The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Heferová, roz. Měkynová (* 1928)

• narozena v roce 1928 v Třinci

• otec Jan byl dělník, matka Růžena pocházela z židovské obchodnické rodiny

• otec a bratr převezeni do pracovního tábora, matka a sestra do Terezína

• přežili, ale další příbuzní zahynuli v Osvětimi

• prošla vojenským výcvikem organizace Hagana

• v roce 1949 se odstěhovala do Izraele

• v kibucu prožila 23 let

Evě Heferové bylo čtrnáct let, když musela nastoupit do transportu do ghetta Terezín. Úplně sama. Paradoxní je, že ač poloviční Židovka, dostala k tomu příkaz jako první z rodiny, zatímco její maminka, židovského původu, mohla ještě více než dva roky zůstat doma. Otec skončil v pracovním táboře jako ostatní Češi, kteří se odmítli rozvést s židovskými manželkami.  

Když se řekne vůně dětství, dodnes cítí zápach kouře a prachu. Takový byl vzduch v jejím rodném Třinci. Město, kam se sjížděli dělníci za prací v železárnách, bylo před válkou příkladem, že spolu mohou vycházet lidé různého původu a různých národností. Což bylo vidět i v rodině pamětnice. Otec Jan Měkyna, který v železárnách pracoval jako dělník, pocházel z české rodiny dřevorubce z Velkých Karlovic v Beskydech. Bylo jich doma čtrnáct dětí a žili v takové chudobě, že neměli ani na peřiny. A tak se na noc přikrývali pytli se suchým listím. Maminka Růžena se narodila v židovské rodině obchodníků se smíšeným zbožím, takže se měla v mládí podstatně lépe. Jenže její otec rád hrál karty a všechno prohrál.

U Jana a Růženy Měkynových se o rozdílné víře a původu nikdy nemluvilo. Když se jim narodily děti, dohodli se jen, že dcera Eva a její sestra budou zapsány v židovské obci, zatímco syn Zdeněk ne. Malá Eva tehdy nic netušila o židovské víře a zvycích. O Židech věděla jen tolik, že jim patří naprostá většina obchodů na hlavní třinecké třídě.

Rozveď se s tou Židovkou!

Když Poláci zabrali Těšínsko, Měkynovi se přestěhovali do Ostravy. Cítili se být Čechy a nechtěli žít pod polskou nadvládou. Otec pamětnice si našel práci ve válcovnách plechu v nedalekém Lískovci u Frýdku-Místku. Jenže netrvalo dlouho a Ostravu obsadili Němci. Psal se rok 1939. Začala evidence osob židovského původu a pro rodinu Měkynových to znamenalo konec dobrých časů. Nejdříve pamětnice musela přestat chodit do školy a pak do plaveckého klubu, kde to měla moc ráda. Jan Měkyna byl vyzván, ať se s židovskou manželkou rozvede. Odmítl. Mistr v továrně, který ho k tomu také přemlouval, mu říkal, že mu jinak bude muset dávat jen mizernou práci. Což se stalo.

V září 1942 Měkynovi dostali předvolání, že se jejich dcera Eva musí dostavit k nástupu do transportu do Terezína. Šok. Máma, sestra, bratr, otec ne, jen ona. Sama. Čtrnáctiletá holka. Nevěděla, co to znamená. Věděla jediné: Nechci sama nikam jet. Pár dní ji schovávali. Pak přišel český četník a přesvědčil je, ať ji pošlou na ostravské shromaždiště u hlavního nádraží, že to pro ně pro všechny bude lepší. „Asi tušil, že jsem někde schovaná. Tak mi sbalili kufřík a deku. Četník, tatínek a bratr šli se mnou a doprovodili mě až do Ostravy, do takové sběrny nedaleko nádraží,“ vzpomíná.

Sama v Terezíně

Cestu Eva Heferová proplakala. Když se v Terezíně první ráno probudila, ukázalo se, že paní, která spala vedle ní, je mrtvá. Následující den dostala lístek, že má nastoupit do dalšího transportu, který míří na východ. Jak se cítila tak sama, zmatená a zoufalá, hledala někoho, s kým by si mohla aspoň promluvit. A tak nějaké cizí ženě začala vyprávět, že má někam jet a neví kam. Ta paní ji poslala na radu starších, která lidi z Terezína rozřazovala do dalších transportů. Šla tam, řekla svůj příběh a její jméno ze seznamu vymazali. „Ta paní byla můj anděl strážný. Tak ráda bych o ní něco věděla, ale už se to nikdy nedozvím,“ říká pamětnice. Transport totiž jel do koncentračního tábora Treblinka.

V Terezíně přežila Eva Heferová celou válku. Byla svědkem návštěvy komise Červeného kříže, kdy se Němci snažili svět přesvědčit, že jde o normální město, ve kterém se Židům žije dobře. „Ghetto se čistilo, všechno se blejskalo. Ve středu udělali kavárnu, obchody. Natiskly se peníze. Vznikl pavilon pro děti. Byly tam postýlky a vypadalo to, jako by děti byly ve školce. Byla tam i kavárna a v ní jazzový orchestr. Proto, aby svět řekl, že Němci dali Židům město. My tam chodili v našich šatech, a tak jsme nevypadali jako trestanci. Vybrali mladé lidi, kteří ještě vypadali docela dobře, a ti museli procházet ulicemi, když tam chodila ta komise,“ vypráví.

Přežili jsme, budeme tančit

Na mládí v Terezíně nevzpomíná jako na strašné období. Vyhovovalo jí, že žije společně s dalšími mladými dívkami. Byly ubytovány v jednom domě. Zpětně si pamětnice uvědomuje, že starší obyvatelé ghetta se jim snažili ulehčit život, jak jen mohli. Nechtěli, aby si dívky připustily, v jak hrozné situaci jsou. Věděla, že z Terezína mizí lidé, netušila však, že transporty je vozí do dalších táborů, kde už je čeká jen smrt.

Zpočátku jí otec posílal balíčky s chlebem, ale pak skončil v pracovním lágru pro muže, kteří se odmítli rozvést s židovskými manželkami. Stejně tak její bratr. Sestra se v roce 1944 objevila v Terezíně, matka také, ale až v únoru 1945. Nikdy nezjistily, proč pamětnice musela jít z rodiny první a ony až po letech. Dočkaly se však osvobození Terezína. Její strýc a dvě tety takové štěstí neměli. Strýc zemřel přímo v ghettu, tety po transportu do Osvětimi.

To, že Měkynovi válku přežili, je vlastně zázrak. Po osvobození se všichni vrátili do bytu, který byl v původním stavu. Maminka ho v únoru před nástupem do transportu zamkla, klíče dala majitelům domu a ti ho nikomu nepronajali. Od té chvíle do bytu nikdo nevkročil. A tak se tam v květnu 1945 všichni setkali. Eva Heferová odjela do Prahy za Jiřím Juhnem, mladíkem, se kterým se seznámila v Terezíně. Její první láska. I on měl obrovské štěstí, protože přežil pochod smrti. Začali spolu žít. Chodili po barech, tančili a radovali se, že přežili. Už věděli, kam spousta jejich známých z Terezína odjela... Jejím rodičům se nelíbilo, že spolu žijí jen tak, a proto se konala svatba.

Zpátky do vězení? Nikdy

Zpočátku byly pamětnici blízké myšlenky komunismu. Například tvrzení, že si všichni lidé budou rovni a budou se mít stejně dobře. Jednoho dne však šla do bytu přítele, židovského novináře. A byt byl zapečetěný. Dotyčný zmizel. „Řekla jsem si, jo, už to tady začíná. Měla jsem sklony být komunistka, ale když začali zavírat lidi, kteří nic neudělali, vyděsilo mě to. Už jednou jsem zavřená byla. Znovu? To teda ne,“ popisuje Eva Heferová své tehdejší pocity.

Přes židovskou obec dostali s manželem kontakt na organizaci Hagana, která nabízela Židům vojenský výcvik a přesun do Izraele. „Byli jsme s mužem volní, neměli jsme děti, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme. Ve vojenském prostoru na Moravě nás učili střílet z pušky, byly tam různé oddíly, například dělostřelci. Já byla ve zdravotnické četě. Počítali jsme s tím, že budeme bojovat.“ V roce 1949 připluli lodí do Izraele, bylo to 1. ledna. V lodním kontejneru si přivezli veškeré své věci včetně nábytku. Přijeli do nového domova, do kibucu, do společenství založeného na tom, že všichni budou pracovat a o vše se dělit. Zpočátku byla pamětnice nadšená. Líbilo se jí, že všichni se k jídlu scházejí k dlouhému stolu, každý má na plechovém talíři svou porci a kromě toho si ještě ze společných mís může nabírat brambory a další jídlo. „Tehdy po válce na nás udělalo dojem, že tam lidi mají dost jídla,“ říká. Kibuc jí připadal jako místo, kde se může zařadit do společnosti a být platná.

Peníze nejsou třeba

Jako noví členové kibucu dostali s manželem stan a poté malý dřevěný domek. Sprchy byly společné. Za práci nedostávali peníze, všechno šlo do společné kasy. Na příděl se dostávaly šaty, jednou za rok jedny pracovní boty a jedny sandály. „Kapesné bylo směšné, ale tehdy se žilo skromně. Všechno bylo společné. Později tam postavili bazén, tenisové kurty, tělocvičnu. Dostávali jsme mýdlo, zubní pastu, téměř za nic se neplatilo,“ vysvětluje pamětnice.

S manželem se posléze rozvedla a vdala se podruhé. Jejím novým mužem se stal o třináct let starší Arie Hefer, jeden ze zakladatelů kibucu. Narodil se jim syn. Děti vyrůstaly v kibucech ve společných domovech, matky za nimi jen docházely a na krátkou dobu si je mohly brát domů. „Docházela jsem ho tam kojit. To bylo těžké, jako by to dítě nepatřilo mně. Když bylo synovi osmnáct, ptala jsem se, jak to tehdy vnímal. Řekl, že měl báječné mládí. Chápu to. Ty děti vyrůstaly společně a neznaly třenice s rodiči, které přicházejí v pubertě. Byly často v přírodě. Mělo to něco do sebe,“ říká.

V kibucu Eva Heferová pracovala v kuchyni, deset let tam pak zastávala funkci, která byla něco jako místní ministryně zdravotnictví. Nakonec ji to však přestalo bavit, a tak si udělala kurz na švadlenu a živila se šitím. „Mohla jsem najednou vstávat, kdy jsem chtěla, a byla jsem sama svým pánem,“ vysvětluje. Tehdy už z představ, že všichni budou stejně pracovat, dělit se a mít se dobře, poněkud vystřízlivěla.

„Lidé si nemohou být rovni, to prostě nejde,“ říká. V kibucu se to projevovalo například tak, že někdo si ze skromného kapesného přece jen něco našetřil a koupil si třeba gramofon nebo vařič. Nebo tak, že její muž synovi přinesl čokoládu. „A hned bylo po rovnosti,“ vysvětluje.

To komunistům nezapomenu

Sympatie ke komunismu Evu Heferovou postupně opustily. Věděla o politických procesech padesátých let v Československu a navíc měla problém dostat se domů za rodiči.

Když už se to podařilo, obnášelo to spoustu byrokracie a dlouhé hodiny čekání ve vlaku na hranici v Břeclavi. „Pohraničníci ho tehdy prohlíželi i dvě tři hodiny. Koukali pod lavice, pod vagony, všude,“ říká pamětnice. Nikdy komunistům nezapomene to, že jí nedali vízum, když byla její maminka těžce nemocná. Zemřela, aniž se s ní mohla dcera rozloučit. Totéž se opakovalo s tatínkem. Umíral, jenže vyřízení víza trvalo tak dlouho, že přijela až na jeho pohřeb. „To komunistům nikdy neodpustím,“ říká. Nakonec jí systém v kibucu, který tolik připomínal komunistickou propagandu, začal vadit. S manželem z něj v roce 1973 odešli. Arie Heferovi bylo padesát osm let a začal podnikat. Později pracoval pro švýcarskou firmu, a to až do svých jedenaosmdesáti let. 

Eva Heferová v Izraeli zůstala, má tam syna a vnuky. Když se však řekne slovo domov, vybaví se jí Třinec, město na severu Moravy plné kouře z továren, ve kterém strávila dětství. Dobu, kdy ještě netušila, že se lidé vzájemně posuzují podle toho, zda jsou Češi, Židé, Poláci nebo Němci.