The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fedor Havran (* 1919  †︎ 2006)

• rodák ze zakarpatské Ukrajiny, narozen roku 1919

• v roce 1940 utekl do SSSR

• vězněm sovětských pracovních táborů

• čs. prapor v Buzuluku

• bojoval u Kyjeva, na Dukle a na dalších místech

• působil u protiletadlového dělostřelectva a jako proviantní důstojník

• po válce se usadil v severních Čechách a pracoval jako provozní v pohostinství

• zemřel v roce 2006

Fedor Havran se narodil 26. ledna 1919 na Zakarpatské Ukrajině ve vsi Sojmy, okres Volové. V roce 1940 byl odveden do maďarské okupační armády, v ní ale nechtěl sloužit. Domluvil se proto s dalšími vrstevníky a společně překročili hranici sousedního Sovětského svazu. Byli brzy zatčeni sovětskými pohraničníky, jak bylo tehdy obvyklé, pro nepovolený přechod hranic.

Sovětským vězněm

Tak začala jejich anabáze po sovětských věznicích a lágrech. Nejdříve Skoljovo, pak Stryj, Kamenec Podolský a Starobělsk, kde v bývalém klášterním komplexu zřídili sovětští bolševici velký internační tábor. V té době v něm bylo vězněno okolo 21 tisíc osob. „Ve Starobělsku nás soudili a dali nám každému tři roky za ilegální přechod hranice. Na Nový rok 1941 nás nacpali do speciálního vlaku s asi patnácti vagony a jeli jsme na Sibiř. Ve vlaku byli skoro výhradně muži ze Zakarpatské Ukrajiny, kteří tak jako my přešli hranice do SSSR.“

Ze Starobělsku pokračoval Fedor Havran do nového města Vandeš v Archangelské oblasti, pod kterým byl velký ústřední tábor s asi patnácti pobočnými tábory. Fedor Havran nejdříve kácel stromy pro místní papírnu, později pracoval v muniční továrně ve výrobně střelného prachu. Jen v hlavním táboře žilo v šestnácti budovách asi patnáct tisíc vězňů, kteří museli pracovat sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně za každého počasí. Do práce se nevycházelo až při mrazech pod ‒35°C.

Později byl Fedor Havran společně s dalšími převezen do tábora Železnodorožnyj tras, kde na obrovské pile pracovalo několik tisíc vězňů. Fedor Havran byl v oddíle, který denně nakládal hotová prkna na přistavené vagony.

O záchraně se dozvěděl z novin

V prosinci 1942 se mu v Železnodorožném dostaly do ruky noviny, z kterých se dozvěděl, že se v Buzuluku organizuje československá vojenská jednotka. Brzy nato byl vypraven zvláštní vlak, ve kterém do Buzuluku odcestovaly stovky bývalých Čechoslováků, vykonávajících dosud otrocké práce v různých táborech oblasti. „Ještě se nám omluvili, že to byl omyl, že jsme byli zavření. Dali nám do vlaku jídlo prý na devět dní, ale to jsme snědli za dva dny a pak osm dní nebylo co jíst. Tak když jsme zastavili někde na nádraží, vyskákali jsme z vlaku, prodali anglické prádlo nebo košili, které jsme už měli, a nakoupili pirožky, chleba nebo okurky. Tak jsme se dotáhli až do Buzuluku.“

V Buzuluku branci z gulagů dostali nové ošacení a základní vybavení. Někteří z mladíků ale byli z lágrů tak vyhladovělí, že šli a většinu z toho opět vyměnili na černém trhu za chléb, smetanu a jiné potraviny. Když se jeden z velitelů ptal vojáka, proč neprodal i helmu, dozvěděl se, že jí chtěl taky prodat, ale nebyl o ni zájem, protože byla děravá a nebylo ji zřejmě možné využít jako hrnec.

Dvě třetiny Židů v praporu

Vojáci prodělali krátký výcvik. Životní podmínky jim ztěžovala velká zima. Mnoho mužů trpělo nachlazením nebo průjmy, případně obojím. Přesto většina z nich vyslyšela výzvu velitele praporu Ludvíka Svobody a hlásili se dobrovolně na frontu. „Z prvních šesti set vojáků v Buzuluku bylo asi čtyři sta Židů. Ostatní byli Slováci a Češi, co byli v Rusku už dlouho. Mezi námi nově příchozími, kterými prapor doplnili, byla většina ze Zakarpatské Ukrajiny.“

U Kyjeva

Po reorganizaci jednotky v Novochopersku a přidělení k protiletadlovému dělostřelectvu se Fedor Havran na podzim 1943 dočkal prvního bojového nasazení, a to u Kyjeva. Poté co překonali Dněpr, se Čechoslováci utábořili asi 200 metrů od řeky a zůstali na místě asi tři týdny, než vypukly těžké boje o město na začátku listopadu. „Ráno byla dělostřelecká palba z tolika děl a kaťuší, že jak bylo spočítáno, na každý metr dopadly dva nebo tři granáty. Les se úplně od toho strašného hluku ohýbal. Pak jsme útočili. Pěchota vpředu, my za nimi, a Němců tam leželo jako snopů o žních, tady ležel, tam ležel, ještě byli živí.“ 

Němci sice částečně ustoupili, ale zastavili se v předem připravených obranných pozicích. Čechoslováci zvolili noční formu boje a byli úspěšní. Němcům způsobili velké ztráty a sami přišli o poměrně málo mužů.

V období před dobytím Bílé Cerekve měli naši vojáci relativně dostatek zbraní, trpěli však nedostatkem vozidel. Velkou pomocí proto pro ně byly nové nákladní vozy z amerických dodávek.

Sladká kořist

V Bílé Cerekvi se Fedor Havran společně se svými spolubojovníky dostal k dobytému cukrovaru, který již hlídala sovětská stráž. „Ráno, den před novým rokem, jsme přišli do Malé Cerekve. Byl tam cukrovar Ruda, ve kterém bylo strašně moc cukru. Němci ještě byli na cukrovaru a sovětští vojáci už ho obsazovali. Oni měli týlovou jednotku, která zajišťovala a hlídala kořist, různé sklady a materiál. A my jsme tam přišli a chtěli jsme ten cukr. Oni nám ho ale nechtěli dát. ,Musíte nám to dát, nebo si to stejně vezmeme.‘ Tak jsme šli, vzali jsme jeden pytel a táhli jsme ho. Sovětský voják si na něj sedl a nechtěl slézt. Tak jsme asi čtyři vzali ten pytel i s vojákem a naložili ho na naše auto. On potom říká: ,Tak si to vezměte a jeďte pryč.‘ Dva stokilové pytle jsme tam vzali a pak jsme z toho vařili vodku na frontě.“

Neshody se sovětskými vojáky ale byly spíše výjimkou. Když už k nějakým došlo, jednalo se většinou o ubytovací záležitosti, když si Češi i Sověti vybrali stejnou budovu v dobyté vsi pro umístění svého štábu atp.

S vděčností Fedor Havran vzpomínal na běžné obyvatele osvobozených vsí, kteří se byli ochotní s našimi vojáky rozdělit doslova o poslední jídlo uprostřed válkou zničené země, v níž museli žít.

Pěšák sestřelil letadlo

Dalším bojem, který Fedoru Havranovi trvale utkvěl v paměti, byla pomoc sovětským divizím u Buzovky. Československé jednotky zde prý byly čtyřicetkrát bombardovány letadly nepřítele. Naši vojáci byli vyzbrojeni dvěma protiletadlovými bateriemi, což představovalo osm děl a dvanáct kulometů. „Byl tam takový kluk, asi dvacátý ročník. Ten si vždycky vzal pušku a šel střílet Němce, jako když jde lesník lovit zvěř. Šel do přední linie, lehl si a stačilo, aby Němec vytáhl ruku... a trefil ho. Byl to snajpr. Jmenoval se Olovčák. No a ten, když přiletěla letadla nízko, tak jedno sestřelil.“ 

Po bojích u Buzovky se naši vojáci přesunuli přes Kamenec Podolský do Černovic. „Okolo cesty bylo tolik německých aut a vojenské techniky, že jsme si žertem říkali, že snad v Německu nemohlo zůstat jediné auto.“

Později v ukrajinském Rovně mobilizovaly do naší jednotky tisíce volyňských Čechů, které čekal rychlý, ale důkladný výcvik v Potůčku, odkud se již nastupovalo na Duklu. „Říkali nám, ať vyhodíme všechno přebytečné, že za dva dny budeme v Prešově. Místo toho jsme se zdrželi na Dukle tři měsíce.“

Štěstí na Dukle

Velké štěstí měl Fedor Havran hned na začátku Dukelské operace v Machnówce. Od zranění nebo smrti ho zachránila předtucha velitele Růžičky. „Jednou ráno pod Duklou v Machnówce mi velitel Václav Růžička povídá, že má velký hlad, že by něco snědl. Tak jsem řekl kuchařům, aby udělali něco pro velitele. Oni rozštípali nějaké prkénko a chtěli mu udělat vejce se šunkou nebo s americkou konzervou. Velitel ale přišel a povídá: ,Kluci, mně se to nějak nelíbí, nechte tady všechno a běžte s autama tam za ty baráky!‘ Byli jsme na takovém náměstíčku. Ještě jsme ani auta nedali za ty baráky a přesně mina spadla na to místo, kde jsme stáli. A tam bylo okolo tolik lidí a koní, že i tak bylo hodně raněných.“

To už Fedor Havran sloužil u vojenské kuchyně jednotky protiletadlového dělostřelectva a měl krátce po svatbě s Annou Havranovou, odvážnou válečnou zdravotnicí, kterou si vzal nedlouho předtím v Krosně. Anna později vzpomínala: „Od té doby, co velitel udělal manžela provianťákem, už jsme neměli hlad. On uměl sehnat jídlo. Krávu, tele, prase i za boty vyměnil...“

Považován za mrtvého

Od Dukly postupoval Fedor Havran se svou jednotkou dále na západ přes Poprad, Liptovský Hrádok, Liptovský Mikuláš, Žilinu až do Vsetína, kde ho zastihl konec války. Měl štěstí, za celou válku nebyl raněn. Přestože mu u Buzovky výbuch granátu roztrhal kabát, tělo zůstalo celé. Byl ale nějaký čas za mrtvého považován, neboť ke zprávě o zabitém jmenovci, vzdáleném příbuzném, přidali omylem jeho fotku.

Život po válce

Dne 26. února 1946 demobilizoval. Po odchodu z armády se živil jako vedoucí hotelů a restaurací. Nejdříve se s manželkou Annou usadil v Žatci, kde společně provozovali Hotel Praha. V roce 1947 se jim narodil syn Jiří. Za pár let byl hotel znárodněn a celá rodina přesídlila do Ústí nad Labem, kde si Fedor našel práci hostinského v kavárně Londýn. Později se znovu stěhovali, tentokrát do Teplic. V Ústí a Teplicích se jim narodila dvě děvčata, Anna a Marie.

I v Teplicích se Fedor Havran živil jako hostinský. Nejdříve provozoval kavárnu Centrál, potom pracoval v hotelu Radnice, kde mu v pozdějších letech pomáhala i manželka Anna. Fedor Havran zemřel 27. března 2006.