The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Angelika Hanauerová (* 1943  †︎ 2019)

• narodila se 3. října 1943 v Praze do rodiny architekta Karla Hanauera

• po maturitě pracovala jako pomocná dělnice ve Fasádostavu a jako klapka na Barrandově

• v roce 1962 byla přijata na FAMU na režii hraného filmu, absolvovala v listopadu 1968

• pobývala studijně v Anglii a ve Švédsku

• invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji zastihla v Ostravě

• do roku 1971 natáčela dokumenty pro Krátký film, Armádní film a ČST

• v letech 1973 až 1982 se mohla živit psaním pro děti pro nakladatelství Panorama

• pro ČST Bratislava natáčela hrané dětské seriály a pohádky

• v 70. letech se provdala za Američana, kterého potkala v Praze, ale brzy se rozvedli

• v roce 1977 podepsala Chartu 77, účastnila se bytových přednášek Jana Patočky

• pohybovala se mezi lidmi z podzemní církve a disentu

• v roce 1982 odmítla spolupráci s StB, která jí v rámci akce „Asanace“ nabídla pas a letenku do USA

• od roku 1982 do roku 1991 pracovala jako pomocná pečovatelka seniorů na MNV Praha 5

• později pracovala se sluchově postiženými dětmi

• po revoluci 1990 se naplno vrátila k profesi režisérky

Žádná totalita nemůže vzniknout a následně existovat, pokud ji svým tichým souhlasem netoleruje většina. Angelika Hanauerová, skromná a nenápadná žena, která k této většině nepatřila a neporušila své přesvědčení a morální zásady, byla ochotná dát veřejně najevo svůj názor, a to i přesto, že jí toto rozhodnutí zásadně změnilo život.

Rodinné zázemí, nepřátelé režimu

Narodila se 3. října 1943 do rodiny stavitele Karla Hanauera a Jožky, rozené Kvašňovské, původem ze Slovenska, jako druhé dítě, tři roky po svém bratrovi Karlovi. Otec byl v období první republiky architektem funkcionalistou a po smrti svého otce zdědil část jeho firmy. Díky němu mohl studovat ve Francii, navíc disponoval penězi i prostorem pro vlastní tvorbu. Po skončení války byl prezidentem Benešem jmenován profesorem na fakultě architektury. Maminka byla velmi nadaná v mnoha směrech. Vystudovala matematiku a fyziku a později jazyky a právo.

Angelika se narodila do movité pražské rodiny, než si však začala plně uvědomovat své okolí, došlo ke společenským změnám, většina rodinného majetku byla znárodněna a ze společensky vysoce postavené, prominentní rodiny se stali „nepřátelé společnosti“. Angelika k tomu podotýká: „Občas nebylo na topení, takže jsme žili v takovém bytě, kde to za mrazu bylo dost hrozné.“ V té době byli ovšem s bratrem malí a nepřipadali si nijak zvlášť znevýhodnění.

Školní léta

Díky postoji rodičů si již od útlého dětství uvědomovala nesrovnalosti ve společnosti, ale zvlášť významně to na ni nedoléhalo. Nepředstavovalo pro ni problém navštěvovat kostel a přitom toužit po vstupu do Pionýra, i když to mělo k sobě vztah jako oheň a voda. Pionýrská mládež patřila k propagandistickému programu komunismu, zatímco křesťané byli režimem pronásledováni. Díky dobrému prospěchu se však nakonec stala pionýrkou i přes špatný kádrový posudek (byla „buržoazního“ původu). Dostala požehnání od rodičů a vytoužený rudý šátek. 

Dělnická třída zklamala

Prospěla u maturity na výbornou, ale protože ji z kádrových příčin škola nedoporučila k dalšímu studiu a navíc někdo musel zabezpečit rodinu (otec byl v invalidním důchodu a bratr šel na vojnu), našla si zaměstnání pomocné dělnice. Tehdy sama uvěřila tomu, co všude slýchala: že její rodina patří mezi „zahnívající buržoazii“, která je určena k likvidaci, ale mezi dělnickou třídou člověk najde pravdu a sám sebe. Bylo jí necelých sedmnáct let a byla přesvědčená, že „ti dělníci jsou takoví ryzí, takoví opravdoví, a že jsou to ti skuteční pracující“. K tomu však dodává: „Byl to šok, to byla žumpa, oni kradli, oni byli strašně sprostí a vůbec nechci vykládat, co všechno se tam dělo.“

FAMU

Dělníci ji mezi sebe nepřijali, posmívali se jí, že je „slečinka z vyšších vrstev“, která se mezi ně nehodí, že „mluví jako kniha“, užívá cizí slova a „ať si táhne mezi své“. Pořád jen pumpovala a tahala po žebřících lešení pytle s betonem, až jim nakonec vyhověla a namluvila, že půjde studovat prestižní školu, režii hraného filmu na FAMU. Sama si tím zvýšila sebevědomí. Jenže v podniku si zjistili, kdy se konají přijímací zkoušky, a tudíž se jich musela skutečně zúčastnit. Ukázalo se, že není všechno ztraceno. Z několika set uchazečů prošla talentovými zkouškami až do poslední desítky. Nebyla sice přijata, protože jí chyběly potřebné písemné práce a natočené filmy, ale byla jí poskytnuta supervize od profesorů k přípravě na příští přijímací zkoušky. Za rok ji na FAMU přijali a začala studovat režii hraného filmu.

Anglie

Při „uvolnění“ v šedesátých letech Angelika odjela na rok do Anglie, kde studovala na Royal College of Art. Byla tam velmi zaskočena odlišností Československa a Anglie, nejen politickým systémem, ale také kulturou a smýšlením.

I přes „uvolnění“ se stále muselo vyjíždět na tzv. výjezdní doložku, speciální doklad, bez kterého nikdo nemohl překročit hranice ČSSR. Doložka měla vždy platnost pouze na určitou dobu. Protože jí naše úřady doložku neprodloužily (kvůli nedoporučení jejího profesora na FAMU Otakara Vávry), musela se vrátit do ČSR.

Invaze v roce 1968

Dne 21. srpna 1968 pamětnice stříhala v Ostravě svůj první profesionální film. Byla příliš zaměstnána prací a o momentální politické situaci neměla aktuální informace. Ráno se v hotelu probudila do obsazené Ostravy. Na pokoji měla hluchý telefon, hluché rádio a na klidu jí nepřidala ani pokojská, která zmateně pobíhala po hotelu a křičela, že Čechy obsadili Poláci a připojili nás k Polsku. Vyšla na ulici, kde ji chtěl legitimovat sovětský důstojník, což byla poslední kapka, a ona se zhroutila. Po ošetření v nemocnici utekla rovnou na nádraží a vydala se prvním vlakem domů, do Prahy. Ve vlaku vládla hysterie a kolovaly pravdy a polopravdy, že v Praze je revoluce, padají tam bomby, bojuje se na barikádách a jsou tam mrtví.

Normalizace a americký manžel

V normalizačních sedmdesátých letech přičichla k lidem z undergroundu, avšak prostředí hospod, vulgarity a promiskuity ji neokouzlilo. Jak říká, toužila po něčem čistším, salonnějším. 

Chtěla emigrovat na Západ. Když se zamilovala do Američana Charlese Rommela, s nímž se setkala v Praze, provdala se za něho a odjela za ním do USA. V ČSSR ale žila její nemocná maminka, otec byl již po smrti a bratr měl vlastní rodinu, a proto se zanedlouho vrátila k matce. 

Jan Patočka a Charta 77

Po svém návratu náhodou navštívila bytovou přednášku Jana Patočky. Na přednášku šla s tím, že to „nějak přežije“, netušila, o co přesně se jedná, a název v ní vzbuzoval představu „snobárny“. Odcházela však s obrovským zážitkem, jejími slovy „to bylo něco“. Poté už nechyběla na žádné Patočkově bytové přednášce.

Pohybovala se i nadále v kruzích protirežimní společnosti (v undergroundu a mezi intelektuály), ale tíhla především k věřícím křesťanům z podzemní církve. 

Když se později dozvěděla, že byla kolem Jana Patočky sepsána jakási petice za lidská práva, dopídila se textu Charty 77 a rozhodla se ho na základě svého přesvědčení a svědomí podepsat. Bylo pro ni velmi důležité, že se dokázaly spojit tak odlišné skupiny lidí. Chartu 77 podepsala, přestože se jí některé věci uvnitř tohoto společenství nelíbily.

Signatářka Charty 77 pod dohledem StB

V té době ještě nebyla rozvedená, úřady však nestihly zaznamenat ani její svatbu, a proto si nespojily její jméno Hanauerová, figurující v občanském průkazu, a jméno Rommelová, jímž podepsala Chartu 77. Trvalo další čtyři měsíce, než jí bylo změněno v občanském průkazu jméno na Rommelová. Byl to pro ni malý úřednický dar, neboť během těchto čtyř měsíců jako by pro StB neexistovala. Po uplynutí této doby, kdy se v úředních listinách objevilo její nové jméno, ji StB okamžitě navštívila a Angelice začala nová životní etapa – život pod stálým dohledem tajné policie. Stýkala se v této době s lidmi z prostředí Charty 77, byla ovšem vždy velmi opatrná, neboť „to prostředí bylo také prolezlé fízly“.

Nabídka od StB

Roku 1982 jí StB nabídla vystěhovalecký pas do USA za to, že by čas od času navštívila kontaktní osobu a za úplatu poskytla pár důležitých informací o fungování českého exilu. K této věci zaujala nekompromisní stanovisko, ani na okamžik nezauvažovala, že by tuto nabídku přijala.

Profesní peripetie

Jako dokumentaristka se v totalitním režimu uplatnit nemohla, a proto psala příběhy pro děti. Kamarád, který ji nechával v nakladatelství dětské knihy vydávat, přišel jednou celý vyděšený o půlnoci na návštěvu s tím, že nakladatelství navštívila StB, budou muset spolupráci ukončit a jeho vyhazují z práce. Jiný kamarád v podobném ohrožení využil dovolené v Jugoslávii a emigroval do NSR. Následně se jistou dobu bála s někým se více stýkat, aby jemu a jeho rodině nepřivodila problémy.

Poté pracovala čtyři roky jako pomocná ošetřovatelka u místního národního výboru, ale tato práce byla citově velmi náročná. Když jí zemřel v náručí čtrnáctý pacient, z místa odešla a chvíli roznášela noviny. I odtud však musela odejít. Nastoupila tedy jako pomocná vychovatelka ve školce pro nedoslýchavé děti. Tam pracovala až do revoluce, kdy dostala řadu příležitostí ve své filmové profesi.

Po revoluci se Angelika Hanauerová naplno pustila do natáčení dokumentárních filmů.