The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Havlíčková (* 1970)

• narozena 5. října 1970 v Šumperku

• roku 1986 seznámení s Juliem Vargou, přes něj dále s lidmi z disentu, podzemní církve

• v letech 1987 -1989 se podílela na množení a distribuci samizdatové literatury

• navštěvovala bytové semináře Josefa Zvěřiny, organizované manžely Srovnalovými ze Zábřehu

• za své aktivity perzekvována režimem, vyslýchána ještě v průběhu studia na gymnáziu

• v roce 1988 se stává členkou Nezávislého mírového sdružení, od listopadu 1988 vedena StB jako prověřovaná osoba

• jedna z hlavních postav sametové revoluce v Šumperku, zakládající členka OF v Šumperku

• 14. října 1989 sňatek s Janem Havlíčkem, vychovali tři dcery

• po revoluci vystudovala teologii a pedagogiku na UP v Olomouci

• v 90. letech založila v Šumperku Poradnu pro ženy a dívky v tísni, spoluzaložila Centrum pro rodinu

• v době natáčení profesorka šternberského gymnázia

• roku 2024 žila s rodinou v Šumperku

Když bylo Haně Havlíčkové šestnáct let, seznámila ji kamarádka Jana Pospíšilová s Juliem Vargou. Julek, jak mu přátelé říkali, byl mladý muž, postižený závažným nevyléčitelným autoimunitním onemocněním. Konvertoval ke katolické víře. Studoval teologii, filozofii, z lůžka vedl bytové semináře. U Vargů se potkávali máničky i lidé z podzemní církve. Vedly se tu neustálé filozofické debaty, probírala se politická situace. Přátelům, kteří jej navštěvovali, dokázal poskytnout útěchu, sám těžce zkoušen nemocí. Hana se ocitla ve zcela jiném světě. Konvertovala a dále se vzdělávala ve víře. Účastnila se bytových seminářů organizovaných manželi Srovnalovými ze Zábřehu, navštěvovala přednášky Josefa Zvěřiny, seznámila se s Václavem Malým. U Julka potkala i svého budoucího muže, Jana Havlíčka, který v té době studoval v Praze vysokou školu. Patřil k tzv. máničkám, pohyboval se i v prostředí katolického disentu, do Šumperku vozil z Prahy zakázané tiskoviny. Jeho známí je pak dále množili. Hanu seznámil s prostředím undergroundu v Šumperku i některými postavami pražského disentu. Zapojila se do přepisování a distribuce samizdatových tiskovin. Roku 1988 se stala členkou NMS. Díky svým aktivitám se dostala do hledáčku StB. Absolvovala výslechy, na které ji odváželi přímo ze školy. Byla jí nabízena spolupráce výměnou za studium na vysoké škole, odmítla. Rodiče měli zamezen kariérní postup, matce vyhrožovali. Hana Havlíčková ve svých aktivitách nepolevila. Roku 1989 podepsala prohlášení Několik vět. Spolu se svým manželem se stali jedněmi z hlavních postav sametové revoluce v Šumperku a zakládajících členů OF.

Část rodiny zahynula v Českém Malíně

Hana Havlíčková, roz. Fukanová, přišla na svět 5. října 1970 jako starší ze dvou dětí Petra a Věry Fukanových. Rodiče pocházeli z velmi rozdílných rodin. Maminka Věra, roz. Heliksová, byla potomkem volyňských Čechů, kteří přišli do Československa za lepším životem z Volyně v roce 1947, v rámci repatriace. Rodina se nakonec usadila v Petrově nad Desnou. Hanin dědeček, Vladimír Heliks, přišel při vypálení Českého Malína nacisty v roce 1943 téměř o celou rodinu. Bylo mu šestnáct let. Zachránil se jen díky tomu, že mu Němci poručili hnát nakradený dobytek z Malína. V nestřežené chvíli se mu podařilo utéct. Na místě zahynuli jeho rodiče, bratr i prarodiče z obou stran. Na tragédii vzpomínala pro Paměť národa i Antonie Kašparová , sestřenice Vladimíra Helikse, která do Malína jezdívala na prázdniny. Roku 1943 ale neměla stání a den před tragédií trvala na tom, že chce domů za rodiči, což jí zachránilo život. Další den už z Malína zbyly pouze doutnající trosky. „Paní Kašparová měla velké štěstí, že z Malína odešla, zatímco rodina mého dědečka se na začátku války do Malína přestěhovala. Bydleli v nějakém městečku, kde se dědeček učil brašnářem, ale když začala válka, byl problém s potravinami, tak se odstěhovali za babičkou a dědečkem do Českého Malína. Všichni tam zahynuli,“ popisuje Hana Havlíčková.

S bolševiky měli zkušenosti z Volyně, do KSČ nevstoupili

Hanin dědeček, Vladimír Heliks, lhal o svém věku, aby se mohl připojit ke Svobodově armádě, se kterou přišel do Československa. Bylo mu šestnáct let. V bojích o Dukelský průsmyk byl těžce raněn, se zdravotními následky se potýkal do konce života. Za zásluhy sice dostal statek v Hrabišíně, kde žil se svou ženou a její rodinou (taktéž repatrianty z Volyně), nikdo z nich už se ale nezvládal o statek starat, rodiče jeho ženy nebyli nejmladší.

Po roce 1948 začala vládnoucí komunistická strana přesvědčovat zemědělce ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Ti, kteří se bránili, čelili vysokým pokutám, byly jim navyšovány povinné dodávky a nezřídka končívali ve vězení. Dědeček s rodinou dodávky plnit nemohli, rozhodli se proto podepsat vstup do JZD. „Odtamtud šli k synovci, kterému zemřela maminka už na Volyni, a s tatínkem se repatriovali. Jmenovali se Čerešňovi. Jako voják dostal dům a mlýn v Petrově nad Desnou. Přijel pro ně do Hrabišína a v noci je tajně odvezl. Vše tam nechali, měli strach z toho, jak s nimi bude družstvo postupovat. Odešli a žili v Petrově až do konce života,“ vypráví Hana Havlíčková. Do KSČ nikdo z rodiny nikdy nevstoupil, měli své zkušenosti z Volyně a komunistům nevěřili.

Rodina Hanina tatínka - Fukanovi - nemohla být rozdílnější. Dědeček, poválečný komunista se vypracoval z chudých poměrů. „Tatínkovi rodiče se přistěhovali po válce ze Střelic u Brna. Dědeček byl lesák, šel do Vrbna, do velkých dřevařských závodů. Byli rádi, že si zvýšili sociální status, dědeček postupně vystudoval, babička byla účetní. Měli dvě děti, snažili se jim zajistit lepší život, kroužky, žít si zámožně. Rodina mého tatínka byla hrozně uzavřená, malinká, takže když se moji rodiče dali dohromady, pro Fukanovy, rodiče mého tatínka, to byl šok. Jak někdo takhle může žít, mít tolik příbuzných a takhle se chovat. Představovali si asi pro svého syna lepší budoucnost, Také byli komunisté, vstoupili do strany, což, myslím, později přehodnotili, ale tehdy to tak nebylo,“ vzpomíná. Časem se ale obě rodiny spřátelily.

V době Hanina narození ještě rodiče studovali vysokou školu, domů dojížděli na víkendy. Odmala se o ni starali babička s dědečkem a široká maminčina rodina. „Vyrůstala jsem v prostředí mnoha tet a strýců, což byli bratranci mé babičky, slavili jsme společně Vánoce, Velikonoce, veškeré rodinné oslavy. Pro mě bylo běžné, že se konaly velké rodinné oslavy, na kterých se zpívalo a vzpomínalo na dobu na Volyni. Přestože byla těžká, bylo to jejich mládí a měli i hezké vzpomínky,“ popisuje. Když se v roce 1975 přestěhovali s rodiči do Šumperku, dlouho si zvykala, připadala si osamělá. Tehdy byli rodiče vyzváni, aby nastoupila do školy už v pěti letech, školy potřebovaly naplnit třídy. Maminka si to později jako speciální pedagožka často vyčítala. Hana nástup do školy zvládla, ale rozhodně to nebylo ideální. Díky péči rodiny nenavštěvovala ani školku, musela se adaptovat na kolektiv, nové prostředí. „Až do období sedmé, osmé třídy jsem neměla žádné problémy. Byla jsem v Pionýru, ale myslím si, že rodiče mi neříkali, že mám nebo nemám vstupovat, že to bylo automatické. Celé své mládí jsem chodila do Šumperského dětského sboru, velmi ráda. Pomohlo mi to se formovat a hodně mě to odklonilo od ideologických věcí,“ vzpomíná. Díky sboru se většinou nemusela účastnit prvomájových průvodů a podobných aktivit. “Se sborem jsem se také v roce 1984 poprvé dostala na západ na koncertní turné po Itálii a viděla úplně jiný svět.”

Setkání s Julkem mi změnilo život

Zlom nastal s přechodem na šumperské gymnázium. S tvrdou realitou se střetla hned v prvním ročníku. Ředitelem byl tehdy PhDr. Jiří Černý, angažovaný straník, který přikázal čtrnáctiletým žákům sundat vytvořenou vánoční nástěnku s odůvodněním, že jde o náboženské svátky, které se neslaví. Někteří spolužáci začali být postihováni za nevhodné oblečení, režimu vadily i džíny. Jeden z profesorů přikázal studentům, aby si ostříhali vlasy. Hany se tyto věci hluboce dotýkaly, přestože se netýkaly přímo jí. Vzbuzovaly v ní odpor. Když si stěžovala rodičům, chápali ji. Doma poslouchali Svobodnou Evropu, přes přátele – manžele Mičkovi z Olomouce - se k nim dostávala i zakázaná literatura. Režimu se nikterak nezastávali, ale ani se proti němu nevymezovali. Otec vstoupil do strany v sedmdesátých letech, po dokončení vysoké školy, aby mohl pracovat v oboru. „Vstoupil, když začal pracovat jako inženýr, vysokoškolák, v dřevařských závodech. Rozhodl se, že do strany vstoupí, a umožní tím i mamince, aby to nemusela dělat. Maminka chodila do kostela, volyňská komunita se hodně scházela kolem pravoslavného kostela, který si pronajali,“ popisuje. Působil zde pan farář Šimek, také repatriant z Volyně. Náboženské oslavy a aktivity byly čím dál více zatlačovány do soukromí, aby na ně nebylo vidět. Hanu, která se narodila roku 1970, ještě křtili v kostele. O šest let později už křtil pan farář Hanina mladšího bratra doma.

Hana procházela pubertou, tlak systému ji demotivoval. Hledala se, jako většina mladých lidí v tomto věku. Dokončení studia na gymnáziu považovala v době normalizace za zbytečné. Uvažovala, že ze školy odejde. Přišly neomluvené absence, neučila se. Rodiče se chytali za hlavu, když na toto téma vedli spory. Nakonec ji přiměli složit rozdílové zkoušky na zábřežském gymnáziu, kam začala ještě v průběhu prvního ročníku dojíždět. Roku 1986 jí kamarádka Jana Pospíšilová, roz. Babáková, se kterou chodila do pěveckého sboru, řekla, že by jí chtěla představit svého kamaráda Julka Vargu. Že je nemocný, a proto za ním budou muset domů. Nepopsala jeho zdravotní stav dopodrobna. Když Hana Julka viděla poprvé, byl to pro ni šok, jako pro většinu lidí. Těžké autoimunitní onemocnění jej upoutalo na lůžko, z domu se občas dostal za pomoci rodičů nebo přátel na vozíku, měl velké bolesti. Už jako nemocný konvertoval ke katolické víře. Přes všechna zdravotní omezení dokázal pomáhat mnoha lidem. Uprostřed normalizační šedi se u jeho lůžka diskutovalo, vzdělávalo, vedly se debaty na všemožná témata. „Začala jsem si s ním povídat, a přestože jsem s babičkou chodila do pravoslavného kostela, konvertovala jsem. Stala se ze mě věřící katolička, což rodičům i prarodičům vadilo. Prarodičům, že jde o katolíky, a rodičům, že vůbec chodím do kostela a upozorňuji na sebe.“ U Vargů se potkávali lidé z undergroundu, disentu i podzemní církve. Poznala přední představitele katolického disentu, jako byli Josef Zvěřina (navštěvovala jeho přednášky dogmatiky) či Oto Mádr. Seznámila se s manželi Srovnalovými, organizátory bytových teologických seminářů na Zábřežsku. (František Srovnal , Jitka Srovnalová). Byt Vargových byl sledován StB, o čemž se přesvědčila, když její návštěvy u Julka začali později zmiňovat na výsleších.

Poznala zde i Jana Havlíčka. O pět let staršího studenta pražské VUT, který domů do Šumperku vozil samizdatové tiskoviny. Patřil mezi místní máničky. Pohyboval se v prostředí undergroundu i katolického disentu. Julius Varga, který měl velký odhad na lidi, se Hanu s Janem snažil dát dohromady, což Hana zpočátku nechápala, později se ale s Janem sblížili a roku 1989 se vzali. Seznámil ji s lidmi z Charty 77, např. s Václavem Malým, a uvedl ji také do prostředí šumperských mániček. Bylo jí sedmnáct let. „Chodili jsme na pivo k Jirsákovi, což byl tehdy hroznej pajzl, to byl pro mě kulturní šok, když jsem zjistila, kde se máničky schází. Občas jsme bývali u někoho doma, pouštěli si hudbu, povídali si. Jedna z takových domácností byli Gardášovi, kde se pak tiskly i Lidové noviny, a několik dalších domácností. Když někdo sehnal nějakou videokazetu, pouštěli jsme si filmy - Woodstock, Jesus Christ superstar, takhle jsme to prožívali,“ vzpomíná. S Janem začala jezdit i na Sovinec k fotografu Jindřichu Štreitovi , kde se konaly různé neoficiální výstavy. I tyto akce byly monitorovány StB.

StB pro mě jezdila do školy

Brzy se zapojila do šíření samizdatových tiskovin. V Šumperku se této činnosti věnoval hlavně Jiří Suchan a Petr Gardáš, technici šumperského divadla. Nejprve přepisovali na stroji, roku 1988 se díky zlínskému disentu seznámili s rámečkem, ručním cyklostylem, který pak vyrobil Petr Gardáš. Začali v Šumperku tisknout Lidové noviny. „Množili jsme materiály, měli jsme síť lidí, kteří je rozepisovali na blány, třeba i u mých rodičů v jejich nepřítomnosti, což se jim moc nelíbilo. Jednou se tatínek vrátil nečekaně dřív z chaty. To totiž specificky smrdí - mělo to nevýhodu, že jste hned poznali, že jsou blány v místnosti a že na ně někdo psal. Potom jsme to dělali u Gardášů, měli jsme systém, do kterého byly zapojené třeba dvě kamarádky z okresní knihovny a další lidi. Rozepsalo se to a začalo vycházet. Udělali jsme asi padesát výtisků. Manžel už pak zapojený nebyl, byl na vojně, ale předtím byl takovým styčným důstojníkem, když něco přivezl z Prahy, tak se to přepisovalo. Vozil Infoch a Informace o církvi,“ popisuje. Na neopatrnost málem doplatil Jiří Suchan, který později Lidové noviny rozdával i neprověřeným lidem (na udání byl ještě v roce 1989 stíhán, proběhlo první soudní stání, poté naštěstí přišla sametová revoluce).

Druhá polovina osmdesátých let přinesla nárůst opozičních aktivit, což bylo dáno vnějšími poměry – Gorbačovovou perestrojkou, slibující demokratizaci a dialog moci s občany, ale i demokratizací poměrů v sousedních státech, zejména Polsku a Maďarsku. „Zvažovali jsme podpis Charty. Tehdy jsme se hodně stýkali s Václavem Malým, chartistou a knězem bez státního souhlasu. Trochu nám to rozmlouval, protože jsme dělali hodně aktivit, týkajících se podzemní církve. Říkal, že to máme zvážit,“ vzpomíná Hana Havlíčková.

Členkou nezávislého mírového sdružení

Začaly vznikat různé opoziční iniciativy. V dubnu 1988 založili Tomáš Dvořák, Hana Marvanová a Lubomír Vydra Nezávislé mírové sdružení - Iniciativu za demilitarizaci společnosti, požadující alternativní vojenskou službu pro odpírače vojenské povinnosti, proklamující právo na svobodu. NMS se veřejnosti poprvé představilo 21. srpna 1988 na Václavském náměstí na demonstraci, konající se v den výročí okupace Československa. Režim zatím nezasáhl, akci pouze monitoroval. Zakladatelé sdružení byli však hned v srpnu 1988 zadrženi a umístěni do vazby. NMS také vydávalo vlastní zpravodaj pod názvem Bulletin, jeho činnost se rychle rozšířila i do regionů. Hana se svým budoucím mužem se stali jedněmi z prvních členů.

V září nastoupila do čtvrtého ročníku gymnázia. V šumperském NMS se v té době angažovala spolu s kamarádem Jiřím Suchanem, Jan Havlíček musel narukovat na vojnu. Na podzim zesílily represe vůči členům sdružení. Od září se v Praze na Václavském náměstí konaly každou první sobotu v měsíci demonstrace za propuštění politických vězňů, které vyvrcholily Palachovým týdnem. Pořádaly je různé opoziční organizace včetně NMS. „Komunisté proti tomu měli takovou obranu, že všechny, kteří by mohli přijet a o kterých věděli, že jsou aktivní, si předtím pozvali na výslech. Já na ně chodila pravidelně. Jezdili pro mě do školy, oznámili mi, že mám v sobotu zákaz vstupu na náměstí, a když tam půjdu, poruším nějakou vyhlášku.“ Poučena o svých právech, na výsleších nevypovídala, většinou ji vyslýchal kapitán Hofer. Ze záznamů v Archívu bezpečnostních složek vyplývá, že od listopadu 1988 se stala prověřovanou osobou (svazek se nedochoval).

V říjnu 1988, na výročí vzniku republiky, už proti demonstrujícím v Praze vyrazily pořádkové jednotky s vodními děly a obušky. Další demonstrací, která byla předzvěstí změny, byla akce na Škroupově náměstí, která proběhla 10. prosince 1988, v době návštěvy francouzského prezidenta Mitteranda, jenž se dokonce sešel s opozicí. Na tomto setkání promluvil veřejně Václav Havel. Šlo o první povolené setkání opozice od počátku normalizace. Hana se demonstrací účastnit nesměla, bývala pravidelně předvolána na StB a varována.

Studium výměnou za spolupráci

Jan Havlíček narukoval na vojnu v říjnu 1988. „Na vojně mu začaly problémy. Poslali ho na Slovensko, do Levic - dál už to nešlo. Já za ním několikrát jela, byli tam udavači, přišlo na něj udání, vyšetřovali ho. Radili jsme se s právníky. Kdyby nepřišel rok 1989, asi by skončil před vojenským prokurátorem u soudu, že rozšiřoval takovéto materiály,“ vzpomíná. V době, kdy byl Jan na vojně, Hana jezdila dále s přáteli na Sovinec k fotografu Jindřichu Štreitovi, který u sebe doma pořádal výstavy. Některé pomáhala instalovat „Bylo to spojeno se zajímavou vernisáží, kde někdo hrál, obšancované estébáky, ale vždycky jsme se tam dostali. Měl střídavě větší a menší problémy, ale pro mě to byl úžasný svět, který jsem objevila. Blízké setkání se svobodným výtvarným uměním a s lidmi, kteří byli úplně jinak kulturně naladěni, než zbytek společnosti,“ vypráví. S Jiřím Suchanem jezdívali také do Šternberku za dalším členem NMS, chartistou Milanem Hořínkem, kde probíhala diskusní setkání. Scházeli se u něj na zahradě.

V posledním ročníku gymnázia zažila jeden z nejnáročnějších výslechů, tlačili na ni tehdy, aby se přihlásila na VŠ výměnou za spolupráci s StB. Paradoxně jí vnucovali studium práv, když se přece o lidská práva tolik zajímá. Samozřejmě odmítla, bylo to pro ni jen potvrzením, že se rozhodla správně, když v tomto režimu studovat nechtěla. O vysoké škole vůbec neuvažovala. V těžké situaci se ocitli i Hanini rodiče, dceru ale podrželi. Otec, který měl být navržen do vyšší funkce v zaměstnání, nabídku elegantně odmítl s tím, že když nedokázal vychovat vlastní dceru, není pozice hoden. Maminka dopadla hůře. Jako vynikající logopedka toužila skloubit praxi a výuku na univerzitě. Hlásila se tehdy do výběrového řízení na katedru speciální pedagogiky UPOL, ale díky dceřiným aktivitám přijata nebyla. Haně to nikdy nevyčítala, ačkoliv ji to muselo trápit. Když StB viděla, že Hana svých aktivit nezanechala, zašli za její matkou osobně. Měli jí sdělit, že by se její dceři také mohlo něco stát, mohlo by ji třeba srazit auto...Tehdy poprvé bylo vidět, že má matka strach. Do smíchu nebylo ani Haně. S Janem zvažovali, že se vezmou ještě před dokončením Hanina studia, báli se, že by jednoho z nich mohli zavřít a neměli by k sobě žádný právní vztah. Začala také nosit brýle na dálku, které do té doby odkládala.

Jak se později dozvěděla od své třídní profesorky, asi měsíc před maturitou do školy přišli příslušníci StB a sdělili řediteli, že Hana nesmí odmaturovat. Ředitel, ač angažovaný komunista, se za Hanu postavil a školu dokončila. Donesla mu pak červený karafiát jako poděkování. Zřejmě se v něm pohnulo svědomí. Třídní ji podržela ještě jednou, když jí dala do ruky posudek, s nímž se mohla ucházet o přijetí do zaměstnání. V létě roku 1989 Havlíčkovi podepsali prohlášení Několik vět.

Svatbu natáčela StB

14. října 1989 se Hana a Jan Havlíčkovi vzali. Nejprve měli úřední svatbu, kterou absolvovat museli, aby byl sňatek platný. Druhý den proběhla velká svatba v kostele, s přáteli a rodinou. Za svědka jim šel Julius Varga. Svatebčané si všimli mužů, kteří pořizovali videozáznam příchozích, zřejmě šlo o příslušníky StB. „Stáli před kostelem a všechny, kteří přicházeli, natáčeli. Přímo v kostele se neodvážili,“ popisuje Hana Halíčková.

Po maturitě nastoupila do domova důchodců jako sanitářka, pokračovala ve svých dosavadních aktivitách. Ačkoliv by se mohlo zdát, že šlo o pracovní pozici, kde neměla co ztratit a nebyla vydíratelná režimem, i tady jí dali brzy najevo, že ví, koho zaměstnali. Na pracoviště přišel pracovník tehdejšího OV KSČ a nechal svolat do jídelny zaměstnance úseku, kde pracovala. Nic netušící Hanu Havlíčkovou posadil a vyzval ostatní, aby se vyslovili k její přítomnosti na pracovišti vzhledem k jejím aktivitám. Někteří ji podrželi, jiní se pohoršovali. V zaměstnání ale zůstala.

Na faře v Rapotíně se sešel šumperský disent

Netrvalo dlouho a režimu začal docházet dech. 17. listopadu 1989 navštívili manželé Havlíčkovi setkání s Václavem Malým na faře v Rapotíně u manželů Nedvědových. Druhý den ráno pak slyšeli na Svobodné Evropě zprávy o zásazích proti studentům na Národní třídě. Když tehdy Václav Malý začal mluvit o Václavu Havlovi jako možném budoucím prezidentovi, všichni se smáli, nedokázali si představit, že by mohlo dojít k zásadnímu zlomu. O den později šla Hana na svatbu přátel. Jan odjel s Jiřím Suchanem pro samizdatovou literaturu, kterou jim slíbil už dříve polský středoškolský učitel a jejíž předání na první pokus nevyšlo. K setkání s Poláky došlo u vrcholu Smrk v Rychlebských horách. Okamžitě je informovali, že v Praze se něco děje, měli také informaci, že jeden student byl zabit.

V následujících dnech nabraly události rychlý spád. Už od pondělí 20. listopadu se mezi šumperským disentem mluvilo o připojení se k pražským akcím. 21. listopadu 1989 proběhlo u Severomoravského divadla první protirežimní setkání. Původně mělo proběhnout v divadle. Jelikož herci však ten den vstoupili do stávky, budova byla nepřístupná. Lidé se tedy sešli před divadlem. Setkání moderoval Jaroslav Kopřiva. O den později vzniklo v bytě Petra Opletala OF, mezi jehož zakládající členy patřili i Jan a Hana Havlíčkovi. Ustanovil se zde i městský koordinační výbor OF. Hlavním mluvčím se stal evangelický farář bez státního souhlasu Jiří Veber. Mezi pěticí mluvčích byli i Hana Havlíčková a Jiří Suchan, kterého o něco později vystřídal MUDr. Jan Korger.

Další dny byly hektické. V divadle začaly debaty s diváky za účasti studentů z Národní třídy. Hana Havlíčková chodila do zaměstnání, ze kterého přebíhala na OF, jednu dobu fungovalo i jako městský úřad. Samospráva nefungovala a lidé sem chodili řešit běžné provozní věci, ale i podávat různá udání na sousedy apod. „Z Olomouce pocházela Jiřina Prekopová, česká psycholožka, v té době v emigraci. Znala se s Jiřím Veberem přes církev, a když začala revoluce, volala mu, on tam jel a přivezl kopírku. My byli fascinovaní, že něco takového existuje. Když lidé přišli na OF a viděl, že máme kopírku, tak věřil konspiracím, ale pro nás to bylo obrovské nadšení, skýtala obrovské možnosti,“ vzpomíná.

25. listopadu proběhla schůzka mezi zástupci OF (Petr Schlemmer, Pavel Šafařík, Vladimír Vizina a Jan Havlíček) a zástupci OV KSČ, kvůli případnému využití kulturního domu a kina Svět pro mítinky. „V okamžiku, když jsme tam vstupovali, tak nikdo nevěděl, jestli nás nezatknou milicionáři. Pavel Šafařík chodil po ulici, že kdyby nás nepustili ven, tak by to hlásil na Svobodnou Evropu,“ vzpomínal pro Paměť národa Jan Havlíček. Členové OF vyjížděli také debatovat s lidmi do odlehlejších částí republiky a sdělovali jim aktuální informace. Hana Havlíčková si pamatuje, že takto absolvovala cestu do Rudoltic.

Generální stávka ukončila pochyby

27. listopadu 1989 proběhla generální stávka. Hana Havlíčková vzpomíná, že kromě zvolení Václava Havla prezidentem byl pohled na zaplněné šumperské Gottwaldovo náměstí jedním ze silných okamžiků, kdy uvěřila, že režim opravdu skončí. Míra podpory lidí v Šumperku ji překvapila. „V podstatě do té generální stávky jsme byli velmi ostražití, alespoň já jsem si pořád uvědomovala, že to nemusí dopadnout. Občas se vyskytl někdo ze starších a zkušených, co říkal, abychom vyčkali. Generální stávka mě zaskočila mírou podpory. Těch lidí bylo tolik, to jsem si říkala, že už není možné, aby si to nechali vzít,“ popisuje dramatické okamžiky. Po prvních svobodných volbách se OF zprofesionalizovalo, začali zde pracovat koordinátoři na plný úvazek. Za OF byl na ONV dosazen Jaroslav Kopřiva a Jiří Kvapil. S manželem se rozhodli, že nemohou s ohledem na rodinu fungovat takto naplno oba, nakonec do zastupitelstva kandidoval Jan Havlíček, působil zde pak několik volebních období. Julius Varga se navzdory svým zdravotním potížím stal významnou postavou šumperské revoluce.

Hana Havlíčková vyměnila zaměstnání v domově důchodců nejprve za nové působiště v domě dětí a mládeže a poté pracovala v Okresní knihovně v Šumperku. Manželům se postupně narodily dcery Františka (1993), Šárka (1995) a Zuzana (2004). Když přišla na svět nejstarší Františka, jedna z prvních cest Havlíčkových vedla za Julkem Vargou, kterému jeli dceru ukázat. Po revoluci vstoupil do řádu dominikánů, vídali se méně, ale zůstali si blízcí. Zemřel náhle a nečekaně roku 1996. O jeho odchodu se dozvěděli při mši z úst kněze Petra Hrubiše, který mohl po roce 1989 opět působit v Šumperku. Pohřeb byl důstojným rozloučením, na kterém mluvil Josef Hrdlička, tehdy už pomocný olomoucký biskup. S manželi Vargovými zůstala komunita, která se u nich scházela, v kontaktu. Hana Havlíčková dosud navštěvuje Danu Vargovou v domově pro seniory, jednou za rok pořádají větší setkání.

Po revoluci mohla svobodně studovat

V devadesátých letech se věnovala hlavně rodině a studiu. V letech 1993 -1998 studovala na Univerzitě Palackého v Olomouci na teologické a pedagogické fakultě obory Křesťanská výchova, Základy společenských věd a Etická výchova. Studia zakončila získáním titulu Mgr. Podílela se na transformaci sociálních služeb ve městě, stála u zrodu neziskových organizací v Šumperku - Poradny pro ženy a dívky v tísni nebo Centra pro rodinu. V letech 2000 - 2007 pracovala v Domě pro matky s dětmi v tísni, fungujícím pod obecně prospěšnou společností Pontis, kde pak v letech 2011 - 2019 působila v dozorčí radě.

Založila dvacetiletou tradici Šumperských adventních koncertů, jejichž výtěžek putoval neziskovým organizacím ve městě. První se konal roku 1995. Práce se zde prolnula s jejím koníčkem. Téměř třicet let se zajímá o židovskou historii, je dlouholetou členkou šumperského pěveckého souboru Avonotaj, interpretujícího židovské písně, který ji s adventními koncerty podpořil. Později, když se zlepšil systém financování neziskových organizací v sociální a zdravotní sféře, navázali spolupráci s organizací Respekt a tolerance, zabývající se dokumentací historie a kultury bývalých židovských komunit v Lošticích, Mohelnici a Úsově. Ve spolupráci s touto organizací se zasazují o umisťování Stolpersteinů, Kamenů zmizelých, do šumperských ulic.

V roce 2007 odešla ze sociální sféry, začala učit na základní škole, později na šternberském gymnáziu, kde působí doposud. Svým žákům nosí do hodin i samizdaty, které má stále schované, a mluví s nimi o době totality, kterou prožila. „Svůj svazek jsem nikdy vidět nechtěla, z různých důvodů. Myslím si, že to není cesta pro mě. Už ani neexistuje, jeden z kamarádů to podstoupil. Naše svazky jsou skartované,“ končí své vyprávění. Mladým lidem by vzkázala společně s Václavem Havlem: „Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Roku 2024, v době natáčení, žila v Šumperku.

Zdroje:

KOLLEROVÁ, Michaela. V šest u divadla. Krátký pohled do historie sametové revoluce v Šumperku. Šumperk: Vlastivědné muzeum v Šumperku, příspěvková organizace, Měststká knihovna TG Masaryka v Šumperku, příspěvková organizace, 2009

HORNOVÁ, Alice. Disent na severní Moravě v 80. letech Orální historie. Online. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2013. Dostupné z: https://theses.cz/id/9ace21/.

https://www.ustrcr.cz/uvod/cesta-k-listopadu-1989/opozice/