The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Havel (* 1942)

• narozen 10. listopadu 1942 ve vesnici Pašinka u Kolína

• v letech 1952–1958 hráč Tatry Kolín

• v letech 1959–1961 hráč vojenských týmů Dukly Litoměřice a Dukly Jihlava

• v letech 1962–1975 hráč Sparty Praha

• účastník hokejové stávky z roku 1965 vedoucí k ukončení pracovních povinností pro profesionální hokejisty Sparty Praha

• v letech 1975–1979 hráč Slavie Praha

• mezi lety 1966–1972 člen národní hokejové reprezentace

• účastník dvojích zimních olympijských her (1968 Grenoble a 1972 Sapporo)

• účastník tří mistrovství světa v ledním hokeji (1967 Vídeň, 1969 Stockholm, 1971 Ženeva a Bern)

• na mistrovství světa 1969 ve Stockholmu odmítl na protest proti okupaci Československa podat ruku hráčům sovětského týmu, následně si přelepil komunistickou hvězdu na dresu

• v současnosti trenér sparťanských juniorů

Jan Havel, mezi spoluhráči přezdívaný „Gusta“, se narodil 10. listopadu 1942 na Pašince, vesnici v těsné blízkosti Kolína. Jednu z československých hokejových legend přivedl ke sportu jeho otec, povoláním automechanik, který ho v pěti letech poprvé vzal na místní zamrzlý rybník. „Můj první dojem byl, že jsem ho viděl na břiše,“ vzpomíná Jan Havel na otcovu snahu ukázat mu, jak správně bruslit. I přesto se mu bruslení hned zalíbilo a na rybníku pak trávil po škole prakticky každý den. K profesionálnějšímu hokeji přičichl již v deseti letech, kdy se dostal do výběru druholigové Tatry Kolín. Po několika odehraných sezonách nastoupil základní vojenskou službu do vojenského oddílu Dukly Litoměřice, odkud jako král střelců později přestoupil do Dukly Jihlava. Sen dostat se do prvoligové Sparty si splnil těsně po vojně, ve dvaceti letech.

Podmínky ve Spartě kladly na hokejisty vysoké nároky. Jan Havel musel kromě pravidelných zápasů a tréninků dál chodit do zaměstnání v ČKD. Těžká fyzická práce se dlouhodobě ukazovala jako neslučitelná s profesionální hokejovou kariérou a jednotlivé hokejové týmy od této praxe postupně ustupovaly, ne však Sparta. Na protest proto hráči uspořádali v roce 1965 stávku. Těsně před nástupem na vyprodané utkání s Kometou Brno zamířili místo do haly do blízké restaurace. Vedení jejich požadavkům nejprve oponovalo, po vyjednávání však nakonec svolilo. Povinnost vykonávat dělnickou profesi tak definitivně padla i pro hráče Sparty, kteří od té chvíle mohli věnovat veškerou svou energii hokeji.

Politická kontrola hráčů

Profesionální hráči byli kvůli své popularitě a výjezdům na utkání v zahraničí pod drobnohledem komunistického režimu. Během výjezdů do ciziny jim KSČ skrze takzvané „sportovní referenty“ organizovala společný program, povinností byla například návštěva Leninova mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě. Aby přiměli hráče k účasti, zabavovali jim referenti často i pasy. Setkání s československými emigranty byla během pobytu v zahraničí zakázána, stejně tak jako vyvážení a dovážení zboží. Jan Havel vzpomíná, jak se spoluhráči přesto tajně převáželi do Švédska ruskou vodku, za kterou si pak na místě kupovali západní zboží, a jak při jedné z hraničních kontrol celníci našli u celého týmu dohromady asi osmdesát lahví. Během besed na domácí scéně pak zase referenti určovali, na které otázky z publika mohou sportovci odpovídat a na které ne, stejně jako jak moc detailní odpovědi mohou poskytovat.

Politická moc nad sportem se zároveň projevovala i zákazem zahraničního angažmá hokejistů, byť i jen dočasného. Profesionální sportovci se tak museli rozhodnout: buď lákavou zahraniční nabídku přijmout a strávit zbytek života v emigraci, nebo zůstat v Československu a na možnost hraní v cizině zapomenout. Změna přišla až na počátku 70. let – nemnoha hokejistům, kteří hráli za národní mužstvo a dosahovali dobrých výsledků, byla tehdy udělena výjimka. Jan Havel vzpomíná na Jaroslava Jiříka, prvního hokejistu z východního bloku, kterému bylo umožněno angažmá v USA, a Jozefa Golonku, kterému bylo povoleno několikaleté angažmá v západním Německu. I tito sportovci museli ale posílat část vydělaných peněz zpět do Československa. Jana Havla oslovil po mistrovství světa v roce 1969 americký klub St. Louis Blues. Nabídka zahraničního angažmá přišla nejprve neoficiálně, s falešným pasem, 200 000 dolary na ruku a slibem, že manželku s dětmi pošlou za ním. Rodiče a přátele v Československu však Jan Havel opustit neuměl, a proto navrhl vedení amerického klubu, aby nabídku podalo oficiální cestou. Když do Prahy dorazila smlouva na 70 000 dolarů ročně, chodil se Jan Havel každý měsíc ptát na stav žádosti o povolení k výjezdu do kanceláře sportovního funkcionáře Antonína Himla, tehdejšího předsedy Československého svazu tělesné výchovy a sportu a Československého olympijského výboru. Výjezd mu však nikdy umožněn nebyl, a Jan Havel tak nakonec definitivně zůstal v Československu.

Rudí blbci

Aniž by mohli tušit, jaké události budou toho roku následovat, dosáhli českoslovenští hokejisté na zimních olympijských hrách ve francouzském Grenoblu v únoru 1968 fenomenálního úspěchu – po šesti letech proher porazili tým Sovětského svazu. Jan Havel i dnes nadšeně vypráví, jak se po zápase do kabiny nahrnuli fanoušci s šampaňským a jak jim při návratu do Československa tleskali lidé v každé vesnici, kterou projížděli.

Následnou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil na přípravném předzápasovém soustředění. Když je v noci z 20. na 21. srpna probudil rachot vojenské techniky, pochopili se spoluhráči, že se zápas konat nebude. Z Litvínova do Prahy jeli následující den autobusem mezi tanky. „My jsme tomu neříkali jinak než rudí blbci. Potom proti nim hrát – ta nenávist byla úžasná,“ dodává k tomu pamětník. Sovětští hráči nejenže patřili mezi špičku světového hokeje, ale většina z nich byla zároveň členy Svazu komunistických stran – Komunistické strany Sovětského svazu (SKS – KSS). Zášť tak byla dvojí – sportovní i politická. S hráči Československa měli přitom sovětští sportovci zakázáno se stýkat, natožpak hovořit o politice. Jan Havel přesto vzpomíná, jak od některých jednotlivců, se kterými postupem času navázali přátelštější vztahy, dostávali zákulisní informace o životní situaci v Sovětském svazu. V roce 1971 se nakonec přišlo několik sovětských hráčů za okupaci Československa výslovně omluvit. „Ale i dneska je vždycky jenom dobře, když je porazíme,“ uzavírá pamětník.

Okupantům ruce nepodáme

Možnost veřejně vyjádřit nesouhlas s okupací se národnímu týmu naskytla s blížícím se mistrovstvím světa v ledním hokeji, jež se mělo uskutečnit začátkem roku 1969 právě v Československu. Komunistické autority nakonec odmítly být hostující zemí, nejspíše z obavy z možných protestů proti okupaci, pro které by mezinárodní sportovní utkání nabízelo vhodnou platformu. Národní hokejový tým se tak rozhodl protest proti okupaci vyjádřit po svém, a to nejen svým odhodláním tým Sovětského svazu porazit. Těsně před odletem do švédského Stockholmu, kde se nakonec mělo mistrovství konat, oznámili hokejisté svým trenérům, že po zápase se Sovětským svazem nepodají ruku svým protihráčům, ať už jako vítězové, nebo poražení. Po chvíli vyjednávání nakonec komunistické autority ustoupily a dovolily národní reprezentaci odletět. První zápas českoslovenští hokejisté vyhráli a z ledu odjeli bez podání rukou. Záhy se však dozvěděli, že Československá televize jejich tichý protest ze záběrů pro domácí publikum vystřihla. Těsně před druhým utkáním se proto pět z nich, včetně Jana Havla, rozhodlo zalepit komunistickou hvězdu nad československým lvem na dresu. I druhý zápas českoslovenští reprezentanti nakonec vyhráli. Doma byli znovu vítáni s nadšením. Hráči, kteří hvězdičku zalepili, však byli podle pamětníkových slov následně „pod palbou“. Mistrovství světa o rok později se Jan Havel sám nezúčastnil a do reprezentace se vrátil až díky svým střeleckým výkonům v roce 1971.

Výborný kolektiv, který lezl do čertovy jámy

Kolektiv národního týmu byl podle Jana Havla natolik spjatý, že vztahy nijak výrazně nemohlo ovlivnit ani to, kdo na mistrovství světa ve Stockholmu komunistickou hvězdu zalepil a kdo ne. Ze spoluhráčů si rozuměl nejlépe s Jiřím Kochtou a Jaroslavem Holíkem. Dodnes si také vybavuje, jak si po jednom z prvních zápasů ve Spartě, ve kterém vstřelil tři góly, mohl jako dvacetiletý začít tykat s hokejovými legendami Miloslavem Charouzdem, Václavem Roziňákem a Karlem Gutem. Rád vzpomíná také Jozefa Golonku a zejména na Františka Tikala, který pro něj byl hokejovým „tatínkem“, jenž ho přivedl do Prahy.

„Říkám si, že jsme lezli do čertovy jámy,“ směje se dnes Jan Havel hraní bez helem a zraněním, která v počátcích utržili. Největšímu riziku se podle něj vystavovali především brankáři, masky začali první z nich používat až v polovině 60. let. I přesto, že sám má v obličeji asi 145 stehů, se nedomnívá, že by zranění s trvalými následky bylo v hokeji nadměrně mnoho.

Závěr kariéry a odchod ze Sparty

Jan Havel zůstal členem národní reprezentace až do roku 1972, kdy začal být ve svých třiatřiceti letech považován za příliš starého pro profesionální hokej: „Dnes se tomu smějeme a jsme naštvaný. Dnes když je hokejistovi třicet pět a je to ještě superman, tak hraje ve dvaačtyřiceti na olympiádě.“ Ze Sparty nakonec kvůli konfliktu s trenérem Luďkem Bukačem odešel roku 1975 do tehdy druholigové Slavie, kde posléze začal i sám trénovat. Po revoluci se věnoval podnikání. Založil bistro Snack bar u Havla, ve kterém se po dlouhá léta scházeli hokejoví profesionálové i nadšenci. S trenérem tehdejší reprezentace Ivanem Hlinkou dokonce prý právě v jeho baru probírali strategii na zimní olympijské hry v roce 1998 v Naganu, které pro Českou republiku skončily neuvěřitelným úspěchem – první zlatou olympijskou medailí.

Budoucnost českého hokeje

V současnosti se Jan Havel znovu vrátil k hokeji, tentokrát jako trenér juniorů Sparty. Podle jeho názoru dnes chybí českému hokeji zejména větší přísnost na hráče a intenzivnější trénink mladých talentů, o které až příliš starostlivě pečují jejich rodiče. Hokeji by podle pamětníka prospěla i povinná vojenská služba, kde by se mladí osamostatnili a naučili vážit si vlastních věcí. Juniory proto sám vede k větší zodpovědnosti a neváhá jim uštědřit „výchovný pohlavek“.

Jan Havel podle svých slov stále drží v klubu Sparty rekord v počtu branek za sezonu; nastřílel jich 39. Jeho druhý rekord v celkovém počtu branek, kterých během svého působení ve Spartě nastřílel více než 250, byl přitom překonán teprve nedávno. Hokej sleduje pravidelně a s nadšením dodnes a o českých hokejistech říká: „Toho fištrona máme!“