The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hauerová (* 1939)

• rozená Švíglerová

• narozena 18. září 1939

• účast na Plzeňském povstání 1. června 1953

• děd Rudolf Havel vlastnil truhlářskou továrnu - znárodněna

• rodina Švíglerova i Havlova vystěhována v červnu 1953 z Plzně v rámci akce B

• 1956 – návrat do Plzně

• cukrářka, práce ve Škodových závodech

Překračovali jsme nevybuchlé bomby

 

Eva Hauerová, rozená Švíglerová, se narodila 18. září 1939 v Plzni-Doudlevcích. Jejími rodiči byli Václav Švígler a Marie Švíglerová, rozená Havlová. S rodiči žila ve vile v areálu cihelny, kterou otec řídil. V době druhé světové války se jednalo o nebezpečné místo, protože kolem cihelny vedla železniční trať a v sousedství byly Elektrozávody Škoda – významné cíle pro bombardování. „Nálety jsme prožívali ve sklepě vily, která patřila baronovi Škodovi. Nebo jsme běhali do stráně, kde se těžila hlína, tam byl vybudovaný starý kryt, na kterém za první světové války zkoušeli, co kryt vydrží. Byl pevný a vešlo se nás tam šedesát - i se zaměstnanci cihelny.“ Škodovy závody byly na konci války silně bombardovány. „Když jsme vylezli z krytu, museli jsme jít přes bomby. Statní chlapíci přenášeli ženy a děti, museli jsme překračovat dvě nevybuchlé bomby. Potom přišel německý voják a bomby odjišťoval.“

 

Tajně zaměstnával židovské rodiny

 

Cihelna patřila baronu Emilu Škodovi (1908–1945), vnukovi zakladatele Škodových závodů, který se sice hlásil k německé národnosti, dokonce chodil v německé uniformě, ale také tajně pomáhal Židům, což není příliš známé. Paní Hauerová může poskytnout ojedinělé svědectví: „Pamatuji si na nálet, kdy s námi ve sklepě vily byl také pan baron (Emil Škoda). Protože přišel nálet nečekaně, nemohl odjet. Pamatuji si, že byl v německé uniformě, což ve mně budilo hrůzu. Byla jsem malá a slyšela jsem doma různá povídání. Ale z něj jsem nemusela mít strach: můj tatínek dělal správce cihelny a s vědomím pana barona tam tajně zaměstnával židovské rodiny, Židy z Plzně.“ Židé museli dělat v cihelně nejtěžší práce, ale díky zaměstnání v továrně nebyli zařazeni do transportu a přežili válku. Oproti tomu baron Škoda byl po skončení války zatčen a jako osoba německé národnosti internován v táboře Plzeň-Karlov, po střetu s dozorci zemřel na následky zranění. „Baron Škoda byl slušný člověk. Zřejmě chodil v německé uniformě jen na oko, proto mohl zaměstnávat Židy. Když byl konec války, pan baron zmizel. Můj otec se s ním snažil kontaktovat, ale na úřadě mu řekli, aby toho nechal, že baron je zajištěný, protože si hrál na Němce. (Revoluční garda) Zavřeli ho v zámečku, kde musel tahat strašně těžké skříně, mlátili ho, nedávali mu stravu ani pití. Utýrali ho.“ Nemohl být ani důstojně pohřben v rodinné hrobce na Mikulášském hřbitově, ale jen někde v parku zámečku.

 

„Po posledním náletu neměla vila, kde jsme bydleli, střechu. Naše slepice, které pobíhaly po dvorku, neměly peří, byly úplně holé. Měly jsme tam velké lípy, stromy ztratily lupena, která ležela na zemi jako sežvýkaná. Země jako by byla čerstvě zoraná.“ Sousedé měli rozbombardované domy a vyhrabávali z popela příbory a hrnečky, které kupodivu nebyly rozbité.

 

Cihelna byla velmi poškozena bombardováním, stejně jako další majetek Škody byla po válce zkonfiskována. V letech 1947–1948 byla zbourána, prostor se stal součástí elektrozávodů ETD Škoda a byla tam postavena budova pro výrobu turbogenerátorů, zvaná Gigant.[1]

 

Děda byl kapitalista

 

Václav Švígler našel po válce zaměstnání jako ředitel podniku Západočeské cihelny ve Stodu, rodina bydlela v centru Plzně v budově Adrie. Asi roku 1951 se přestěhovali do domu v Borské ulici k dědečkovi Rudolfu Havlovi, matčinu otci. Začaly se totiž dělit byty a prarodiče měli velký byt, o který by jinak přišli.

 

Rudolf Havel vlastnil truhlářskou firmu, která sídlila v Plzni Na Belánce, za kostelem Jana Nepomuckého. „Dědeček byl kapitalista, platil milionářskou daň.“ Jednalo se o významnou plzeňskou firmu Josef a Rudolf Havel, která se věnovala stavebnímu truhlářství, dodávala např. okna, dveře a dřevěné součásti pro stavbu Západočeského muzea, Divadla J. K. Tyla, dřevěné lavice pro kostel Jana Nepomuckého na Borech. Firma byla rodinný podnik, který založil již roku 1848 prapraděd paní Hauerové. Vybudoval ji od úplných základů, z ničeho. Po něm ji převzal jeho syn a nakonec dědeček paní Hauerové Rudolf Havel. „Nebyl žádný zlý kapitalista. Když byla v 30. letech hospodářská krize, děda nikoho nevyhodil. Třeba tam jen uklízeli, dělali opravy, ale všichni přežili, děda je proplácel. Když se situace zlepšila, měli zaměstnanci povoleno, že si v dílně mohli po práci dělat své soukromé truhlářské věci.“ Po únoru 1948 byl podnik pana Havla znárodněn.

 

Do 24 hodin jsme se museli vystěhovat

 

V červnu 1953 byli Havlovi i Švíglerovi vystěhováni z Plzně v rámci akce B (Buržoazie), dům v Borské ulici, který jim patřil, jim byl sebrán. Vystěhovali se do letních chat v Dolanech, což je vesnice, která se v roce 1964 ocitla na dně hracholuské přehrady. V Dolanech na chatě a poté u hodných sedláků přežívali až do roku 1956, kdy prezident Zápotocký rozhodl, že bylo vystěhování nezákonné a že se mohou vrátit do svých bytů v Plzni.

 

Vystěhování rodiny mělo dva důvody. Prvním z nich bylo, že dědeček Rudolf Havel byl hodnocen jako kapitalista se špatným postojem k novému režimu: „Havel Rudolf, býv. továrník (...) Jmenovaný pracoval po tu dobu, co měl ve svém vlastnictví truhlářský závod. Když byl jeho podnik znárodněn, přestal pracovati a až do dnešní doby se do budovatelského úsilí nezapojil. Jest již delší dobu nemocen a veškeré práci se vyhýbá. Jmenovaný byl za prvé republiky organizován ve straně národních demokratů a po roce 1945 se stal členem národně socialistické strany do roku 1948, kdy přestal býti členem, a jest indiferentní. Jmenovaný nemá kladný poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení. Havel vlastní dům v Borské ulici č. 13, kde obývá se svým zetěm Švíglerem byt o kuchyni a pěti pokojích, celkem pět osob. Švígler jest zaměstnán v Západočeských cihelnách, má navenek poměr kladný, ale jest možné, že tento předstírá, aby se tak udržel na svém místě. Havel vlastní chatu v okolí Pňovan, kde se se svojí manželkou zdržuje přes letní sezonu. Jmenovaný nemá poměr k lidově demokratickému zřízení a jeho vystěhování bude dělnickou třídou přijato kladně.“[2]

 

Vyhazovali z oken bysty Stalina a Gottwalda

 

Druhým důvodem vystěhování byl trest Švíglerovým za účast na demonstracích proti měnové reformě 1. června 1953.

 

Měnová reforma byla pro rodinu další ranou, dědeček Havel měl v bance uloženy úspory, které reforma znehodnotila. Prarodiče neměli potom z čeho žít, takže je živila matka Marie Švíglerová. Dlouho nemusela do práce, protože její manžel měl jako ředitel dostatečný plat na obživu rodiny. Potom pracovala v propagaci v lahůdkářství (Pramen) ve Veleslavínově ulici. „Prvního června se mami s tetou, která tam byla také zaměstnaná, dozvěděly, že je nějaká demonstrace na náměstí. Sebraly se, na náměstí to měly kousíček, a odběhly jen tak v pláštích podívat se na náměstí, co se tam děje. Viděly to a myslely si, že bude konec komunismu. Lidi jásali, rvali se před radnicí a vyhazovali z oken bysty Stalina a Gottwalda. Potom vyndali obraz Beneše a vlajku, zpívala se hymna.“

 

Eva byla ráno ve škole v ulici Pionýrů u dnešního Masarykova náměstí, ale vyučování skončilo kvůli zmatkům ve městě dříve. Spolu s dalšími dětmi ze sousedství ji vyzvedla babička a odvedla ji domů. Maminka jí zavolala telefonem, aby přišla do centra, na náměstí Republiky, podívat se, co se děje. „Šla jsem a byla jsem tam s mami od 11 až do pěti hodin. I kdybychom chtěly, nemohly jsme už odejít. Byly jsme od morového sloupu natlačené až na východní stranu náměstí. Nešlo utéct, protože byly zašpérované ulice Františkánská, Smetanova. Přijelo vojsko, nejprve plzeňská, potom pražská posádka. Měli bajonety, šli na nás na bodáky. A říkali mé mamince: ,Paní, vy jste tady se svou holkou! Co když dostaneme rozkaz? My bychom museli poslechnout.‘ Vojáci prosili: ,Lidi, jděte domů.‘“ Ale Eva s maminkou chtěly vidět, co se bude dál dít. Byly svědky brutálního zatýkání demonstrantů. Kolem 17. hodiny se jim podařilo dostat z obšancovaného náměstí a utéci domů. Tam se setkaly s otcem, který byl na náměstí také. Když se dozvěděl, co se v Plzni děje, přijel i s kolegy ze Stodu a účastnili se demonstrací.

 

Protože cestou viděli seskupení osob u Masarykova pomníku, šli se tam podívat. Stáli na dnešní Klatovské třídě naproti pomníku. „Zůstali jsme stát a viděli jsme tu hrůzu, jak šli po třídě plzeňští herci oblečení v modrákách. Byla to hlavně činohra. Měli modráky a červené puntíkaté šátky, (byli oblečení) v dělnickém oblečení, aby to odpovídalo. Zpívali budovatelské písně, měli nějaký transparent. Došli až k soše a tam známý plzeňský herec (myslím, že ho to později také mrzelo) hodil Masarykovi na krk oprátku, rozhoupali to a shodili sousoší dolů. V noci to potom odvezli a prý roztavili ve Škodovce.“ Účast rodiny Švíglerovy na demonstracích měla následky.

 

Zmrzlo i mléko v kuchyni

 

Matka byla propuštěna z práce, otec se v zaměstnání udržel, i když již nesměl vykonávat ředitelskou funkci. I přesto, že byl od roku 1945 členem KSČ, byl s rodinou vystěhován z Plzně. Dne 9. července 1953 dostali výměr jednotného národního výboru v Plzni o nuceném vyklizení bytu, podle kterého se měli do 24 hodin vystěhovat. Původně bylo určeno, že se mají vystěhovat do Trhových Svin v pohraničí, do domu bez oken a střechy. Potom jim bylo povoleno vystěhovat se na letní chaty v Dolanech. „Chata neměla elektřinu ani vodu, byla kus od vesnice. Chodili jsme pro vodu do studánky, loďkou přes řeku do svahu a tam do studánky pro vodu. Když začala zima, promrzlo nám mléko v kuchyni. Topili jsme do krbu, ale kde jsme pořád měli brát dřevo. S maminkou jsme stále šmejdili po lese a sbírali klacky, šišky, kůru. Na svícení jsme měli jen petrolejku.“ Pomohli jim Václavkovi, kteří měli v Dolanech hospodářství, jež poté zabral státní statek. Václavkovi vzali rodinu Švíglerovu i prarodiče Havlovy bydlet na svůj statek. Zde žili až do roku 1956, kdy jim bylo povoleno vrátit se do Plzně.

 

Rodiče každý den složitě dojížděli do zaměstnání, zvláště otec, který pracoval ve Stodu. Eva chodila pěšky do školy v Jezné. Po dokončení školy pracovala ve Stříbře ve výkupním podniku.

 

Po třech a půl letech se mohla rodina vrátit do Plzně, v rámci amnestie jim byl navrácen byt, matce se omluvil ředitel Pramenu a získala zpátky zaměstnání. Otec dostal práci jako ředitel Stavebních hmot a později znovu pracoval jako ředitel cihelen ve Stodu.

 

Eva Švíglerová nastoupila do podniku Armastav (Pozemní stavby), kde pracovala až do roku 1961, kdy nastoupila mateřskou dovolenou. Od roku 1968 pracovala v podniku Potraviny Plzeň – nejprve v samoobsluze a později v cukrárně, kde se zaučila cukrářkou. Kvůli zdravotním problémům musela přejít do kanceláře. Od roku 1975 pracovala i s manželem, panem Hauerem, v plánování v závodu Tabákové stroje ve Škodových závodech. V roce 1989 odešla ze Škodovky a prodávala v rodinném obchodě dřevořezby, chodský porcelán a bytové doplňky, také sama tvořila obrázky. Poté šla v roce 1990 do předčasného důchodu a starala se o vážně nemocnou matku až do její smrti.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 30. října 2012.

[1] E. ŠKODA, Plzeň Doudlevce, okres Plzeň-město. První chodská. Dostupné na WWW:

 http://strechy.chodska.cz/soukromnik/e-skoda-plzen-doudlevce-okres-plzen-mesto

[2] Archiv města Plzně, f. Národní výbor města Plzně (1919–1999), k. 210, Kancelář předsedy, bezpečnostní referát JNV Plzeň, Seznam osob, které se mají stěhovat podle 138/48 – z archivu pamětnice.