchytilovou. Zamilovali se do sebe, Marie se kvůli němu rozvedla. Nastěhovali se do domu v Praze-Hodkovičkách a vybudovali tam ateliér. „My byli romantici, tak jsme si tam postavili ve sklepení i vinárnu. Byly to krásné roky. Dělali jsme pěkné věci, například tepané reliéfy z plechu. Šlo to na odbyt. Prodávali jsme přes fond výtvarných umělců, který provozoval prodejny Dílo. Takže jsme vydělávali slušné peníze. Teď sedávám v té vinárně sám, popíjím červené víno a je mi smutno. Vzpomínám na to, jaký jsme tam s Marií měli hezký život.“

Rozhodnutí postavit pomník dětem z Lidic

Romantici mívají sny, které se zdají být nerealizovatelné. Marie Uchytilová jeden takový měla – chtěla udělat pomník dětem, které zemřely během druhé světové války. „Mluvila o tom, už když jsme se seznámili. Vadilo jí, že za války v různých zemích světa zemřelo deset až dvanáct milionů dětí, ale pomníky těm dětem se nedělají. Jezdívali jsme do Lidic. Nakonec přišla s myšlenkou, že udělá sochy všech osmdesáti dvou tamních dětí, které popravili nacisté. Že to bude pomník věnovaný symbolicky všem dětem světa a bude stát tady, ve středu Evropy. No, já říkal, že ten nápad je hrůza. Ale zároveň jsem řekl, že do toho půjdu s ní a se vším jí pomůžu,“ vzpomíná Jiří Hampl.

Vytvořit osmdesát dva soch v nadživotní velikosti je opravdu nápad z kategorie mimořádně odvážných. Vždyť jen do ateliéru Jiřího a Marie by se vešla jedna, nanejvýš dvě. Koupili proto pozemek a na něm vybudovali další obrovský ateliér. Investovali do toho své úspory, tři sta padesát tisíc korun, což byly v roce 1975 obrovské peníze. Začali tvořit sochy lidických dětí.

Setkávali se s údivem a nepochopením. Kolegové umělci tvrdili, že je naprostý nesmysl dělat jednotlivou sochu každému mrtvému děcku. Navíc pomník nikdo neobjednal. Šlo o soukromou iniciativu, což za socialismu nebylo obvyklé. Tehdy se pomníky tvořily výhradně na zakázku. „Ti různí zasloužilí a národní umělci nás pomlouvali, ale nikdo se nepřijel do našeho ateliéru podívat. Byli jsme ignorovaní už proto, že oni tušili, že by z toho mohlo být slavné dílo. Někteří ale byli pro. I ten Štrougal říkal, že proč ne, že ať to tam je,“ vzpomíná Jiří Hampl.

Mnozí kolegové označovali jejich úsilí za šílenství a on s nimi v podstatě souhlasil: „Ono to šílenství bylo. Nenapadlo mě, že se to protáhne na pětadvacet let života. Nejdříve jsme dělali třináct let. Marii to strašně bralo. Já jí říkal, abychom přestali, počkali. Ze všech stran jsme slyšeli, že na to není objednávka. Ženy z Lidic za to bojovaly, ale komunističtí představitelé to nechtěli.“

Smrt sochařky Marie Uchytilové

Jednou byl spolu s Marií předvolán na ministerstvo kultury. Sešla se komise složená z komunistických funkcionářů i výtvarníků. Padl návrh na odkoupení už hotových soch a jejich uložení do depozitu. Probíhala další jednání, další předvolání. Pak se dozvěděl, že Miroslav Müller, velmi vlivný vedoucí odboru kultury Ústředního výboru KSČ, řekl, že kdo z výtvarníků bude s umístěním pomníku v Lidicích souhlasit, bude mít potíže.

„Výtvarníkům a sochařům šlo o chleba. Takže to samozřejmě zabalili. A za těchto okolností Marie zemřela. To bylo drama.“ Tak Jiří Hampl popisuje nejhorší chvíle svého života. Byl 16. listopad 1989 – den před revolucí, která svrhla komunistický režim. Marie Uchytilová se jí nedožila. Zemřela na infarkt, vyčerpána z neustálého dohadování, bojů. Odešla s pocitem, že její sen se nikdy nesplní. Že ho kromě jejího Jiřího nikdo nepochopil. „Ten boj byl zoufalý. Nebyl to jen boj se sochama. Já pořád říkal, ať to necháme být, ale Marie že ne, až z toho nakonec měla infarkt. V šedesáti pěti letech to zabalila. Poslední sochy nebyly hotové, pomník nebyl sestavený. A já tam mezi tím vším zůstal sám. Divím se, že jsem to tehdy přežil.“

Období zoufalství

Z beznaděje se snažil dostat dlouhými pochody ve slovenských horách. Do krosny naložil jídlo, vařič, benzin, vodu, stan. Procházel nejodlehlejší místa. Byl schopen jít například hřebenovou túru z Banské Bystrice až do Košic. Pomáhalo mu, že přespával v lese, že si povídal s cizími lidmi ve vesnických hospodách. Vždy po návratu do Prahy se opět pustil do výroby dalších soch. Jeho známí vyjednali, že by mohl sochy prodat do Mnichova, kde o ně byl zájem. Odmítl. Měl nabídku, že by sochy mohly stát v Hirošimě. Opět odmítl. Chtěl splnit sen své Marie, aby se postavičky znázorňující lidické děti vrátily do Lidic.

Vznikl spolek lidí, kteří mu pomáhali shánět peníze na výrobu zbývajících soch. V roce 1992 se konečně dohodl s představiteli Lidic, kteří řekli, že tento památník na území své obce chtějí. „Při dalším jednání na ministerstvu kultury na to úředníci řekli, že to dílo není dost moderní. Tak jsem jim řekl, že to není dámský klobouk. Nakonec to umístění v Lidicích odsouhlasili,“ vzpomíná.

To už mu chodily peníze z různých částí světa. Od velkých nadací i od neznámých lidí, kteří posílali třeba po stokoruně. Jen proto, že se o snu Marie a Jiřího dozvěděli, že se jim líbil. Úředníci požadovali, aby bylo všech osmdesát dva dětí instalováno najednou. Neposlechnul. Na louku v Lidicích je usazoval postupně, nejdříve sedmnáct, pak šest dalších, potom další. „Bylo to důležité, protože lidé viděli, že za jejich peníze skutečně něco vzniká. Že je nikdo nerozkradl, jak bývá zvykem,“ podotýká.

Nakonec se na něj začali obracet radní z různých měst, v nichž měli z doby totality sochy Lenina, Gottwalda a dalších komunistických pohlavárů. Nabízeli mu, aby je roztavil a odlil z nich postavy dětí. Některé z nich nakonec skutečně odlity byly.

Pomník dokončil v roce 2000, rok poté ho daroval Lidicím.

Soudní spor o autorská práva

Pět let žil v klidu. Popíjel oblíbené červené víno ve své vinárně a přemítal, zda Marie ví o tom, že její sen byl splněn. Pak se dozvěděl, že byla bez jeho vědomí vyměněna informační deska u památníku. S Marií si totiž přáli jen malá jména na boku pomníku, ne obrovskou desku s různými vysvětlivkami. S vedením památníku lidické tragédie nenašel společnou řeč. Vznikly další problémy a nakonec došlo i k soudu kvůli autorským právům. Byl nařčen z toho, že nemá nárok být uváděn jako spoluautor.

„Víte, když se člověk blíží k devadesátce, vidí spoustu věcí svrchu. Já vždy viděl věci svrchu. Mám smysl pro srandu. Proto jsem to všechno přežil. Nejde mi o to, abych tam měl jméno. Nejsem ješitný. Jde mi o slušnost. Já daroval Lidicím dílo. Znalec jeho cenu odhadl na sedmnáct milionů. A nakonec jsem dostal od ředitele památníku ještě vynadáno, že se pletu do toho, do čeho nemám. Tak jsem dal k soudu žalobu na slušnost. Jenže na slušnost nejsou paragrafy,“ říká.

Soud po několika letech rozhodl v jeho prospěch. Zůstalo v něm trochu hořkosti, ale zároveň dobrý pocit, že ani tentokrát nezklamal: „Důležité nejsou ty rozsudky nebo naše jméno. Důležité jsou ty mrtvé děti. Vždyť hodně lidí si myslelo, že lidické děti byly dány na převýchovu do Německa, a vůbec nevěděli, že byly nahnány do nákladního auta a tam jim byl hadicí puštěný plyn. To je přece strašné. Proto jsme chtěli, aby se nikdy nezapomnělo, že je něco takového možné.“

Občas se na podzim, když už v Lidicích nejsou turisté, chodí na sochy dětí dívat. Na otázku, jestli má nějaké přání do budoucna nebo vzkaz dalším generacím, odpovídá: „Nemám. Jen doufám, že jednou nedojde k tomu, že se budou ty sochy dětí rozlévat a vzniknou z nich sochy nějakého diktátora, nějakého Kima.“

A ještě jedna důležitá otázka: Opravdu vás nikdy nenapadlo ty nedodělané sochy rozprodat do zahraničí, když vám za ně byly nabízeny miliony?

„Ne. Byl to sen. A sen se neprodává.“