The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hanzlíček (* 1956)

• narozen 9. listopadu 1956 v Plzni

• oba jeho rodiče, matka Marta a otec Miroslav, byli neslyšící, ohluchli v důsledku nemoci

• otec pracoval jako typograf, dělal mistra, matka opravovala punčochy

• odmala se od rodičů učil znakovou řeč, vyrostl v komunitě neslyšících, kam ho rodiče brali s sebou

• otec Miroslav byl pokladník Spolku neslyšících Plzeň, později jeho předseda

• v letech 1971 až 1975 se vyučil stejně jako jeho otec typografem

• v dětství a mládí hrál loutkové divadlo v plzeňském Světě pohádek

• po vyučení nastoupil do tiskárny Stráž, zpočátku dělal sazeče, pak pracoval na podniku a zajišťoval typografický materiál

• kvůli vysokému krevnímu tlaku byl osvobozen od povinné vojenské služby

• během listopadové revoluce 1989 zprostředkovával plzeňským neslyšícím informace o tom, co se děje

• v roce 1994, když tiskárna začala s počítačovou grafikou, byl z práce propuštěn

• začal se živit tlumočením znakové řeči, pracoval pro Spolek neslyšících Plzeň, přednášel na střední a vysoké škole

• od roku 2012 je předsedou Spolku neslyšících Plzeň

• neslyšícím pomáhá v kontaktu se světem, slyšícím se snaží vysvětlovat, jak s nimi komunikovat

• s manželkou Danou vychoval dva syny a dceru, dcera Kristýna Voříšková také tlumočí pro Spolek neslyšících Plzeň

Miroslav Hanzlíček se narodil neslyšícím rodičům. Odmalička se proto setkával se znakovým jazykem. „Rodiče na mě mluvili, aby si udrželi hlas,“ říká. „Já jsem jim odpovídal znakovým jazykem, chtěl jsem se naučit ukazovat.“ Největší školou pro něj ale bylo, když s matkou seděl u televize a překládal jí do znakového jazyka oblíbené kriminálky a krasobruslení. Živý rozhovor matce poprvé tlumočil někdy v pěti letech, když s ním šla na vyšetření do nemocnice. „Znakoval jsem jí, co pan doktor říká,“ vzpomíná. Dnes se tlumočením znakového jazyka živí. Je zároveň předsedou Spolku neslyšících Plzeň.

Tatínek vrácení sluchu odmítl

Miroslav Hanzlíček se narodil 9. listopadu 1956 v Plzni. Oba jeho rodiče byli neslyšící. Matka Marta, která pocházela z Valašska, ohluchla v sedmi letech. „Jednou večer četla sourozencům pohádky, povídali si. V noci dostala horečky zapříčiněné zánětem mozkových blan,“ vypráví pamětník. „Ráno se probudila a už neslyšela.“ Také otec Miroslav, který pocházel z Plzně, ztratil sluch v důsledku nemoci, zánětu středního ucha. „V patnácti letech dostal šanci, že mu lékaři sluch operativně vrátí,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Prošel přípravou na operaci, nakonec z ní ale couvl. Prohlásil, že když tolik let neslyšel a teď by měl všechno slyšet, asi by se zbláznil.“ Svého rozhodnutí prý nikdy nelitoval.

Matka chodila do internátní školy pro neslyšící, pak se v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín) vyučila obuvnicí. „Většinu života opravovala takovou speciální jehlou punčochy, myslím, že pod Snahou Plzeň,“ říká pamětník. „Později dělala pomocnou pracovnici v tiskárně Stráž.“ Otec, který bydlel v Plzni, se internátu vyhnul, do školy pro neslyšící mohl chodit z domova. Vyučil se typografem, nejdříve u soukromníka, pak v tiskárně Stráž.

„I když byl neslyšící, měl pod sebou nějakých třicet svých kolegů, dělal jim mistra,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Nemohl telefonovat, proto měl nad sebou vrchního mistra, který bral telefony a chodil na porady. Ale rozdělování práce a kontrola kvality byly na tatínkovi.“ Roli mistra umožňoval fakt, že „perfektně ovládal češtinu“. „Neměl problém s komunikací,“ říká pamětník. „Tatínek velmi dobře mluvil a slyšící se snažili artikulovat. Nebo si některé věci napsali. Slyšící mu nikdy nevyčetli, že něčemu nerozumí.“

Pamětníkovi rodiče se seznámili na sportovní akci neslyšících v Gottwaldově. Matka závodně plavala a otec hrál fotbal, volejbal, ping-pong. „Co já vím, většina neslyšících si hledá partnera mezi neslyšícími. Málokdy se stane, že by si vybrali někoho mimo svoji komunitu,“ říká pamětník. V roce 1955 se jeho rodiče vzali a přestěhovali se do Plzně. Asi rok a půl bydleli ve sklepním bytě u rodičů pamětníkova otce. S babičkou Františkou se pamětník vídal i pak, zato děda z jeho života zmizel, ani jeho jméno si už nepamatuje. „Prarodiče se rozešli,“ říká. „Vím, že děda za totality prodával pivo a párky na nádraží. Občas jsem ho viděl, když jsme někam jeli, ale nestýkali jsme se.“

Pak rodičům stát přidělil byt 1+1 v Plzni na Petrohradě. Byl to byt čtvrté kategorie, topilo se kamny. „Když jsem přišel ze školy, vybral jsem popel, seběhl s baterkou do sklepa pro uhlí, světlo tam nebylo, a nasekal dřevo,“ vypráví pamětník. „Když rodiče přišli z práce, mohlo se jen škrtnout. Nevadilo mi to, bral jsem to jako možnost, jak mohu rodičům pomoci.“ Vzpomíná také, že jejich byt měl privilegium – záchod byl sice na chodbě, ale na rozdíl od jiných partají se o něj nemuseli s nikým dělit.

V tomto bytě se narodila pamětníkova o sedm let mladší sestra Jitka. Když bylo Miroslavu Hanzlíčkovi dvanáct let, stěhovala se rodina do nového třípokojového bytu, který otec postavil svépomocí. Právě stěhování do bytu, ve kterém byl záchod, koupelna a plynové topení, je jeho nejsilnější zážitek z roku 1968.

Živě si také pamatuje, jak se ráno 21. srpna probudil u babičky v Karolince na Valašsku, kde byl se sestrou na prázdninách, a slyšel „podivné dunění“. „Byli jsme asi kilometr od silnice, po které jely tanky nebo nějaká jiná těžká vojenská technika,“ říká pamětník, kterému bylo tehdy dvanáct let. „Babička poslouchala rozhlas a už věděla, že jsme byli přepadeni vojsky Varšavské smlouvy.“

Rodiče si z Plzně na Valašsko pro Miroslava a jeho mladší sestru Jitku přijeli, jejich návrat vlakem domů se ale trefil zrovna do noci z 23. na 24. srpna 1968, kdy bylo v Praze na osm hodin vyhlášeno stanné právo. „Od dvacáté hodiny večer nesměl nikdo vycházet. Báli jsme se, že rychlík Žilina – Praha bude mít jako obvykle půlhodinové zpoždění, přijedeme do Prahy až po osmé a do Plzně už nebudeme moci vyjet,“ vypráví pamětník. „Naštěstí vlak přijel včas a stihli jsme navazující spoj deset minut před dvacátou. Jinak bychom museli zůstat na nádraží, nevím, jestli by to tak opravdu bylo, ale říkali to průvodčí.“

Z otcova vyprávění si také pamatuje, že okupační vojáci hledali v Plzni tiskárnu Stráž, kde otec pracoval. „Byla v domě, který vypadal spíš jako sklad než jako tiskárna,“ říká pamětník. „V ulicích kolem pořád jezdili v džípech a snažili se ji najít. Zřejmě si mysleli, že se tam tisknou nějaké protiokupační letáky. Objevili ji až po několika dnech, když jim nějaký ‚dobrák‘ prozradil, kde je.“

Poprvé jsem tlumočil v pěti letech

Přestože byli rodiče Miroslava Hanzlíčka neslyšící, učili syna mluvit a on se od nich naopak odmalička učil znakovou řeč. „Rodiče na mě mluvili, aby si udrželi hlas, oba mluvili dobře,“ říká pamětník. „Já jsem jim odpovídal znakovým jazykem, chtěl jsem se naučit ukazovat.“ Pomáhala také slyšící babička. „Musím poděkovat pediatričce, která mi přednostně zařídila jesle a do první třídy jsem díky ní šel už v pěti letech,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Argumentovala, že když rodiče neslyší, je to třeba, abych získal slovní zásobu a správný návyk mluvení.“

Vypráví, že znaky se „učil sám od sebe“: „Rodiče mě nenutili, jen mi upravovali postavení ruky nebo mi znak ukázali.“ Živý rozhovor matce poprvé tlumočil někdy v pěti letech, když s ním šla na vyšetření do nemocnice. „Znakoval jsem jí, co pan doktor říká,“ vzpomíná. Největší školou znakování pro něj ale bylo, když s matkou seděl u televize a překládal jí její oblíbené kriminálky a krasobruslení. Otci zase překládal zprávy.

„Jak víte, tehdy bylo všechno v televizi černobílé. Komentátoři barvu oblečení závodníků popisovali,“ vypráví pamětník. „Všechno, co povídali, jsem mamince znakoval, stejně jako při kriminálkách. Když jsem nějaké slovo nevěděl, tak jsem ho artikuloval a ona mi předvedla, jak se ukáže. To byla největší škola, získal jsem tak slovní zásobu jednotlivých znaků.“ S úsměvem dodává, že se kvůli tlumočení rodičům mohl dívat i na filmy určené jenom dospělým, „s hvězdičkou“.

Na rodičích oceňuje mimo jiné to, že přestože neslyšeli, koupili mu gramorádio i magnetofon. „Nikdy jsem díky tomu nebyl méněcennější než moji spolužáci,“ říká. „Naopak mi záviděli, že když rodičům tlumočím, mohu jim o výsledcích ve škole říkat, co chci.“

Vojáci mi vysoký tlak nevěřili

Na konci základní školy se Miroslav Hanzlíček rozhodoval, zda se stane typografem jako jeho otec, nebo se vyučí kuchařem. „Kuchař se mi líbil, ale byl tam zádrhel,“ vypráví. „Musí vařit také o víkendech a svátcích a já jsem v té době dělal amatérsky loutkové divadlo, v neděli jsme hráli pohádky pro děti. Zvítězilo divadlo, šel jsem se učit typografem.“

V amatérském loutkovém divadle Svět pohádek, které patřilo pod DAS (železničářské divadlo Dopravy a spojů), účinkoval pamětník skoro šestnáct let, od nějakých jedenácti do sedmadvaceti let. Vzpomíná, že jeho první rolí byl zajíc, který říkal jen „mic, mic – mic, mic“. „Mojí doménou se ale nakonec stalo dělat inspicienta, posílal jsem loutky na scénu a vyháněl je odtud, říkal zvukaři, kdy má dělat hromobití, a osvětlovači, kdy má blikat, když je bouřka,“ říká. „Byl to krásný pocit, když se děti po divadle přišly podívat na loutky a oči jim ještě zářily nadšením z pohádky. Člověk viděl, že to něco přineslo, nebyla to zbytečná práce.“

Typografem se pamětník učil v letech 1971 až 1975 v Plzni, ale škola byla v Děčíně, na stejný obor v Praze se nedostal. Učiliště bylo asi dva kilometry za městem, v budově, která patřila národnímu podniku Československá plavba labsko-oderská. „Nenabírali studenty na obory námořník, kormidelník, a proto budovu pronajali polygrafickému průmyslu,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Měli jsme tam všechno v jednom baráku, internát, školu jídelnu.“

Vojně se Miroslav Hanzlíček vyhnul díky „modré knížce“. Průkaz o osvobození od vojenské povinnosti získal díky vysokému krevnímu tlaku, který mu zjistili už v sedmé třídě při preventivní prohlídce. „Vojákům se to nelíbilo, dali mi nejdřív jen roční odklad a musel jsem chodit k jimi určenému lékaři, který mi sehnal nějaký švýcarský sirup,“ říká pamětník. „Asi si mysleli, že mi předtím lékař vyšel vstříc. Ale tlak zůstal vysoký a byla z toho přece jen ‚modrá‘.“

Byl rád, že na vojnu nemusí především proto, že matka v jeho osmnácti letech onemocněla a mohl s ní zůstat doma. „Projevily se u ní následky zánětu mozkových blan, který prodělala v dětství. Začala mít psychické problémy, vidiny, halucinace. Když ještě chodila do práce, myslela si, že ji slyšící pomlouvají, to ale neslyšící občas mívají. Pak si myslela, že ji někdo sleduje, že je někdo schovaný ve skříni,“ popisuje pamětník. „I když dostávala prášky, nelepšilo se to, zemřela v pětapadesáti letech.“

Pobočka SSM za zájezd do Německa

Po vyučení nastoupil Miroslav Hanzlíček do tiskárny Stráž, kde pracoval také jeho otec. Zůstal tady až do roku 1994, tiskárna se mezitím přejmenovala na Typos a později na NAVA Tisk. Tiskly se tu regionální noviny, ale také výplatní pásky, jízdní řády vlaků a autobusů či oznámení o svatbě, promoci, úmrtí, navštívenky, programy kin a divadel, plakáty.

Pamětník dělal zpočátku sazeče. „Pracovali jsme s olověnými literami, které jsme skládali písmenko po písmenku. Sázel jsem hlavně jízdní řády, ručně se složilo slovo, přidávaly se tečky, prokládalo se to linkami. Když byla hotová stránka, obtáhla se na ‚obtahováku‘ a dala korektorům. Pak teprve šla do tisku,“ vypráví. Typografa dělal pamětník tři roky, do svých jedenadvaceti let.

„Pak jsem šel na podnikové ředitelství, měl jsem na starosti objednávání písma. Časem se otlačí, ulomí, ztratí,“ říká. „Objednával jsem ho pro celý podnik, který měl osm závodů.“ Dodnes si všímá, jak jsou vytištěné plakáty či reklamy, a říká, že mu vadí, když mají nepravidelné okraje nebo je písmo špatně čitelné, třeba bílé na černém podkladu.

V roce 1994 Miroslav Hanzlíček s prací v tiskárně skončil. „Byl jsem propuštěn,“ říká. „Najíždělo se na počítačovou grafiku, s počítačem nejsem kamarád a řekl jsem, že do toho nepůjdu,“ vypráví. „Moje dosavadní místo, nakupování liter, ztratilo opodstatnění.“ Nastoupil tedy do Spolku neslyšících Plzeň, se kterým už předtím jako tlumočník spolupracoval, a tuto práci začal dělat na plný úvazek.

„V komunistické straně jsem nikdy nebyl, ředitel tiskárny byl skvělý, netlačil na pilu,“ zmiňuje Miroslav Hanzlíček. „Ale když jsem byl ještě učedník, říkal, že by bylo dobré na našem pracovišti založit pobočku SSM (Socialistický svaz mládeže). „Učedníků nás tam bylo asi osm, moc se nám nechtělo. Ředitel ale slíbil, že když fabrice takhle pomůžeme, zaplatí nám třítýdenní zájezd do Německa. Tak jsme pobočku založili.“ Jenže ředitel slib nesplnil. „Tak nám nezbylo než se zase rozpustit,“ vypráví pamětník. „Oznámili jsme, že pobočku rušíme, a když svazáci budou chtít, budeme chodit na jejich akce.“

V roce 1959 se Miroslav Hanzlíček oženil. Se svojí budoucí ženou Danou se poznal v jídelně, sedávali spolu u stolu a sem tam prohodili pár vět. „Okouzlila mě na první pohled, cítil jsem, že by to mohlo být to pravé,“ vypráví. „Když napadl první sníh, u oběda jsem ji pozval, že si postavíme sněhuláka. Jenže než skončila pracovní doba, bylo po sněhu. Nakonec jsme šli do cukrárny.“ Manželka Dana pracovala celý život v kanceláři obchodního oddělení spotřebního družstva Jednota, dnes je v důchodu. Hanzlíčkovi mají tři děti, manželčina syna z prvního manželství Jiřího (1978), syna Aleše (1984) a dceru Kristýnu (1985). Jiří pracuje jako archeolog v Západočeském muzeu, Aleš je odborník přes počítače a dcera dělá stejně jako otec tlumočnici znakového jazyka. Mají tři vnučky a vnuka.

Říkal jsem neslyšícím, co jsem pochytil

Do Spolku neslyšících Plzeň, jehož je Miroslav Hanzlíček dnes předsedou, začal chodit už jako dítě. „Otec mě od mých tří let bral všude s sebou,“ vysvětluje. „Dělal v organizaci pokladníka, chodil za členy domů a vybíral od nich příspěvky. Bral mě s sebou na fotbal, volejbal, nohejbal nebo ping-pong. Když sportoval, jiní neslyšící mě hlídali. Vyrůstal jsem v komunitě neslyšících.“ Později, v roce 1969, se jeho otec Miroslav stal předsedou Spolku neslyšících Plzeň, syn předsedá spolku od roku 2012.

Neslyšícím Miroslav Hanzlíček tlumočil už během práce v tiskárně. „Někdo potřeboval doprovodit na úřad nebo k lékaři, jiný dostal dopis a nerozuměl psanému projevu, často někdo potřeboval někam zavolat,“ popisuje. Když s tlumočením v osmdesátých letech začínal, byli v Plzni čtyři tlumočníci znakového jazyka, dnes je jich pět. Pro Spolek neslyšících Plzeň pracuje právě Miroslav Hanzlíček a jeho dcera Kristýna Voříšková, jednu tlumočnici má Plzeňská unie neslyšících. „Je to také slyšící dítě neslyšících rodičů,“ říká Miroslav Hanzlíček. Dva tlumočníci pracují pro obecně prospěšnou společnost Tichý svět, která vznikla v roce 2006. „Ti vystudovali program čeština v komunikaci neslyšících na Karlově univerzitě,“ říká Miroslav Hanzlíček. Odhaduje, že v Plzni žijí asi čtyři stovky neslyšících.

Během sametové revoluce v roce 1989 tehdy třiatřicetiletý Miroslav Hanzlíček zprostředkovával neslyšícím informace o tom, co se děje. „Neúčastnil jsem se žádných manifestací, natolik odvážný nejsem, navíc jsem měl malé děti,“ říká. „Nechodil jsem ani na žádná setkání Občanského fóra, nejsem ten typ.“ Lidé ze Spolku neslyšících Plzeň se tehdy setkávali dvakrát týdně, ve středu a čtvrtek. „Byl to takový souhrn toho, co se za týden událo,“ popisuje pamětník svou misi. „Říkal jsem, že teď se situace vyvíjí tak a tak, něco bylo v televizi, něco jsem čerpal z novin, opakoval jsem, co jsem kde pochytil, třeba co jsem slyšel v hromadné dopravě, sbíral jsem drby a předával je neslyšícím. Co jsem věděl, to jsem jim v kostce řekl, aby byli v obraze. Všem nebylo jasné, co se děje.“

Říká, že těžko se mu vysvětlovaly „politické čachry“. Neslyšící prý třeba nechápali, proč se po sametové revoluci stal československým premiérem Marián Čalfa (premiér 1989–1992), když byl v komunistické straně. „Říkal jsem, že ne každý, kdo byl ve straně, byl špatný,“ vzpomíná. „Třeba to musí být právě on, protože to ukočíruje a vysvětlí ostatním.“

Pište negramaticky

Tlumočníka pro Spolek neslyšících Plzeň na plný úvazek dělal Miroslav Hanzlíček jen zhruba rok. „Byly tam hrozně špatné mzdové podmínky,“ vysvětluje. „Základní plat byl asi 5700 korun, to při třech dětech nešlo, předtím jsem bral kolem osmi nebo devíti tisíc korun.“ Neslyšícím se ale chtěl věnovat dál. „Říkal jsem si, že je zapotřebí, aby se co nejvíc lidí dozvědělo, jak mezi sebou komunikují. Většina slyšících ví, že mají znakový jazyk, ale neumí si představit, jak funguje jejich myšlení.“

Miroslav Hanzlíček vymyslel, že se spojí se školami, jejichž studenti mohou potenciálně přijít do styku s neslyšícími, a nabídne jim přednášky. Začal spolupracovat například se Střední odbornou školou profesora Švejcara či Vyšší odbornou školou zdravotnickou Dr. Ilony Mauritzové, stejně jako se Západočeskou univerzitou. „Říkal jsem studentům, že oni si znaky pamatovat nebudou, ale stačí, když si zapamatují důležité zásady,“ vypráví. „Pro neslyšícího je důležité, abyste se na něj během rozhovoru dívali a dobře artikulovali. Nemůžete mít hlavu schovanou v šuplíku, kde právě hledáte nějaké papíry. Možnost odezírat by měl mít, třeba i když telefonujete, jinak nemůže vědět, zda ho do telefonu nedrbete.“

Také psaný projev by měl slyšící, když chce, aby mu neslyšící rozuměl, změnit. Měl by psát „negramaticky“. „Nebudete psát ‚zítra půjdu do kina‘, ale ‚zítra kino‘, nebudete psát ‚přijdete ve středu ráno‘, ale ‚přijít středa ráno‘,“ vysvětluje pamětník. „Vynecháte předložky a spojky, budete psát podobně jednoduše, jako když se učíte cizí jazyk a umíte jen slovíčka, nikoli gramatiku.“

I zápor se ve znakové řeči používá jinak. „My řekneme ‚nepřijdeme‘, oni mají ‚přijít ne‘. ‚Proč to nechceš dělat?‘ je ve znakové řeči ‚Dělat nechceš proč?‘,“ popisuje Miroslav Hanzlíček. A dodává, že takhle to nebylo vždycky. Vedle sebe totiž existuje „znaková řeč“ a „znakovaná čeština“. Staří neslyšící preferovali znakovanou češtinu. Ta kopíruje mluvenou a psanou češtinu, používají se v ní předložky, spojky, zápor, na jaký jsme zvyklí. „Vycházeli z toho, že pro slyšící bude jednodušší takovou řeč pochopit a zároveň pro neslyšící pak bude jednodušší rozumět psanému slovu,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Moji rodiče používali znakovanou češtinu. Po revoluci se ale rozšířil znakový jazyk.“ Sám ovládá obě varianty a při znakování se přizpůsobuje tomu, co preferuje jeho klient.

Šikovného kuchaře mi nikde nevzali

„Asi jsem byl velký idealista, ale měl jsem trochu jinou představu,“ komentuje Miroslav Hanzlíček vývoj společnosti po roce 1989. „Je nádherné, že můžeme cestovat do ciziny – ale když na to člověk nemá, je mu to k ničemu.“ Dodává, že by se smířil s tím, že na jedné straně je skupina lidí, která „má spoustu peněz“, a „jiní peníze nemají“. Očekával však, že se výrazněji změní postavení neslyšících, a je zklamán tím, že se tak nestalo.

A dává příklad toho, jak by si to představoval. „Když v Americe vystupuje prezident s nějakou závažnou informací, stojí po jeho boku tlumočník do znakového jazyka,“ říká pamětník. „Myslel jsem si, že to bude tak fungovat i u nás. Že neslyšící bude moci konečně říci, ‚berou mě jako každého jiného‘.“ Fakt, že tlumočník není ‚vklíčovaný‘ až v televizi, je podle něj důležitý symbol. „Když je tam tlumočník naživo, vidí to novináři, veřejnost, která přišla na brífink, ty záběry jdou do světa,“ říká. „Zahlédl jsem to i ve slovenské televizi. Musím pochválit plzeňský magistrát, že to dělá na Slavnostech svobody, na akci Sportmánie či na pietním aktu k narození T. G. Masaryka.“

Miroslav Hanzlíček také pojmenovává, co podle něj bylo před listopadovou revolucí roku 1989 pro neslyšící lepší, a co se naopak zlepšilo po ní. Výhodou předrevoluční doby podle něj bylo, že když neslyšícího uvolnili na nějakou akci, soustředění nebo školení neslyšících z práce, běžel mu za tuto dobu plat. Neslyšící se díky tomu vzájemných setkávání účastnili častěji než dnes. Také pracovní povinnost byla podle něj pro lidi s handicapem výhodná, firmy nemohly hledat důvody, proč je nezaměstnají.

Naopak dnes mají neslyšící snazší přístup k informacím díky teletextu (přenos textových informací pomocí televizního signálu, poprvé se objevil v roce 1970 ve Velké Británii, v Československu byl poprvé v roce 1988), tlumočníkům a skrytým titulkům v televizi. O něco lepší je podle něj také nabídka oborů, které mohou neslyšící studovat. Přibyla třeba možnost stát se pedagogickým pracovníkem pro neslyšící nebo se věnovat počítačovým technologiím.

V tom, aby neslyšící mohli studovat na všech školách jako slyšící, brání potřeba tlumočení. „Ideální podmínky má brněnská Masarykova univerzita,“ říká Miroslav Hanzlíček. „Má oddělení, které se zabývá zdravotně postiženými, a dva nebo tři tlumočníky do znakového jazyka.“ Také Janáčkova akademie múzických umění (JAMU) má tlumočníka, ale jen pro obor pohybová a dramatická výchova. Tlumočníci nebo lidé ovládající znakový jazyk jsou na učebních oborech pro neslyšící, ale tady studují odděleně, nikoliv spolu se slyšícími.

Další zádrhel podle Miroslava Hanzlíčka nastává, když neslyšící školu opustí a hledá si práci. „Měl jsem tady v Plzni kluka, šikovného vyučeného kuchaře, ale nikdo ho nevzal,“ říká. „Všude říkali, že jim vadí komunikační bariéra.“ A že toho kuchař moc namluvit nemusí? „Nikdo v kuchyni za vámi nepřijde a neřekne, ‚nakrájej cibuli‘. Vždycky se jenom na celou kuchyň zařve, ‚cilulééé‘, ‚mrkééév‘,“ vysvětluje. Podobný neúspěch zažil s mužem, který třicet let jezdil s vysokozdvižným vozíkem a hledal nového zaměstnavatele. „Firmy to, že ho nechtějí, zdůvodňovaly různě, jednou to nedovolil jejich lékař, protože řídit vozík bez sluchu by mohlo být nebezpečné, podruhé bezpečnostní technik a někde mluvili o tom, že se bojí problémů s komunikací,“ říká pamětník.

Většina neslyšících tak dělá nekvalifikovanou, špatně placenou práci, u pásu, něco montují, například bovdeny do aut nebo propisky nebo pracují v chráněné dílně. „Dost neslyšících montuje hračky,“ říká pamětník. „Zaměstnává je velká firma a platí celkem dobře, kolem dvaceti tisíc korun měsíčně.“ Že by neslyšící dosáhli na práci, za kterou by dostávali alespoň průměrný plat, je podle něj představa z říše snů. Pak ale dodává: „V Praze jsou nějací neslyšící taxikáři, ti si asi vydělají víc.“ Přitom jsou neslyšící podle Miroslava Hanzlíčka spolehliví pracanti: „Mají minimum úrazů. Zatímco slyšící se při práci baví, neslyšící při práci nekecají. Ke komunikaci totiž potřebují ruce.“