The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Havránek (* 1937)

• narodil se 25. července 1937 v selské rodině jako třetí ze čtyř dětí

• Havránkovi měli v Hrobcích na Litoměřicku jeden z největších statků

• ke statku patřilo 30 hektarů polí, pěstovali zeleninu, chmel a měli dobytek

• během druhé světové války bombardovala spojenecká letadla několikrát jejich vesnici

• v roce 1950 vzniklo v Hrobcích JZD, otec do něj zprvu odmítal vstoupit

• po nátlaku přihlášku do družstva podepsal

• v roce 1952 byl otec zatčen a odsouzen na tři roky za sabotáž

• rodina přišla o majetek a musela se vystěhovat do Žatce na Moravě

• po návratu z vězení v roce 1955 zamířil otec za rodinou na Moravu

• po roce 1989 zažádal pamětník o rehabilitaci otce a navrácení znárodněného majetku

• v roce 2022 žil v Lovosicích

Josef Havránek a jeho rodina zažili těžko představitelné bezpráví od komunistického režimu. Bylo tak velké, že jeho tíhu v sobě nosí dodnes. Jeho otec hospodařil na největším statku v obci Hrobce na Litoměřicku, patřilo k němu 30 hektarů polí a dvě chmelnice. Rodina přežila válku, hlad a nedostatek. S komunistickým režimem a nucenou kolektivizací zemědělství už si ale sedláci poradit nedokázali.

„Komunisti zavřeli tatínka za sabotáž, vzali mu majetek a vyhnali nás z rodné obce,“ říká se smutkem v hlase pamětník. “Bylo to obrovské bezpráví, zničili nám život.“ Josef Havránek musel jako patnáctiletý mladík navštěvovat tatínka v kriminále, kde si odpykával po vykonstruovaném soudním procesu tříletý trest.

Život se rodině obrátil naruby v roce 1950, kdy nastala nucená kolektivizace zemědělství. „Můj otec byl jedním z největších statkářů ve vsi a komunisti měli v úmyslu ty velké hospodáře donutit ke vstupu do jednotných zemědělských družstev. Když odmítali, potrestali je tak, aby si ti ostatní rozmysleli se vzpírat,“ vypráví pamětník.

Němci u nás ve vsi schovávali ukradené stroje

Josef Havránek se narodil 25. července 1937 v selské rodině v obci Hrobce na Litoměřicku jako třetí ze čtyř dětí. Měl starší sestru Marii, bratra Karla a mladší sestru Janu.

„Narodil jsem se těsně před válkou, kdy už na statku hospodařil můj otec. Děda mu ho předal a postavil si výminek. Statek byl největší v Hrobcích, měl 30 hektarů polí, dvě chmelnice a pěstovali jsme všechno možné. Statek ležel jen kousek od Labe, odtamtud jsme brali vodu na zalévání,“ vysvětluje pamětník.

Nejútlejší dětství Josefa Havránka poznamenaly válečné útrapy. „Rodiče byli pořád ustaraní,“ vypráví. Nejprve chodil do dvojtřídky v sousedních Libotenicích a dalších pět let na základní školu v Roudnici nad Labem.

Jeho nejsilnější vzpomínky se váží ke konci války, kdy přišla sovětská armáda do jejich vesnice. „Za války byla v obci továrna, ze které si Němci udělali skladiště. Právě tam stahovali stroje a nářadí z oblastí, kudy postupovala sovětská armáda. Jmenovala se Calofrig,“ upřesňuje pamětník. Jezdil tenkrát vlakem na základní školu do Roudnice nad Labem, a tak mohl čilý na vlastní oči pozorovat nákladní auta směřující z nádraží do továrny. 

Německá posádka se stáhla z obce a továrny Calofrig 5. května 1945, z místa se do poslední chvíle snažila odvézt co nejvíc věcí. Společně s nimi opustila podle obecní kroniky vesnici také značná část Ukrajinců. Šlo většinou o zajatce odvezené do Čech na nucené práce. Část z nich se pak usadila v okolí.

„Vzpomínám, jak přiletěla americká letadla a shazovala bomby, jedna zasáhla skladiště. Stalo se ale takové neštěstí – jak bombardéry letěly nad sebou, tak horní vypustil bombu a trefil letadlo pod sebou. Viděl jsem, jak se zřítilo na pole za skladištěm,“ vypráví pamětník. „Dokonce si pamatuji, že po Labi pluly německé lodě v řadě za sebou a letadla bombardovala i je.“

Do Hrobců přijela sovětská armáda až 10. května 1945. „Protože jsme měli rozsáhlý dvůr na statku, stála vojenská auta u nás na dvoře. U nás v parádní místnosti měli štáb,“ říká pamětník. Podle něj nedělali vojáci ve vsi žádné velké neplechy. „Jeden voják vozil moji sestru na kole. A já jsem se díky nim naučil plavat,“ vzpomíná se smíchem, jak po sobě vojáci po odchodu zanechali korkové destičky navlečené na šňůře. „Oni neuměli plavat, tak používali takové korkové opasky, když potřebovali přejít přes nějakou řeku. Jakmile odešli, vzal jsem korky a plaval až do poloviny Labe.“

Vezmete jim pole a vyženete jejich děti ze škol

Pamětníkův otec František byl hrdý hospodář. „V létě chodil tatínek na pole v neděli a přemýšlel, kde co vylepšit. V zimě si pak vzal oblek, kravatu a klobouk a scházel se s přáteli sedláky v hospodě. Rokovali tam o hospodaření. Tak se přenášela hrdost minulosti a poslání na další a další generaci,“ vysvětluje pamětník.

Čekala ho studijní dráha, statek měl totiž převzít nejstarší syn Karel, Josefův bratr. „V roce 1948 se ale situace celé naší rodiny surově změnila,“ dodává s povzdechem.

V roce 1948 rozhodl komunisty ovládaný československý parlament v souladu s Hradeckým programem uzákonit omezení výměry pozemkového vlastnictví. „Odebrali velkým hospodářům pozemky nad 50 hektarů a rozdali je malorolníkům. A získali v obcích takovou náladu, že strana o ně všechny pečuje,“ vypráví rozčileně pamětník. „Najednou přišel zákon o jednotných zemědělských družstvech, která byla kopií sovětských kolchozů. A začali tlačit na zemědělce. Kdo nevstoupí, bude považován za nepřítele republiky a tak s ním bude nakládáno,“ vysvětluje pamětník.

Komunistický režim se podle něj zaměřil hlavně na větší hospodáře a udělal z nich exemplární případy. Tím si zajistil, že všichni ostatní dostali strach a do družstev vstupovali. Začala akce Kulak. „Zahrnovala všechno, co se má provést s velkými hospodáři. Pokyny byly jasné. Vezmete jim stroje, pole, nepustíte děti do školy, kdo z nich studuje, musí ze školy odejít. A to by bylo, aby si všichni dobře nerozmysleli, jestli do JZD nevstoupí,“ vypráví Josef Havránek o počátcích kolektivizace zemědělství. 

Otec vstoupil do JZD po velkém nátlaku

V roce 1950 přišli Havránkovi o veškeré stroje. „Odvezli třeba samovaz nebo mláticí soustavu na obilí. Otce pozvali na národní výbor a oznámili mu, že přijde o 40 pozemků v katastru obce Hrobce. Na nich bude hospodařit jednotné zemědělské družstvo,“ dodává pamětník. I přes všechny výhrůžky nechtěl jeho otec zprvu do JZD vstoupit.

Soudruzi drželi pamětníkova tatínka na národním výboru až do tří hodin do rána. „Snažili se ho přemluvit, po dobrém i po zlém. Nakonec mu řekli, že ho na devátou dopolední očekávají a že jim má oznámit svoje rozhodnutí.“

Velký nátlak pamětníkův otec nevydržel a přihlášku do JZD na podzim v roce 1950 podepsal. „Založení družstva bylo samo o sobě podivné, vedli ho úředníci. Dva byli ze Sběrných surovin, jeden dělník ze strojírenství a jedna výpravčí,“ říká Josef Havránek. Tihle lidé ale neměli se zemědělstvím nic společného. „Dovedete si představit, jak asi vedli družstvo. Hospodaření šlo od desíti k pěti. Chtěli pěstovat novodobě podle vzoru Sovětského svazu, ale nikdo to neuměl. Navíc si dali cíle, které se nedaly splnit,“ vysvětluje pamětník.

Nakonec museli zemědělci v Hrobcích pěstovat zeleninu na šesti hektarech pro celou republiku. „To nikdo nezvládl. Můj otec se měl věnovat rostlinné výrobě, musel si přibrat pěstování zeleniny a nakonec se postarat i o žně,“ kroutí hlavou Josef Havránek. Družstvu navíc podle něj zoufale chyběli lidi na práci. „Dohromady jich tam bylo devět. Většině z nich bylo víc než 70 let. A tak otec všechno nestíhal.“

V roce 1952 se předseda družstva zavázal k pěstování zeleniny. Neměl ale zkušenosti, a tak se stalo, že přišel podzim a zelenina nebyla v pořádku. „Měl se odevzdat určitý kontingent, což se nepovedlo. V tu chvíli začalo přituhovat,“ hovoří pamětník o povinných odvodech zemědělských dodávek, které stanovoval zákon. 

Tátu zatkli na poli, barák nám obrátili vzhůru nohama

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. V listopadu 1952 vyorával pamětníkův otec na poli celer. „Přišli za ním dva muži, ať jde s nimi domů. Barák už nám obrátilo vzhůru nohama šest chlapů,“ vypráví Josef Havránek. Jeho otec ještě ten den putoval do vazební věznice v Roudnici nad Labem, kde strávil tři měsíce.

Soud se konal v budově okresního národního výboru. „Trval od půl deváté ráno do půl desáté večer,“ vypráví pamětník. U soudu ale on sám nebyl, poněvadž chodil na učiliště v Litoměřicích. Proces s otcem sledovala jen matka. „Otec byl nepřítel socialistického zřízení,“ dodává pamětník. Společně s jeho otcem stanul před soudním senátem také další stíhaný zemědělec z jejich vesnice, Jaroslav Tachecí. Dostal stejný trest jako František Havránek a také se nesměl do rodné obce po zbytek života vrátit. 

Proti obvinění a nesmyslným výpovědím svědků se nemělo cenu bránit. „Otec byl odsouzen na pět let vězení kvůli sabotáži. Pak také k propadnutí veškerého majetku a k vystěhování z obce,“ vypočítává Josef Havránek. Jeho tatínek se ale nechtěl nechat jen tak zastrašit a podal odvolání. „Za dva měsíce stanul před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Ten mu trest snížil na tři roky. Propadnutí majetku a vysídlení z obce ale zůstalo v platnosti.“

Otci se klepaly ruce, ani cigarety v nich neudržel

Maminka dostala zanedlouho potom povolení k návštěvě, patnáctiletý syn jel s ní. „Otec byl umístěný ve věznici Ostrov u Karlových Varů v pracovním táboře Vykmanov I. Jezdil pracovat do uranových dolů na Jáchymovsko, ale nefáral. Pracoval na povrchu. Na návštěvě jsme spolu nesměli mluvit o rodinných záležitostech,“ vzpomíná Josef Havránek. Jeho matka dovezla otci cigarety a strkala je přes přepážku. “Byl velmi rozrušený, mluvil roztřeseným hlasem. Klepaly se mu ruce, že nebyl schopný vzít si krabičku,“ chvěje se pamětníkovi při vzpomínce na vězeňskou návštěvu hlas.

Za práci dostával jeho otec mzdu. Návštěvu mohl mít jednou za dva měsíce a frekvence dopisů byla stejná. „Na návštěvách jsme se střídali. Jednou jela za otcem moje sestra, aby mu mohla říct, že se vdává,“ dodává pamětník s povzdechem. Zatímco otec trpěl ve vězení, studoval Josef Havránek na chemickém učilišti v Litoměřicích.

Matka se musela okamžitě vystěhovat z Hrobců

V červnu roku 1953 dostala maminka od místního národního výboru v Hrobcích písemný výměr o vystěhování. „Stálo tam, že příští den jí bude přistavený nákladní automobil. S sebou si směla vzít prokazatelně jen svůj majetek,“ říká pamětník. Všechno ostatní muselo zůstat na statku. Nákladní auto odvezlo matku s nejstarším synem a nejmladší dcerou do obce Žatec na Moravě.

Rodina našla útočiště ve zkonfiskovaném statku. „Uvnitř stodoly byly udělané dvě bytové jednotky. Jednu z nich matka dostala. Pracovat měla v tamním státním statku jako dojička, domů už se nesměla vrátit. Otcův rozsudek tak dopadl na celou rodinu,“ dodává s hořkostí v hlase pamětník.

Ještě chvíli předtím, než matka nuceně odjela se dvěma dětmi na Moravu, přehnala se přes rodinné úspory měnová reforma. „A najednou jsme neměli vůbec nic. Otec ve vězení, zůstali jsme bez peněz. Maminka za mnou přijela na učiliště, abych na svůj občanský průkaz také vyměnil nějaké peníze,“ vysvětluje pamětník. Československá měnová reforma se udála 1. června 1953. Komunistická vláda se pomocí reformy snažila vypořádat s přídělovým systémem, znehodnotit měnu a snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. 

Tohle je, děti, syn třídního nepřítele

Režim se podle pamětníka neštítil ponižovat ani mladé lidi. „V době, kdy byl otec ve vězení, jsem studoval v Litoměřicích na chemickém učilišti. Den po nuceném odjezdu mojí matky a dvou sourozenců na Moravu svolal pracovník školy děti na shromáždění na dvůr. Oznámil jim, že jsem synem nepřítele státu, a proto mě z učiliště vylučují,“ vypráví pamětník třesoucím se hlasem. „To byl pro mě šok, já byl ještě malý kluk.“

Na pocit ponížení Josef Havránek nemůže zapomenout dodnes, vzpomíná i na slzy, které mu z té křivdy tekly po tvářích. „V té naivitě jsem chtěl ještě složit ústní zkoušku, písemnou už jsem měl za sebou. Měl bych tak dokončený první ročník. To ale nepřipadalo v úvahu,“ dodává. Vydal se tedy do rodného statku. Nikoho už tam ale nenašel, a tak odešel k babičce do vedlejší vesnice Rohatce. Odtamtud odjel ke strýci do Prahy, kde zůstal tři měsíce. 

„Můj bratranec byl doktor práv, dával všemožná odvolání kvůli mému vyhazovu ze školy. Postupně to byly vyšší a vyšší úřady, až jsem se musel dostavit před ministra pracovních záloh. Když mě viděl, svolil, že můžu nastoupit na učiliště se stejným zaměřením v Neratovicích,“ vypráví pamětník. Výuční list tak získal v roce 1954 a nastoupil do továrny v Lovosicích, kde bydlel na ubytovně.

Zbytek rodiny si začal budovat nový život na Moravě. „Sourozenci si časem postavili domky, maminka stále pracovala na tamním statku,“ vysvětluje Josef Havránek. Otec po návratu z vězení v roce 1955 zamířil za maminkou do Žatce na Moravě a pracoval na tom samém statku jako námezdní dělník. „Pořád se toužil vrátit na rodný grunt, ale nesměl se tam ani podívat.“

Prodejte půl statku, nebo skončíte ve vězení

Po celou dobu na rodinu, podle pamětníka, dohlížela Státní bezpečnost (StB). V roce 1963 onemocněl otec rakovinou hrtanu a po operaci mu přiznali invalidní důchod ve výši 600 korun československých. „Dostal ale dopis, že vzhledem k tomu, že byl nepřítelem republiky, snižují mu důchod o dvě stovky,” dodává pamětník a jen nerad vzpomíná na léta útlaku. „Byli jsme pronásledováni pořád, i otec, který už si všechno odseděl. Pořád ale platilo, že je nepřítelem republiky.“

Na počátku roku 1968 zavládlo všeobecné uvolnění. „V té době byla taková nálada, že se politika může změnit, že bude nový režim. Tak si otec prostřednictvím advokáta zažádal na generální prokuratuře o revizi rozsudku. Dostal kompenzaci dva a půl tisíce korun,” vypráví Josef Havránek. Úřady jen prostě vypočítaly, kolik by si vydělal na statku, kdyby nebyl zavřený.

Pak ale došlo k velkému zvratu. „Najednou přišel matce dopis od traktorové stanice, která sídlila na našem bývalém statku. A že jim má odprodat polovinu nemovitosti pod číslem popisným čtyři. Byla totiž stále v jejím majetku,“ vzpomíná Josef Havránek a hned vysvětluje, že mamince připadla půlka hospodářství záhy po svatbě. 

„Otce už to nezajímalo, byl takový bez života. Ale já jsem byl silně proti prodeji půlky statku,“ říká pamětník. Doprovodil maminku na jednání do Roudnice nad Labem. Za polovinu statku jí úředník nabídl 20 tisíc korun. „Když jsme váhali, soudruh vyhrožoval matce, že by mohla skončit jako její manžel. Ve vězení. Tak to podepsala.“

Marečku, podejte mi pero!

Josefu Havránkovi se nakonec podařilo i úspěšně vystudovat. „Nechápu jak, ale mohl jsem nastoupit do Školy pro pracující při průmyslové škole chemické v Lovosicích. Připadal jsem si jak ve filmu Marečku, podejte mi pero! Sám jsem si psal omluvenky,“ usmívá se při té vzpomínce.

Dobře se učil, a tak si zažádal o přestup na denní studium. „Byl jsem mladý, chtěl jsem to zkusit. Chodit do práce a pět let do školy, to bych nezvládl. A ono to vyšlo!“ Na denním studiu byl zase nejstarší ze třídy.

Po škole musel narukovat na vojnu do Bratislavy. „Tam jsem si udělal řidičský průkaz na veškerá motorová vozidla a nastoupil jsem do motorizovaného družstva. Nakonec jsem po roce skončil jako osobní řidič velitele praporu,“ vzpomíná na vojenskou službu.

Po vojně se vrátil do Lovosic, nastoupil do Severočeských chemických závodů do oddělení vývoje. „Po čase jsem se ještě přihlásil na dálkové studium Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a přijali mne,“ vysvětluje s hrdostí. Mezitím se stihl oženit a narodilo se mu první dítě. „V roce 1972 jsem získal titul inženýra. Vrátil jsem se do závodu a pracoval tam až do důchodu.“

Manželku Evu poznal, když jel na Moravu za rodinou na návštěvu. „Pocházela z Telče, seznámili jsme se na zábavě,“ vypráví a dodává, že s novomanželkou v Lovosicích dostali byt. „Manželce se ale pořád stýskalo po Telči. Vychovali jsme spolu dvě děti, kluka a holku.“

Sametová revoluce přinesla otci rehabilitaci

Pamětníkův otec se sametové revoluce v listopadu 1989 nedožil. Josef Havránek se ihned po revoluci snažil dosáhnout jeho rehabilitace. “Soudy byly zahlcené. Potřeboval jsem kus papíru, abych mohl jít do JZD Libotenice a žádat navrácení majetku. Chodil jsem pro něj na soud půl roku,“ vypráví pamětník. „Nakonec nám statek vrátili a traktorová stanice se musela vystěhovat. Celá rodina se přijela podívat, co z hospodářství zbylo. Všichni už ale měli nový život na Moravě,“ dodává.

Rodina se nakonec dohodla, že statek a navrácená pole prodá. Utržené peníze si mezi sebou sourozenci rovným dílem rozdělili, využili je na nákup vlastního bydlení. Odkoupili si byty od družstev nebo si dostavěli domky.

„Tak skončil příběh o vykořenění naší rodiny z Litoměřicka. Pro mého otce nebyl nejstrašnější pobyt za mřížemi, ale ztráta rodného statku. Rozsudek nad ním byl velmi krutý a hluboce nespravedlivý a pozměnil život jeho samotného i celé rodiny,“ dodává na závěr pamětník s pohnutím v hlase.