The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nora Hermanová (* 1934)

• narozena 6. října 1934 v Praze, vyrůstala v Českých Budějovicích ve smíšené křesťansko-židovské rodině

• roku 1942 většina židovských příbuzných odvedena do transportu

• na podzim 1944 zatčen otec Viktor Metzl na základě udání, půl roku poté zemřel v Mauthausenu

• před Vánoci 1944 po udání zatčena i matka Marie Metzlová a obviněna z přechovávání židovského majetku

• o desetiletou Noru Metzlovou a její starší sestru se až do konce války starali příbuzní z matčiny strany

• po válce opětovné shledání se sestrou i matkou, která věznění v Terezíně přežila

• z kádrových důvodů jí nebylo umožněno studium vysoké školy

• pracovala v českobudějovickém rozhlase v technickém oddělení, tam se seznámila s manželem

• po návratu z rodičovské dovolené jí nebylo umožněno vrátit se k práci v rozhlase, protože nebyla ve straně

• starší syn Viktor nesměl studovat žurnalistiku, protože jeho otec byl členem lidové strany

• mladší syn Daniel vystudoval kněžský seminář v Litoměřicích, později dělal mluvčího kardinálu Miloslavu Vlkovi, byl ředitelem ÚSTRu a ministrem kultury

• v osmdesátých letech se o ni zajímala StB, příslušníci za ní chodili do práce i domů

Nebýt tří udavačů, mohl se příběh Nory Hermanové a její rodiny odvíjet úplně jinak. Vzpomínky na dětství Nora Hermanová rozděluje na dvě období. Na krásné a šťastné před rokem 1942 a na temné a tragické, které přišlo potom.

Do začátku války žila ona i její o dva roky starší sestra Alena v Českých Budějovicích, obklopena rozvětvenou rodinou. Z otcovy strany měla mnoho příbuzných z vážené třeboňské rodiny Metzlových. Tatínkův židovský původ nikdy nevnímala jako přítěž. „On nebyl praktikující žid, slavil s námi Vánoce, Velikonoce, dělal pro nás děti Mikuláše,“ začíná své vzpomínání Nora Hermanová. Hodně příbuzných měla i z maminčiny strany. Právě rodina Vlašimských sehrála později za války v jejím životě důležitou roli.

Hana a Jiří

Nora Hermanová, rozená Metzlová, se narodila v Praze 6. října 1934. Tatínek, advokát Viktor Metzl, měl pět sourozenců – dva bratry a tři sestry. Pamětnice si vybavuje zejména svého bratrance a sestřenici, Jiřího a Hanu Bradyovy. Jejich válečné osudy se staly příběhem proslaveným po celém světě. O Haně Bradyové a jejím bratrovi Jiřím vznikla v roce 2002 známá kniha ‚Hanin kufřík‘ od Karen Levine. „Myslím, že už je jen velmi málo pamětníků, kteří Haničku znali.“ Hana Bradyová ve třinácti letech zemřela v Osvětimi.

Zlomový rok

Až do roku 1942 se rodičům dařilo udržovat doma atmosféru zdánlivého klidu. Své dvě dcery drželi v bezpečí a určité nevědomosti o tom, co se ve skutečnosti děje kolem. V roce 1942 však proběhl velký transport židovského obyvatelstva z Třeboně do koncentračních táborů. Na rozdíl od většiny příbuzných se tatínkovi podařilo vlastní odjezd oddálit o dva roky díky falešnému zdravotnímu potvrzení. Po zmizení tolika členů rodiny už nešlo dál předstírat, že se nic neděje. „To, že je situace s odvlečenými příbuznými vážná, jsme si ale nedokázali připustit. Pořád jsme si mysleli, že se vrátí,“ přibližuje pamětnice nejistotu, která v rodině vládla. Do té doby veselý a zábavný tatínek se ze dne na den zcela změnil. Místo společných her s dcerami a výletů do přírody setrvával většinou doma a zadumaně hleděl do neznáma. Čekal, kdy také dostane předvolání k transportu.

Zatčení otce

K zatčení Viktora Metzla nakonec došlo až za dva roky, na základě udání. Naděje, že by se mohl přece jen dožít konce války, tak skončila se dvěma udavači Postlem a Edlmanem. Koncipient Postl, z otcovy advokátní kanceláře, jako jeden z mála lidí tou dobou ještě udržoval s rodinou Metzlových kontakt. „Chodil k nám a různě se otce vyptával. Tehdy jsme ještě netušili, že je konfidentem gestapa,“ vysvětluje Nora Hermanová. Udavači Viktora Metzla nahlásili kvůli zdánlivé banalitě, chybějící židovské hvězdě na klopě kabátu.

Dvakrát předvolali Viktora Metzla na gestapo – a dvakrát se vrátil. Až do třetice pro něj přišel civilní zaměstnanec, se kterým se Metzlovi dokonce znali. „Tatínek byl lidumil, ještě říkal mamince: ‚Mámo, uvař panu Maškovi kafe.‘ Tehdy jsme ho s maminkou a sestrou viděly poprvé plakat,“ vybavuje si pamětnice poslední chvíle, které s tatínkem prožila.

Viktor Metzl strávil nejprve nějaký čas ve vězení. Po převozu do Terezína následoval transport do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 7. dubna 1945 zemřel, zřejmě hlady a vyčerpáním.

Zatčení matky

I do příběhu Marie Metzlové, matky Nory Hermanové, vstoupil udavač, přesněji udavačka. „Maminka nebyla Židovka, ale měla židovskou kamarádku, paní Malířovou. Ta si u maminky před svým zatčením schovala pár cenností a na cele to bohužel vyzradila ženě, která byla konfidentkou gestapa,“ vypráví Nora Hermanová. Na základě tohoto udání u Metzlových tři dny před Štědrým dnem roku 1944 zazvonili dva příslušníci gestapa a Marii Metzlovou odvedli. „Maminku obvinili z přechovávání židovského majetku. To je paradox, všechno, co jsme doma měli, bylo přece židovské.“

Plačící dívky na ulici

Desetiletou Noru a její o dva roky starší sestru Alenu příslušníci gestapa okamžitě vyhodili z bytu a následně byt zapečetili. Obě děvčata stála na ulici a plakala, ani jedna nevěděla, co si počít. „Nakonec přišla Maňka a ujala se nás,“ vzpomíná pamětnice na laskavost a odvahu ženy, která u Metzlových vypomáhala v domácnosti. Druhý den gestapo dovolilo, aby Alena v bytě vyzvedla pár nejnutnějších věcí. „Alena byla jen malá holka, vzala nám pár věcí na sebe a dva medvědy, naše milované hračky. Byt už byl od gestapa vyrabovaný.“ Zachráněné plyšové medvědy sestry opatrovaly celý život. Jeden z gestapáků jim pak řekl, že pokud je ještě uvidí, nechá je také odvést. Obě sestry musely z Českých Budějovic zmizet.

Strach z dalšího udání

Nora Hermanová nikdy nezjistila, kdo a jak zorganizoval jejich cestu ke strýci do Prahy. Doktor Arnošt Vlašimský, tehdy čerstvě ženatý s populární herečkou Vlastou Matulovou, se ujal starší Aleny. Mladší Nora putovala dál, ke strýci do Chotěboře. Proč se musely sestry rozdělit, není zcela jasné, zřejmě šlo o snahu příbuzných příliš na sebe neupozorňovat a udržet dívky v bezpečí. Pro obě sestry šlo o jeden z nejhorších okamžiků celé války. „Nejprve jsme přišly o tatínka, pak maminku, ale pořád jsme měly jedna druhou, a nakonec nás ještě museli rozdělit. Jsem jim ale všem hrozně vděčná, že měli tu odvahu se nás takhle až do konce války ujmout,“ vysvětluje Nora Hermanová, jak nebezpečné pro jejich příbuzné bylo ujmout se dětí ze smíšené rodiny. Další udání už naštěstí nepřišlo a obě dívky přežily do konce války u svých strýců a tet.

Stačilo půl roku

Rodina Jaromíra Vlašimského, profesora na gymnáziu a starosty Chotěboře, se o Noru starala vzorně. Pamětnice si vzpomíná, že i přes nedostatek potravinových lístků u příbuzných na venkově přibrala na váze. Po květnovém osvobození Terezína se mamince podařilo s pomocí Červeného kříže přicestovat do Prahy, kde došla do Myslíkovy ulice. Tam žila její starší dcera Alena. „Ani Alena, ani matčin bratr ji nejprve nemohli poznat, jak byla zubožená. Stačilo půl roku – a tak strašně se člověk dokázal změnit.“ Nořina maminka v terezínské „šijárně“ pro své dcery vyrobila dvě srdíčka s výšivkou. Stejně jako plyšové medvědy je obě sestry celý život opatrovaly jako oko v hlavě.

Nový začátek

Po šťastném shledání s maminkou všechny tři odjely do Českých Budějovic, kde začalo pátrání po otcově osudu. „Maminka každý den chodila na budějovické náměstí, kam se vraceli vězni a každého se na tátu ptala. Až jednou narazila na někoho, kdo ho znal – a ten jí řekl, že tatínek zemřel.“ Na Noru, její sestru a matku tak čekal nelehký a neradostný začátek nového života. „O všechny cenné věci, které jsme měli, jsme přišli, buď je sebrali nacisti, nebo je zapřeli ti, u kterých jsme si je schovali,“ přibližuje pamětnice situaci své rodiny po konci války. Získat se podařilo pouze několik obrazů, které otec před začátkem války ještě prozřetelně označil ze zadní strany razítkem se jménem a adresou majitele.

Maminka musela nastoupit poprvé v životě do práce a na obě sestry čekala školní výuka. Alena vystudovala zdravotní školu, Nora odmaturovala na gymnáziu. Po maturitě zjistila, že na studium vysoké školy může zapomenout, protože pochází z tzv. ‚buržoazní rodiny‘. Přes maminčinu známou se dostala do kontaktu s ředitelkou budějovického rozhlasu, která jí nabídla práci. „Neuměla jsem nic, tak mě dali k množicímu stroji. Později jsem se dostala k práci v technickém zázemí rozhlasu a natáčela jsem reportáže nebo divadelní hry,“ vypráví o svých pracovních začátcích. V rozhlase se také seznámila se svým manželem Zdeňkem, rozhlasovým redaktorem.

Všechno americké muselo pryč

Po únorovém převratu v roce 1948 pronesla maminka Nory Hermanové v dalších letech často vzpomínanou větu: „Tohle se stát nemělo.“ Do té doby si všichni užívali svobody, poslouchali americkou hudbu a chodili na americké filmy. „Pak se začaly objevovat ruské filmy, přestaly se prodávat časopisy a byl konec.“ V rozhlase došlo k radikálním změnám. Ředitelka, která Noru Hermanovou přijímala, dostala výpověď a její místo obsadila nekvalifikovaná švadlena z píseckého Jitexu. Šéfredaktorem zpravodajství se stal topič z nádraží. Důležité posty se postupně obsazovaly spolehlivými soudruhy z komunistické strany. „Když jsem se později v roce 1954 chtěla vrátit z mateřské, už tam pro mě nebylo místo,“ dodává pamětnice. I manžel Zdeněk musel z rozhlasu nedobrovolně odejít a práci našel v novinách Lidová demokracie, díky svému členství v lidové straně.

Viktor a Daniel

Hermanovým se narodili dva synové – Viktor a Daniel, dostali oba jméno po dědečkovi, který se celým jménem jmenoval Viktor Daniel Metzl. „Když se starší Viktor rozhodl stát novinářem, nebyl ani na potřetí přijat na vysokou školu. Zjistili jsme, že má v kádrových materiálech napsáno: ‚Otec lidovec‘.“ Syn Viktor tedy vystudoval stavební fakultu, novinářem se z rozhodnutí strany stát nesměl.

Mladší syn Daniel tíhl ke křesťanství. Ve víře viděl způsob, jak čelit nenáviděnému režimu. Po maturitě absolvoval jeden semestr pedagogické fakulty, odkud ale odešel, protože mu vadila všeobecná propaganda a lži, které jim přednášející vykládali. Dočasné zaměstnání skladníka v pekárně ho posunulo do kategorie ‚dělnický kádr‘, kterým soudruzi studium povolili spíš než těm, kteří se režimu nějak znelíbili. Danielu Hermanovi se tak otevřela cesta k vytouženému studiu kněžského semináře v Litoměřicích. „Víte, on byl vždycky takový vzdorný. Už když dělal průvodce na zámku v Hluboké, odmítl podávat výklad o dělnické třídě v jedné z expozic. Nebo v kněžském semináři jednou spálil na protest ruskou vlajku. Jeho víra a studium semináře pro něj byla cesta, která mu vyhovovala a šlo o jeho projev nenávisti k režimu,“ popisuje Nora Hermanová rozhodnutí svého syna stát se knězem.

Daniel Herman v následujících letech pracoval jako sekretář a tiskový mluvčí kardinála Miloslava Vlka. Mezi lety 2010 a 2013 řídil Ústav pro studium totalitních režimů a roku 2014 se stal ministrem kultury. V této roli zůstal do roku 2017.

Nátlak StB

V osmdesátých letech se o ni dle vyprávění začala zajímat StB. K výslechu na služebně naštěstí nikdy nedošlo. Příslušníci státní policie ji obvykle navštěvovali v místě pracoviště nebo rovnou doma. Jejich zájem se soustředil zejména na manželovy kontakty s ostatními novináři a také se vyptávali na jejich židovské přátele. „Chodili za mnou do práce i domů, pak jsem jim řekla: ‚Přestaňte mě otravovat‘ – a byl pokoj,“ vzpomíná Nora Hermanová na odvážný krok, kterým se nechtěné pozornosti StB zbavila. Zanedlouho poté přišla sametová revoluce.

Tři kameny na náměstí

Až dlouho po válce dokázala Nora Hermanová dojít k odpuštění. Podle svých slov pochopila, že ne každý Němec byl nacista a že žít s nenávistí zkrátka nechce.

Na Masarykově náměstí v Třeboni jsou od roku 2010 umístěny tři kameny zmizelých, takzvané Stolpersteine. Stojí na nich jména tří bratrů Metzlových, kteří zahynuli v koncentračních táborech:

Viktor Metzl

Karel Brady-Metzl

Felix Metzl