The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Samuel Jan Hejzlar (* 1936)

• narozen 14. června 1936 v Hradci Králové

• dětství prožil v Praze na Bílé Hoře

• v letech 1950–1954 studentem gymnázia v Liberci

• v letech 1954–1962 studium strojní fakulty na VŠT v Liberci

• v letech 1956–1959 vojenská základní služba

• v roce 1962 vstup do manželství s Danou Voříškovou

• v letech 1962–1970 zaměstnán v Loděnicích Boletice a SPŠ v Děčíně

• v roce 1969 realizace studentské plavby po evropských tocích

• od roku 1971 organizace setkávání německých křesťanů Východ – Západ

• v letech 1971–1973 diákonem církevní ubytovny Sola Fide v Janských Lázních

• v letech 1974–1986 dělníkem v Povodí Vltavy a technickým dozorem ve VÚ loďařském

• od roku 1986 kazatelem Českobratrské církve evangelické

Samuel Jan Hejzlar se narodil jako syn evangelického kazatele. Od dětství byl svědkem, jak je tatínkova služba u lidí v nevážnosti a nikdy po ní netoužil. Životní cesty jej na dráhu kazatele přivedly oklikou. Ve službě Božímu slovu se stal brzy nebezpečným nejen komunistickému režimu, ale také své vlastní církvi. Se svou ženou Danou vybudoval na usedlosti u Slap jedinečný prostor pro setkávání „těch, co chtějí být spolu“, odolné vůči komunismu i konzumismu.

O rodičích

Samuel Jan Hejzlar se narodil 14. června 1936 jako druhé z pěti dětí manželům Bohumile a Samuelu Hejzlarovým z Bystré u Dobrušky. Na Orlickoústecku bylo příjmení Hejzlar poměrně časté, tatínek pocházel z větve místními přezdívané „punčocháři“, jejichž chalupa stála na Zlatém potoce. Protože peněz doma nebylo nikdy nazbyt, z 12 sourozenců bylo dopřáno získat vyšší vzdělání jen jemu, na obchodní škole v Chrudimi. V 16 letech utrpěl tatínek úraz, jehož následkem trpěl těžkými epileptickými záchvaty, které po mnoho let ztrpčovaly život jemu i jeho nejbližším.

Maminka pamětníka Bohumila, rozená Culíková, se narodila v pražských Nuslích. Její otec, pamětníkův dědeček, pocházel z kazatelské rodiny ve Staré Pace. Ač vystudovaný lékárník, stal se redaktorem časopisu Den. Zemřel v Rusku na tuberkulózu, dříve, než ho mohl pamětník poznat. Po jeho smrti pamětníkova babička nastoupila na místo v redakci Národní politiky a své dvě děti, pamětníkovu maminku Bohumilu a její sestru Mařenku, poslala do věhlasného evangelického sirotčince ve Chvalech, založeného kazatelem Urbánkem z žižkovského sboru. Později se mamince dostalo vzdělání na anglickém lyceu v Praze.

Kamelotem na Bílé Hoře

Po svatbě žili rodiče pamětníka v Bystré, kde byl tatínek zvolen kazatelem. Z důvodu své nemoci kazatelské činnosti po třech letech zanechal a přijal místo kolportéra v České biblické práci (ČBP), financované kutnohorským továrníkem Koukolem. Novým domovem se jim stala vilka na Bílé Hoře v Praze, na kterou se váže většina pamětníkových vzpomínek z dětství, které sepsal v knize Kamelot.

Centrem života rodiny se v Praze stal evangelický sbor na Žižkově, kam rodina každou neděli dojížděla z Bílé Hory tramvají. Na jednu z těchto cest přes ranní protektorátní Prahu má Samuel Hejzlar nezapomenutelnou vzpomínku. Když jako obvykle klečel na sedadle a oknem sledoval dění v ulicích, přidal k dobrému zvolání: „Haló, haló, volá Londýn…“ – slova, která slyšel doma v noci z vedlejšího pokoje. V očích cestujících se zračilo zděšení, ale pan průvodčí se tvářil, jako by nic neslyšel. Druhého dne rádio z domu zcela zmizelo.

Náboženská výchova dětí probíhala v rodině v podobě pravidelných pobožností, při nichž děti zpaměti odříkávaly tatínkem zadané části Písma. Za tuto praxi je dnes pamětník tatínkovi vděčný a sám v memorování biblických textů pokračoval během vojenské služby. Samozřejmostí byla také ranní a večerní osobní modlitba. Tatínek se staral o distribuci Biblí v obchodech spadajících pod ČBP a jako kolportér rozdával biblické texty a traktáty – zdarma nebo za dobrovolný příspěvek, v čemž mu pamětník ochotně pomáhal.

Vzpomínky na protektorát

V sousedství jejich bělohorské vilky bydlel důstojník gestapa Thomson, s jehož synem Kurtem se zpočátku Samuel Hejzlar kamarádil. Když kamarádství s Kurtem rodiče zakázali, došlo mezi chlapci ke konfliktu, který mohl mít pro celou rodinu fatální následky. Stalo se, že tatínek za bezdůvodné napadení svého syna uštědřil drzému Kurtovi facku. Odplaty se ujal pan Thomson, jenž tatínka nechal dovést rovnou na tzv. Pečkárnu (Petschkův palác). „Tatínka nejdříve chtěli přímo poslat na Pankrác, no a tatínek byl němčinář, tak samozřejmě rozuměl a říkal, že není nepřítel Říše, že má v Německu řadu přátel a věřících bratří. A Thomson: ,Tak to teda vypořádáme.‘ A teď tam tatínka dali na židli a teď mu tam začal: ,A počítejte!‘ A prostě ho zrychtovali tak, že byl oteklý, když přišel domů. No ale dopadlo to tedy, v Boží ochraně, dobře.“ Po válce byl gestapák Thomson popraven a loď, na níž odjížděla jeho rodina do Ameriky, byla jedna z posledních potopených lodí války.

Malý Samuel a jeho čeští kamarádi bojovali s německými okupanty po svém. Pamětník popisuje „odbojovou akci“, při níž vytvořili přes ulici, po které pravidelně pochodovala německá jednotka, barikádu z koblížků valacha pana Piskáčka a lejn bernardýna Baryka. K přímému střetu barikády s jednotkou však nedošlo. V okamžiku, kdy se pochodující útvar k pasti přiblížil, velitel zavelel „Halt!“, a cestu byl přinucen vyčistit svými fajnovými holínkami pan domácí Kocourek, který šel zcela náhodou kolem, jak dnes zvesela popisuje bývalý bělohorský „odbojář“.

Další vzpomínkou na válečné období je vzpomínka na strýčka, který si chtěl před vánočními svátky uříznout v lese stromeček. S německým strážným se předem dohodl, dal mu nějaké všimné, ale ten ho přesto střelil do zad a vysloužil si tak za odměnu dovolenou.

Konec války a nový domov

Do Pražského povstání se tatínek aktivně zapojil s červeným křížem na rukávu, jako zdravotník. Při vzpomínce na dny osvobození má však Samuel Hejzlar pocity smíšené. V živé paměti mu zůstal hrůzný pohled na zabité vlasovce, poskládané v ruzyňské márnici. Babička před nadšeným očekáváním Rudé armády varovala, říkala: „Rusové vždycky brali a budou brát i nadále.“

Krátce po válce byl tatínek pověřen, aby podpořil vznikající sbor Jednoty českobratrské v Liberci. Rodina se tak přestěhovala na sever Čech, do bytu vilky ve Veletržní ulici, v němž se také konala první sborová shromáždění. V novém působišti byla rodině přidělena paní do domácnosti, což byla Němka čekající na svůj odsun. Samuel Hejzlar s láskou vzpomíná na babičku, která trvala na tom, aby při jídle seděla u stolu společně s rodinou. Na nové prostředí a spolužáky si však pamětník musel chvíli zvykat. „Já byl tak pražsky ukecaný, takže jsem dostal párkrát na frak, než jsem se tam úplně sžil. Bylo to napínavé.“

Život na hraně

Po ukončení obecné školy nastoupil na gymnázium, které bylo vzápětí transformováno na jedenáctiletku. Rodiče se snažili dopřát svým dětem dobré vzdělání, ale z důvodu tatínkovy nemoci byl finanční rozpočet stále velmi napjatý a studium závislé jen na prospěchovém stipendiu. Když byla po komunistickém puči v roce 1948 ČBP zrušena, tatínek z důvodu své nemoci často měnil zaměstnání, přičemž ta byla vždy jen na pomocných pozicích. Toto období bylo náročné především pro maminku, která musela nést veškerou nejistotu. Léta prožitá v Liberci Samuel Hejzlar popisuje ve své vzpomínkové knize Na hraně.

Po čas studií byl na pamětníka vyvíjen tlak, aby se „zapojil“, aby vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM). Protože ČSM se mu zdálo příliš politickou organizací, rozhodl se pro Svazarm, který byl více akční, čímž více vyhovoval jeho naturelu. Tak se stal nejen parašutistou, horolezcem, ale dokonce byl – jako jeden z mála – vybrán do pilotního kurzu, což byl vzhledem k jeho původu malý zázrak. Do kurzu byl přijat díky příznivému posudku jeho profesora na měšťance, kterému v čase prázdnin pomohl s pořádáním školní knihovny. V tom období již nebyl otec kazatelem, nýbrž pomocným dělníkem, a tak byl kádrový profil mladého studenta koncipován tak, aby plně vyhovoval požadavkům pro lidově-demokratického pilota. Když skutečnost, že je synem evangelického kazatele, vyšla najevo, měl již nalétáno 30 hodin a to už bylo v zájmu všech, aby se „tato záležitost“ zametla pod koberec. Na svou kariéru letce vzpomíná rád. Přinesla mu nejen radost ze samotného létání, ale především cennou životní zkušenost, kterou učinil při nouzovém přistání v poli.

Nespolehlivý článek řetězu obrany

V roce 1954 nastoupil studia strojní fakulty při Vysoké škole technické a textilní v Liberci. Strojařina pamětníka příliš nelákala, ale na humanitní obor neměl správný politický profil. Po dvou letech svá studia přerušil a nastoupil vojenskou základní službu u průzkumné roty v Podbořanech. Hned na počátku varoval velitele světnice slovy, která byla určující pro celý průběh jeho vojny: „Hele, já jsem nespolehlivý článek toho řetězu obrany ve stráži. Já jdu do té stráže, ale nebudu tam střílet, nebudu nikoho zabíjet a je potřeba, abyste to věděli.“ Velitel postoupil toto varování dál, načež pamětníkovi zabavili zbraně a pověřili jej prací v kuchyni. Pro morálku lidové armády byla ohrožující také četba Bible, klekání a pravidelná osobní modlitba. Vojín Hejzlar byl sedmkrát přeložen, ale nikdy ze svých zásad neslevil. Vzpomínky na výkon základní vojenské služby sepsal v knize výstižně nazvané Na háku.

Dívka v zelené sukni

První léto po vojně, v roce 1959, trávil s kamarádem na Lužnici. Léto bylo nadmíru deštivé, a tak jednou ze zastávek byla evangelická fara v Táboře, kde se chtěl pamětník informovat o situaci kazatele Voříška, který byl komunistickým režimem odsouzen za své aktivity s mládeží. Kazatele na faře sice nezastihl, ale setkal se zde s krásnou dívkou v zelené sukni jménem Dana. Návštěva fary se protáhla a za tři roky si dívku se zelenou sukní přivedl k oltáři. Pamětníkova žena Dana byla dcerou české dívky totálně nasazené na práci v Říši a německého hocha, který zahynul při obraně Düsseldorfu. Ujali se jí proto bezdětní manželé Voříškovi, což bylo pro všechny, jak přiznává pamětník, veliké štěstí. „Musím říct, teď z té perspektivy mých 87 let, že nevím, jestli bych našel ženskou, která by to se mnou všechno takhle prošla. Tohle je opravdu dar od Pána Boha.“

Tatínkovo uzdravení a služba v církvi

V roce 1962, kdy se Samuel Hejzlar oženil a v kapse měl čerstvý vysokoškolský diplom, se stalo něco mimořádného. Tatínek se po náročném operativním zákroku ve střešovické nemocnici uzdravil a mohl se stát tím, po čem celý život tolik toužil – kazatelem v Chomutově. Tatínkovo uzdravení bylo pro pamětníka silným Mementem. Rozpomněl se, jak se za to v dětství s maminkou často modlili a jak Pánu Bohu sliboval, že kdyby byl tatínek uzdraven, tak by i on vzal to kazatelství. Přemýšlel kudy dál a celou záležitost předložil církvi.

„Já jsem to předložil synodní radě, s tím, že mám vnitřní jistotu, že bych se měl věnovat zvěstování evangelia. Zdůvodnil jsem to tatínkovým uzdravením a to bylo od synodní rady přijato se zřetelnou pochybností, že se to mohlo stát i tak.“ Synodní rada mu doporučila, aby působil jako pedagog ve školství: „My potřebujeme věřící učitele.“

Tak v roce 1965 nastoupil řádné místo učitele stavby lodí na průmyslové škole v Děčíně, na které již učil externě, při zaměstnání, předchozí dva roky. Ředitel školy Šafránek tak získal schopného inteligentního pedagoga, který se studentům věnoval daleko nad míru svých povinností a který si brzy získal autoritu také u pedagogického sboru.

Od roku 1962 byl Samuel Hejzlar členem sboru Českobratrské církve evangelické v Děčíně, který vedl bratr Schiller, pod jehož vedením podstoupil vnitrocírkevní diákonskou a kazatelskou přípravu.

Srpen 1968

Prázdniny roku 1968 trávili manželé Hejzlarovi se svými dětmi a s německými přáteli na Vltavě. Když se 21. srpna dozvěděli o vpádu vojsk Varšavské smlouvy, rozjeli se nejprve do centra Českobratrské církve evangelické v Praze a následně domů do Děčína. Pamětník vypravuje, že v emocemi nabité atmosféře potřeboval být nějak aktivní. Nejprve na nádraží sbíral protestní podpisy a potom vylezl na oblouk děčínského železničního mostu. Říká k tomu: „Ručně – pilkou – jsem uřezal hvězdu, spustil jsem ji dolů po laně na oblouk a náklaďák ji odtáhl potupně po zemi. Poslední jiskřičky té hvězdy lítaly z té dlažby, když to táhli. Lidi samozřejmě tleskali, ale nad hlavou už nám lítali Rusáci a v zámku už se zabydlovali. Dana mi potom strašně vyčinila. Říkala: ,Prosím tě, vždyť tě mohli sestřelit!‘“

Aktivním byl také v rámci pedagogického sboru, jehož se stal ve vypjaté politické době konce šedesátých let neformálním mluvčím. Jako zástupce školy vystupoval také na mnohých politických setkáních, která se koncem šedesátých let odehrávala, a po upálení Jana Palacha – vyzván svými kolegy – napsal dopis adresovaný jeho mamince, paní Palachové. Rezoluce a dopisy sepsané pamětníkem jsou zaznamenány v jeho vzpomínkové knize Na tahu.

Také se rozhlédněte tímto směrem

Na děčínské průmyslové škole vznikla myšlenka letní studentské plavby po evropských tocích. S „vanutím pražského jara“, v roce 1968, když se blížily maturity, rostl zájem o poznání středoevropských vodních cest. „Nejenom Dunaj, nejenom Labe a Odra, ale také se rozhlédněte tímto směrem,“ říkala studentům – budoucím šífákům kolegyně před maturitou. Měla na mysli Rýn, Loiru, Rhonu – které byly dosud jen pohádkou.

U maturit byl přísedícím generální ředitel Dunaj plavby Ing. Prchalský, který přistoupil k mapě středoevropských vodních cest a ukazoval prstem, kudy by to bylo možné s kluky projet, aby si uvědomili, co to je plavba po Evropě. „Slovo dalo slovo a já jsem mu říkal: ,Když mi pomůžete, tak bych během roku možná dokázal jednu třídu protáhnout.‘” A ředitel školy projekt podpořil slovy: „Když někdo s mládeží, tak Hejzlar. Ten jezdí po řekách s mládeží každé léto.“

Plavba přátelství

Příprava Plavby přátelství, jak byla oficiálně pojmenována, probíhala intenzivně po celý následující rok. Projekt Samuel Hejzlar organizoval recipročně s německou mládeží. „Já jsem musel v Cestovní kanceláři mládeže předložit z pěti západních států potvrzení, že se o nás určitý klub mládeže postará. Protože my jsme dostali výměnou jenom tři dolary na osobu a na celou cestu. To bylo také v novinových článcích velké echo, že 23 Čechoslováků, včetně dětí, podniká Kon-Tiki po Evropě za tři dolary.“ Z německé strany získali mohutnou podporu především od organizace YMCA, zásluhou přítele Dietera Hemmingera.

Plavidla si vyrobili sami studenti pod vedením pamětníka, z osmi vyřazených záchranných člunů, z nichž spojením vytvořili dva originální katamarány. Kvalitní švédské motory pak zakoupili z příspěvku od ministerstva školství. Díky zkušenostem Samuela Hejzlara vznikla poměrně laciná, dobře ovladatelná plavidla s dostatečným prostorem pro posádku i zavazadla a bezpečným prostorem pro případ nepohody. Katamarány jménem Evropa a Naděje byly vybaveny také plachtami, na které Dana, pamětníkova manželka, vyšila loga sponzorů – Pilsner Urquell a společnosti KOOSPOL.

Během dvou prázdninových měsíců roku 1969 absolvovala posádka ve složení 18 studentů lodní průmyslovky, manželů Hejzlarových a jejich tří dětí ve věku tři, čtyři a šest let 2 777 km dlouhou plavbu po vodních tocích Německa, Nizozemí, Belgie, Francie a Rakouska. Cíl cesty byl v Bratislavě, odkud se šťastná posádka dopravila po železnici zpět do Děčína. 

Dva měsíce plavby Evropou byly náročné pro všechny účastníky. Cestou bylo nutné pružně řešit nejen technické a finanční, ale také kázeňské problémy, mnohdy vedoucí až ke vzpouře posádky. Deník plavby je součástí pamětníkovy knihy vzpomínek Na tahu.

Ovoce plavby

Jestliže na Západě „jsme surfovali na vlně sympatií s napadeným Československem“, doma byla už situace zcela jiná. Na projekt bylo nahlíženo jako na diverzní akci a s pamětníkem škola rozvázala pracovní poměr.

Významnou událostí, ke které došlo v průběhu plavby, bylo setkání Samuela Hejzlara a Dietera Hemmingera u Vídně, na němž si podali ruku pro uskutečnění myšlenky zprostředkování setkávání „v mezích možností“ německých rodin Východ – Západ, kterému bylo z východoněmecké strany systematicky bráněno. „Tak jsme si plácli u té Vídně. Od té doby se všechno směrovalo tímto směrem.“

Setkávání v mezích možností

Po vyhazovu ze školství působil krátce ve vesničce SOS a poté se již dal do služeb církvi. Nastoupil na místo správce evangelické zotavovny Sola Fide v Janských Lázních, kde s požehnáním církevní vrchnosti projekt setkávání započal. Sotva se dílo úspěšně rozjelo, staly se aktivity v církevní zotavovně trnem v oku Státní bezpečnosti (StB), která v německé mládeži spatřovala potenciální nebezpečí, a v důsledku toho také církvi, jež se obávala možných postihů. Po dvou letech správcovství tak pamětník zotavovnu opustil. Jeho touhou bylo věnovat se kazatelské činnosti, ale tomu bránila komplikovaná situace v církvi a skutečnost, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byl ve svazcích StB veden jako prověřovaná osoba, tzn. jako člověk, jemuž komunistický režim nemohl důvěřovat.

Nové zaměstnání našel nejprve u Povodí Vltavy, na pozici vodohospodářského strážce v Kamýku nad Vltavou, později ve Výzkumném ústavu pro stavbu lodí v Praze. Práci vychovatele v nápravném ústavu pro chlapce v Obořišti, jehož ředitel si pro své svěřence člověka s pilotním průkazem a zkušenostmi horolezce, parašutisty a vodáka moc přál, nezískal pro nepříznivý posudek ředitele děčínské průmyslovky.

Ale přišly nové příležitosti. Inspirován zážitky na Balatonu, za finanční podpory přátel v Německu pamětník zakoupil motorový člun a setkávání německé mládeže Ost-West získalo na čas formu vodního lyžování, pro něž v Čímské zátoce Slapské přehrady vybudoval přístaviště. To se shodou okolností nacházelo naproti objektu, jehož vlastníkem byl bývalý prezident Antonín Novotný, což příslušníky SNB, střežící pokoj komunistického exprezidenta, silně znepokojovalo. 

Oáza v Luhu

Doslova novou životní etapou v životě manželů Hejzlarových se stalo zakoupení polorozpadlé usedlosti v Luhu poblíž Slapské přehrady, která se od roku 1973 stala rodinným sídlem a místem setkávání „rozloučených lidí, nebo prostě těch, kteří chtějí být spolu“. Její oprava a budování zázemí pro všechny příchozí bylo nejen velkým dobrodružstvím, ale také zkouškou víry a lásky pro celou rodinu. „Ona to nebyla žádná legrace. Tady jsme byli se třemi dětmi tři roky bez vody, studnu jsme si museli vykopat, bez elektriky.“

Živé kontakty udržoval pamětník také s přáteli a kolegy tzv. nové teologické orientace, z nichž se mnozí stali pravidelnými hosty usedlosti v Luhu. „Já s Trojanem, Kocábem a Dusem jsem se setkával občas tady, když přišli přes noc něco tady prodiskutovat. A vždycky: ,Jak je možné, že tady můžeš něco takového dělat, když my, v té Chartě...,‘ a tak. Já jsem říkal: ,Já se teda vymlouvám, že tu Chartu nepodepisuju, protože tady mám léta rozjetou práci, která funguje, která je, řekl bych, pod svícnem ve tmě.‘“

Rodinná usedlost se brzy stala předmětem zájmu StB, pro niž bylo setkávání německé mládeže u svobodomyslného a nábožensky založeného člověka podezřelé. V roce 1975 na tento “nebezpečný jev” založila signální svazek jménem Přehrada, který dění v usedlosti popisuje těmito slovy:
“Dochází zde k vzájemné výměně názorů a k instruktážím občanů z NDR, což má za následek, dle poznatků přátel z NDR, že tito převážně mladí lidé podléhají západní propagandě, stavějí se do opozice proti socialistickému zřízení v NDR a odmítají nastupovat vojenskou presenční službu.”

Akce Přehrada spustila nejen hloubkové prověrky manželů Hejzlarových v jejich současných i předchozích působištích, ale také intenzivní monitorování veškerého dění v rodinné usedlosti, o čemž svědčí 246 stran svazku, uložených v Archivu bezpečnostních sborů. Lustracím neunikli ani jejich němečtí přátelé, v čemž nadmíru ochotně spolupracovala východoněmecká Státní bezpečnost. Když dnes s pamětníkem do svazků společně nahlížíme, neskrývá své pobavení: „Mysleli, že já tady budu konspirovat nějaké protistátní činnosti a byli vlastně strašně rozčarovaní, že my tady furt zpíváme to aleluja, a furt žádná pořádná politika.“

Z perestrojky do sametu

Postavení Samuela Hejzlara se dlouho nelepšilo ani v jeho vlastní církvi, která se obávala dalších nepříjemností se státní mocí. Seniorát se zdráhal udělit mu presbyterní ordinaci, „aby si nezískal oporu pro tu svou církev v Čími“. Tajně, bez státního souhlasu, kázal jen ve farnosti v Modřanech, což mu umožnil místní administrátor, bratr Heryán. Státní souhlas pro výkon duchovenské služby získal až v roce 1986, v čase tzv. perestrojky, kdy byl pověřen správou sboru v Berouně. Ale to se již blížil listopad 1989.

Sametovou revoluci prožíval především přes své děti. Syn Samuel byl právě studentem zemědělské univerzity v Praze a byl přímým svědkem událostí na Národní třídě. Doma vyprávěl, že „mlátičkám“ se schoval pod parkujícím autem. Podstatné informace pak pamětník získával především z Německa, kde informace o situaci v Československu byly velmi podrobné. Když v Čími zakládali Občanské fórum, shromáždění bylo plné napětí a lidi bylo nutné uklidňovat. „Najednou se začalo vytahovat, kdo by co zasloužil.“ Z nástěnky odstranil komunistická hesla a vyvěsil projevy Václava Havla.

Ve službě společenství

Největší změnou v životě Samuela Hejzlara byla v porevolučním čase skutečnost, že mohl svobodně kázat a plně se věnovat pastoraci. Dobrou spolupráci navázal také s katolíky. Velkým úkolem, který před něj byl postaven, bylo vybudování fary v Dobříši, kde byl nově ustanoven administrátorem.

S úsměvem vzpomíná na slova paní Trekovské ze staršovstva, která synodní radu přiměla velkorysý projekt nové fary podpořit: „Víte, on [pamětník] tam přišel. Tak máme ten kostelík, nebyl tam vodovod, záchody byly suché. No a dneska tam máme vodu, plynové topení a splachovací záchody. My jsme nad vším váhali a on to začal dělat sám. Já si pamatuji, jak s manželkou nosili cihly. Takže my si myslíme, že když nám nepomůžete, tak on to postaví sám, tu faru.“ Fara byla postavena za dva roky, přičemž značná finanční podpora přišla opět od přátel z Německa.

Syn Samuel, který po České zemědělské univerzitě vystudoval teologii a v roce 2000 převzal od svého otce správu dobříšské farnosti, zemřel náhle v roce 2021. Na životě církve se ve svých sborech aktivně podílí také dcery Michaela a Gabriela.

Přestože se po roce 1989 Němcům i Čechům otevřel svět, usedlost manželů Hejzlarových v Luhu u Čími zůstává stále vyhledávaným přívětivým místem neformálních setkání „těch, kteří chtějí být spolu“.

Samuel Jan Hejzlar je přispěvatelem do periodik Protestant, Křesťanská revue a Teologické listy, autorem autobiografických knih a knih s náboženskou tematikou.