The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Hana Hamplová (* 1951)

• narozena jako Hana Hovorková 28. června 1951 v Praze

• v letech 1956 až 1958 pobývala s rodinou v Pekingu

• roku 1958 otec při návratu z Pekingu zahynul při letecké havárii

• v letech 1965 až 1969 studovala gymnázium Nad Štolou

• ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 fotografovala v pražských ulicích

• v letech 1971 až 1978 studovala obor kamera na FAMU

• roku 1978 se provdala za výtvarníka Josefa Hampla

• přivydělávala si fotografováním na volné noze

• spolupracovala s Vladimírem Pistoriusem na vydávání knih v jeho samizdatové edici Krameriova expedice 1978

• v letech 1985 až 1990 pracovala jako fotografka na dermatologické klinice

• v letech 1990 až 2006 fotografovala zejména výtvarná díla pro katalogy a monografie

• od roku 2006 učí na škole reklamní a umělecké tvorby Michael

Když bylo Haně sedmnáct let, s fotoaparátem v ruce chodila křížem krážem po Praze a zachycovala sovětské tanky a vojáky v ulicích. Byl srpen 1968. Ty dny svým způsobem předurčily její budoucí život: fotografování a natáčení se staly její profesí a v normalizaci, kterou s sebou vojska Varšavské smlouvy přivezla, prožila celé mládí i kus dospělosti. 

Narodila se jako Hana Hovorková 28. června 1951 v Praze. Rodiče žili na Letné, kam se oba dostali z poměrně vzdálených konců republiky. Maminka Věra Slámová nastoupila za války do Baťových závodů ve Zlíně. Tam se roku 1945 seznámila s otcem Zbyškem Hovorkou, který vyrůstal u své matky v Polsku a po maturitě přesídlil ke svému otci a jeho nové manželce do Prahy. 

Osud rodiny ovlivnila kuriózní událost: dědeček z otcovy strany byl bohatý mezinárodní obchodník se dřevem, ale v roce 1947 svého syna po neshodách, přiživovaných jeho novou ženou, vydědil. Záhy při znárodnění však o svůj majetek přišel, takže ono vydědění mělo spíše symbolický charakter. Ale Zbyšek Hovorka měl stále cejch „syna milionáře“ a jeho rodina kvůli tomu velmi těžce sháněla bydlení. Nakonec se jim podařilo získat polovinu bytu v Janovského ulici na Letné. Sdíleli ho s rodinou komunistického dělníka z ČKD, který Hovorkovy pravidelně udával za jejich protirežimní názory. 

Číňané s nimi nesměli mluvit

Zbyšek Hovorka, přestože nedostudoval ČVUT, byl technicky zdatný a jazykově dobře vybavený, takže v roce 1953 dostal zajímavou nabídku pracovat na manažerské pozici na stavbě filmových ateliérů v Pekingu. Podruhé do Pekingu odjel v roce 1955, tentokrát na delší dobu, a v roce 1956 se za ním přestěhovala i celá rodina – manželka Věra s tehdy pětiletou Hanou a jejím starším bratrem Janem. 

Hovorkovi žili v Pekingu v hotelovém komplexu, vyhrazeném tehdy pro zahraniční pracovníky. Hana zde začala chodit do české školy, malé dvoutřídky poblíž Zakázaného města. Starší děti od páté třídy mohly navštěvovat ruské gymnázium. 

„Peking v té době byl jiný než dnes. V okolí našeho hotelu byly domečky uplácané z hlíny, bez oken. V jejich okolí obvykle pobíhalo prasátko, vařilo se venku,“ popisuje Hana Hamplová. 

Češi pracující v Pekingu ovšem s místními lidmi mimo oficiální příležitosti téměř nepřicházeli do styku, běžní Číňané měli zakázáno s nimi hovořit nebo od nich přijímat dárky. Po městě nebo mimo něj se cizinci mohli pohybovat jen v doprovodu takzvaného opatrovníka, zřejmě tajného policisty, který měl za úkol je sledovat. Žili poměrně pohodlně, ale v takové izolaci, že vůbec netušili, že v maoistické Číně v té době vládl hladomor. „Nejméně jednou týdně pro nás pořádali slavnostní večeře, čefany, které měly třeba čtyřicet chodů. Až později jsme pochopili, že pro ty Číňany to byla zřejmě jediná možnost, jak se dosyta najíst, a zbytky z těch honosných hostin zřejmě odnášeli domů svým rodinám,“ říká pamětnice. Stávalo se, že některý člen hotelového personálu zmizel, protože ho poslali „na převýchovu“, jindy otcovi čínští spolupracovníci zoufale obkreslovali české stroje na stavbě, protože bylo vydáno nařízení, že každý Číňan musí předložit zlepšovací návrh. 

V srpnu 1958 se matka s dětmi vrátila do Prahy a tehdy sedmiletá Hana prožila po návratu menší kulturní šok. V Pekingu totiž všichni nosili stejné tmavomodré oblečení a ona nebyla připravená na to, že v Evropě lidé chodí oblékaní barevně. 

Šok zcela jiného druhu čekal rodinu o dva měsíce později, v říjnu. Otec totiž při návratu zahynul při letecké katastrofě. Letadlo spadlo kdesi nad Novosibirskem a rodinu o tom nikdo neinformoval. „Tři dny jsme chodili na letiště a čekali, aniž by nám někdo něco vysvětlil,“ vzpomíná Hana Hamplová. Později jim sdělili, že letadlo havarovalo, protože se dostalo do vzdušných vírů. 

Teprve po mnoha desetiletích, okolo roku 2010, se pamětnice zcela náhodou setkala se sinoložkou, jejíž profesor také zahynul v onom letadle. „A ta mi řekla, že ve skutečnosti šlo o atentát. Prý v jeho pozadí byly nějaké rozpory mezi Ruskem a Čínou,“ dodává.

Davaj pljonku, řekl ruský voják 

Od sedmi let tak Hana vyrůstala v neúplné rodině. Matka podle jejích slov situaci zvládala statečně, nestěžovala si a stála oběma nohama na zemi. „Byla otevřená a tolerantní. Nebyla nadšená socialistickým zřízením, ale ani nás nijak cíleně nevedla proti němu, takže jsem si mohla postupně vytvořit vlastní názor,“ říká Hana Hamplová. 

Po základní škole nastoupila na letenské gymnázium Nad Štolou. V té době se v ní už začal probouzet zájem o fotografování a začala navštěvovat Lidovou školu umění u Petrského náměstí. Tam chodila na hodiny fotografie u Jána Šmoka, který byl později jejím pedagogem i na FAMU. „Kromě různých kompozičních pravidel nám vštěpoval základní fotografickou poučku: ,U každého záběru si položte otázku – Proč to fotím? Proč dělám ten záběr?‘“   

O prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem dostala příležitost vyzkoušet si roli dokumentární fotografky v terénu. Jednadvacátého srpna 1968 obsadily Prahu sovětské tanky a pamětnice vyrazila s fotoaparátem do ulic. „Měla jsem kliku, potkala jsem nějakého kluka, který jezdil na motorce. Jezdila jsem s ním a během prvního dne jsme se dostali na hodně míst v Praze.“ U Hradu hovořili s ruskými vojáky: „Byli mezi nimi ostřejší chlapíci, někteří byli spíš jen zmatení.“ 

Aby zjistila, na jakou vzdálenost se může k vojákům bezpečně přiblížit, zkoušela je fotit nejprve bez filmu. „Přistoupila jsem blízko k nim a naoko jsem je fotila. Oni hned: ,Davaj pljonku.‘ Otevřeli aparát, chtěli vyndat film, ale film tam nebyl. Díky tomu jsem zjistila, jak blízko se k nim mohu dostat.“

Druhý den se vydala fotit k budově ÚV KSČ (dnešního ministerstva dopravy), která byla doslova v obležení ruských vojáků. „Přichomýtla jsem se k nějaké skupince protestujících občanů. Začali jsme zpívat hymnu a přistoupili jsme blíž k budově. Stáli jsme metr, možná dva metry od vojáků. V tu chvíli dostali pokyn, aby na nás zamířili. Dívala jsem se na ně a viděla jsem, že těm klukům, co na nás mířili, kapaly slzy,“ vzpomíná Hana Hamplová na rozporuplnost těchto dramatických okamžiků. 

Fotografie, které pořídila v srpnových dnech, po prázdninách vystavila ve škole na nástěnce, kde vydržely téměř celý školní rok. V lednu 1969 potom fotografovala také na pohřbu Jana Palacha. 

„Nepřistupovat na kompromis,“ odpovídá na otázku, co pro ni osobně znamenal Palachův čin. „Ale později jsme na ten kompromis přistoupili všichni. Když máte v totalitním systému existovat, vždycky kolaborujete, to si můžete omlouvat, jak chcete. Jde o to, aspoň si toho být vědom,“ říká pamětnice a dodává, že její ročníky byly podle jejího názoru normalizací poznamenány nejvíce, protože ještě stihly vnímat uvolněnou atmosféru Pražského jara, ale vzápětí se ocitly pod příkrovem normalizace. „Kdo vstupoval do KSČ po roce 1969, to už byli jenom kariéristi. Slušný člověk nemohl s ničím takovým spolupracovat. Byl to jen kariérismus a kalkul.“

Nikdy se mezi nás nedostaneš

Ke konci gymnázia se Hana Hamplová rozhodla, že by chtěla studovat kameru na FAMU. Aby si vyzkoušela natáčení v praxi, po maturitě na rok nastoupila v Československé televizi, kde pracovala jako takzvaný „ocasník“ – tedy pracovník, jehož úkolem je popotahovat kabely při přemisťování studiové kamery. Jako členka nižšího technického personálu počínající normalizaci v televizním molochu nevnímala, z jejího pohledu se projevovala jen tím, že se mírně utlumovala výroba nových pořadů. 

Jako žena to ovšem mezi svými kolegy neměla snadné. Když se zmínila, že v budoucnu by chtěla pracovat jako asistentka kamery, jednoznačně jí sdělili: „Na to zapomeň. Nikdy v životě se mezi nás nedostaneš.“ 

„Ale proč?“ zajímala se. „Vždyť práce asistenta není nijak fyzicky namáhavá.“ 

„Ten důvod je jednoduchý,“ odpověděl jí jeden z kolegů. „Protože kdyby se jednou přišlo na to, že to může dělat i ženská, byli bychom s prachama v prdeli.“ 

„Tehdy jsem si uvědomila, že to je semknutá partička, ve které nemám šanci,“ poznamenává Hana Hamplová. 

V roce 1971 se jí nicméně podařilo složit zkoušky na obor kamera na FAMU. I tam byly samozřejmě studentky ve výrazné menšině, podle Hany Hamplové v té době přijímali jednu dívku zhruba jednou za tři roky a jejich „úmrtnost“ byla vysoká: jedinou známou kameramankou byla Věra Štinglová, působící v dětském televizním vysílání. 

FAMU roku 1971 už byla „očištěna“ od pedagogů, kteří normalizačnímu režimu vadili, jako byl Milan Kundera či Karel Kachyňa. U přijímaček se dávala přednost velmi mladým lidem hned po maturitě, kteří byli ještě nezformovaní a snadno ovlivnitelní. Pořád ale bylo možné se na školu dostat bez komunistické protekce a bez členství v Socialistickém svazu mládeže, založeném roku 1970. 

Ke vstupu do SSM ovšem byli studenti tlačeni hned od prvního ročníku. A většina z nich také uposlechla – s vidinou, že to pro jejich budoucí kariéru bude znamenat určité zvýhodnění. „Já jsem jim říkala: ‚Vy pitomci, jakápak je to výhoda, když do toho SSM vstoupíte úplně všichni? Potom budete muset udělat další krok, vstoupit do KSČ, abyste z toho nějakou výhodu měli.‘“ 

Studenti, kteří ve vyšších ročnících vyjížděli do světa na různá stipendia, byli navíc pod tlakem, aby podepsali spolupráci s StB. „Ty úkoly, které jim StB dávala, byly naprosto legrační. Zdánlivé maličkosti, jako vyfotit v Paříži stávku metařů nebo vyfotografovat nějakou konkrétní budovu. Ale byl to takový úpis ďáblu. Člověk sice udělal jen drobnost, ale už tou drobností se jim zavázal napořád,“ popisuje Hana Hamplová.

Normalizace prosycená alkoholem

„Normalizační léta v našem prostředí byla značně prosycená alkoholem,“ poznamenává Hana Hamplová. „Hospod a vináren tehdy nebylo tolik, a když si člověk večer vyrazil, v každém podniku potkal někoho známého.“ Se svými spolužáky se nejčastěji scházela ve vinárenské části restaurace U zpěváčků nebo v kavárně Slavia. Tam mohli zpovzdálí pozorovat osazenstvo vyhlášeného „stolu bohů“, u něhož se scházely osobnosti ze světa výtvarného umění, jako Jiří Kolář, Karel Malich, nebo básník Josef Hiršal. Příležitost dát se s nimi do řeči nastala jen výjimečně, ale když se Hana Hamplová v roce 1977 rozhodovala, zda má podepsat prohlášení Charty 77, obrátila se pro radu právě na Jiřího Koláře. Ten jí odpověděl jednoznačně: „Prosím vás, tohleto není pro vás. Koukejte dostudovat.“  

Pamětnice jeho rady uposlechla, ale dění okolo Charty 77 nepřestala sledovat. Velmi ji zasáhlo, když její kolegové kameramani z Československé televize odsuzovali celebrity, které v Národním divadle podepsaly prohlášení Anticharty – a přitom věděla, že to byli právě oni, kdo celý přenos z Národního divadla technicky zajišťoval. „Stavěli se do role kritiků a lidí s nadhledem, ale to oni tam snímali Wericha v detailu, to oni vytvářeli atmosféru té události pro zbytek národa,“ konstatuje. 

Ona sama se do podobně rozporuplné situace dostala jen jednou, když po škole pracovala v Československé televizi jako asistentka kameramana Jana Ostena. „To byl ten hrdina, který si mě vzal k sobě jako asistentku, přestože jsem ženská,“ usmívá se. Televize tehdy dostala za úkol natočit dokument očerňující zahraniční rozhlasové stanice, ve kterém se měly objevit fiktivní scény z mnichovské redakce Svobodné Evropy. Natáčelo se v jakémsi bytě v Nerudově ulici. „O polední pauze jsem šla domů, dala jsem si panáka whisky a napadla mě jediná možnost, jak se z toho vykroutit. Řekla jsem jim, že nemáme scénář a že podle předpisů bez scénáře nesmím natáčet. Nastalo ticho. Byl to problém, protože v tom okamžiku jsem zrazovala svého šéfa – kameramana. Ale šla jsem domů.“ 

Televizi neopustila úplně, ale práce postupně ubývalo. Po narození dcery se zaměřila na svůj původní obor, fotografii, který pro ni byl vzhledem k rodičovství schůdnější.

Hrabal byl dobrý společník, ale tak trochu primadona

S budoucím manželem Josefem Hamplem se pamětnice seznámila v roce 1974 a na konci jejích studií se vzali. Josef Hampl v mládí pracoval jako dělník a zabýval se realistickou malbou. Díky přátelství s Vladimírem Boudníkem však objevil abstraktní umění. V šedesátých letech začal pracovat v dílnách AVU, nejprve jako brusič kamenů a později jako tiskař. Až do poloviny sedmdesátých let měl možnost vystavovat a prodávat své práce v zahraničí, zejména v západním Německu. Tlak Státní bezpečnosti ale postupně sílil. „Oni si ho vždy předvolali do Bartolomějské a přemlouvali ho, ať se těch výstav neúčastní, že tam vystavují fašisté a podobně,“ říká Hana Hamplová. 

Prostřednictvím Vladimíra Boudníka se Josef Hampl seznámil také s Bohumilem Hrabalem, který pak až do své smrti patřil k blízkým rodinným přátelům. „Byl to dobrý vypravěč, ale někdy s ním nebylo k vydržení, protože byl velká primadona,“ poznamenává Hana Hamplová. 

Ona sama se od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let podílela na vydávání samizdatové literatury v edici Vladimíra Pistoriuse Krameriova expedice 78. Připravovala po výtvarné stránce přebaly knih, které se tiskly na fotopapír, a také fotografovala autory, jejichž portrét byl obvykle uvnitř knihy. Navštěvovala také neoficiální výstavy, například na kurtech Sparty za Stromovkou. „Bohužel jsme netušili, že na ty kurty chodí hrát estébáci, takže jakmile začala výstava, už tam byli,“ konstatuje Hana Hamplová a dodává, že ze zúčastněných výtvarníků byl nejvíce postižen Jindřich Štreit. 

Fotografování pro ni znamenalo nejen seberealizaci, ale také přivýdělek, který rodině pomáhal udržet se nad vodou. Hana Hamplová, protože neměla požadované fotografické vzdělání, nemohla být registrována v žádném profesním svazu fotografů, a tudíž neměla možnost pracovat oficiálně jako fotografka na volné noze. V roce 1985 ji ale nedostatek financí donutil hledat zaměstnání. Nastoupila jako fotografka na dermatologické klinice, kde bylo jejím úkolem fotografovat lidi postižené kožními chorobami. „Prožila jsem tam báječná léta,“ konstatuje. Na špičkové klinice se setkávala s nejtěžšími případy lupénky a dalších kožních nemocí. „V prostředí nemocných lidí je člověk konfrontovaný s něčím opravdu obtížným. Já jsem ty lidi považovala za hrdiny. I proto, že jejich nemoc byla tak viditelná navenek. Rychle jsem si zvykla na to, jak vypadají, ale při představě, že s takovou vizáží museli jít do světa, do společenství – to je opravdu strašně tvrdé.“

Stromovku nedáme

Kulturní život v Praze ve druhé polovině osmdesátých let už začínal být znovu o něco barvitější. Kromě výstav v bytech nebo v přírodě se otevíraly i možnosti vystavovat na oficiálních místech, byť ukrytých na sídlištní periferii. Nadšenec Jaroslav Krbůšek pořádal výstavy v kulturním středisku na Opatově, které nelákalo atraktivním prostorem, ale možností prezentovat svou práci i pro ty, kteří byli jinde zakázáni. Vystavoval zde Karel Malich, Milan Grygar, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, sestry Válovy a mnozí další a Hana Hamplová s manželem vernisáže těchto výstav hojně navštěvovali. 

V červnu 1989 se Hana Hamplová zúčastnila demonstrace ve Stromovce proti plánovanému kácení stromů kvůli stavbě silnice. „Bylo to legrační,“ vzpomíná. „Stromovka byla obšancovaná policisty, uniformami se to tam zelenalo víc než stromy. Před rozbořenou Šlechtovkou na lavičkách posedávalo asi čtyřicet lidí. Jeden z nich se zvedl a držel v rukou ručník s nápisem: ,Stromovku nedáme.‘ S tím nápisem ušel asi dvacet až padesát metrů, než nás zhaftli do antonů a odvezli,“ směje se. 

V důsledku této aktivity přišla Hana Hamplová o cestovní pas. Takže když na podzim 1989 přišla nabídka, aby jela do Paříže fotit díla Jiřího Koláře pro plánovanou monografii, kterou chtělo vydat státní nakladatelství Odeon, měla problém. 

Ten se naštěstí brzy vyřešil naprosto nečekaným způsobem: listopadovou revolucí. Začátkem roku 1990 už nebyl problém si zařídit nový pas a v dubnu 1990 vycestovala do Paříže. Bydlela u Jana Sekala v obci vzdálené asi čtyřicet kilometrů od centra metropole a každý den jezdila příměstským vlakem do Paříže, do Kolářova ateliéru, kde od deseti hodin dopoledne do čtyř hodin odpoledne intenzivně pracovali. 

„Pan Kolář byl v té době už mnohem hodnější,“ říká Hana Hamplová a naráží tím na fakt, že v minulosti proslul svými přísnými úsudky a autoritativností. Bohumil Hrabal mu dokonce vymyslel přezdívku „Klovající orel“ v souvislosti s Kolářovou básní-koláží Prométheova játra. Ke konci života se ale změnil a choval se mnohem smířlivěji a laskavěji.

Fotila jsem, ale ještě víc jsem plakala

Během dnů následujících po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Hana Hamplová snažila fotit v ulicích Prahy, stejně jako v letech 1968 a 1969. „Od soboty 18. listopadu jsem každý den fotila na Václavském náměstí, ale fotila jsem čím dál tím míň, protože většinou jsem plakala. Zjistila jsem, že ty situace jsou pro mě příliš emotivní, takže fotografií z té doby mám jen málo,“ vysvětluje. Prožívala euforii nejen z čím dál jasněji se rýsující změny režimu, ale i z toho, že na přeplněném Václavském náměstí se k sobě lidé chovají slušně a přátelsky. 

Hana Hamplová zůstala zaměstnaná na dermatologické klinice do podzimu 1990, nadcházejících šestnáct let potom pracovala jako fotografka na volné noze. Zaměřovala se zejména na fotografování výtvarných děl pro galerie, monografie a katalogy. Soudržnost komunity výtvarníků, kterou znala z dob normalizace, se ale podle ní velice rychle rozpadla. „Jeden z momentů, který to rozbíjel, byl ten, že z UMPRUM a z AVU odcházelo staré vedení. Funkce bylo potřeba obsadit novými lidmi. A ti výtvarníci po těch postech šli neuvěřitelným způsobem – tak jako občané v jiných vrstvách společnosti,“ konstatuje. Způsob obživy výtvarníků se navíc podle ní výrazně změnil: „Za bolševika se dvě nebo tři procenta z každé stavební investice povinně musela dát na výzdobu. Takže v každém nově postaveném baráku bylo umělecké dílo. A na sídlištích je často měli i ti kumštýři, kteří jinak nemohli vystavovat,“ vysvětluje. Tento systém po roce 1989 zanikl, stejně jako papalášské prebendy pro funkcionáře oborových organizací.

Michigan a Michael 

Prostřednictvím Susanne Roth nebo Zuzany Rothové, švýcarské překladatelky Bohumila Hrabala a Milana Kundery, se Hana Hamplová seznámila s Ladislavem Matějkou, šéfem katedry slovanských jazyků na univerzitě v Ann Arboru v Michiganu. Ještě před rokem 1989 přijel zájezd absolventů této univerzity na návštěvu do Prahy a po roce 1990 uspořádali pamětnici v Ann Arboru výstavu. Následovala i výstava děl jejího manžela Josefa Hampla. 

V roce 1992 tak manželé vycestovali do Spojených států amerických, kde se setkali mimo jiné také s legendární sběratelkou umění Medou Mládkovou. To setkání ale nebylo příliš šťastné a mělo i určitý komický rozměr. „Manžel nebyl schopen se chovat, jak se očekávalo. Paní Mládkovou seřval, že má na zdech vystavené kresby pod ulomeným sklem, takže se na ně pod sklo práší a tím se zničí. Měla také Kolářovy objekty poškrábané od drápků koček, které po nich neustále lezly. Vyvrcholilo to hádkou ohledně rozdělení Československa. Paní Mládková nepochopitelně fandila Vladimíru Mečiarovi. Nakonec nás málem vyhodila,“ popisuje groteskní situaci Hana Hamplová. 

Po patnácti letech na volné noze jí začalo práce ubývat, a tak nastoupila jako vyučující fotografie do soukromé školy reklamní a umělecké tvorby Michael. „Pracovala jsem tam s rozporuplnými pocity, protože jsem zjistila, že vzdělanost absolventů základních škol je zoufalá. To samo o sobě by mi nevadilo, my jsme na tom v jejich věku nebyli o mnoho lépe, ale my jsme se za to aspoň styděli. Kdežto oni jsou na ten nedostatek znalostí téměř hrdí,“ dodává. 

Hana Hamplová na závěr svého vyprávění nepřipojila žádné motto ani shrnutí. „Moudro nebude,“ prohlásila. „Mám pocit, že čím je člověk starší, tím mu moudra ubývá.“ Její příběh je ale ojedinělým nahlédnutím do fungování umělecké komunity v době normalizace a po roce 1989.