František Herget

„Kdo to nezažil, tak to nemůže poznat. Takhle když potom byly ty nálety i tady na Plzeň, tak některý, kdo tady bydlel někde poblíž, tak to zažil zčásti taky. Ale tam jsme nikdy nevěděli, kdy vlastně, jak to zahouká, tak co bude. A my jsme tam neměli ani kryty. To jsme si vlastně za hradbou na tom volným prostoru kopali ve volných chvílích kryty, kde jsme si tam akorát přes to dali nějaký starý trámy, hlavně proti střepinám. Když tam jsme byli vlastně uprostřed vojenských objektů, takže ten důvod k obavám tam byl. A že člověk neví, poněvadž nakonec ty kasárna, který byly takový objekt, který byl dobrým cílem, tak tam vydržely až do konce války. A části města byly zničený. Tak to člověk taky trochu nechápe, jak to vlastně bylo.“

„Měl jsem na to štěstí, poněvadž jak tam byli někteří ti Moraváci, tak ti byli již trochu světem protřelí a byli to dobrý kluci. Takže jsme se dali dohromady. A ten kolektiv se tam utvořil, že jsme od začátku už, když nás tam vedoucí toho vojenskýho skladu převzali, začali nás zacvičovat, co tam budeme dělat, tak my jsme se divili, ale oni taky. Poněvadž že jsme se dali hned od začátku tak dohromady a už jsme si tam sami vybrali ty, kteří uměli trochu německy. I když jsme se navzájem neznali, tak kdo se už projevil, kdo se uměl pohybovat, uměl se prodat. Tak jsme si je tam zvolili za ty parťáky a měli jsme štěstí, že to byli opravdu poctiví, sympatičtí lidi. Tak, jak říkám, celý ty dva a čtvrt roku, co jsem tam byl, tak jsme se od toho začátku, jak jsme se začli dávat dohromady... Můžu říct, že jsem měl zkrátka štěstí, že jsem se dostal do takový party. Protože jak potom vím, co někteří moji spolužáci, s kterýma jsem za tu dobu, co jsem tam byl, měl i možnost sejít. Tak jsem říkal, že jsem měl při tom štěstí. Poněvadž například co jsem se byl podívat v Norimberce za jedním kamarádem, to když jsem viděl ty podmínky, co tam on měl, tak opravdu jsem měl štěstí. Nebo jinej kamarád, za ním jsem se byl podívat ve Stuttgartu, tak ten zase dělal na dráze. Ale měl takovou práci: na nádraží vyhrabával ten popel z lokomotiv, strašně ošklivá práce. A přitom tam bydlel vždycky někde v nějakým podnájmu soukromě. A neměl tam žádný kamarády. To bylo pro něj asi to nejhorší.“

„To jsme opravdu poznali, že nebyl Němec jako Němec. Věřit se jim nemohlo, protože co tam byli třeba dosazení zase... Oni mezi sebou měli takový napjatý poměry, protože co tam byli ti esesáci, byly s nima dost vztahy napjatý. My jsme to nejlepší poznali po jednom náletu, kdy tam sestřelili přímo nad náma nějaký letadlo, a ti Amerikáni, co vyskočili z toho letadla, tak přistávali s padákama tam kousek od nás. A naši chlapci byli divoký, tak je šli vítat. A ti esesáci, co byli vedle, tak potom přišli k nám a sebrali je. Naložili skupinu těch patnáct šestnáct lidí, který si odvezli autobusem pryč. A to jsme poznali, jakou máme kliku, že ten vedoucí toho našeho podniku, ač Němec, tak se za to vzal a vyurgoval ty chlapce od těch esesáků, že mu je předali k potrestání, tomu wehrmachtu. Tak to jsme viděli, jaký jsou vztahy mezi těma skupinama Němců. A že jsme měli tu kliku, že tenhle, byl to takovej starší rozumnej pán, kterej sám měl syna někde na vojně, na frontě. Takže pro nás to bylo velký plus, už jednak že jsme poznali, že není Němec jako Němec, že s náma tak jednal rozumně. A tudleten tímto tu skupinu, který si esesáci odvezli, že vyreklamoval, že je museli vrátit. Tak to pro mne byl hlavně takový doklad, že nebyl Němec jako Němec.“ „Můžu se zeptat, jak je potom potrestal? Jak jste říkal, že si je vyreklamoval, že je potrestá sám.“ „Bylo to tak, že byli zavření. Ale to bylo vlastně taková (vězení), co měl ten náš vojenskej útvar, co tam měli pro svý vojáky, jako to je v každé armádě. Tak tam byli asi týden. Ale důležitý bylo, že nezůstali u těch esesáků, protože to by bylo dopadlo všelijak.“

„I pokud jde o tu práci, tak byl to sklad protileteckejch potřeb. Tak když přišly vagony a musely se vyložit, tak byla to dřina a bez ohledu na čas. Když to přišlo, tak se muselo dělat. Ale byli tam s náma i ti dědouškové Němci, co tam byli ti starý s nima. Tak nějak jsme to brali, že i byla možnost tam dělat různý sabotáže, který nějak tak se to smazalo všechno. Třeba když se tam odsud posílaly vagony, tak šly třeba – některý šly pro vojsko v Africe a některý zase na Sibiř. Tak my jsme ty vagony naložili, a když se to jako značilo, tak se ty vagony poslaly obráceně. Takže do Afriky dostali zakonzervovaný proti mrazu, namaštěný proto. A tam přišly zase potřeby (do pouště – pozn. ed.), i když to všechno nebyly přímo zbraně, ale potřeby pro to protiletadlový vojsko. Takže se tam nechaly dělat i takovýhle různý věci.“