The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hubert Hanika (* 1929)

• narozen 5. prosince roku 1929 v Pozořicích

• dětství prožil v hájence u Vítovic

• koncem války se hájenka stala základnou sovětských výsadkářů

• pamětník fungoval jako spojka mezi jednotlivými odbojovými skupinami v okolí

• po válce se vyučil puškařem

• mezi léty 1964 až 1971 zastával pozici tajemníka Místního národního výboru v Hostěnicích

• v roce 1982 odjel na rok a půl do Libye, kde učil místní studenty řemeslu

• nejdéle pracoval v brněnské továrně Zetor

Hubert Hanika se narodil jako nejstarší ze čtyř sourozenců 5. prosince roku 1929 v jihomoravských Pozořicích. Otec Hubert Hanika starší (nar. 29. září 1898) pocházel z velké rodiny ze severní Moravy. Měl čtyři sestry a pět bratrů, kteří stejně jako on nalezli své poslání v lese a stali se hajnými.

Otce přidělili do vítovické hájenky nedaleko Brna. Zde se také seznámil se svou budoucí manželkou Boženou, se kterou zplodil celkem čtyři děti. Nejstaršího Huberta, následoval o sedm let mladší bratr Oldřich, sestra Božena a nejmladší bratr Zdeněk. 

Hubert mladší vzpomínal na poklidné dětství na samotě uprostřed lesů: „Mí přátelé byli psi, kráva a les,“ shrnuje. Do obecné školy chodil Hubert v Královopolských Vážanech, měšťanskou školu navštěvoval v nedalekém Rousínově. Propuknutí druhé světové války prý jako chlapec nijak zásadně nevnímal, jelikož v jejich běžném životě se nic moc nezměnilo.

Granáty na stole a vysílačka v udírně

Život v hájence uprostřed lesů zapříčinil, že se rodina Hanikových zapojila do odboje. Zpravodajská skupina ze Sovětského svazu [1] seskočila na naše území 2. února roku 1945 v noci. Hubert Hanika starší tehdy v lese vyhlížel lišku, když před sebou uviděl neznámé postavy. Původně si myslel, že se jedná o zloděje jasanů, ze kterých se dříve vyráběly lyže. „Zahlédl několik chlapů. Myslel si, že v ruce drží pily, ale oni měli samopaly,“ vypráví Hubert. Záhy tedy zjistil, že se ve svém úsudku spletl, a nabídl skupině pomoc.

Sovětská skupina původně čítala sedm osob. Velitel Georgij Žukov při seskoku zemřel, velení se poté ujal Ivan Andrejevič Ševcov, do skupiny patřili radisté Anna Jefimovna Andrjušinová a nejmladší Boris Ivanovič Žilenko a další členové Jefim Ivanovič Kazakov, Michail Prokopjevič Karpov a Jurij Alexejevič Baskov. Později se k nim přidali ještě další dva, Vasil Kuzničev a Vasil Kozlov.

„Ze začátku to bylo takové divoké. Jura, student z Moskvy, ten nás nejprve zastrašoval. Položil na stůl svazek granátů a nesměli jsme mluvit,“ vysvětluje Hubert, jak probíhala jejich první setkání. Později se prý atmosféra uklidnila. Vítovickou hájenku pak pravidelně každý den navštěvovali čtyři členové skupiny, kteří nosili jídlo do lesa radistům. Ti nesměli opustit vysílačku. Jídla měli naštěstí dostatek, jelikož do zásobování se zapojilo i široké okolí. „To bylo lidí, co nám pomáhalo. Řezník pan Žemla posílal maso, pekař pan Dvořáček nám nosil místo dvou bochníků chleba pět, obuvník pan Lózr a švec Krejčí jim opravovali oblečení. Všichni tihle lidé je podporovali,“ vypráví pamětník o tehdejší sounáležitosti.

Později, když už se situace trochu uvolnila, se k nim do hájenky mohli přijít vykoupat i radisté Anna a Boris, a teprve tam Hubert Hanika poznal, že členkou skupiny byla i žena. „Oni prosili: ‚Mamko, daj vatu,‘ no, já jsem měl tenkrát šestnáct let, já jsem na tom byl se znalostmi žen velmi špatně, takže jsem si myslel, že je někdo zraněný. Až později jsem zjistil, že se jednalo o ženu, která měla menstruaci,“ popisuje Hubert. Skupina k Hanikovým získala takovou důvěru, že si ve vítovické hájence ukryla dokonce i náhradní vysílačku. „V noci ji přinesli a pověsila se do udírny na háček, kde visela až do konce války,“ vysvětluje Hubert.

Šestnáctiletý informátor

Hubert Hanika mladší se do odboje zapojil především tím, že v noci roznášel zprávy mezi jednotlivými hájenkami, na které byly napojeny další odbojové a partyzánské skupiny. Les a okolí dobře znal, proto mohl fungovat jako spojka mezi Olšany, Bukovinkou a Hostěnicemi. „Většinou jsem měl nějakou informaci napsanou na papírku, ten jsem na místě odevzdal a rychle jsem zas odešel pryč,“ popisuje své aktivity Hubert.

„Já jsem tenkrát strach neměl, ale otec měl podezření, že bychom mohli být prozrazeni, proto mě upozorňoval hlavně na to, abych nikde nikomu nic nevyzradil,“ vysvětluje Hubert. Většina sousedů z okolí o jejich spolupráci s odbojem věděla, nikdo je prý však nezradil. Až sousedka, matka dvou členů gestapa, nahlásila podezření na vítovickou hájenku a její kontakty s odbojem na četnickou stanici v Rousínově. „Tam sloužil český policista pan Struna. Ona ho vedla do lesa směrem k naší hájence. Chtěla, aby nějak zakročil, ale on naštěstí nijak nezasáhl,“ vysvětluje Hubert.

Do děje vstupuje skupina Wolfram

Od časného jara roku 1945 v oblasti působili také parašutisté ze skupiny Wolfram. Jednalo se o výsadek vyslaný během druhé světové války z Velké Británie na území protektorátu. Neměl v zadání jen zpravodajskou agendu, ale i sabotážní úkoly a organizovat a provádět partyzánskou činnost. 

Tato skupina seskočila v září roku 1944 v Beskydech, kde začala vyvíjet zpravodajskou a sabotážní činnost. O měsíc později však jeden z partyzánů, jenž měl za sebou dlouhou kriminální minulost, zákeřně oloupil a zavraždil jednoho ze členů skupiny a vyzradil skupinu německému gestapu. Velitel Josef Otisk se proto rozhodl skupinu odvést do bezpečí. Přesunuli se k Brnu, jelikož odsud pocházel a jako geometr okolí velmi dobře znal.

V brněnské části Líšeň přečkali u Otiskových příbuzných zimu a v březnu roku 1945 začali působit v lesích nedaleko Brna. Pomáhal jim především hajný Vašků v Horákově. K Hanikovým se vydal Josef Otisk proto, že měl v plánu navázat kontakt se sovětskou skupinou. Chodil k nim zhruba dvakrát týdně, až se mu podařilo se se sovětskou skupinou domluvit na společném přepadení, ve snaze získat zbraně. „Projížděla tudy kolona Němců a v místě, kterému se tady říká ‚U vyhozené silnice‘, ji přepadli. Došlo k přestřelce, zastřelili nějakého německého důstojníka a to bylo vše, pak už nespolupracovali,“ popisuje Hubert Hanika dubnové přepadení.

To už se schylovalo ke konci války a potřeba zásobit se zbraněmi a municí byla silná. K sovětské zpravodajské skupině se časem přidal i český spolupracovník František Polák. Ten přesvědčil sovětskou skupinu, aby ve lhotecké hájence odcizila zbraně a jídlo. Přepadení proběhlo 10. dubna roku 1945. Někdo je ale vyzradil a obyvatelé hájenky i s Němci, kteří se shodou okolností na místě zdržovali, se na ně stihli připravit. Došlo k velké přestřelce. František Polák utrpěl průstřel plic, velitele Ševcova zasáhli do břicha, Vasila střelili do ruky. Velkou statečnost prokázal starosta obce Bukovina Antonín Hloušek, který se postaral o zraněného Františka Poláka. „Miško, to byl Ukrajinec, ten ukryl Ševcovova ke strýci Karlovi Hanikovi na hájenku v Říčkách. Ševcov však do rána zemřel, tak ho odnesli do lesa a tam ho zahrabali,“ vzpomíná Hubert. Následujícího dne došlo k velké razii gestapa a nalezení bunkru sovětské skupiny. Tu zachránil postřelený Vasil. „Vasil tam zůstal a zdržoval střelbou Němce i s těma poraněnýma rukama. Chtěl hodit granát, vylezl ven a při tom ho rozstříleli,“ popisuje Hubert tehdejší události. Zbytek skupiny díky této záchranné akci unikl.

Ukradli i fotoaparát se všemi vzpomínkami

Na přelomu dubna a května roku 1945 prý v lesích kolem neprobíhaly boje, nebo si je alespoň pan Hanika osobně nevybavuje. Rodina se však ukrývala ve sklepě. O konci války se dozvěděli z rádia. Pamatuje si, že první frontoví vojáci pouze požádali matku o vodu a pak zase odešli. Navštívila je však i další skupina vojáků Rudé armády. „Začali brát, co se dalo. Lžičky, vidličky, nože, ale naštěstí včas zakročila sovětská zpravodajská skupina a udělala pořádek,“ vysvětluje Hubert. Donutili je vrátit, co ukradli, a utéct. Úplně všechno se jim ale zachránit nepodařilo, takže rodina přišla například o fotoaparát s fotografiemi dokumentujícími tehdejší události.

Konec války slavili společně s lidmi ze sovětské skupiny. „Přišli se rozloučit, zabili jsme prase, bylo veselo,“ vypráví Hubert. Následně jednotliví členové odjeli do Bratislavy. Podle slov pamětníka někteří odešli do civilu a někteří zůstali ve vojenské službě i v dalších letech.

My jsme žádné ideály neměli

Po válce se Hubert se vyučil v Brně puškařem. Rodina Hanikových zůstala ve Vítovicích až do roku 1948, kdy se přestěhovala do Hostěnic. Do okolí se ke své rodině vrátil i velitel Otisk, který se společně s Hubertem Hanikou pravidelně účastnil setkání protinacistických odbojářů. Josefa Otiska brzy degradovali. Huberta Haniku to nazlobilo a vnímal to jako nespravedlnost. Nástup komunismu však přijal a nijak aktivně neprotestoval. „My jsme žádné ideály neměli, my jsme podporovali všechny, kdo bojovali proti Němcům,“ vysvětluje Hubert.

Ve dvaceti letech se mu podařilo splnit si svůj velký sen a obdržel pilotní průkaz na bezmotorové létání. Peněz však nebylo nazbyt, a tak neměl k létání moc příležitostí. V roce 1949 se přihlásil do náboru pro sportovní parašutisty, díky čemuž objevil svou další životní radost.

Po znárodnění firmy, ve které pracoval, nastoupil do Zbrojovky v brněnských Zábrdovicích, kde pod přísným dohledem zastřeloval prototypy kulometů. „Jednou se někde objevily letáky, kde byly zobrazeny ty kulomety, které jsme zastřelovali. Tak nás hned vyhodili, protože si mysleli, že jsme jejich podobu vyzradili my,“ popisuje Hubert Hanika tehdejší události.

Nespolehlivý živel

Ze Zbrojovky nastoupil do První brněnské strojírny. Na vojnu narukoval do Prešova k výsadkářům. „Za tři měsíce mě vyhodili, protože došel nějaký dopis odsud z Hostěnic, že jsem nespolehlivý živel. Myslím, že to bylo hlavně proto, že jsem se nezapojoval do znárodňování, ale chodil jsem raději cvičit do Brna,“ vysvětluje Hubert, proč jej přesunuli do Jindřichova Hradce. Po absolvování vojenské služby se vrátil do První brněnské strojírny, kde vyráběl lopatky na turbíny. „To byly tisíce lopatek a mě to nebavilo, proto jsem se rozhodl, že půjdu pracovat do lesa, abych se dostal z té fabriky ven,“ vysvětluje Hubert.

V té době potkal v Hostěnicích budoucí manželku Věru, se kterou pak dlouho chodili, oba společně cvičili a navíc měli společného koníčka, jelikož Věra taktéž ráda skákala padákem. Brali se v roce 1954. Následně se jim narodily dvě děti, dcera Alena a syn Hubert.

Úředník na baterky

Mezi léty 1964 a 1971 zastával Hubert Hanika pozici tajemníka místního národního výboru. Často prý přicházely nesmyslné požadavky, jako počítání slepic či keřů angreštu. Hubert k tomu přistupoval s nadhledem. „Já jsem byl takový úředník na baterky. Když přišel nějaký hloupý požadavek, tak jsem ho hodil do koše. A sekretářka paní Rusňáková ty papíry z koše vybírala a žehlila, abychom pak neměli problémy,“ směje se Hubert.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 dle svých slov moc nevnímal. „Tady jely po silnici tanky. Ale v noci. Já jsem prostě spal a ani mě to neprobudilo,“ vzpomíná Hubert. Situaci přijal bez větších emocí. „Brali jsme to tak, že jsou tady. My jsme se starali o dědinu a Rusi byli v kasárnách,“ vysvětluje Hubert. V jejich vesnici podle něj další politický vývoj a normalizace neprobíhaly příliš dramaticky. Běžných občanů se prý změny nijak zásadně nedotýkaly. „Tady se založilo JZD a bylo to hotový,“ popisuje. 

Černoši, co nikdy neviděli stůl

Následně pracoval sedm let v podniku Potravinoprojekt. S prací nebyl spokojen, proto nastoupil do Zetoru, kde zůstal jako údržbář 27 let. V roce 1982 přišla nabídka odjet do Libye na zahraniční stáž, kterou s kamarádem Františkem přijali. Nevěděli, co konkrétně tam jedou dělat, ale těšili se na dobrodružství.

První tři měsíce prý nic nedělali, protože ve škole neměli žádné žáky. „Až potom je bůhvíkde posháněli. Přišli tam dvacetiletí kluci, co poprvé v životě viděli stůl,“ směje se Hubert. Jednalo se asi o 140 žáků, které následující rok učili pracovat s nářadím. Brousit, měřit, vrtat, řezat. Hubert se smíchem vzpomíná, že to byla sisyfovská práce, jelikož stejně polovina studentů zase hned vše zapomněla. Následně se vrátil do Zetoru, kde i nadále pracoval v lisovně a získal řadu ocenění za dobře odvedenou práci.

Nadšené shledání

Radista Boris Žilenko, příslušník sovětského výsadku z roku 1945, po letech napsal dopis do brněnských novin Rovnost. Díky tomu se podařilo propojit jej s Hubertem Hanikou, kterého následně přijel navštívit. Setkal se i s Josefem Otiskem a společně pak na slavnostech výročí konce války vyprávěli o svých zážitcích. „Šli se podívat do lesa, kde tenkrát v zimě spávali, kde měli bunkr, a pamatoval si to přesně i po dvaceti letech,“ vzpomíná Hubert. V následujících letech jej navštívili i další členové sovětské zpravodajské skupiny, Vasil Kozlov s radistkou Annou, kterou si vzal za manželku. „Ona byla takový generál. Ta nás vždycky zorganizovala všechny, že jsme ani nepípli,“ směje se Hubert.

Na válečné události Hubert Hanika vzpomínal s velkou skromností a pokorou v hlase. Jako hrdina se necítil, ale přiznal, že odvahu tenkrát potřeboval. Bojovat proti Hitlerovi však považoval za naprostou samozřejmost. „Generál Boček mě po válce pozval do Sivic, jednalo se zřejmě o nějaké ocenění, ale nešli jsme tam. Nepotřeboval jsem za svoje aktivity ocenění,“ vysvětluje Hubert.

Hubert Hanika rád chodil do lesa, pěstoval včely. Své trofeje má doma dodnes vystavené. Dnes už bohužel špatně vidí a chodí. Žije v Hostěnicích, po smrti manželky se svou družkou Annou Nováčkovou. Má šest vnoučat, které mu dělají radost, a pyšní se tím, že jméno Hubert Hanika už má dnes šestou generaci pokračovatelů. Je nejstarší obyvatel Hostěnic, nejstarším Hanikou rodu a nejmladším odbojářem z okolí.

[1] Členové této skupiny byli Ukrajinci i Rusové. Hubert Hanika o této skupině mluvil jako o ruské skupině, v tišnovském deníku je uváděna jako sovětská zpravodajská skupina G. S. Žukova, na praporu, který byl po válce zhotoven, byla skupina označena jako 4. ukrajinská skupina, v textu Dagmar Stryjové je označena názvem „Ivánuška“. Z důvodu nejednoznačných informací jsme použili obecný název „sovětská skupina“, případně „sovětská zpravodajská skupina“ či „odbojová skupina“.