Pplk.v.v. Jindřich Heřkovič

„Snad bych moh hovořit o tom, za jakých okolností došlo u mě ke zranění. S tanky, jak jsme postupovali, tak protože terén byl dost špatný, jsme většinou postupovali po silnicích. No a na jednom místě se ty přední tanky nějak se zarazily a nešly dál. Já jsem byl na tanku se zástupcem velitele praporu, to byl v té době poručík Lizálek… no a prostě na jeho příkaz jsem se měl jít podívat, co se tam děje, proč nejdou dál. No a já jsem zjistil, že tam v zákopech jsou ukrytí Němci, kteří střílejí tak, že se dál nemohou pohnout. No a když jsem se chtěl vrátit s tou zprávou, tak to nešlo, protože po mě strašně stříleli. Najednou jsem viděl, že poručík Lizálek, když já jsem nešel, šel sám se podívat, co se děje. Což pro mě bylo trochu takový trapný, tak jsem prostě přehlédl to, že se střílí a pustil jsem se do toho – běžel jsem zpátky. Samozřejmě opatrně, ale to nebylo nic platné, protože tam byli Němci se snajpry a dostal jsem prostě zezadu jednu ránu snajprem a tím prakticky pro mě válka skončila, protože to bylo dost těžké zranění. To byl zezadu průstřel s roztříštěnou klíční kostí čili skrz naskrz.“

„Ten útěk samozřejmě nebyl snadný. Fronta se často pohybovala, někdy sem, někdy tam. A my jsme trefili zrovna na okamžik, kdy jsme se nacházeli v takovém údolí, přes které se prakticky střílelo kaťušemi a ty boje byly dost ostrý. Nám se v tom údolí podařilo skrýt a když se fronta pohnula, tak se nám podařilo ukrýt se a zůstat tam, kde přišli sovětští vojáci. Ani tam to nebylo snadné. Představovali jsme si, že když tam utečeme, že všechna sláva už nastane a že všechno bude probíhat samozřejmě perfektně. Ono to tak ale nebylo. Vytáhli na nás automaty a dalo to dost práce, než jsme je přesvědčili, že jsme utekli. Hned nás vzali do lágru, teda kde byli i zajatci. Šli jsme z jednoho lágru do druhýho, všude s námi sepsali protokol a nakonec nás poslali, protože jsme se hned hlásili pochopitelně, už jsme věděli, že existuje československá armáda nebo vojenská jednotka Československa. Tak jsme se tam do ní hlásili a po všech těch výsleších jsme se dostali do tzv. politického lágru, to bylo u Moskvy v Krasnogorsku. To byl takový politický lágr, kde byli různí váleční zločinci a lidi, který měli být poslaní do zázemí nepřátel pro různé účely. A taky teda do armády čili i do československé zahraniční armády a odtud jsme pak jeli do armády.“