Evženie Hamplová

„Pamatuji si, že se mi tam strašně strašně dýchalo, protože jsme leželi na bednách až pod stropem a tam už bylo k ránu málo vzduchu. Věčně jsme stáli někde v polích a věčně se vybíralo buď jídlo nebo peníze, protože nás zastavili a ťukali na koleje a na kola. A zase, že se dál nepojede. Tak se muselo podplatit, abychom ujeli dalších pár kilometrů. Tak jsme projížděli okolo Karpat. Hrůza. To trvalo a trvalo. Vzpomínám si, že některým vagónům chyběla jedna část. Dobytek byl nastavený hlavama k sobě, uprostřed byla ulička s krmením a ta jedna strana byla bez prken. Takže když to hrklo a dobytek by se utrhl, tak by to byla katastrofa. Nás táhly třeba dvě lokomotivy, jedna ze předu a druhá zezadu a když se to točilo v oblouku, tak jsme viděli jen kouř z lokomotivy a neviděli konec vlaku.“

„Tatínek šel do stodoly pro seno pro dobytek. Jak vzal otýpku, tak pod ní seděl starej Žid s chlapcem. Řekl to dědečkovi, protože ten tam šel taky. Asi dva dny se tam schovávali. Jenže my jsme měli čeledína a děvečku, a tak se báli, že by je mohli vidět a prozradit a Židovi řekli, že je to u nás nebezpečné. Čeledíni byli většinou Ukrajinci a báli se, že by je udal. Dědeček jim tam dával jídlo, ale táta říkal, že jednou tam šel a už tam nebyli. Jak se jim podařilo utéct, nevím.“

„Miška šil, babička ležela na první posteli a my s Vladimírem jsme pořád dokola skákali přes postele. Dělali jsme rachot a nic jsme neslyšeli. Až jsme jednou skočili a já se zvedla a u okna nade mnou stál muž s puškou. Ještě jsem křikla na Vláďu a strhla jsem ho k zemi. Vyšla rána, zachrčení a Miška se svalil na zem. My jsme v hrůze leželi na posteli. Babička vyskočila a letěla k oknu a křičela, že Mišku zabili. Dědeček za ní křičel a ten Ukrajinec, který byl nějaký domácí, protože mluvil poločesky, křikl: ,Buďte potichu, nebo vás všechny zabiju!‘“