The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Hanuš (* 1931  †︎ 2024)

• narodil se 3. listopadu 1931 v Jablonném nad Orlicí

• jako dítě po smrti otce pomáhal matce s obživou

• vstoupil do Sokola

• nevlastní bratr Alois Hanuš byl v roce 1941 popraven nacisty

• v únoru 1945 viděl procházet městem transport ruských zajatců

• v květnu 1945 zažil ústup německé armády

• po 2. sv. válce vstoupil do skautského oddílu

• v letech 1949–1991 pracoval v Tesle Jablonné jako nástrojař

• rodina se po celý život hlásila k víře

• na protest proti okupaci shodil v srpnu roku 1968 z průčelí Tesly rudou hvězdu

• v roce 2020 žil se svou manželkou v Jablonném nad Orlicí

• zemřel 25. března roku 2024

Bohuslav Hanuš nikdy neskrýval, že je věřící. Mládí neměl jednoduché. Když mu byly tři roky, zemřel jeho otec, živitel rodiny. A když mu bylo devět, popravili nacisté jeho nevlastního bratra Aloise. Bohuslav musel od malička pracovat a plnit si povinnosti. Svou fyzickou odolnost zocelil ještě cvičením v Sokole, což se mu pak v životě několikrát vyplatilo.

Ke konci války viděl, jak městem procházejí transporty sovětských zajatců a pak i německá armáda, která ustupovala z pohraničí. Celý život pracoval jako nástrojař v Tesle Jablonné. S nadšením prožíval uvolňování tuhých politických poměrů na jaře 1968, o to větší šok ale zažil jednadvacátého srpna. Na protest proti okupaci vylezl na střechu fabriky, aby z jejího průčelí shodil rudou hvězdu. Nevěřil, že se dožije konce komunismu, proto listopad 1989 považuje za zázrak.

Smrt otce nás poznamenala

Bohuslav Hanuš se narodil 3. listopadu 1931 v Jablonném nad Orlicí a prožil zde celý život . Maminka Marie (1898–1988) byla v domácnosti, otec Adolf Hanuš (1878–1935) pracoval jako vrátný v továrně Isolit. Adolf přišel do Jablonného ze Žacléře, kde pracoval pětadvacet let jako horník pod zemí, na pozvání svého syna Aloise. Ten měl v Jablonném zajištěnou slušnou existenci, pracoval jako zástupce ředitele v Isolitu, a tak sehnal svému otci v podniku místo vrátného.

Adolf měl z prvního manželství syna Aloise (1904–1941) a Adolfa. Když ovdověl, přestěhoval se do Jablonného, kde si v roce 1930 vzal za manželku Marii, rozenou Benešovou. V roce 1931 se jim narodil syn Bohuslav a o dva roky později Miroslav (1933–2015). Adolf Hanuš ještě stihl postavit v Jablonném rodinný dům. Zjara roku 1935 ale dostal chřipku, které 19. března podlehl.

Marii jeho smrt zdrtila. Zůstala sama s dvěma malými dětmi a sedmnácti tisíci dluhu na domě, k jehož splacení se hlásili řemeslníci. „Maminka žila těžce. Dlouho plakala a chodila v černém. Říkala, že dokud žil otec, tak jsme se měli dobře. Stále něco šila na stroji, obšívala knoflíky a my s bratrem jsme museli pomáhat. Jen co vstala od stroje, museli jsme zasednout my a pokračovat v práci,“ vypráví pamětník.

Tradiční ruční výroba nitěných knoflíků byla na Podorlicku vítaným přivýdělkem v zimním období  užod počátku 20. století .  V roce 1924 založil v Jablonném Antonín Šlesingr firmu na průmyslovou strojní výrobu knoflíků. A výroba nitěných knoflíků se tam zachovala dodnes.

Pamětník také vzpomíná na výrobu kartáčů, kterou si snažili doma přilepšit: „Maminka vzala vozík a jeli jsme do fabriky na kraji města pro materiál. Doma jsme museli každý den natáhnout drát do deseti kartáčů. Kluci na nás pískali, ať jdeme ven, ale nemohli jsme dřív, než jsme udělali práci a úkoly,“ říká. Dalším zdrojem příjmů pro Marii Hanušovou byl pronájem jejich domu. Sama bydlela s dětmi v jedné místnosti v horním patře, další místnosti i celé spodní patro pronajímali.

Aloise Hanuše popravili za odboj

Nevlastní bratr Alois byl aktivní v místním turistickém oddílu a v Sokole, kam přivedl i sedmiletého Bohuslava. Tehdy coby nejmladší žák organizace chodil s chutí cvičit dvakrát týdně a nakonec u cvičení zůstal celý život. Díky tomu získal velkou fyzickou zdatnost, která se mu později mnohokrát hodila. Se začátkem války přišel zákaz Sokola a také výuka němčiny, kterou Bohuslav přijímal s velkou nechutí. Nenávist vůči Němcům přirozeně panovala všude kolem něj. 

Šestého září 1941 zatklo gestapo bratra Aloise. „Odvezli ho do Hradce, pak do Prahy a druhého října ho popravili. Maminka dostala od někoho nějaké německé noviny a tam ve sloupci popravených osob bylo jeho jméno – Alois Hannusch, bylo to napsané německy,“ říká Bohuslav.

Odbojovou činnost v Jablonném vedlo několik skupin. Alois Hanuš byl vedoucím I. skupiny, napojené na pražskou ilegální organizaci komunistické strany „Hanzlík“. Dalšími členy byli Antonín Pfeifer, Jan Hubálek, František Petřík a Vlasta, Marie a Anna Černohousovy. Jejich činnost spočívala hlavně v rozmnožování a rozšiřování ilegálních protifašistických tiskovin a shánění peněz na činnost ilegální komunistické strany, které pravidelně předávali pražskému vedení. Skupina se rozpadla 6. září 1941, kdy gestapo zatklo Aloise Hanuše a postupně i další členy. Aloise popravili v Praze-Ruzyni 2. října 1941, Antonína Pfeifera, Františka Petříka, Vlastu a Marii Černohousovy odvlekli do koncentračních táborů. Na Hanušovu počest v Jablonném pojmenovali jednu z městských ulic.

Konec války byl krvavý

Pamětník vypráví, že 12. února 1945 procházel městem konvoj sovětských zajatců: „Byli v zuboženém stavu. Byla zima, sníh, břečka. Někteří měli na nohách jen ovázané pytle. Z obou stran je hlídali Němci s puškami. Jabloňáci dostali hlášky a nanosili na náměstí stoly a na ně jídlo. Jednoho zajatce tam Němec zastřelil, tak je na náměstí tabulka na jeho památku.“

Bohuslav také 5. května 1945 poslouchal se svou babičkou v Mistrovicích rádio, kde hlásili, že v Praze vypuklo povstání a svolávali četnictvo a policii na pomoc. „Utíkal jsem hned domů, a když jsem procházel kolonií, slyšel jsem střelbu. To byla sobota. Pak jsem šel na náměstí. Od Suchého Vrchu jezdila německá auta a naši lidé je odzbrojovali. Stál jsem u tehdejší pošty. Němci museli odevzdat zbraně, které se skládaly do sklepa tehdejší spořitelny. V neděli se ale všechno obrátilo,“ vzpomíná.

Šestého května došlo k ozbrojenému incidentu po předchozím odzbrojení německé jednotky, která přijížděla od Červené Vody a žádala nerušený průjezd městem. Velitel partyzánské jednotky, poručík Hýbl-Brodecký jim vyhověl pod podmínkou, že složí zbraně. Německá jednotka podmínku splnila, ale zároveň se do města dostavil německý parlamentář, který požadoval bezpodmínečnou kapitulaci a vrácení odebraných zbraní. Po neúspěšném jednání město přepadla skupina obrněných transportérů obsazených příslušníky SS. V této přestřelce zahynuli tři místní odbojáři. Partyzánské čety se stáhly do okolních lesů. Velitel německé jednotky město obsadil a členy revolučního národního výboru podrobil tvrdému výslechu, přičemž oznámil své rozhodnutí dát zastřelit určitý počet mužů a město vypálit. Později však od svého úmyslu upustil.

Během dvou dnů projelo městem několik německých jednotek v počtu 60 000 mužů. „Mezi sedmým a osmým květnem byla naše ulice plná aut a techniky, kterou tam Němci zanechali při ústupu. Osmého května už byli všichni Němci pryč a od devátého května brzy ráno tudy po čtyři dny jezdili Rusové s koňmi a vozatajstvem. Šel jsem dolů k železničnímu přejezdu. Na chodníku u nádraží leželo sedm mrtvých Němců,“ vzpomíná pamětník na květnové dny roku 1945.

Soudruzi nosili rádiovky

Po válce byl v Jablonném založen skaut, kam se Bohuslav s bratrem Miroslavem hned přihlásili. Scházeli se v maličké klubovně a zažili jeden skautský tábor. V roce 1946 vyšel Bohuslav ze školy a v rámci náboru odešel do Varnsdorfu do učení na pletaře punčoch. 5. března 1947 se tam zúčastnil Varnsdorfské stávky. Tehdy přišlo kolem deseti tisíc lidí demonstrovat proti navrácení továrny původnímu majiteli. „Komunisti nahnali na náměstí mládež z internátů. Promluvil tam ministr informací Václav Kopecký. Měla se nějakému podnikateli vracet firma, tak se demonstrovalo, aby se mu nic nevracelo,“ vzpomíná.

V roce 1949 se Bohuslav vrátil zpět do Jablonného a nastoupil do Tesly, kde se vyučil nástrojařem a pracoval tam až do důchoduroku 1991. „V Tesle všichni soudruzi nosili rádiovky, aby byl patrný dělnický původ – žádné klobouky! Když jsem, já od ponku,  přišel do kanceláře, měl jsem pocit druhořadého člověka,“ přibližuje pamětník. „Někteří lidé se ke mně stavěli zády a dávali najevo svoji nadřazenost. Na věřící se koukalo skrz prsty, ale my jsme do kostela nikdy nepřestali chodit. Za války se lidé báli mluvit, protože nevěděli, jestli je neposlouchá nějaký práskač, a to se po únoru 1948 vrátilo zpátky. Bavil jsem se jen s kamarády, se kterými jsme si věřili,“ říká.

„V rádiu se dalo věřit jen časovému signálu a počasí,“ dodává k tíživé době politických procesů padesátých let a následné normalizace. „Celou komunistickou éru jsem poslouchal Hlas Ameriky. 25. června 1950 jsem si ho pustil a hlásili, že ve čtyři hodiny ráno přepadla Severní Korea Jižní Koreu. Pak jsem si pustil náš rozhlas, kde říkali, že Jižní Korea přepadla Severní Koreu,“ ilustruje tehdejší situaci pamětník.
Bohuslav Hanuš také kolem roku 1970 přispěl esejí na téma znalostí o Velké Británii do soutěže, kterou vyhlásilo britské rádio BBC. V rádiu pak po čase zaslechl zprávu, že byl mezi 264 účastníky soutěže z Československa.   

Sokolská zdatnost se mu několikrát vyplatila

Léta 1952–1954 strávil Bohuslav na vojně v Bratislavě. Na den nástupu vzpomíná takto: „Všechno bylo tajné, vůbec jsem nevěděl, kam jedeme. Ale já se na to připravil. Schoval jsem si korespondenční lístek s maminčinou adresou, a když jsme byli v Bratislavě, tak jsem na nádraží rychle hodil lístek do schránky. Tak se maminka dozvěděla, kde jsem.“

Bohuslav prožil náročný vojenský výcvik, který ale dobře snášel, protože byl zdatný ze Sokolského cvičení na nářadí. „První rok vojny byl tvrdý, ale druhý už to šlo. Dostal jsem se poddůstojnické školy. Náš velitel byl gymnasta, chodili jsme cvičit, pořádali závody v tělocviku. Na plukovních závodech nás bylo deset družstev po deseti vojácích a naše družstvo vyhrálo celé závody. Za odměnu nás velitel poslal na tři dny domů,“ vzpomíná. a připomíná také závody ve šplhu na sedmimetrovém laně: „většina kluků po dvou metrech spadla. Já vyšplhal ve vysokých jezdeckých botách ze sedu až nahoru. Na vojně se poznalo, kdo chodil do Sokola.“

Víru nikdy neskrývali

V roce 1959 se poznal s Anežkou Stejskalovou, narozenou v roce 1941, kterou si o rok později vzal za manželku. V letech 1962, 1964 a 1976 se jim narodily tři děti. Žili v domě, který postavil Bohuslavův otec, ale i tak museli žít skromně. Rodina byla věřící a nikdy to neskrývala: „Když šly děti do školy, pozval si mě ředitel a žádal mě, abych neposílal dceru na náboženství. Já mu řekl, že naše ústava to umožňuje a děti chodily na náboženství dál.“

Bohuslav si vzpomíná, že kamarád z práce ho několikrát upozornil, že je sledovaný. Nepátral po tom dál, ale byl opatrný. Snažil se ničeho nezúčastňovat, žil prací a rodinou. „Pro nás byla stěžejní víra. Nebál jsem se chodit do kostela a nikdo mi to nevytýkal – ani v práci. Měl jsem svoji práci u ponku, takže jsem tím netrpěl. V kanceláři by to asi bylo horší,“ domnívá se.

Hned po vojně Bohuslav začal cvičit děti. Nebyl to už sice Sokol, ale jemu to nevadilo – důležité bylo, že se cvičí. Spolu s druhým cvičitelem měli kolem pětadvaceti dětí. U této nenápadné, nezištné činnosti vydržel celých šestadvacet let. A vzpomíná, že se mu to dokonce i vyplatilo: „Potřebovali jsme dát do školky posledního syna, a tehdy to nebylo jednoduché. Rodič musel prokázat, že je loajální k režimu, a podle toho rozhodla závodní rada KSČ. Žádal jsem závodní výbor, jestli by nám vzali Přemka do školky, a odmítli. Pak jsem se dozvěděl, že tam přišla předsedkyně KSČ a řekla jim: ‚Vždyť ten Hanuš nám cvičí děti!‘ Takže ta komunistka mi pomohla, že jsme mohli dát syna do školky.“

Shodil rudou hvězdu z průčelí fabriky

V roce 1968 si Bohuslav Hanuš zapsal do svého deníku, že tento rok byl nejkrásnějším v jeho životě. „Cokoliv jsem si myslel, mohl jsem říct nahlas. Vycházel svobodný tisk, nebyla cenzura. Panovalo viditelné, hmatatelné nadšení. Všechno jsme to s kluky v nástrojárně sledovali,“ vzpomíná. „Když sem pak jednadvacátého srpna vpadli Sověti, byla to pro nás hrůza. Ráno šel proti mně do práce nějaký komunista, který řekl: ‚Konečně jsou tady!‘“

Na průčelí Tesly Jablonné trůnila velká rudá hvězda, kterou se Bohuslav rozhodl druhý den na protest proti okupaci shodit. „Vylezli jsme s kamarádem na střechu, uvázali lano a shodili hvězdu dolů před vrátnici. Kupodivu se nic nestalo,“ říká. Pak už jen pozoroval, jak byli lidé rychle přinuceni přizpůsobit se normalizačním poměrům. V Tesle jim ředitel vyhrožoval, že kdo bude mluvit jinak než se sluší a patří, špatně dopadne.

Protože se Bohuslava Hanuše citelně dotýkala každá nesvoboda a pronásledování církve, listopadový převrat roku 1989 považoval za zázrak: „Říkal jsem si, že není možné, abych se dožil konce komunismu. A ono to přišlo! Nesmírně si toho vážím,“ uzavírá své vyprávění pamětník, který v roce 2020 žil s manželkou v Jablonném nad Orlicí.