The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Vojtěška Heřmanová (* 1928)

• narozena 12. února 1928 v Praze-Holešovicích

• 1944 byla totálně nasazena v podniku Sigma

• 1946 odmaturovala na obchodní akademii a nastoupila do Tiskových podniků Svazu průmyslu

• 1950 sňatek s Karlem Heřmanem

• 1951 v rámci akce 77 000 do výroby do ČKD Stalingrad

• 1953 nastoupila na mateřskou dovolenou, dcera Markéta

• koncem 50. let nastoupila do Čedoku

• 1962 se narodila druhá dcera Martina

• 1971 začala pracovat na celní správě ministerstva zahraničního obchodu

Dne 12. února 1928 se Vojtěchovi a Marii Dolejším z pražských Holešovic narodila třetí dcera Nina. Vojtěch, truhlář, vyučený ještě za Rakouska-Uherska ve Vídni, zde provozoval svou řemeslnickou živnost, jeho žena Marie prodávala v přilehlém krámku. Na počátku 30. let však začala i na Československo doléhat velká hospodářská krize, Vojtěch nezvládal platit daně a jeho majetek obestavěl exekutor. V polovině 30. let se situace začínala pomalu lepšit, Vojtěch opět dostával zakázky a v truhlařině pokračoval i během druhé světové války. Mohl tak udržet své dvě starší dcery na učitelských ústavech a Ninu na obchodní akademii.

Totální nasazení

V roce 1944 ovšem Němci zavřeli i střední školy a Nina byla totálně nasazená, a to do továrny Sigma v Soukenické ulici, kde se vyráběly vysílačky do letadel. Pracovní doba byla od sedmi hodin ráno do šesti do večera, dvě hodiny denně pracovali bezdětní nasazení zcela zadarmo, což se bralo jako dar Říši. Ke konci války ale práce ubývalo. „Většinou jsme nedělali nic, protože nebyly součástky. My jsme třeba měli na půlku těch operací součástky a pak nám něco chybělo. Tak se to uložilo do nějaké dílny a pak jsme získali jiný, tak se zase kus udělal a zase to šlo jinam a tam to čekalo, až budeme mít materiál. Ten ovšem samozřejmě nebyl a bylo to čím dál horší.“

Jídla byl za války nedostatek. Pro dělníky se nicméně vždycky nějaké našlo. Ne vždy ale bylo o co stát. „Dostali jsme jenom takovou půlku žemle, na tom byl kousek toho jejich umělýho tuku a takový půlkolečko salámu. To jsme zase dostali jako jejich dar nám. Jenže po tomhletom tuku mně naskákaly po nohou vředy.“ Jizvy na nohou po těchto vředech připomínají Nině totální nasazení dodnes.

Po válce

Po válce musela rychle dohnat zameškané vzdělání, za rok stihla udělat hned dva ročníky a v roce 1946 maturovala. Snila o tom, že půjde studovat historii, ale špatná finanční situace rodiny jí to neumožnila. Při první měnové reformě v roce 1945 totiž otci sebrali všechny úspory i životní pojistku a vložili je na takzvané vázané vklady, odkud už je nikdy nedostal. Zkoušel pokračovat v truhlářské živnosti, jenže po nástupu komunistů k moci musel svou dílnu zavřít. „Oni měli totiž v rukou komunisti všechno. On mohl pracovat, jenom když měl materiál, ale ten on nedostával a oni tímhle způsobem prakticky dostali ty lidi na kolena…“ Nina začala pracovat v Tiskových podnicích Svazu průmyslu, později přejmenovaných na Průmyslové vydavatelství. Zde se seznámila se svým manželem inženýrem Karlem Heřmanem, vzali se v roce 1950.

Do výroby

Oba ovšem měli horší kádrový profil, ona jako dcera živnostníka a on jako člen národně socialistické mládeže. Protože odmítali dělat ústupky vládnoucí moci, postihla je v roce 1951 akce 77 000 do výroby a oba skončili v ČKD Stalingrad. „V tom 48. roce jsem měla každej den ráno na stole přihlášku do partaje. Člověk si myslel, že to někde odskáče, i když si nemyslel, že to odskáče tak strašně…“ Podíleli se na výrobě generátorů do elektráren ve Slapech a Víru. Kromě úředníků se v továrně ocitli i různí ředitelé, hoteliéři a další zástupci předúnorové honorace. Do ideálu beztřídní společnosti to mělo ovšem dost daleko.

„Bylo to hrozný, protože tam byla směs lidí, tak se pamatuju, že třeba metaře v tý dílně, protože už nebyl schopnej, dělal pán, kterej byl prokuristou v Živnostenské bance. A protože on pořád ještě dělal v tý bance a byl to váženej pan prokurista, tak mu řekli: ‚Nene, abyste šel teď do penze, půjdete teď dělat tam.‘ Ještě štěstí, že řada těch starých dělníků, kteří tam byli, ještě než my jsme přišli, byli sice u komunistů, ale byli to takoví jako celkem prostí, slušní lidi a ti si řekli, že to nemá cenu, aby tenhle člověk někde dělal u stroje, ještě někam spadne a špatně to dopadne… Tak ten zametal,“ vypráví pamětnice.

V ČKD Nina pracovala tři roky, v roce 1953 přišla do jiného stavu. Ještě v šestém měsíci musela tahat těžké cívky. Na spolupracovníky i mistra si ale nestěžuje, prý měli pochopení a snažili se jí situaci ulehčit. I tak odnesla tento komunistický experiment ztrátou čichu a tříselnou kýlou. Naštěstí existovala možnost prodloužit si mateřskou dovolenou, což byl jediný způsob, jak se z továrny dostat. Její muž tam nakonec zůstal celých devět let, později přešel do plánovacího oddělení.

Čedok

Po mateřské dovolené nastoupila Nina do Čedoku. Nejprve do oddělení lůžkových vozů, kde prodávala u okénka. Později zpracovávala objednávky ze socialistických států a přešla do průvodcovského oddělení. Zařizovala zde cesty Čechů do socialistického zahraničí i cizinců k nám. Jezdilo se do SSSR (Leningrad, Moskva, Kyjev, ale též Střední Asie – Taškent, Buchara), Polska, Bulharska, Rumunska. V jednu dobu dokonce i do Albánie. Před stavbou Berlínské zdi zajížděl Čedok rovněž do NDR. „To se vracely poloprázdný zájezdy domů…“ Když se poněkud uvolnily poměry, mohla zařizovat zájezdy také do Jugoslávie. Na tu dobu vzpomíná obzvláště ráda, zejména na jedinou realizovanou plavbu Středomořím (Jugoslávie, Itálie, Španělsko, Alžírsko, Tunisko).

V době největšího boomu ve druhé polovině 60. let jezdil do Jugoslávie až milion Čechů ročně. I z těchto zájezdů se obvykle řada lidí nevrátila. Přidělení hlídači z řad Státní bezpečnosti nemohli situaci zvládnout, často docházelo k tragikomickým momentům: „No, a jednou jsme přijeli z prohlídky a chlapík šel do kajuty, vzal si nějakou tašku. Ne moc velkou, ale choval se zřejmě nervózně a oni na to byli cvičení. No, a tak přišel až k těm schůdkům, dva metry pod náma byl už přístav a tam patroloval pořád nějakej ten italskej karabiniér. No, a ti chlapi na něj: ‚Tak ukažte, co máte v tý tašce.‘ No, a ten chlapík zbled. Tašku hodil dolů a pak za ní skočil sám. Teď se tam samozřejmě přiřítil ten karabiniér, on mu objal nohy a křičel: ‚Azyl! Azyl!‘“

Normalizace

Počátkem 70. let začala tuhá normalizace a s ní se razantně změnilo celé klima ve společnosti i v podniku. „To se vyměnilo vedení. Přišli tam kovaní komunisti. Viděla jsem, jak ti lidi, které jsem znala celý ty desítky let, když chtějí si ty kariéry zachovat, jak se ohejbaj. Byla tam strašná atmosféra.“ Nakonec se Nina rozhodla podat výpověď a v roce 1972 nastoupila na celní správu ministerstva zahraničního obchodu, kde působila 15 let v oddělení operativy.

Psaní turistických průvodců

Jedním z úkolů, které dostala ve svém novém působišti, bylo psaní průvodců pro celníky. Zjistila, že ji tato práce baví, a brzy začala psát turistické průvodce po Jugoslávii i dalších zemích pro česká, slovenská i německá nakladatelství. Ty pak vyšly v mnoha dalších vydáních. Svému koníčku se věnuje v podstatě dodnes, když pomáhá své dceři s tvorbou textů pro internetové stránky Chorvatsko.cz.

Zásadová generace

Paní Nina je dodnes velmi vitální a zajímá se o svět kolem sebe. Přiznává, že se nedokázala zbavit nenávisti k Rusům a ke komunistům, kteří ji otravovali značnou část života. O tom, že by se k nim dala a zajistila si z toho pramenící výhody, ale nikdy neuvažovala. „To nepřipadalo v úvahu. My jsme byli ještě jiná generace. Taková mnohem zásadovější.“