The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Herian (* 1942)

• narozen 14. července 1942 v Praze

• vyrůstal v Horních Počernicích

• z kádrových důvodů nemohl studovat v Praze

• roku 1960 vystudoval Střední průmyslovou školu v Liberci

• roku 1962 narukoval na vojnu k technickým praporům

• pracoval jako stavař

• v srpnu roku 1969 se účastnil protiokupačních demonstrací v centru Prahy

• po roce 1989 se stal správcem areálu kláštera v Emauzích

Milan Herian se narodil 14. července 1942 v Praze a téměř celý život prožil v Horních Počernicích. Milanův otec se živil jako stavař. „Stavař nemůže nedělat, takže se pořád přestavovalo,“ vypráví jeho syn. Pro svou rodinu postavil v Počernicích postupně dva domky. „To bylo nepřeberný množství zážitků. Při té stavbě jsme našli všechno možný.“

Milan měl o čtyři roky staršího bratra, který mu byl v dětství samozřejmě vzorem. „Já jsem mu dělal takovýho nohsleda. Nesměl jsem chybět kdekoliv, kde byl on.“ S bratrem a jeho kamarády prozkoumávali okolí Počernic a úplným rájem pro ně byla pískovna, kterou jejich otec zřídil u trati, aby měl dost písku na stavbu. „Tam se stalo, že narazil na chodbu. A my jako kluci jsme toho využili. Pak to zazdili, když zjistili, že tam lezeme... Po válce nebyly cihly, tak to zazdívali flaškama.“

Milan se narodil za války. Protektorátní úřady tehdy omezovaly počty zvířat, která mohla rodina vlastnit. „Měli jsme dvě prasata a jedno nám Němci zabavili, protože nás někdo udal. Mohli jsme mít maximálně jedno prase.“ Milan ale prožíval šťastné dětství a jeho největším koníčkem byl fotbal. „Brácha hledal motorky na skládkách a dával je dohromady. My jako menší kluci jsme dělali závozníky. Jezdil jsem v kočárku zavěšeným za motorkou.“

Do Prahy ať to ani nezkouším

Po roce 1948 měli Herianovi špatný kádrový profil, protože Milanův otec byl úspěšný živnostník  a zaměstnával několik lidí. V roce 1953 byl rodině zabaven dům, který pan Herian sám postavil. „Řekli mu, že tam musí bydlet za nájem ve svém baráku, a on řekl, že ne.“ Rodina se stěhovala do domku po strýci.

Špatný kádrový profil ovlivnil i Milanovo studium, když se po základní škole rozhodoval, kam dál.  „Pan učitel mi říkal, ať to do Prahy ani nezkouším, ale že v Liberci nebo v Hradci jsou učitelé, kteří byli vyhození z Prahy a jsou dobrý.“ Milan tedy následoval svého bratra  a v roce 1956 nastoupil na průmyslovku do Liberce.

V pouhých čtrnácti letech bydlel Milan sám v Liberci a domů za rodinou jezdil jen jednou měsíčně. „Dalo mi to velkou zkušenost.“ V roce 1960 Milan průmyslovku absolvoval. „Ten rok byla spartakiáda. My už jsme tam nešli, ale díky tomu jsme končili už v květnu.“

Šikanu by si nikdo nedovolil

V roce 1962 musel narukovat na vojnu. Kvůli špatnému kádrovému profilu narukoval k technickým praporům. To většinou znamenalo náročnější práci, ale v případě Milana to mělo spíš výhody. „Už to nebylo tak drsné.“ Dostal práci v kanceláři a především si užíval společnost dalších lidí, kteří neodpovídali kádrové představě komunistů. „Tam byli třeba faráři a nebo tam byl kluk, co už byl čtrnáct let na vojně. Nebyla tam žádná šikana, to si nikdo nedovolil.“

V období vojny se Milan také sblížil se svou budoucí manželkou, kterou znal už od dětství. V roce 1965 se vzali a rodiče jim uvolnili domek, kam se mohli novomanželé nastěhovat. Hned po vojně začal Milan pracovat jako stavař. „Už od mala jsem se pohyboval na stavbě.“ Na praxi nastoupil do Armabetonu v Hloubětíně a po půl roce se mu podařilo přejít do Pražského stavebního podniku na Praze 8. Postupně se vypracoval na stavbyvedoucího a řídil i opravy památek.

Házeli po nás slzný plyn

V roce 1967 se manželům Herianovým narodil syn Milan. O rok později zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. Rodinu ráno vzbudila sousedka, aby si zapnuli rozhlas. „Nic nejezdilo, tak jsem šel pěšky do práce. Došel jsem na Černý most a tam jsem viděl ty tanky, tak jsem si říkal, že radši půjdu domů, protože syn byl malý.“

O rok později se zúčastnil protestů při příležitosti prvního výročí invaze. „V tom šedesátým devátým jsem byl na Václaváku, když tam milice začaly honit lidi. A házeli po nás slzný plyn. Jeden pán ho vzal a hodil jim ho do auta zpátky.“ V tu dobu dojížděl Milan za prací do Kutné Hory, takže nebyl příliš doma. „Byl jsem tam pořád a manželka čekala další dítě a oni se narodily dvojčata, takže říkala, že to už nemůžu jezdit.“ Po narození dvojčat Petra a Pavla si Milan našel práci v Praze.

To je maličkost, řekni dědovi a on tě přihlásí do Lidové strany

Kromě stavařiny dostal Milan na starosti i ekonomiku a stal se, jak on říká, ,pamákem‘, tedy člověkem zodpovědným za práci a mzdy. Díky tomu pak jeho služby vyhledávali i další stavaři. V roce 1973 začal Milan  pracovat v Geoindustrii a od roku 1975 až do sametové revoluce v Pragotronu.

„Samozřejmě mě lákali do strany. Přišli za mnou, ať jdu k nim. Řekl jsem jim, že si to musím rozmyslet. Doma jsem říkal manželce: ,Hele, oni mě pořád lákají do strany.‘ a ona na to: ,To je maličkost, řekni dědovi a on tě přihlásí do Lidový strany.‘“ Milan se přihlásil do Lidové strany a na další naléhání nadřízených mohl říct, že už v jedné straně je, ale klidně, že vstoupí do další. To komunisté nemohli připustit a nechali ho být.  „V Lidové straně byly dvakrát za rok schůze a platil se 30 korun poplatek. Za to jsme měli dva párky a tři kávy, takže se to vrátilo.“

Nejlepší práce

Sametovou revoluci prožíval Milan s radostí, ale aktivně se jí zúčastnili už jeho synové. „Pak to byl tak úžasnej skok. Tu změnu vnímám pozitivně. Už to, že se může někam jezdit.“ Po revoluci Milana oslovil převor kláštera v Emauzích, jestli by nechtěl dělat správce stavby. „Klášter byl rozbombardovaný, ale opravili ho jen zvenku. Vevnitř hledali zlato, takže tam to pořád rozkopávali.“ Milan měl na starosti nejen opravy kláštera, ale i komunikaci s památkáři nebo provázení návštěvníků. „To byla nejlepší práce, co jsem dělal.“

Dnes je již Milan Herian v důchodu, ale stále je velmi aktivní. Má vlastní truhlářskou dílnu, kde opravuje starý nábytek. „Baví mě dělat se dřevem, protože krásně voní.“ Všichni tři jeho synové zůstali bydlet v Horních Počernicích, takže jsou si jako rodina nablízku. Od synů má celkem čtrnáct vnoučat a již devět pravnoučat. „Jak si je mám všechny pamatovat? Všem říkám Bohouši a holkám Lído.“