The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Helšus (* 1947)

• narozen 6. března 1947 v Lounech

• od poloviny 60. let studoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění

• na sklonku roku 1968 emigroval do Velké Británie

• po necelém roce se vrátil do Československa

• po absolvování DAMU působil v Kladivadle v Ústí nad Labem

• získal angažmá ve Studiu Ypsilon v Liberci

• od roku 1978 hercem Divadla F. X. Šaldy v Liberci

• spolu s manželkou stáli u zrodu libereckého Občanského fóra

• v roce 1995 byl nominován na cenu Thálie za roli Vávry v divadelní inscenaci Maryša

• v roce 1999 obdržel cenu za nejlepší herecký výkon v rámci Festivalu českého divadla ve hře Zločin a trest

Václav Helšus je český herec, kterého dnes můžeme vidět v nejedné divadelní, filmové i seriálové roli. Cesta ke svobodnému hereckému povolání však pro Václava nebyla zcela jednoduchá a vedla přes útěk na Západ i sledování Státní bezpečností (StB).

Václav Helšus se narodil 6. března 1947 v Lounech, kde s rodiči a dvěma bratry vyrůstal v budově místního mlýna. Maminka Arnošta Helšusová (za svobodna Brožová) se vyučila v Baťově škole práce ve Zlíně a později pracovala jako účetní. Tatínek Václav Helšus, po kterém byl syn pojmenován, se živil jako truhlář. Václav Helšus starší byl v roce 1938 mobilizován a jako vlastenec byl připraven bránit svou zem. Po mnichovské dohodě jej však odvolali a podle vzpomínek jeho syna se z pocitu takové zrady už nikdy úplně nevzpamatoval.

V dětství Václav Helšus mladší onemocněl záškrtem a jeho stav byl údajně tak vážný, že maminka jezdila každý den do nemocnice s děsivou představou, že její syn zemře. Václav se však po několika těžkých týdnech uzdravil a další dlouhé měsíce strávil v lázních. Vzpomíná, že kvůli rekonvalescenci z těžkého srdečního onemocnění tak trochu zaostával ve školní látce, a byl tedy spíše průměrným žákem.

Herecká dráha začala milostnou básničkou

Během let strávených na základní škole se Václav Helšus poprvé dětsky zamiloval. Své vyvolené tehdy napsal během školní hodiny veršované vyznání. Paní učitelka psaní zabavila a donutila Václava, aby báseň před celou třídou přečetl. Kdo by očekával studem červenajícího se mladíka, byl by na omylu. Mladý Václav oslnil svým projevem nejen spolužáky, ale také paní profesorku. Celá třída nakonec Václavovi zatleskala. Nejspíše právě zde se zrodila touha veřejně vystupovat.  Od té doby to byl právě Václav, kdo se stal pomyslným mluvčím třídy.

Po základní škole nastoupil na střední odbornou školu a jeho zaměřením se stala biologie a chemie, vynikal také ve sportu. V této době si pamětníka všiml pan učitel Šlajchar, který byl režisérem místního ochotnického spolku a zároveň vedl dramatický kroužek, do kterého Václava přivedl. Toto prostředí Václava formovalo pro jeho budoucí život a právě zde se zrodila láska k prknům, která znamenají svět. V posledním ročníku střední školy se Václav rozhodoval, kam podat přihlášku na vysokou školu. Celá rodina předpokládala, že jeho cesta bude směřovat na pedagogickou fakultu se zaměřením na český jazyk a tělovýchovu. Pan Šlajchar však doporučil Václavovi, aby se přihlásil na DAMU. Uposlechl, na přijímací řízení se několik týdnů připravoval a zanedlouho se vydal na talentové zkoušky do Prahy.

Školou zaznělo: Helšus, do ředitelny!

Ze školního rozhlasu se jednoho dne ozvalo: „Helšus, do ředitelny!“ Václav si tenkrát myslel, že půjde vysvětlovat nějaký malér, avšak pan ředitel žákovi oznámil, že je přijat do prvního ročníku DAMU. 

„Přišel jsem tam. Ředitel mi řekl, Vašku, tady nám to přišlo. Přečti si to, jsi přijatý. Pak mi řekl, můžeš si něco přát. Já ti to splním. Já jsem mu odpověděl, že celou dobu, co na střední školu chodím, kouříme dole v kotelně a že teď bych si chtěl zakouřit v ředitelně s ním. Podíval se na mě, vytáhl sparty a dali jsme si spolu cigárko. To bylo takové moje vítězství,“ popisuje Václav moment, kdy se dozvěděl, že je přijatý na DAMU.

Na první léta strávená v Praze vzpomíná Václav dodnes s nadšením. Jako kluk z maloměsta vůbec poprvé ochutnal dobrodružný život a byl nadšený z osobní svobody, kterou mu vysokoškolské studium přinášelo. „Začal jsem číst do té doby zakázanou literaturu, třeba Franze Kafku. Pak jsem se toulal večerní Prahou a čekal jsem, kdy potkám Jaroslava Haška, jak se vrací z hospody. Pro mou fantazii to bylo výborný.“

Hereckými učiteli se Václavovi stali například profesorka Vlasta Fabianová či Karel Palouš, kteří podle jeho slov vyučovali tradiční a konzervativní herectví, zároveň však předali mladému studentovi ten nejlepší herecký základ. Vzdělávání si doplňoval také za zdmi fakulty, zajímal se například o kabaretní divadlo. Jako herce jej tedy dotvářela večerní představení, mezi kterými nejčastěji vzpomíná na poetiku Činoherního klubu nebo Divadlo za branou, které bylo na začátku sedmdesátých let komunistickou mocí zakázáno.

Krása skrytá v hrůze

„Svoboda přichází s tím, jak já dospívám, byla to určitá samozřejmost,“ tvrdí Václav Helšus. Uvolněnou atmosféru šedesátých let a zejména Pražské jaro vnímal Václav jako přirozený vývoj. Představy o přicházející volnosti a cestě ke svobodě však byly definitivně zničeny v létě 1968. Srpnové dny tohoto roku trávil Václav na prázdninách u rodičů v Lounech. 

„Najednou rámus. Máma brečela, starší bratr kopal do věcí a nadával, já se jen ptal, co se děje. Odpověděli mi, že jsou tady Rusáci,“ popisuje Václav Helšus vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Václav velmi brzy pochopil, a protože už v té době chodil povinně jedenkrát měsíčně na vojnu, napadlo ho okamžitě utíkat do kasáren, byl připraven bránit svou zemi. Zde však zjistil, že vojáci byli odveleni.

O den později odjel Václav stopem do Prahy a jeho kroky mířily přímo na Václavské náměstí. Dne 22. srpna 1968 stál náhodou Václav vedle čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka a snažil se vysvětlit okupačním vojákům, že na československém území nemají co dělat. Mladí vojáci je však naprosto ignorovali. „Hučeli jsme společně do vojáků, ale bylo to k ničemu,“ upozorňuje Václav Helšus. Vzpomíná také na moment u Československého rozhlasu, kde spatřil zničený autobus, který byl použit jako součást obranné barikády. Přes pozůstatky autobusu jezdil tam a zpět obrněný transportér.

„Tehdy jsem byl fascinován hrůzou. Krásou, která se v hrůze nachází. Byl to životní zážitek pohybovat se mezi kanony a zároveň mezi spoluobčany, kteří se jinak vždy chovali tak, aby si jich nikdo nevšímal. Chovali se obyčejně jako: já jsem Čech, ale nikdo to nemusí moc vědět. A najednou byli otevření, spontánní. Kam se hrabou Italové... Tahle hrozivá katastrofa, která sem přilítla, jako by mně učarovala, a byla rozhodně dramatická.“ 

V té době ještě netušil, že téměř o padesát let později bude součástí filmu Krycí jméno Holec rakousko-české produkce, ve kterém ztvární roli kameramana, který boj o rozhlas dokumentuje.

Vaška už neuvidíte, odletěl do Anglie

Po prázdninách nastoupil do posledního ročníku DAMU. Třída zkoušela divadelní inscenaci Periferie Františka Langera. Václav měl v této hře ztvárnit ústřední roli Franciho. Avšak srpnové události v něm zanechaly příliš hořkou pachuť. Tím víc, když začal vnímat, jak mnozí z jeho blízkých okupaci bagatelizovali, a někteří začali s režimem dokonce spolupracovat.

Jednoho dne tak probíhala pravidelná zkouška představení, když se režisér Jan Kačer zeptal souboru: „Kde je Vašek?“ Vladimír Matějíček, Václavův přítel, odpověděl: „Vaška už neuvidíte, teď jsem ho byl doprovodit na letiště, odletěl do Anglie.“

Václav Helšus se na podzim roku 1968 rozhodl emigrovat, oficiálně odjel na vánoční prázdniny, ale podle jeho slov nepočítal s tím, že by se měl za současné situace do Československa vrátit, a proto do kufru zabalil i plavky. Při příjezdu mu byla přidělena legitimace obyvatele města Londýn. Václav si téměř okamžitě našel zaměstnání a pracoval jako skladník v samoobsluze. Po čase si polepšil a živil se jako číšník. Kromě nejnutnějších potřeb utratil veškerou svou výplatu za vstupenky do divadel. Zde využil každé dostupné příležitosti a zhlédl nejen inscenace se Sirem Laurencem Olivierem, ale nejednou zavítal také do progresivnějších divadel.

Stesk po rodné zemi bolí

Pobyt v cizině byl pro Václava cennou zkušeností, zlepšil si zde své jazykové schopnosti, poznal další divadelní a kulturní umělecké proudy a především ochutnal život na Západě. Po téměř ročním pobytu ve Velké Británii Václav Helšus začínal pociťovat stesk po domově, rodičích, přátelích i po rodné zemi.

„Stesk po domově není žádný výmysl, leží na prsou a fyzicky bolí,“ vzpomíná na momenty, kdy si poprvé uvědomil, že život v emigraci není tou správnou cestou, a rozhodl se pro návrat do Československa. Využil proto takzvaný „Husákův pardon“, který v praxi pro emigranty znamenal možnost vrátit se do října roku 1969 bez jakékoliv perzekuce. Václav tehdy napsal na studijní oddělení DAMU o tom, že se vrací ze zahraniční stáže anglického jazyka a studia anglické divadelní scény a nyní by rád dokončil studia v Československu. Kladné odpovědi ze strany univerzity rozhodně pomohl fakt, že jednou ze studijních referentek byla Jelena Paloušová – manželka Karla Palouše, který byl nejen ředitelem pražského Realistického divadla, ale také Václavovým profesorem. Václav se vrátil z Londýna a na podzim roku 1969 nastoupil do posledního ročníku DAMU.

Toužil po angažmá v divadle, které nebude poplatné režimu

V tomto období se pochopitelně už rozhlížel po budoucím angažmá. Záhy přišla nabídka od Realistického divadla, jehož repertoár a přístup k divadelnímu řemeslu se však Václavovi z ideových důvodů příliš nezamlouvaly. Napsal proto do Kladivadla, které tou dobou působilo v Ústí nad Labem. Principál Kladivadla Pavel Fiala čerstvému absolventovi téměř okamžitě nabídl místo. Poetika Kladivadla neodpovídala tehdejším představám o aplikaci socialistického realismu, záhy tak přišly vynucené personální i repertoární změny. Během tohoto spíše epizodického angažmá se Václav Helšus stihl potkat například s režisérem Jurajem Herzem, který měl v té době zakázáno točit filmy a režíroval soubor Kladivadla.

Další divadelní štace směřovala na jednu z tehdy nejprogresivnějších československých divadelních scén, do Divadla Ypsilon v Liberci. Zde Václav Helšus exceloval například v dramatech Král Ubu, Michelangelo Buonarroti, Rozhovory se Sokratem či Kovář Stelzig, se kterým soubor Divadla Ypsilon navštívil desítky československých měst. Osobitou složku divadla tvořily také improvizované programové Večery pod lampou, ve kterých si Václav Helšus vůbec poprvé vyzkoušel dnes tak moderní stand up představení. Divadlo Ypsilon se Václavovi stalo osudným i z osobních důvodů. Právě zde totiž potkal svou budoucí manželku Dagmar Gregorovou.

Nebyl hrdina, ale k lidem promlouval svými rolemi

V roce 1974 se Dagmar a Václav vzali a následně se jim postupně narodily dvě dcery, Magdalena a Tereza. V této době přišla manželům Helšusovým nejedna pobídka ke vstupu do komunistické strany, to ale oba odmítli, což se odrazilo nejen na množství nabídek k filmovým rolím, ale také pochopitelně na výši jeho platu.

Manželé se během sedmdesátých a osmdesátých let přátelili s disidenty, jako byli například Pavel Landovský či Marta Kubišová, se kterými se setkávali v divadelních klubech. I to byl jeden z důvodů, proč se o rodinu zajímala Státní bezpečnost. O této skutečnosti se Helšusovi dozvěděli až po pádu železné opony. Ačkoliv se Václav stýkal s členy disentu, nikdy – kromě distribuce zakázaných knih a tiskovin – aktivně nebojoval proti komunistickému režimu. „Žádný hrdina jsem nebyl,“ tvrdí a zároveň však dodává, že se prostřednictvím divadelních rolí divákům snažil sdělit naplno své politicko-společenské postoje.

Divadlo Ypsilon se v čele s režisérem Janem Schmidem v roce 1978 rozhodlo odejít do Prahy, avšak Václavovi se nové ideové směřování divadla nezamlouvalo, a chopil se tak příležitosti odejít do angažmá Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Mezi lety 1987–1989 působil také v Národním divadle, kde se ale nepotkal s rolí, za kterou by si – podle jeho slov – mohl pevně morálně stát, a vrátil se proto do Liberce.

Psal se rok 1989 a Divadlo F. X. Šaldy otevíralo malou scénu. Václav zde pomáhal vytvářet finální podobu poetiky a repertoár divadla. V této době se v Československu začalo poprvé výrazněji objevovat divadlo jednoho herce a malá experimentální scéna libereckého divadla byla pro tento koncept, stejně jako pro Václava, jako stvořená. 

Václav Helšus vytvořil několik vlastních představení, která byla inspirována zejména bajkami, prostřednictvím kterých kritizoval tehdejší politicko-společenské uspořádání Československa.

Zodpovědnost nic nepokazit. A hlavně necouvnout

V revolučním roce 1989 nebyl už pamětník, na rozdíl od srpna 1968, pouhým divákem, nýbrž přímo aktérem. Během listopadových událostí liberečtí divadelníci drželi stávkovou pohotovost. Divadlo F. X. Šaldy bylo dokonce první mimopražskou scénou, která se přidala ke stávce pražských umělců. Dne 18. listopadu měli herci odehrát plánované představení Obsluhoval jsem anglického krále, místo inscenace však režisér divadla Petr Palouš přečetl deklaraci vyzývající ke stávce. Václav Helšus v ten den hlídal budovu divadla a očekával, zdali a jakou silou proti němu Veřejná bezpečnost zakročí. To se nakonec nestalo.

„Byl to významný životní posun směrem ke svobodě, kterou jsem, poučen Masarykem, vnímal především jako zodpovědnost,“ vzpomíná na blížící se příchod dlouho očekáváné svobody a dodává: „Zodpovědnost z toho nic nezkazit a hlavně necouvnout.“ Členové libereckého souboru včetně Václava a jeho ženy jezdili také po továrnách, kde promlouvali k dělníkům, a ne vždy se v listopadových dnech setkali s pochopením. Před radnicí v Jablonci nad Nisou měl Václav Helšus také projev k demonstrantům na náměstí. Doba stávkové pohotovosti trvala do 22. prosince 1989. Manželé Helšusovi (zejména Dagmar) tehdy stáli u zrodu libereckého Občanského fóra.

Divadlo F. X. Šaldy oslavilo pád komunistického režimu uvedením divadelní hry Václava Havla. „Nasadili jsme Asanaci od Havla. On už jako prezident přijel na premiéru, což pro nás byla krásná slavnost. Bylo potvrzeno, že se změna netýká jen Prahy, ale i Liberce,“ prohlašuje Václav Helšus.

Člověk by si příliš neměl šlapat po charakteru

Se změnou režimu přišly do pamětníkova hereckého života mnohé významné role. V roce 1995 byl Václav Helšus nominován na cenu Thálie za svůj výkon v roli Vávry v inscenaci Maryša bratří Mrštíků. Toto úspěšné představení převzala do vysílání také Česká televize. O čtyři roky později obdržel cenu za nejlepší herecký výkon v rámci Festivalu českého divadla ve hře Zločin a trest, kterou režírovala Lída Engelová.

Dnes Václav Helšus hostuje v některých českých divadlech; například v Divadle Ypsilon hrál prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v představení TGM aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem. V roce 2017 nastoupil Václav do nekonečného seriálu Ulice v roli inženýra Ladislava Pavláta. Z filmových rolí jmenujme například vedlejší roli ve snímku Modelář z roku 2020.

Václav Helšus dodnes vzpomíná na svou cestu ke svobodě, kterou však, jak dodává, chápe především jako zodpovědnost vůči sobě i druhým. „Aby se člověk mohl za svým životem ohlédnout, nesmí si v průběhu života příliš šlapat po charakteru,“ prozrazuje své krédo.