The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Hašek (* 1929)

• narozen v roce 1929 v Praze

• utekl do Rakouska v roce 1948

• vstoupil do cizinecké legie

• od listopadu 1948 v Indočíně

• v říjnu 1949 zajat vietnamskými vojáky

• repatriován přes Čínu a Sovětský svaz do Československa

• odsouzen k 20 měsícům

• v roce 1968 emigroval do Kanady

• žil ve Spojených státech, od roku 2003 žije v Luhačovicích

Otakar Hašek je jedním z jednadvaceti bývalých vojáků cizinecké legie, kteří byli zadrženi vietnamskými partyzány v průběhu let 1951 a 1952. Tato skupinka byla spolu s německými zajatci poslána na jaře roku 1952 přes lidovou Čínu a Sovětský Svaz na území komunistických spojenců Československa a Německé demokratické republiky. Do Čierné nad Tisou jejich vagón dorazil 4. dubna 1952. V Praze na Pankráci a v Mladé Boleslavi byli v letech 1952 a 1953 vyšetřováni.Někteří z nich byli obviněni a odešli od soudu s tresty od 14 měsíců do dvou let. Otakar Hašek byl odsouzen na 20 měsíců, ale odseděl si jen něco přes rok – dobu odpovídající trvání vyšetřovací vazby. „Naštěstí akorát zemřel Klement Gottwald.“

Otakar Hašek se pokusil o dva útěky do zahraničí. Poprvé byl zadržen už v roce 1947 v Bratislavě-Petržalce. Odsouzen nebyl, po několika dnech vazby byl propuštěn a poslán domů. Otakar Hašek tehdy studoval v Praze průmyslovou školu, protože však měl velké absence, byl z ní vyloučen. Odešel pracovat do laboratoře do Jáchymova. O rok později se pokusil o útěk znovu, tentokrát úspěšně.

Utekl v červnu 1948 přes jižní Moravu do Rakouska. Dozvěděl se, kdo má v Brně kontakt na jakéhosi převaděče, a přešel ve společnosti vojáků zahraniční armády v Británii.

„Převáděl nás jakýsi lesník od Schwarzenbergů, který to tam velmi dobře znal. Čekali jsme, až se setmí, a pak nás vedl lesem. Železnice od Znojma byla na náspu a krásně osvícená.“

Později v dopisu své snoubence - snad se jen chlubil - převaděče označoval za agenty britské Intelligence Service. Protože muži dělali velký hluk, rakouští četníci je brzy po přechodu hranic zatkli, nicméně je po krátkém pobytu ve vazbě přepravili do Vídně.

Dostal povolení k pobytu v Rakousku na tři měsíce. Mohl pracovat u sedláka, ale jemu se v Rakousku nechtělo zůstávat. „Odvezli mne tam (k sedlákovi) a  dali mi najíst. Přemýšlel jsem už o tom, že jim uteču do 17. bezirku (obvodu), kde je ve Vídni francouzská zóna, a přihlásím se k legii. Řekl jsem jim, že se musím přihlásit na policii. Odešel jsem a místo toho, abych šel hledat policii, jsem nastoupil do první tramvaje s tím, že chci do 17. obvodu. Průvodčí se na mne koukl: ‚Nechceš jít do legie?‘ ‚Ne, vůbec ne, to nechci.‘ (… smích) Tak mi to vysvětlili. Vidím francouzské vojáky, tak říkám ‚Légion étrangère‘. ‚Jo, moment,‘ říkali a už mne vedli dovnitř. Vyptali se mne na veškeré iniciále, vzali mi doklady, dali mi najíst a už to začalo. Poslali nás k doktorům, aby zjistili, jestli jsme zdraví.

Z Vídně byl převezen do francouzské okupační zóny v Rakousku a dále do Francie. Tady podepsal pětiletý závazek služby v legii, krátce nato byl převezen do Alžírska. Po krátkém výcviku v Sidi Bel Arbes a Philippeville byl zařazen do prvního parašutistického batalionu (1. BEP). Přesně 24. října 1948 se celá jeho jednotka nalodila v Oranu na loď jménem Pasteur, která směřovala do Indočíny.

V legii se mluvilo německy

Jak probíhala služba v cizinecké legii? V té době tam byli většinou Němci. Otakar Hašek uměl docela dobře německy. S německými legionáři neměl žádný problém, měl mezi nimi mnoho kamarádů a obecně byli považováni za velmi dobré vojáky. „Mezi mančaftem se převážně mluvilo německy. Jenom oficiálně se mluvilo francouzsky. Vynikající kluci, nenechali vás ve srabu. Tam bylo heslo, že legie nesmí nikoho nechat padnout nebo od něj utéct. Ať to byl Meisner nebo Gavritch - to byl starý parašutista, který byl za války na Krétě. Jak se tam dostali? Byli v zajateckém táboře a přišli tam Francouzi: ‚Půjdete do legie, a pak dostanete francouzské občanství. Jinak nevíte, jak dlouho budete v zajetí.‘ Někteří říkali: ‚Celý život jsem byl v armádě, tak jsem šel do armády znovu.‘ “

Nejhorší byly opice

Jak probíhaly boje v džungli, kde jen normální pohyb je pro Středoevropana tak odlišný od toho, co zná z domova? Džungle je neprostupná a plná cizích zvuků. Někdy jim tyto zvuky pomohly, jindy je zradily.

„Legie, když měla dorazit na nějakou akci, tak tam musela dorazit za rozbřesku. Ve tři hodiny v noci se muselo vyrazit a jít tam, kde se vědělo, že mají opevnění. Nejhorší bylo, když tam byly opice. Ti hajzlové začali dělat kravál a Vietnamci věděli, že se blížíme.“

Navíc jim v džungli hrozilo nebezpečí od nepřítele. Došlo na boj muže proti muži? „K nám nemohli, byl tam prudký svah. Jinde byl svah mírnější a jednou se Vietnamci v obrovských masách vrhli na třetí „kompanii“, která to tam bránila. Já jsem to osobně nezažil, ale kluci říkali, že se tam dostali až do zákopů, že je museli mlátit i pažbami. Jinak se většinou střílelo zdaleka. Člověk měl strach a střílel ani nevěděl kam. Nestřílel na někoho, v podstatě střílel, aby se uklidnil. No, byla to podivná válka. Nejhorší bylo, že člověk nemohl nikomu věřit. Ve vesnici viděl starou babku, jak nese těžkou tašku. Buď si ji prověřil, nebo ji nechal jít. Mohlo se stát, že nesla tašku plnou granátů. To bylo riskantní. Nebo kluci drželi stráže, v noci tam něco šustilo, tak začali střílet. Ráno se to vyšetřovalo a zjistili, že zastřelili ženskou s děckem. Nevěděli to, byla tma, bránili se. Nebyla to sranda. Člověk byl mladej, blbej a nosil kolty nízko.“

Někteří byli vrazi

Legie bylo seskupení dobrodružných povah všech možných národností, mnozí z nich na útěku před zákonem. Legie počátku padesátých let ještě nebyla tou výběrovou speciální jednotkou, jakou je v současnosti. Pokud kandidát nebyl Němec, byl většinou přijat bez většího výběru. V legii tak mohlo být mnoho, diplomaticky řečeno, nevyrovnaných jedinců.

„Byli kluci, kteří byli vrazi, někteří Holanďané, Němci. Jeden Holanďan, Heine se jmenoval, ten když chytil Vietnamce, tak s ním zašel do baráku, ten si musel sám udělat smyčku a musel se sám oběsit. To byla taková zrůda. Samozřejmě, když jsme se to dozvěděli, tak jsme to hlásili a hned ho převezli k soudu. To se netolerovalo. Nebo Ferda Benedikt. Šli jsme po vesnici, kterou jsme dobyli, a slyšíme střelbu. Pam, pam. ‚Do prdele, kdo tady střílí?‘ Benedikt si našel babu, postavil ji do chlívku a zdálky se do ní strefoval. Bezbrannou ženskou. To byl Čech, ten tam zahynul.“

K civilnímu obyvatelstvu se legie pochopitelně chovala jako mnoho jiných armád na nepřátelském území. Konfiskovali bez náhrady. „Když jsme měli operaci, tak jsme často sebrali dobytek farmářům. Maso se použilo, proviantní důstojník ušetřil peníze. Ukradené maso bylo zadarmo, peníze se použily na zákusky nebo chlast. Takhle se hospodařilo.“

Při jedné akci se svým švýcarským seržantem byl vyslán na průzkum. Když se vraceli ke své jednotce, byli napadeni Vietnamci. Otakar Hašek dostal tři kulky do nohy, jeho seržant asi čtyři. Dobelhal se do bezpečí pevnosti, odkud byl převezen do Hanojské nemocnice. Po zotavení ze zranění, které naštěstí nebylo komplikované, využil toho, že jako zraněný měl možnost přejít do kanceláře. Sloužil tam jakýsi Čech, který měl nejvyšší poddůstojnickou hodnost, a měl na starosti objednávky proviantu a výplatu žoldu pro mužstvo.

Služba v Indočíně pomalu ubíhala, stala se z ní takřka rutina. Do dvou let služby v zámoří, nutné k tomu, aby mohl dostat delší dovolenou ve Francii, zbývalo jen pár měsíců. S kamarádem se chystali na výlet do města, aby se pořádně najedli v nějaké francouzské restauraci. Ozval se však alarm, který oznamoval začátek operací v okolí Dong Khe. Jednotky plukovníka Lepage a Chartrona byly obklíčeny.

Podle leteckého průzkumu měli být shozeni v okolí Dong Khe, až v letadle se však dozvěděli, že Dong Khe je již obsazeno Vietnamci, že budou shozeni u Tat Khe. Spolu s 3. REI (régiment d’infanterie) plukovníka Lepage se snažili z okolních kopců dobýt pevnost v Dong Khe. Pevnost byla v rukou vietnamských partyzánů, očekávaná letecká podpora nikde. Jejich jednotky začínaly být naopak napadány Vietnamci.

Ve vietnamském zajetí

„Z Tat Khe do Lang Sonu bylo asi 150 kilometrů. Jak se tam dostat? Jedině v noci najít jednotky pochodující na Lang Son. To jsme se neodvážili. Došli jsme tak dolů a vzdali jsme se. Vietnamci nás odvezli do Dong Khe.“

V zajateckém táboře se Otakar Hašek setkal se svým spolubojovníkem, který pracoval ve vietnamské nemocnici. Nějakou dobu pomáhal Vietnamcům při ošetřování zraněných v polním lazaretu. Raněných bylo hodně na obou stranách, tak se Vietnamci dohodli s Francouzi na výměně zajatců a raněných. „Přistavili tam francouzský letoun a odvezli těžce raněné. V té chvíli nás stáhli, báli se, abychom něco neprovedli.“ 

Vietnamským úřadům přiznal svoji československou státní příslušnost. Takových zajatců bylo více, zejména Němců. NDR a Československo, jako součást komunistického bloku, byly v té době spojenci vietnamského osvobozeneckého hnutí. Začalo vyjednávání o repatriaci zajatců.

„Měli jsme politického komisaře, který nás komunisticky „vychovával“, a ten nás ujišťoval, že jednají s československými úřady, že se nám nic nestane. Převezli nás do repatriačního tábora poblíž čínských hranic. Jeden den tam přijela auta s Číňany a odvezla nás do provincie Guanxi. Číňané se k nám zachovali výborně - byli jsme zavšivení, oni nám  okamžitě dali nové šaty, čínské uniformy. Jídlo tam bylo výborné. Nesměli jsme sami chodit ven, byla to doba války v Koreji. Číňané by si mohli myslet, že jsme korejští zajatci, a mohli by nás napadnout. Vycházeli jsme jen s doprovodem, každý týden nás vodili do kina.“

Repatriace do Československa

V čínském táboře byly podmínky lepší po stránce hygienické a zdravotní, z Československa prý přijela bedna plná léků. Po několika týdnech byla zařízena repatriace jednadvaceti Čechů a více jak stovky Němců. „Došlo k dohodě,  naložili nás do vlaku a vezli do Československa. V Brestu nás rozdělili, Němci jeli do východního Německa, my jsme jeli do Čierné nad Tisou.“

Otakar Hašek pokračuje: „Přivezli nás do Čierné při Čope a už nás nepustili z vagonu. Druhý den přišli nějací civilisté a říkali: ‚My jsme úředníci „já nevím jakého“ ministerstva. Nic se vám nestane.‘  Ale byli to všichni estébáci. Zavřeli nás do kupé, kupovali nám jídlo a pivo, doprovodili nás do Prahy. V Praze na Hlavním nádraží náš vagon odpojili na vedlejší kolej a tam stál takový zelený vojenský autobus. Každému dali ručník. Rudolf Němček říkal: ‚Kluci, jdeme se koupat.‘ Starou bačkoru, museli jsme si zavázat oči, zavedli nás do antona. Odvezli nás na Ruzyň. Pak nás převezli na Pankrác.“

Rodiče se přes francouzský konzulát dozvěděli o jeho zajetí a o tom, že Otakar byl poslán do Československa. Vznesli oficiální dotaz na československé úřady, které zpočátku nechtěly podat žádnou informaci. Později jim jakýsi úředník vyhrožoval, že jejich syn bude popraven.

Sám Otakar Hašek si na takové vyhrožování nepamatuje. Bachaři se k nim chovali slušně, jen po příjezdu proběhla obvyklá procedura s výslechy a ostrým světlem do obličeje. Jeden vyšetřovatel se mu snažil „přišít“ i protistátní činnost v Rakousku proti Československu, bylo to však na dobu, kdy byl již v Indočíně. „My si to ověříme,“ zněla odpověď vyšetřovatele. Za pár měsíců se dozvěděli od bachařů, že zemřel Klement Gottwald, a jejich situace se pozvolna zlepšovala.

Nebyla možnost z tohoto případu propagačně těžit

Státní bezpečnost pravděpodobně chtěla využít vyšetřování této skupiny jednadvaceti legionářů k propagandistickým účelům. Mezi legionáři byli i dezertéři či prostě jen zajatci unavení pobytem v džungli, vyléčení z touhy po dobrodružství a romantice. Většině z nich bylo v době odchodu z Československa kolem osmnácti, dvaceti let. Motivy k odchodu byly různé. Měla být svolána tisková konference, na které by byly představeny zločiny imperialismu v koloniální válce. Z jakého důvodu k tomu však nedošlo, může napovědět závěrečná zpráva ve vyšetřovacím spisu akce „Vietnamci“. Jistý Jar. Budský z 6. odboru 1. oddělení KS-StB Praha naznačuje možné důvody.

„Celé vyšetřování se všemi obviněnými bylo po stránce vytěžení k poznatkům státně bezpečnostním skončeno již na počátku roku 1953. (…)

Tímto byla do všech důsledků odhalena tvář západních kolonizátorů proti koloniálním národům. Těchto poznatků však nebylo použito ve formě tiskové nebo rozhlasové konference, jak bylo z počátku zamýšleno, na základě nepružnosti 1. odboru HS–StB Praha, který nevěděl po vytěžení obviněných, jak případ ukončit.

(…) Dále všichni obvinění poukazovali na to, že vietnamská vláda jim zaručovala úplnou amnestii při návratu do vlasti. (…) Ani v tomto 1. odbor HS-StB nic neudělal, ale celou odpovědnost si zpříjemnil tím, že dal případ do kompetence rozhodnutí ministerstva zahraničních věcí.

Celý případ je možno hodnotit tak, že se podařilo vyšetřováním odhalit několik ilegálních skupin, které pomáhaly některým obviněným k útěku do zahraničí. Dále byla do všech důsledků odhalena zvěrstva, která provádí francouzská cizinecká legie v Indočíně, a všechny způsoby boje západních kolonizátorů proti koloniálním národům. Jak trestná činnost obviněných tak i veškeré propagační i státně bezpečnostní poznatky byly zachyceny do všech podrobností v úsekových protokolech. Špatným řízením celého případu 1. odborem HS-StB Praha a jeho liknavostí v rozhodování byla přehlédnuta možnost těžit propagačně z celého tohoto případu.

Tím, že byli všichni obvinění po dobu jednoho roku ve vazbě, pominula vhodná doba pro využití jejich výpovědí a tím se stalo, že všechny poznatky proti západním kolonizátorům zůstávají jen papírem v operativním a vyšetřovacím svazku.“

Dva dosud žijící, Otakar Hašek a Ervín Páleš, to potvrzují. Otakar Hašek: „Kluci říkali ‚Co se bojíš, pojedeme do Československa, co se nám může stát? To bude lepší jak ve Vietnamu. V kriminále se aspoň každý týden vykoupáš, dostaneš najíst.  Co se bojíš?‘ Takhle jsme se utěšovali.“

Počáteční úlevu z toho, že skončí jejich válčení v džungli, vystřídalo znechucení nad délkou vyšetřovací vazby. I ti, kteří byli ochotni s vyšetřovateli spolupracovat, projevovali svou nespokojenost. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč tisková konference nakonec nebyla svolána. Z jakých důvodů došlo k takovým průtahům při vyšetřování, se můžeme jen dohadovat.

Otakar Hašek byl odsouzen na 20 měsíců, po započtení vyšetřovací vazby byl však propuštěn krátce po vynesení rozsudku. Nastoupil do chemičky v Ústí nad Labem. Jeho šéf  se za něj zaručil a přes své kádrové škraloupy si mohl dodělat maturitu a na sklonku padesátých let dokonce i vystudovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V šedesátých letech dosáhl dobrého postavení, byl zaměstnán jako hlavní inženýr přes technologii, přestože do strany Otakar Hašek nevstoupil a ani se o to podle vlastních slov nikdy nepokoušel.

Emigrace do Kanady

Dlouho nemohl získat cestovní pas a vycestovat do zahraničí. Po 21. srpnu 1968 ale na nic nečekal, vyřídil si vše potřebné k vycestování a ještě v roce 1968, v době, kdy hranice nebyly hermeticky uzavřené, se s manželkou vydal vlakem do Německa. Ještě ve vlaku slyšeli doporučení od dalšího Čecha, že Kanada jednoduše přijímá nové imigranty. Chtěli původně do Švýcarska, ale ještě v Kolíně nad Rýnem narazili na kanadský konzulát. Pohovor se konal tentýž den a již večer drželi manželé Haškovi v ruce letenky do Montrealu.

Jeho druhá manželka, lékařka, nemohla ve frankofonním Montrealu v Kanadě nalézt odpovídající uplatnění, u lékařky se vyžadovala perfektní znalost francouzštiny i angličtiny. Zkusila tak štěstí ve Spojených státech ve státě New York, kde uspěla. Otakar si tam také našel zaměstnání odpovídající jeho vzdělání. V Kanadě i Spojených státech se uplatnil jako inženýr v chemickém průmyslu.

Dlouho se o svoji minulost legionáře vůbec nezajímal. Nastal ale rok 1989 a Otakar Hašek se mohl po dlouhé době podívat do rodné země. Na konci devadesátých let začal uvažovat o návratu do České republiky. Během devadesátých let navštívil své dávné známé z cizinecké legie Ervína Páleše i Rudolfa Němčeka. Ještě ze svého domova v Kalifornii si začal korespondovat s ústředím francouzské cizinecké legie v jihofrancouzském Aubagne. Až v roce 2000 se mu podařilo získat potvrzení o službě v legii a o tom, že byl propuštěn z řad legie se ctí (honorably discharged, certificat de bonne conduite). Po smrti druhé manželky ho  ve Spojených státech nic nedrželo. Někdy na přelomu století se znovu podíval do Vietnamu, od vietnamských úřadů dokonce obdržel pamětní medaili a potkal i své bývalé protivníky. Několikrát již byl v zimě v Thajsku, kde má své známé a svá oblíbená místa. Od roku 2003 žije v Luhačovicích, uvažuje však o tom, že prodá tamější byt a odstěhuje se do nějaké země, která není drahá, třeba do Thajska či Mexika, země, kterou zná a kde již v minulosti byl.