The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jozef Haríň (* 1921  †︎ 2007)

• born October 11, 1921 in Ružomberok

• September 10, 1941 - drafted to the Slovak army, served in 1st motorized battalion in Nitra

• from November 1941 to January 1942 went through training for truck drivers in the 11th motorized battalion in Banská Bystrica

• from January to July 1942 served as a stock keeper of car spare parts in the motorized battalion in Prešov

• July 1943 - transferred to the Slovak security division in Minsk in Belarus

• September 1943 – ordered to return from Belarus and sent to Italy to the operating technical division, served as a truck driver on a logistics base

• March 1944 – defected to the American army near Monte Cassino in central Italy

• April 1944 – handed over to the assembly camp near Naples

• stayed with the Czechoslovak army mission in Bari in southern Italy until June 1944

• selected for special assignments, trained in the English-American camp in Brindisi in southern Italy in summer 1944

• went through paratrooper and combat training

• intelligence and cryptography training

• December 21, 1944 – parachuted to the Protectorate in the group Embassy together with Karol Mladý and Jan Grajzel

• suffered a penetration wound in his leg

• joined the partisan group Rodina

• March to May 1945 - served as the commander of the partisan reconnaissance unit and reconnaissance company

• May to June 1945 - served in the 1st Czechoslovak army corps

• 1946 - left the army

• returned to Ružomberk and worked in a clerical job

• died on June 22, 2007 in the village Štiavnička near Ružomberok in Slovakia

Mládí budoucího parašutisty[1]

Jozef Haríň se narodil 11. října 1921 ve slovenském městě Ružomberok. Otec se jmenoval Jozef a maminka Žofie. Pamětník se po absolvování obecné školy vyučil automechanikem a poté pracoval jako dělník v textilní továrně v obci Rybárpole, která je dnes součástí Ružomberku.

V roce 1939 přestalo existovat samostatné Československo, byl zřízen Slovenský štát neboli Slovenská republika a nový útvar se stal spojencem nacistického Německa. Jozef Haríň pracoval v továrně až do nástupu na základní vojenskou službu v roce 1941. Sloužil u autopraporu v Nitře, poté byl odeslán do kurzu řidičů nákladních vozidel k autopraporu v Banské Bystrici a nakonec byl skladníkem ve skladě autodílů v autopraporu v Prešově.

Se slovenskou armádou až k italským partyzánům

V červenci 1943 byl odeslán k zajišťovací slovenské divizi do běloruského Minsku: „Přišel jsem tam a ani jsem se neohřál. To bylo tvrdé. Chodil jsem s automatem. Tam byli partyzáni na každém kroku. Ale nás nelikvidovali, naši slovenští vojáci jim velmi pomáhali. Jednak přecházeli k partyzánům na druhou stranu na frontu a jednak partyzány zásobovali potravinami a zbraněmi. Prožít to, co tam bylo, hromadné likvidace komunistů, Sovětů, kolchozů a sovchozů, to nikdo neuvěří. Já jsem tam přišel a viděl jsem hromadné popravy. A já mám s vámi bojovat? [Nacisté], to nebyli lidé, to byli zvířata.“

Poté byla slovenská divize povolána zpět, byla odzbrojena a přes Německo a Rakousko se přesunula do Itálie coby pracovní technická divize. Jozef Haríň zde sloužil jako řidič nákladního auta v intendančním parku. V březnu 1944 však přeběhl k italským partyzánům a po dvou týdnech přešel s anglickými vojáky frontu k americké armádě v prostoru Monte Cassina ve střední Itálii.

Zařazen pro zvláštní úkoly

Pamětník byl předán do československého sběrného tábora u Neapole a po přijetí nabídky k zařazení pro zvláštní úkoly byl zařazen do výcvikového tábora v Brindisi do jižní Itálie. Zde pobyl přibližně čtyřicet dní a prodělal zde parašutistický a bojový výcvik: „To byla americká základna, kde jsme dělali výcvik, ale jinak tam byli Angličané. Italové už bojovali rozdělení, ti, co byli na naší straně, bojovali proti Mussolinimu, a ti, co byli zase na straně německé, tak v okolí bojovali s Němci proti Italům a Američanům.“

Poté pamětník odjel do nedalekého Bari, kde prodělal speciální výcvik, zpravodajský výcvik a získal základy pro radiospojení a šifrování. Výcvik trval asi tři měsíce a vedl ho plukovník Stoj.[2] Jozef Haríň vzpomíná, že nejdůležitější byla dobrá fyzická kondice. Na výsadek mimo jiné obdrželi léky, německé peníze, falešné doklady, německé cigarety a čokoládu.

Výsadek Embassy

V prosinci 1944 byl zařazen do skupiny Embassy a dne 21. prosince 1944 došlo k jejímu vysazení do protektorátu. První skákal Jan Grajzel, poté Karol Mladý a nakonec Jozef Haríň: „Skákali jsme z díry. (…) Já jsem viděl oba, [Karla i Jana] když jsem vyskočil, protože tam se sedí na díře a nohy jsou spuštěné dolů. Když je červené světlo, je pozor, když je zelené, tak go. Takže to je moment. To je tak rychlé. Naučili nás to v parašutistické škole, aby byl rozptyl výsadku co nejmenší.“

Ztráta po seskoku

Při seskoku si Jozef Haríň roztrhl nohavici a poškrábal obličej. Karol Mladý měl prý ještě více odřenin na tváři i na jedné ruce. Úkolem celé skupiny bylo posílit výsadek Clay, provádět zpravodajskou činnost na severní Moravě a pomáhat domácímu odboji. V té době již Rudá armáda operovala na Slovensku, a členové výsadku Embassy tak měli také připravovat spojení s touto armádou. Parašutisté měli původně seskočit u vesnice Břez u Kroměříže, ale při nočním seskoku byli omylem shozeni u Prostějoviček u Prostějova. Tehdy však nevěděli, kde se nalézají, ale bylo jim jasné, že musí putovat na východ. Celkově ovšem výsadek nebyl úspěšný, zejména proto, že Jan Grajzel, který ve skupině figuroval jako radista a měl u sebe materiál, nebyl vůbec k nalezení. Z výsadku se pamětník sešel pouze s Karlem Mladým. Jozef Haríň vzpomíná, že jeho krycí jméno bylo Alois Majer a údajně měl pracovat v textilním zboží v Prostějově.

„Já si to vysvětluji tak, že Jan Grajzel se sbalil a šel na gestapo. Já jsem si to alespoň myslel. Tak jsem to napsal i Rudolfovi Pernickému.[3] Já jsem mu to [Janu Grajzelovi] neodpustil. Nesetkal jsem se s ním za celou poválečnou dobu. Byl jsem několikrát v Praze, ale za ním jsem nešel. (…) Ve výcviku byl normální. Člověk nikdy neví, co se v druhém skrývá. Já mu to nikdy neodpustím. Byl takový, že udělal tak, jak udělal. Mohl zůstat s námi, možná že by skupina dopadla jinak. S jeho radiostanicí bychom navázali kontakt se Západem i s našimi. Když jsme věděli, že se s Grajzelem nesetkáme, už jsme věděli, že je zle.“

Ztráta kontaktních adres

Karol Mladý měl s Jozefem Haríněm dvě kontaktní adresy, na které se měli obrátit. Heslo bylo: „Přinesli jsme vám tabák.“ Parašutisté se tedy rozhodli, že odejdou do původního plánovaného místa shozu, do vesnice Břest. Již téměř došli k obci a snažili se v noční tmě přejít dvojkolejnou trať, když si jich všimla nedaleká německá hlídka a začalo se střílet. V této přestřelce byl Karol Mladý postřelen do levého ramene. Poté se oba parašutisté schovali na místním hřbitově a následně se ukryli do lesa, kde přečkali do dalšího dne. Pamětník se rozhodl, že se vydá na adresu Jaromíra Pukla, což byla první kontaktní adresa, na kterou se měli po seskoku přihlásit. Cestou však narazil na německého vojáka a po konfliktu odběhl zpět ke Karlovi Mladému. Tato kontaktní adresa tak nevyšla, a proto spolu odešli na druhou adresu do Horní Bečvy u Rožnova pod Radhoštěm k učiteli Hásovi.

Po příchodu do obce však nastala další komplikace. Parašutisté zazvonili na udané adrese, ale manželka jim pouze vzkázala, ať se na nic neptají a že nechce nic slyšet. Nakonec se přes místního krejčího dozvěděli, že učitel Hás byl zatčen a zastřelen. Podle pamětníka pak krejčí informoval gestapo a po parašutistech se rozběhlo pátrání.

Parašutisté se tedy rozhodli, že odejdou na Slovensko, kde probíhalo Slovenské národní povstání: „Kde se tedy uchytit? Karol sedl, chudák, u potoka na Bečvě, přišel jsem k němu a on byl celý zoufalý. Povídám: ‚Karol, máme ještě jedno východisko. Jít na Slovensko a najít nějakou partyzánskou skupinu, anebo najít partyzánskou skupinu na Moravě.‘ Potom říkal: ‚Tak pojďme na Slovensko.‘ Ale Karol věděl, že s průstřelem ramena nedojde daleko.“

„Když jsme viděli, že se nemáme o koho opřít, ani o jednu, ani o druhou adresu, když to všechno krachlo, tak jsme věděli, že nemáme východisko. Jen náhoda by nám pomohla, abychom natrefili na dobrého člověka, který by byl v odboji. Ale to je ohromná náhoda.“

Smrt Karla Mladého

Parašutisté se tak odhodlali k odchodu na Slovensko, ale to je již pronásledovalo gestapo. U slovenských hranic a také po přechodu hranic se Slovenskem došlo k přestřelkám. Ve druhé akci byl zastřelen Karol Mladý a Jozef Haríň byl lehce zraněn do levého stehna. V jeho případě se nejednalo o čistý průstřel, zřejmě to byl pouze odraz kulky, která se mu usadila v kosti. Pamětník utíkal z místa přestřelky směrem na Slovensko, poté si rozdělal oheň a usnul: „Já jsem mlel z posledního, byl jsem omrznutý. Nohy i tváře jsem měl omrznuté. Noha mě bolela.“

Díky hajnému Vojtilovi však získal ubytování v chatě lesního Milera a měsíc se zde léčil: „Ale Vojtila si neuvědomil, že manželka lesního Milera je Němka a že je organizovaná v Deutsche Partei. Ale byla seriózní, že nevyzradila ani Vojtilu, ani mě, když mě tam došikovala. Vojtila mi dal najíst. Co měli po ruce, to mi dali. Měli nějaké jelení maso a já jsem byl z toho strašně chorý. Já jsem dlouho nejedl, a teď jsem se toho najedl moc.“

V partyzánské skupině Rodina

Po uzdravení se Jozef Haríň sešel se sovětskými partyzány: „Prověřili si mě. Nedali mně samozřejmě zbraň, dokud si přes Kyjev neověřili, kdo jsem. Pravděpodobně přes Londýn anebo přes naši misi. Asi za tři dny mě velitel partyzánů zavolal a dal mi samopal.“

Dne 17. února 1945 byla partyzánská skupina přepadena německými vojáky a zlikvidována. Jozef Haríň se tedy opět přestěhoval k nadlesnímu Milerovi. Jednoho dne se při pokusu přejít řeku Váh srazil u Bytče s německými vojáky. Vystřílel na ně celý zásobník, jednoho vojáka zabil a druhému prostřelil ruku. Poté byl zařazen k partyzánské skupině Rodina majora Anatola Gornického. Skupina operovala mezi Velkou Bytčou a Makovem. Nejdříve figuroval v partyzánské skupině jako velitel oddílu a poté i jako velitel průzkumné roty.

„Ale stále jsem se limitoval. Když jsme chytili Němce, tak jsme ho zpovídali. (…) Oni většinou nevěděli, kdo, kde, jak vše bylo. Ale stále jsem se ptal. Ke konci války začalo v našem rajoně úřadovat gestapo. Udělali na nás jeden zátah. (…) Oni na nás došikovali i vlasovce, to bylo asi přes sto vojáků. Mně se navíc obnovilo zranění, neměl jsem to ještě v pořádku. Tak jsem se po boji skrýval u paní Kůrkové.“

Jako partyzán také pomstil smrt svého kamaráda, když chytili německého velitele: „Byli na vrchu řeky, něco tam vyjednávali, něco tam dělali a my jsme ho se Štěpánem zajali. Vpadli jsme do chalupy se samopaly a sebrali jsme ho. Vyšikovali jsme ho na jeden kopec a tam jsme ho zpovídali. Ale chyba byla, že ani Štěpán, ani já jsme neznali dobře němčinu a neměli jsme tlumočníka. Věděli jsme, že to je velitel jednotky, šéf té německé skupiny, která nám zastřelila Kobzáka. Tak jsme ho popravili. Pak ho zahrabali lidé z Turkova.“

V 1. československém armádním sboru a dále po válce

S Rudou armádou se spojil mezi Makovem a Vsetínem. Tehdy už bylo partyzánů osm set a měli mezi sebou dokonce maďarskou rotu: „My jsme leželi zalehnutí na trati, která jde z Čadce na Moravu, a oni nám hlásili, že jde od Žiliny Rudá armáda a československé jednotky. My jsme byli zvědaví. (…) Vím, že hlásili, že Němci pojedou na Vsetín. (…) Vtom přišel rotný z průzkumu a říká, že viděl Rudou armádu.“

Jozef Haríň se setkal s československými vojáky a od jednoho z nich se dozvěděl, že jeho bratr padl ve Slovenském národním povstání. Poté se přidal k 1. československému armádnímu sboru a došel s ním přes Vysoké Mýto do Prahy.

„Vyšel jsem na ulici, tam byl německý sklad a jeden občan nesl celé dvě kůže hovězího dobytka. To si dal na hlavu, držel si to rukama a kývalo se mu to, jak to bylo těžké. Tak jsem na něj zakřičel: ‚Stůj. Tak se raduješ, že?‘ ‚Já se vůbec neraduji. Tady je sklad. Pojďte se podívat.‘ Tak jsem s ním šel a tam byl německý sklad. Všechno mělo označení SS. Plynové masky, uniformy, ale samozřejmě i materiál a právě materiál začali rozkrádat. Tak jsem potom povídal: ‚Žádné rozkrádání. Postavíš se sem, tohle dáš zpět a budeš tady stát, dokud nepřijde naše armáda. Veliteli se ohlásíš, kdo tě sem postavil, a odevzdáš mu celý sklad. Žádné rabování.‘“

Po válce se Jozef Haríň setkal s Rudolfem Pernickým i s Pavlem Palečkem ze skupiny Tungsten. S Janem Grajzelem, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau a žil v Praze, se odmítl setkat. O smrti Karla Mladého sám vyrozuměl jeho sestru i rodiče.

Jozef Haríň odešel po válce na důstojnickou školu a po jejím absolvování vyučoval šest měsíců v Ostravě. Poté coby voják pobýval v Olomouci, v Jihlavě a v Bratislavě, kde byl povýšen na poručíka a kde se stal velitelem roty ve Štefánikových kasárnách. Nakonec byl převelen do Dunajské Stredy, téměř na slovensko-maďarskou hranici, kde se prý hojně pašovalo. V roce 1946 odešel z armády, vrátil se do Ružomberku a pracoval v administrativních funkcích. Zemřel dne 22. června 2007 ve slovenské obci Štiavnička.

[1] Přímé citace jsou přeloženy do češtiny. Původní nahrávka byla ve slovenském jazyce.

[2] Sepsáno na základě kmenového listu Jozefa Haríně, který byl ofocen ze slovenského Vojenského historického ústavu v Bratislavě. Ofotil Martin Reichl. Kmenový list přiložen v dodatečných materiálech.

[3] Další parašutista ze skupiny Tungsten. Výsadek Tungsten byl ve stejném letadle a vyskočil několik minut po výsadku Embassy.