The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Harant (* 1965)

• narozen 28. února 1965 v Sušici

• od roku 1980 byl v Plzni v učení na stavebního zámečníka

• v dubnu roku 1983 jako mladistvý odsouzen na šest měsíců za hanobení socialistické státní soustavy a jejích představitelů

• po vojně nastoupil do kotelny jako topič

• v roce 1986 spoluzakládal Společnost přátel USA v Sušici

• roku 1987 podepsal Chartu 77

• kvůli přípravám shromáždění k výročí 28. října 1989 zatčen a 48 hodin zadržován ve věznici Vykmanov

• stal se jedním z organizátorů sametové revoluce v Sušici

• obdržel pamětní dekret ministra a odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení rozhovoru žil v Sušici a pracoval v pekařství

Životní příběh Ladislava Haranta je příběhem revoltujícího chlapce, který se narodil tři roky před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Už od dětství se mu komunistický režim notně příčil. Patřil mezi „dělníky Charty 77“, sháněl podpisy, šířil zakázanou literaturu, připomínal osvobození Sušice americkou armádou a tamtéž spoluzaložil pobočku Společnosti přátel USA (SPUSA). Dnes říká, že jsme se s totalitním režimem prý vypořádali až příliš sametově. Za distribuci protikomunistických materiálů, psaní hesel na podporu opozičních hnutí a za spoluúčast na vzniku a činnosti iniciativy SPUSA obdržel pamětní dekret ministra a odznak v rámci odboje a odporu proti komunismu.

Místo kopání do meruny jsem se učil psát druhou rukou

Ladislav Harant se narodil 28. února 1965 v Sušici. Maminka Marie Harantová, za svobodna Burešová, i tatínek Karel Harant se živili jako dělníci. Zatímco maminka pocházela z Chotusic u Čáslavi, tatínek byl z Pohorska, části obce Nezdice na Šumavě. Také sami rodiče vyrůstali v dělnické třídě. Ladislavova babička z matčiny strany měla sedm dětí, na jejichž výchovu zůstala po smrti manžela sama.

Marie Harantová byla z dvojčat a svého tatínka nikdy neviděla, zemřel, když jí byl asi rok. „Babička vyrůstala za první republiky a byla velkou zastánkyní Tomáše Garrigua Masaryka. A pokaždé, když přijela k nám na Šumavu, šli jsme spolu k jeho pomníku, který tu stál i za totality. Jen v roce 1983 nás tam nepustili,“ vzpomíná Ladislav Harant. Matně si pamatuje i na svého strýce, babiččina bratra, kterého z jemu neznámých důvodů zatklo gestapo. Byl ještě příliš malý a bližší vysvětlení těch událostí mu tak zůstalo utajeno.

Dne 21. srpna 1968 byly Ladislavovi pouhé tři roky, přesto si vzpomíná na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Tehdy jsme bydleli na nádraží. Byl tu akorát strýc z Čáslavi, vzal mě ven a slyšeli jsme burácení tanků.“ Navzdory tomu prožil Ladislav krásné dětství. Docházel do základní školy v Sušici na Husově náměstí a hodně se věnoval sportu, hlavně fotbalu, lednímu hokeji a stolnímu tenisu. Závodně pak hrál právě fotbal. „A jelikož jsem se narodil jako levák, tak mi bylo ve třetí nebo čtvrté třídě přikázáno, že se musím přeučit na praváka. Bolševici mi krásně zpříjemnili prázdniny. Místo toho, abych kopal do meruny, učil jsem se psát druhou rukou,“ vzpomíná s úsměvem Ladislav Harant.

Rodiče patřili do dělnické třídy a o politiku se nijak zvlášť nezajímali. „Za totality neměli žádné problémy, ty přišly až se mnou.“ Ladislav byl nejmladším ze čtyř dětí, od ostatních sourozenců jej dělilo hodně let. Nejstarší Karel už bohužel zemřel, Josef bydlí v krásné chaloupce na Šumavě a Jiří ve Velharticích. Právě Jiří dával Ladislavovi školu života. Jako příklad uvádí: „My jsme byli všichni Jiskřičky, a když jsem chtěl jít do Pionýra, tak jsem dostal takový flákanec, jak se dneska říká, až se mi zatočila hlava,“ říká se smíchem Ladislav Harant, kterého takhle jeho bratr usměrnil, jelikož už sám věděl, co je Pionýr zač.

Příběh pamětní desky i „bezejmenné” sochy

Pamětník s ohledem na své bydliště připomíná osud pamětní desky, která byla v Sušici dne 6. července 1946 odhalena jako poděkování[1] vojákům 4. pancéřové divize 3. americké armády. S příchodem komunistického režimu však deska začala vadit, připouštěla se totiž pouze verze osvobození Československa Sovětskou armádou. Roku 1951 tedy byla ze zdi městského muzea na náměstí odstraněna a až do roku 1968 po ní nebylo ani vidu. Jaro tohoto roku však zavonělo volností, a čím jiným jej oslavit než znovuodhalením desky! Za doprovodu slavnostních projevů a hudby byla odhalena snad ještě slavnostněji, než jak tomu bylo poprvé. Na zdi muzea se však neohřála příliš dlouho.

Roku 1972 původní mramorovou desku s textem poděkování nahradila deska kovová se slovy: „Zde byla umístěna pamětní deska připomínající účast armády USA v boji proti fašismu ve druhé světové válce. Byla sejmuta na protest proti brutální agresivní válce americké armády proti vietnamskému lidu. V Sušici 1972.“[2] Dne 10. dubna 1980 obdržely úřady dopis s požadavkem na navrácení pamětní desky na budovu muzea. Součástí dopisu byla petice, kterou podepsali Petr Hrach[3], Michal Černega a dalších téměř sto padesát sušických občanů. Tito signatáři byli záhy nuceni své podpisy odvolat, hrozila jim ztráta zaměstnání, vyhoštění ze země a další restrikce. Původní pamětní deska se na své místo vrátila až 22. prosince 1989.

Zajímavý je také běh událostí kolem sochy T. G. Masaryka. Původní socha od Otakara Švece bývala součástí pomníku padlých, roku 1940 však byla zrekvírována. Po válce se ji nepodařilo objevit, a tak měla vzniknout nová od téhož sochaře. Když se tak ale stalo, rada místního národního výboru rozhodla, že se na místo lépe hodí socha bojovníka od Dukly. Socha T. G. Masaryka byla bez nápisu, který se nestihl doplnit, uprostřed náměstí nad pomníkem z iniciativy několika místních občanů umístěna až v roce 1968. Socha díky absenci jména přečkala normalizaci, říkalo se o ní totiž, že znázorňuje Karla Klostermanna, Aloise Jiráska či Jaroslava Vrchlického na procházce. Až po roce 1989 byla doplněna o jméno T. G. Masaryka.[4]

Za projev ke smrti Leonida Brežněva rána pěstí

V roce 1980 Ladislav dokončil základní školu a šel se učit zámečníkem do Plzně. „A v listopadu 1982, když zemřel Leonid Brežněv, masový vrah, tak jsem tady v místním kině měl promluvu k týdeníku o jeho životě a díle. Pronesl jsem tam pár vět, načež jsem byl asi po dni nebo dvou zadržen státní policií a odvezen do věznice Plzeň-Bory,“ říká Ladislav Harant. Tam si jej přehazovalo několik „hodných” a „zlých” příslušníků StB.

„Když přišel ten zlý, což jsem nevěděl, tak jsem mu na nějakou otázku odpověděl: ‚Tamten policajt…‘, načež jsem dostal facku, nato jsem se vzepřel a dostal jsem ránu pěstí, že mi vyrazil zub. No, takže jsem se k tomu přiznal,“ vypráví Ladislav Harant, který měl začátkem dubna roku 1983 soud. Coby mladistvý dostal šest měsíců s podmínkou na osmnáct měsíců, a to za hanobení socialistické státní soustavy a jejích představitelů. „Hanobil jsem Brežněva a Husáka. V tom týdeníku totiž Husák na letišti vítal tohohle zločince, začali se líbat… A já říkám: ‚Hele je, buzny, už aby táhly do prdele!‘ A tak došlo k tomu, že mě zavřeli.“ Tehdy sedmnáctiletý Ladislav si připadal jako ve špatném snu. „Vyhrožovali mi, že dostanu dva roky natvrdo,“ dodává.

Dlouhé vlasy, Plastici a vojna

Ladislav nosil dlouhé vlasy a poslouchal mimo jiné pražskou rockovou kapelu The Plastic People of the Universe, hlavní protagonisty československého undergroundu. „Někde mám ještě napsáno, že jsem závadová mládež,“ říká s úsměvem Ladislav. Po soudu v roce 1983 chtěl v Plzni podepsat Chartu 77. „Dával mi to k podpisu nějaký mladý kluk, taky mánička, se starší paní. Když jsem jim ale řekl, že mám podmínku a ještě jdu na vojnu, od podpisu mě zrazovali, protože bych si na vojně užil víc, než bych chtěl,“ říká Ladislav Harant, který byl i tak na vojně přes dva roky.

„A ačkoliv už jsem byl na vojně rok ženatý, tak jsem se vůbec nedostal domů, jenom na dovolenku,“ dodává Ladislav Harant, který započal vojenskou službu v roce 1984. V té době už tajně spolu s kamarády poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Na vojně tehdy museli absolvovat politické školení mužstva[5]. „Občas jsem se tam toho lampasáka, politruka na něco zeptal, a on byl z toho celý pryč. Úplně mě z toho školení vyřadili a už jsem jenom hlídal u stolku, abych nenarušoval jejich výklad plný nesmyslů.“ 

Konečně chartistou

Ještě před vojnou se na zábavě seznámil se svou manželkou a po roce se vzali. Manželství však bohužel nevydrželo. V roce 1987, když byl dceři rok, přišli za manželkou příslušníci Státní bezpečnosti a pod nátlakem na ní vyžadovali podpis určitých materiálů, které by Ladislavovi znemožnily vídat se s dcerou. Bývalá manželka to však odmítla a na vše svého bývalého manžela upozornila. Ladislav byl v hledáčku StB o to více, že se v roce 1987 konečně odhodlal k podpisu Charty 77. „Hned to všichni věděli a já byl po týdnu nebo čtrnácti dnech předvolán do Klatov na pasy a víza.“

To Ladislava Haranta zaskočilo, jelikož jeho předchozí žádost o pas byla zamítnuta. Když tam ale přišel, slyšel už jenom: „Ano, támhle na vás čekají dva pánové,“ a pamětník pokračuje ve vzpomínkách: „Ti mě hned odvezli k podání vysvětlení, proč jsem podepsal Chartu. Tam mi byla nabídnuta spolupráce, nebo jestli bych se nechtěl vystěhovat. Akce Asanace sice byla daleko dřív, ale ještě v té době to dělali tak, že některé lidi nechali vycestovat, nebo jim ze života udělali peklo.“

Pro Ladislava Haranta však vystěhování nepřipadalo v úvahu. „Já když nevidím Svatobor[6] v Sušici, tak jsem nervózní,“ vysvětluje. Sušice se přitom vyznačovala nadprůměrnou koncentrací Chartistů. „Jenže někteří to odvolali, jiní byli vystěhovaní. Znám i případ jednoho, který byl tahán po blázincích, ale pak to znovu podepsal… Nakonec zůstal prakticky jen Petr Hrach, Jiří Marek z Kolince a já.“ Kontakt mezi Sušicí a Prahou se díky tomu přerušil a obnovil se až těsně před revolucí. Alespoň Petr Hrach však stále do Prahy dojížděl a také tam pak i nějaký čas bydlel.

„Byli jsme takoví dělníci Charty,“ vypráví Ladislav Harant a vzpomíná, jak sbírali podpisy pro další protirežimní provolání a iniciativy. Vše předával Petru Hrachovi, který podpisové archy převážel do Prahy. Právě od Petra také získávali zakázanou muziku a literaturu. „Nejvíce podpisů jsme sehnali na různých zábavách, festivalech a odpoledních čajích. Jednou jsem se ale spletl a dal jsem podpisový arch členovi Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti[7]. A za chvilku mě odvezli,“ říká se smíchem Ladislav Harant. Koncem 80. let stál u zrodu místní buňky Společnosti přátel USA (SPUSA) [8]. „To už po nás šli hodně.“ Se svými škraloupy pak Ladislav po vojně marně sháněl práci. Nakonec nastoupil do kotelny jako topič. „Takže už jsme tam s Petrem Hrachem byli dva. A pak jsem se dozvěděl o lidech, kteří na nás byli nasazeni a donášeli na nás.“

Na Borech mají plno

Dne 28. října 1989 Ladislav Harant a Petr Hrach připravovali shromáždění u zmíněné sochy Tomáše Garrigua Masaryka v Sušici. Podle instrukcí zaslali program, proslovy a podpisy na příslušné úřady. Namísto schválení shromáždění se ale dočkali zatčení, policisté je odvezli na obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti k výslechu, po cestě na ně mířili samopaly. „S námi jeli ještě další nepohodlní v antonech. V Plzni na Borech nám ale řekli, že nás ‚neubytují‘, že mají plno.“ Odvezli je tedy do věznice Vykmanov v Ostrově nad Ohří, kde je drželi 48 hodin.

„Pustili nás až v neděli ráno. Pak už naštěstí přišel listopad a díky studentům a dalším odvážným lidem se povedlo otočit kormidlo a bolševik padl,“ říká Ladislav Harant, který měl na událostech také svůj podíl. V listopadu spolu s Petrem Hrachem a Jiřím Markem zorganizovali v Sušici setkání pod lípou. Vzali si trikolory, transparent, zapálili svíčky. Přišli další sušičtí občané a stál tam i esenbák, který však už nijak nezasáhl.

Lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou

Ladislav je podruhé ženatý, a to už dlouhých dvacet sedm let. K nejstarší dceři z prvního manželství tak přibyli ještě dva chlapci. Stejnou dobu pracuje jako pekař v Pekařství Rendl[9] v Sušici, kde prodává i jeho žena. I nadále sleduje společenské dění a doufá, že se tu další generace jednou budou mít lépe.

Když se Ladislav Harant dívá na současnou politickou situaci v zemi, je mu smutno z toho, že lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou. „Chtěl bych ale závěrem poděkovat všem, kteří mě kdy podpořili podpisem v peticích, a také těm, kteří se podepsat odmítli.“

 

[1] „Poděkování je upřímné a s ročním odstupem i smutné. Řada osvoboditelů Sušice totiž po ukončení války v Evropě odjíždí bojovat do Tichomoří a definitivního konce druhé světové války se nedožije. Dopisy adresované ze Sušice americkým kamarádům za mořem své adresáty už nikdy nenajde. Proto se sušičtí rozhodnou odhalit svým osvoboditelům pamětní desku s jednoduchým textem: Na paměť osvobození města 4. pancéřovou divizí 3. americké armády dne 6. května 1945. Město Sušice. Pod českou větou je ta samá v angličtině, deska je se vší parádou odhalena 6. července 1946. V tu chvíli nikdo netuší, že desku čeká neuvěřitelná kalvárie, která skončí až po čtyřiačtyřiceti letech.“ (https://www.mestosusice.cz/susice/fr.asp?tab=snet&id=263&burl=&pt=TUOMHI)

[2] https://www.mestosusice.cz/susice/fr.asp?tab=snet&id=263&burl=&pt=TUOMHI

[3] https://www.pametnaroda.cz/cs/hrach-petr-1955

[4] http://www.socharstvi.info/realizace/pomnik-tomase-garrigue-masaryka-v-susici/

[5] „KSČ si zajistila i plnou nadvládu nad armádou, která se stala jednou z opor totalitního sytému. Po čistkách do armády nastoupily, po absolvování rychlokurzů, tzv. dělnické kádry – tzn. příslušníci dělnické třídy – uvědomělí komunisté plně oddaní režimu. Důstojnický sbor tak tvořili lidé plně oddaní režimu. Prezenční služba poté nespočívala pouze ve vojenském výcviku, ale byla to především politická převýchova. Političtí důstojníci – politruci –, jimž prakticky podléhali i velitelé vyšších hodností na základě tzv. stranické disciplíny, měli za úkol ideologicky působit na mužstvo. Tzv. politické školení mužstva bylo ukázkové vymývání mozků. Do vojáků byly systematicky huštěny poučky o uvědomělosti, oddanosti k lidově-demokratickému zřízení a lásce k SSSR.“ (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/armada.php)

[6] „Svatobor patří mezi nejvyšší vrcholy Svatoborské vrchoviny, která je geomorfologickým podcelkem Šumavského podhůří. Vrch nápadně převyšuje své okolí, je přirozenou dominantou Sušice.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatobor_(%C5%A0umavsk%C3%A9_podh%C5%AF%C5%99%C3%AD)

[7] „Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB) byla organizace působící v Československu v letech cca 1952 až 1990 při udržování veřejného pořádku.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomocn%C3%A1_str%C3%A1%C5%BE_Ve%C5%99ejn%C3%A9_bezpe%C4%8Dnosti)

[8] „Ta byla původně založena roku 1945 jako reakce na osvobození části Československa americkou armádou. Její členové organizovali společenská a kulturní setkání v duchu svobody a jazzu. V souvislosti s komunistickým převratem v únoru 1948 byla SPUSA formálně zrušena, ale v utajení existovala po následujících čtyřicet let. V prosinci 1989 byla znovu oficiálně založena ve Zlíně disidentem Stanislavem Devátým.“ (https://spusa.cz/uni/index.html#)

[9] https://www.pribehynasichsousedu.cz/susice-horazdovice/susice-horazdovice-2018-2019/rendl-karel/