The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hanzlík (* 1944)

• narozen 30. července 1944 ve Smolotelích

• vzpomíná na pozůstatky bojů u Milína na konci války

• dětství prožil na statku ve Smolotelích

• otec Karel Hanzlík třikrát vězněn (1952–1955), naposledy v Jáchymově

• v roce 1954 rodina vystěhována ze statku ve Smolotelích do Žebrákova

• v roce 1960 stěhování z Žebrákova kvůli napouštění přehrady Kamýk

• pamětník nesměl studovat střední školu, pracoval v zemědělství

• v roce 1968 viděl na Můstku podpisovou knihu k dokumentu Dva tisíce slov

• svědek okupace v roce 1968

• v 70. letech byl na poznávacím zájezdu v Sovětském svazu

• vzpomínky na revoluci v roce 1989

• v roce 1990 žádal spolu s bratry o navrácení statku ve Smolotelích

• včelaří, má přes 150 včelstev

Jan Hanzlík je dnes především optimistický včelař. Býval ale také synem hospodáře, v padesátých letech se stal synem kulaka a politického vězně, později opravářem strojů. Jeho první domov zabavili komunisté, ten druhý zatopila přehrada. Nesměl studovat, nesměl se projevovat a nesměl mít problémy. Mohl ale tvrdě pracovat, pozorovat, přemýšlet a doufat, že se všechno nakonec v dobré obrátí. Všechno přestál se vztyčenou hlavou a vším, čím kdy byl, se stal hlavně shodou okolností.

V deseti letech zapřahal bez potíží koně do vozu

Jan Hanzlík se narodil 30. července 1944 ve Smolotelích jako druhý ze čtyř bratrů. Maminka Marie, rozená Bílá, pocházela z malého hospodářství v Zadním Poříčí u Březnice, otec Karel Hanzlík ze statku v nedaleké Ohaři, který Hanzlíkovi vlastnili několik staletí. Společně si po svatbě zakoupili od příbuzných statek ve Smolotelích čp. 4, kde hospodařili na téměř třiceti hektarech půdy. Aktivně se zapojovali do chodu vesnice, kdy maminka například pravidelně pekla koláče a chystala pohoštění na místní plesy.

Válečné roky přečkali Hanzlíkovi bez újmy, i když byly potravinové odvody německým úřadům vysoké a kontroly časté. Poslední válečná střetnutí v okolí Milína byla patrná ještě mnoho let po válce. Jan Hanzlík nacházel s kamarády v okolních lesích množství munice, omítky v Milíně byly rozstřílené od hloubkařů a podél cest ještě leckde stály ohořelé vraky aut.

Základní školu nastoupil pamětník počátkem padesátých let ve Smolotelích, celé dětství byl ale zvyklý pomáhat doma na statku. Že většina tvrdé dřiny zůstane záhy na něm a starším bratrovi, si však tehdy dokázal představit jen těžko. Z komunistického převratu v únoru 1948 doma nikdo nadšený nebyl, neustálé zvyšování dodávek potravin ale Hanzlíkovi dlouho dokázali zvládat. Počátkem padesátých let povolal Místní národní výbor ve Smolotelích do svých řad jistého pana Pešičku, čepičáře, který dostal za úkol přimět sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Janův otec to opakovaně odmítl a ve vsi nebyl jediný. Poprvé ho za údajné neplnění dodávek poslali na několik týdnů do vazby na Pankráci o Vánocích 1952 společně s jiným sedlákem ze Smolotel, Aloisem Bučilem. Nesměli sedět, nesměli stát, a tak si alespoň krátili čas hraním dámy vyrobené ze střídky chleba. Podruhé ho odvezli na žně v roce 1953. Neplnění dodávek byla sabotáž a za sabotáž byl trest. „Úmyslně tátu zavřeli v době žní, abychom dodávky splnit nemohli. Ale tehdy se k nám sjeli sedláci a pomohli vymlátit, takže jsme to zase nějak překonali. S bratry jsme mamince pomáhali, jak se dalo. Byli jsme malí, ale nebyl pro nás problém podojit krávy nebo zapřáhnout koně do vozu.“

Věděli, kdy otce zavřít, aby to na nás dopadlo nejhůře

Sedmého září 1954 se u Hanzlíkových doma objevil četník, který se po otci sháněl. „Měli jsme tátovi vyřídit, že až přijde z pole, má si vzít občanku a vojenskou knížku a dostavit se na četnickou stanici.“ Karel Hanzlík starší se po příchodu domů ani nenajedl a odešel s dokumenty na služebnu. Když se dlouho nevracel, poslala maminka oba starší bratry, aby se po něm podívali. Ale četnická stanice byla zamčená, nikde nikdo. „Paní Šedivá, která měla naproti krámek, nám řekla, že tátu odvezli. Po těch předchozích zatčeních jsme to tušili, ale oficiálně vědět nám to nikdo nedal až do listopadu, kdy byl v Příbrami soud.“ Ten Karla Hanzlíka staršího odsoudil za sabotáž a urážku veřejného činitele na pět let do vězení, odvolací soud v Praze však trest zmírnil na jeden rok. Odseděl si ho na Jáchymovsku v nápravně pracovních táborech u uranových dolů. V květnu 1955 jej propustili na amnestii, domů do Smolotel se ale dostal až koncem května 1955. A doma už tam v podstatě nebyl. Jeho polovina statku totiž připadla státu hned po odsouzení a maminčino právo na polovinu domu zrušili výměrem z 23. května 1955. Příkaz opustit statek do 48 hodin přišel v polovině června. Spolu s nimi vystěhovali ze smolotelských statků ještě Bučilovy, Vávrovy a Puknerovy.

Hanzlíkovým přidělili byt bez elektřiny ve vile v Žebrákově u Zduchovic, na dohled od Vltavy. Vila patřila pražskému právníkovi Kubrovi, který jako „buržoazní živel“ nesměl mít tak veliký dům jen pro sebe a musel v něm ubytovat další rodiny. Jan Hanzlík na léta vyhnanství vzpomíná jako na nejhezčí roky svého mládí. Přátelili se s místními chataři, Vltava ještě nebyla spoutaná přehradami a vodáci se starali o zpestření i malý finanční bonus, když kupovali od Hanzlíkových výpěstky ze zahrádky.

Tichý selský protest

Základní školní docházku Jan Hanzlík dokončil v Kamýku nad Vltavou, kam chodil pěšky několik kilometrů podél vody. Moc si přál jít na dřevozpracující průmyslovou školu do Volyně, ale jeho přihlášku soudruzi ani neodeslali. Jako syna kulaka ho spolu se starším bratrem poslali pracovat do zemědělství na statek v Tochovicích. Krátce dojížděl do školy v Příbrami kolem rozestavěného sídliště, které bylo obehnané drátem a pracovali na něm převážně političtí vězni z nedalekého Bytízu, poté navštěvoval učiliště v Hluboši. Koncem roku 1959 se Hanzlíkovi museli stěhovat do Krásné Hory nad Vltavou, tentokrát kvůli napouštění přehrady Kamýk.

Nucení sedláků ke vstupu do JZD neustávalo ani koncem padesátých let. Jan Hanzlík vzpomíná na případ jistého sedláka Vondráška z Těchařovic, který byl právě na poli s koňmi, když mu přišla sousedka říci, že si pro něj přijeli četníci. Než by se nechal zavřít, raději sundal z koní opratě a oběsil se. „Pohřeb měl v Chrašticích a táta nás tam tehdy vzal na bryčce. Ale při tom pohřbu, to bylo jako selská manifestace. Celé Chraštice byly plné kočárů, bryček, takový tichý protest.“

Vlak družby

Počátkem šedesátých let se Jan Hanzlík vyučil ve Štěrboholech opravářem zemědělských strojů. Chodil do Lucerny do tanečních a na uměleckou školu do Hostivaře, kde hrál na klarinet, housle a krátce na saxofon. Vojenskou službu absolvoval v Jihlavě u tankistů, kde se také věnoval gymnastice. V listopadu 1966 se oženil a se ženou měli dvě dcery. Teprve v té době mu soudruzi povolili vystudovat dálkově střední školu s maturitou v Mladé Boleslavi, současně nadále pracoval v dílnách v Kamýku nad Vltavou. Doma rouboval stromy, s tchánem včelařil a truhlařil a v létě ze svého sadu dodávali do zeleniny vagon jablek a dvacet metráků švestek a dalšího ovoce. Vzpomíná na radost z uvolňování režimu v době Pražského jara a na to, jak si ve výloze na Můstku prohlížel podpisovou knihu k petici Dva tisíce slov. Stále má před očima podpis Věry Čáslavské.

Když 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy Československo, považoval to pamětník za tragédii. „Když jsem si ráno pustil rádio, myslel jsem, že si dělají legraci. Brácha byl tehdy někde u Prahy a volal, že pořád létají letadla. Louky v okolí Jelenců a Kamýku nad Vltavou pak byly dlouho plné ruských vojáků.“

O kvalitách Sovětského svazu se v mnoha československých domácnostech otevřeně pochybovalo a Jan Hanzlík měl počátkem sedmdesátých let možnost se o tom přesvědčit na vlastní oči. Náhodou se totiž v rámci Revolučního odborového hnutí (ROH) dostal jako náhradník na poznávací zájezd do Sovětského svazu. Cílem byl Kyjev, Moskva a tehdejší Leningrad. Cestovali ale vlakem družby, takže kromě honosných měst a muzeí viděli z okénka i bídu ruského venkova. „Všude chudoba, záhumenky, chalupy podložené kamením, žádná zemědělská technika. Dětem jsme na zastávkách házeli žvýkačky.“ Z památek mu v hlavě utkvěla především Ermitáž a moskevské mauzoleum, do kterého museli vystát hodinovou frontu, aby viděli soudruha Lenina, který se tvářil, že právě umřel.

Nečekaný zvrat a švindl s majetkem

V roce 1973 zemřela Janova matka. Bratry Hanzlíkovy pozvali v rámci dědického řízení na notářství v Příbrami. Mimo jiných tam seděl i František Melichar, který zdarma užíval většinu jejich statku. Snažil se notáře přesvědčit, že si tam vybudoval ústřední topení a že jsou mu za něj jako dědicové dlužni. Nechtěli se dohadovat, a tak matčinu polovinu darovali státu.

Jan Hanzlík s dojetím vzpomíná na revoluční rok 1989. Na oslavu vzniku republiky 28. října vypravily kamýcké dílny, kde pracoval, autobus do Prahy. Zkazky o tom, že už se v Praze režim otřásá, se rozšířily a pamětník to chtěl vidět na vlastní oči. Václavské náměstí bylo tehdy plné lidí, komunisté rozdávali lidem prapory s budovatelskými hesly a Miroslav Štěpán v projevu hovořil i o prezidentu Masarykovi. „Ale všechny postranní ulice blokovaly policejní antony připravené sbírat demonstranty. Nedalo se jít ani do metra, marně jsem se snažil dostat někam na záchod. Kde by mě napadlo, že za pár dní bude po všem...“ Jeho dcery, tehdy obě studentky, jezdily demonstrovat na Národní třídu a roznášely letáky.

Když režim padl, zažádali Hanzlíkovi v roce 1990 o navrácení statku. Původní krok s darováním maminčiny poloviny státu se ukázal jako dobrý, protože JZD Milín bylo nuceno zaplatit veškeré znehodnocení budov. Samozřejmě se jim nechtělo a jeho zástupci jednání všelijak protahovali. Obtížné bylo i stanovení ceny za znehodnocení. Posudek JZD byl totiž o polovinu nižší než ten, který si nechali vypracovat Hanzlíkovi, a to proto, že spadlé hospodářské budovy odhadovali jako domy s okapy a omítkami. Nový samo sebou nechtěli, a tak se nakonec dohodli na částce někde uprostřed.

Po téměř čtyřech letech tedy Hanzlíkovi mohli začít na statku zase hospodařit, ale nikdo z bratrů se tam natrvalo přestěhovat nechtěl. Střídavě tam dojížděli, ale efektivně zvládat se to nedalo. Hanzlíkovi to vydrželi tři roky, pak pole pronajímali a nakonec prodali.

Jan Hanzlík dnes bydlí v Krašovicích u Krásné Hory nad Vltavou v domě, který postavil jeho tchán. Postupně po něm převzal i včelaření a tak ho nadchlo, že dnes má kolem 150 včelstev a zásobuje medem široké okolí. Chová matky, šlechtí včelí plemena, prodává med, vosk, propolis i oddělky a je díky tomu stále v kondici.