The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Hanauerová (* 1926)

• narozena 8. 5. 1926 v Kralupech nad Vltavou

• 1943 - totálně nasazena na Křivoklátsku

• 22. 3. 1945 - bombardování Kralup nad Vltavou americkými bombardéry

• 1945 - přesun rodiny z Kralup nad Vltavou do Louňovic

• 1958 - sňatek s Jaroslavem Hanauerem

• 1960 - narození syna

Paní Danuše Hanauerová, roz. Antonínová, se narodila 8. května 1926 v Kralupech nad Vltavou, kde navštěvovala obecní a poté obchodní školu. Během střední školy byla v roce 1943 povolána do totálního nasazení. Zažila bombardování Kralup americkými bombardéry, odsun Němců a divoké zacházení s nimi. Po komunistické revoluci byl její otec sesazen z místa ředitele místního cukrovaru a vyhnán z Kralup do Louňovic. Protože rodina neměla dost peněz, musela paní Hanauerová nastoupit do práce. Našla si práci v pražské inzertní společnosti a pracovala tam nakonec celých 38 let. Díky této práci se také seznámila se svým manželem, po jehož boku přečkala všechny režimní zvraty. Dnes je paní Hanauerová v důchodu a stará se o rodinu a rodinou vilu.

Život v Kralupech nad Vltavou

Do svých devatenácti let žila paní Hanauerová v Kralupech nad Vltavou, kde byl její otec ředitelem cukrovaru, obě rodiny (z otcovy i z matčiny strany) byly cukrovarnické. Na matku i na otce vzpomíná pamětnice jen v dobrém, jejich vztah byl prý vždy dobrý i v těch nejhorších chvílích jejich života. V Kralupech chodila do obecné školy a poté i do obchodní akademie. Život v Kralupech za války byl klidný až na odsun několika Židů.

I přesto, že byla paní Danuše nesmírně krásná (byla podobná Adině Mandlové), nechovala se vůbec jako mladá dáma. Uměla se prát, vyrostla na mayovkách a nehrála si s panenkami. Kolem sebe měla neustále partu přátel (převážně mužských), vždy stála v čele party a všichni jí oslovovali „ségro“. Spolu s přáteli chodili bruslit, hráli pink-ponk, chodili do tanečních a pořádali různé akce. Největší zábavou jim bylo chození do klubu, kde pouštěli jazzové desky a tančili. Paní Hanauerová tančila moc ráda a byla v tanci velmi dobrá. Sama říká, že „mládí v Kralupech za války byla to nejhezčí, co jsem kdy měla.“ 

Roku 1943, poslední rok školy, byla povolána do totálního nasazení. Mohla si vybrat, jestli půjde pracovat do kladenských hutí nebo sázet stromky na Křivoklát. V totálním nasazení strávila dva až tři měsíce. S dalšími děvčaty žila na samotě v hájovně, kde předtím žili Židé, než je Němci vyhnali. Denně dostávaly šálek melty s fialovým chlebem, k obědu polévku, kterou jedly v terénu, a k večeři dostávaly česneková jídla. Očekávala, že až se vrátí z Křivoklátu, bude už válka u konce, ale po návratu musela opět do totálního nasazení, tentokrát do kralupské továrny Kment, kde se vyráběly spodky do bomb. V této továrně pracovala až do konce války. Zjistila tam, že je technicky nadaná, a po válce chtěla jít studovat na průmyslovou školu, to jí však znemožnil nástup komunistické strany k moci.

Ještě před koncem války, na konci března roku 1945, zažila nálet na Kralupy. Nálet na konci války obyvatelé vůbec nečekali. Ještě když přelétávala první vlna stíhaček, tak se lidé šli podívat ven, jak letí, a ve chvíli, kdy se bombardéry přeskupily a sletěly nízko nad město, lidé pochopili, co přijde, a rychle se běželi ukrýt do sklepů a krytů. „Kralupy to odnesly hodně, byly rozbombardovaný ulice, zahynulo pár kamarádů. Na náš cukrovar padly tři bomby před barák, takže nám vylítala všecka okna a dveře. Cukrovar rozbitej nebyl… Nakonec nádraží a petrolejka zůstaly a odneslo to hodně, hodně těch obytnejch domů.“[1]

I přes stav Kralup po náletu zavládlo mezi občany nadšení z konce války a osvobozování Československa. I přesto, že čekali, že budou osvobozeni Američany, vítali Rudou armádu s nadšením. Jedině matka paní Hanauerové se osvobození od Rudé armády bála a prorokovala neštěstí.

Ihned po válce a ještě před osvobozením Kralup začal odsun Němců. Zatím však nebyl organizovaný, spíše to bylo vyhánění a vybíjení zlosti místních obyvatel. Mladí lidé, nadšení z konce války, se obávali, že Němci nebudou chtít dobrovolně odejít z Kralup, tak se zapojili do jejich odsunu. I přes několik dní střelby se mladí vydali do ulic usměrňovat Němce. Paní Danuše se s přáteli do odsunu zapojili také a při jednom výjezdu se auto, v kterém jela, dostalo pod palbu a jedna z kulek ji téměř zasáhla. Dále si paní Danuše pamatuje situaci, kdy byli staří Němci nahnáni do sokolovny a poté týráni. Místní obyvatelé je tam chodili mlátit nebo do nich stříleli a přitom oslavovali. Paní Hanauerová toto chování nikdy nedokázala pochopit. Při osvobozování Kralup se dostala do kontaktu s místními Němkami, a poznala, že to jsou často normální lidé, kteří za nic nemohou. I přesto je Rudá armáda vyhnala a „zmasakrovala“. Další zážitek, který má z odsunu, je vražda mladého Němce přímo na ulici, kdy ho lidé podřízli bajonetem. Komentuje to slovy: „Škoda těch mladejch životů a k čemu to vedlo. Konec války a revolucebyly něco ošklivého.“

Tím, že byla rodina cukrovarnická, mohla směňovat cukr za jiné suroviny a také vlastnila velké zahrady, kde se pěstovalo ovoce a zelenina, a měla i pár kousků dobytka, králíky a slepice. Na hlad nebo nedostatek si nemohli stěžovat.

Stěhování do Louňovic a práce v Praze

Po nástupu komunistické strany k moci byl její otec (ředitel cukrovaru) sesazen ze svého místa, bylo mu odebráno bydlení a rodina se musela odstěhovat. Naštěstí byli Antonínovi dobře zajištěni a vlastnili ještě jednu nemovitost v Louňovicích, kam se také přestěhovali. Ještě předtím jejich vilu a cukrovar v Kralupech obsadili ruští vojáci. Otec nikdy nedokázal pochopit, proč ho komunisté z cukrovaru odsunuli (pokusil se o sebevraždu). V prohlášení, které musel podepsat, stálo, že je asociál, a přitom v době, kdy byl cukr na lístky, nechával lidem cukr navíc. „On pro tu fabriku dejchal,“ říká paní Hanauerová. Pan Antonín byl omilostněn při 100. výročí fungování cukrovaru v Kralupech nad Vltavou a získal práci v cukrovaru v Golčově Jeníkově a Uničově.

Život v Louňovicích byl klidný. Poté, co se paní Hanauerová vdala, získala vilu v Praze a vilu v Louňovicích rodina prodala, nechala si jen kousek pozemku, kde postavili dvě malé chatky. Jedna z nich patří paní Hanauerové dodnes.

Nástupu na průmyslovou školu se paní Hanauerová nedočkala, protože musela finančně zajistit rodinu (bratr paní Hanauerové musel po válce nastoupit na dva roky na vojnu a otec dostával jen minimální částku z vázaného vkladu). Práce, kterou tehdy získala díky známosti s rodinou Jirků, jí vydržela celý život, až do nástupu do penze. Rodina Jirků vlastnila podnik v pražské Vodičkově ulici na tvorbu kinopřehledů, inzerce a filmové propagace. Podnik se za 38 let, co v něm paní Hanauerová pracovala, několikrát stěhoval a v roce 1948 byl znárodněn. Práce, kterou v podniku zastávala, ji bavila, chodila na premiéry filmů, znala se s umělci a řediteli kin a divadel. Spolu s kolegyní je všichni obdivovali, že jsou schopné takové množství práce zvládnout ve dvou za týden. Společnost se několikrát přestěhovala a přejmenovala, ale paní Danuše dělala stále tutéž práci, až do doby, kdy odešla do důchodu.

Rodina

Nedlouho po příchodu do Prahy a nástupu do zaměstnání se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem (Jarykem). Během seznamování spolu často chodili do kina, na výstavy nebo na procházky. Během této doby se paní Danuše přestěhovala z Louňovic do Prahy na Letnou, kam jí jednou týdně chodil její budoucí muž navštěvovat.

Otec a strýc pana Hanauera byli architekti a projektovali např. vilu, ve které Hanauerovi žijí dodnes, nuselskou radnici a školu nebo Thomayerovu nemocnici atd. Vztah mezi paní Hanauerovou a matkou manžela byl napjatý, ale uctivý. Matka pana Hanauera žila ve vile v Nuslích (kam se paní Hanauerová později přistěhovala), byla to dáma, která žila na vysoké noze (měla služebnictvo, šoféra a kuchařku), neuměla šetřit a starat se o domácnost. I když paní Hanauerová vyrůstala v Kralupech ve velmi dobrých podmínkách, její matka ji vždy vedla k tomu, aby byla schopna zastat domácí práce. Díky tomu, že paní Hanauerová uměla zastat práci, dala dohromady Hanauerovic rodinnou vilu.

Manžela kvůli původu rodiny vyloučili z vysoké školy v posledním semestru studia, uměl devět jazyků a pracoval v STÚ. Během komunistických prověrek zjistili, že pochází z buržoazní rodiny, z ústavu ho propustili a nabídli mu jinou práci. Na manžela vzpomíná jako na skromného, hodného člověka, který byl velmi vzdělaný „ale neuměl zatlouct ani hřebík, to jsem naštěstí všechno zastala já“. Manželství bylo sice krátké, ale vzpomíná na něj v dobrém. Jediné dítě, syna Robina, měla v 34 letech. Poté co pan Hanauer zemřel, zůstala paní Hanauerová sama, protože věděla, že už těžko najde tak dobrého člověka, jako byl její muž. Krátce po smrti manžela se jí narodil vnuk, který jí dal další sílu do života.

Srpen 1968

Srpen 1968 strávila paní Hanaeurová s rodinou na Slovensku v Tatranské Lomnici. Jakmile se dověděli, co se děje, chtěli se dostat co nejdříve do Prahy, ale doprava byla zastavena. Z Lomnice pozorovali ruské kolony. Nakonec přijeli prvním vlakem do Prahy. Po příjezdu na hlavní nádraží zjistili, že je stanné právo a nikdo nesmí do ulic, tak si kladli otázku, jak se dostanou domů (ještě s malým synem). Před hlavním nádražím stály tanky, které mířily na nádraží. Malý syn nebyl schopen pochopit, proč ruské tanky míří na české hlavní nádraží. Jediná možnost, jak se mohli dostat lidé z hlavního nádraží, bylo přejít na Masarykovo nádraží a tam zůstat, dokud nebude stanné právo zrušeno. Při přesunu paní Hanauerová zastavila taxík a taxikáře přemluvila, aby je odvezl domů.

Poté co začaly prověrky za tzv. normalizace, byl pan Hanauer přemístěn z STŮ (překládal zde a tlumočil) jen proto, že nechtěl vstoupit do strany a byl z buržoazní rodiny. Místo práce v STÚ mu nabídli dvě pozice ‒ vedoucího závodní kuchyně nebo jezdění po benzinových stanicích. Nakonec získal práci ve Výzkumném pracovním ústavu ROH, ovšem ani ne měsíc po nástupu ho opět kvůli původu vyhodili. Nakonec se uchytil jako stavař v Armabetonu, kde byl až do smrti. Dlouhou dobu tam nikdo nevěděl, jaké má znalosti a kolik umí řečí.

Rok 1989

Po roce 1989 Paní Hanauerová neměla chuť žádat o restituce nebo odškodnění „Jemu (manželovi) už to nepomůže. Mě jenom hrozně mrzí, že se nedožil toho, že šli komunisti do háje, to jsem tady obrečela. Jemu i nám strašně ublížili.“

Závěr

Paní Hanauerovou život naučil pokoře a zkušenost, které si nejvíc cení, je skromnost a schopnost vzít za práci: „Umět hospodařit s penězi je nejlepší zkušenost.“ Další věc, kterou paní Hanauerová považuje za důležitou, je harmonický vztah a důvěra v manželství. V takových poměrech vyrůstala, takový vztah sama měla a je šťastná, že její syn má stejně šťastné manželství. Při otázce na pražské jaro 1968 a revoluci v roce 1989 byla pamětnice hodně skeptická. Po euforii, která zavládla po válce, a následném „komunistickém“ vystřízlivění přestala věřit v jakýkoli režim, revoluci a lepší časy. Jejím životním mottem bylo nepouštět se do politiky, být radši v klidu na horším místě než neustále bojovat a jít proti systému (jakkoli nastavenému).

Nyní je paní Hanauerová v důchodu, žije v pražských Nuslích v rodinné vile spolu se svým synem, snachou a vnoučaty. O vilu, kterou zdědila po manželovi, se stará, je vitální a schopná, kromě péče o zahradu a technické zázemí vily se stará ještě o chatu, kterou má v Louňovicích.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění městské části Praha 4.

[1] Nálet na Kralupy provedli Američané 22. 3. 1945 ve 12.30. Cílem byla rafinerie minerálních olejů nacházející se na úpatí kralupského kopce Hrombaba. Nad městem přelétalo v krátkých přestávkách 10 vln po 21 bombardovacích letadlech. Při nepříliš vydařeném náletu bylo zabito 245 lidí (z toho 145 Čechů), zničeno bylo 119 domů a téměř tisíc domů poškozeno. Kralupy se tak staly nejvíce postiženým městem vlivem II. světové války v ČR a jsou mezi deseti nepostiženějšími městy II. světové války v Evropě.