The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Herout (* 1943)

• narodil se 10. září 1943 v chorvatském Daruvarském Brestově

• potomek českých přistěhovalců

• absolvoval českou i chorvatskou základní školu

• vystudoval učitelství českého jazyka a dějepisu

• působil jako učitel ve školách v Ivanově Sele, Bělom Monastiru a na gymnáziu v Daruvaru

• v roce 1968 mobilizován do jugoslávské armády k obraně před Sovětským svazem

• zažil válečné události v Chorvatsku na podzim roku 1991

• mapuje dějiny, zvyky a příběhy chorvatských Čechů

• stará se o archiv české komunity v Daruvaru

Chorvatský Čech Václav Herout prožil ve svém životě dvě dramatická období. První, když ho v létě 1968 mobilizovala jugoslávská armáda na obranu před nebezpečím sovětské invaze. Druhé, když v září 1991 zažil na vlastní kůži jednu z epizod balkánské války, která se nevyhnula ani českým krajanům. Raději ale dějinné události zaznamenává, sbírá výpovědi pamětníků a pečuje o unikátní archiv Čechů v krajanské „metropoli“ Daruvaru.

„Nečekali jsme, že budou problémy i přímo u nás. No a pak jsme se probudili a byla válka,“ vzpomíná bývalý učitel Václav Herout na první dny září 1991. Konflikt, v němž Chorvaté bojovali za svou nezávislost a proti nim se postavili Srbové podporováni Jugoslávskou armádou, se projevil i v Daruvaru a okolí. Nebyl tak krutý jako třeba v okolí Osijeku, podle Václava Herouta ale i tady zahynulo zhruba 145 lidí, včetně 45 českých krajanů.

„Měli jsme předtuchu, když začali odjíždět naši srbští sousedé,“ připouští Václav Herout. Na gymnáziu, kde učil, se po letních prázdninách neobjevili někteří ze srbských učitelů. Daruvarští Češi jim později vyčítali, že je nevarovali. Následovala vzpoura mezi policisty, kdy Srbové zajali chorvatské kolegy, tři lidé přitom zahynuli. Pak už přišla střelba, granáty i letecké bombardování.

Když spadl granát pár metrů od jeho domu, přemýšlel o tom, že z Daruvaru odejde. „Zůstali jsme, protože jen tak jsme doufali,  že alespoň nějaký majetek zachráníme,“ říká. Už tehdy varoval před tím, co se chystá ve vesnici Ivanovo Selo. V jedné ze sousedních vsí, Dolní Peratovici, totiž měli místní vzbouřenečtí Srbové výzbroj z blízkého skladu Jugoslávské armády a existence české vesnice jim vadila, ačkoli do války spolu měli dobré vztahy. „Říkalo se, že tuto ves potká osud Lidic. Srbští sousedé vyhrožovali: ‚Muže pobijeme a na ženských budeme dělat malé Srby.‘ Ale místní byli v klidu, že prý jsou rolníci a politika je nezajímá.“

Dobrý guláš paprikáš

Srbové 21. září 1991 do Ivanova Sela skutečně vtrhli. Vyrazili se třemi obrněnými vozy, jeden jim však zapadl do bláta a další se cestou porouchal. I tak ale byli silnější než asi dvacet slabě ozbrojených obránců osady. Někteří Srbové se s Čechy dobře znali. Se slovy: „Mirko, běž, nebo hodím granát!“ Vyháněli místní obyvatele z domů a shromažďovali všechny muže. Domy hořely, někteří obyvatelé se pokoušeli hasit a Srbové je zaháněli do zástupu.

Když se jeden z mužů, který hasil svůj hořící dům, připojit odmítl, srbský ozbrojenec po něm vystřelil a trefil ho do ruky. Střela ovšem letěla ve směru obrněného vozu, osádka se vylekala, že začíná chorvatský útok, a vypálila do zástupu granát. Několik lidí včetně dvou srbských ozbrojenců zahynulo. Tragédie ale zabránila většímu neštěstí, protože v nastalém zmatku se mužští zajatci rozutekli a zakrátko zahnali útočníky chorvatští vojáci vyslaní z Daruvaru. „Kdyby se jim podařilo muže odvést do zajetí, byli by zřejmě zavražděni, koncem října tak místní naložili se všemi zajatci,“ domnívá se Václav Herout.

Ostřelování pokračovalo i později a když v polovině října roztrhal granát dva starší vesničany, kteří drželi stráž, srbský rozhlas v Okučanech blahopřál střelcům „za výborný výkon, jimž vesničanům připravili dobrý guláš a paprikáš“.

„Bylo to vrcholně nevkusné. Přitom jeden z těch zabitých opravoval Srbům z okolních osad traktory, často to dělal zadarmo,“ říká pan Herout. Deset obětí války v roce 1991 spočívá pohřbeno na návsi, v místě, kde se dříve pořádaly májové veselice. Pro Ivanovo Selo je to stále obrovské trauma, o to větší, že nikdo z viníků nebyl potrestán.

Sedláci nebojovali proto, aby jim někdo bral půdu

Václav Herout se narodil 10. září 1943 v Daruvarském Brestově v rolnické rodině. Čechů tehdy žily v Chorvatsku desítky tisíc. Přišli sem ještě za Rakouska-Uherska, aby zhruba od poloviny 19. století osidlovali oblasti na jižní hranici země, odkud se předtím stáhli Turci. Češi sem putovali nejvíce z území dnešního Pardubického a Královéhradeckého kraje. Sám pan Herout pak vlastním bádáním přišel na to, že jeho předci přišli z okolí Lhoty pod Libčany a Smiřic.

Protože česká jména nebyla ve válečné době příliš populární, pojmenoval ho daruvarský farář Mijo Ettinger jako Vjenceslav, pan Herout si však nechává raději říkat „Václav“ či „Véna“.

Jako malý zažil období, kdy se komunistický režim Josipa Broze Tita pokusil kolektivizovat vesnici po sovětském vzoru. „Nic takového se u nás nemohlo uskutečnit, protože v partyzánských jednotkách byli za války většinou sedláci a něco takového rezolutně odmítali. Prý nebojovali za to, aby jim někdo bral půdu,“ vzpomíná pan Herout. Stát v té době také vybíral od sedláků dodávky potravin. Když někdo nedal vyměřenou dávku, úředníci prohledali stavení a vzali si, co potřebovali. Říkalo se tomu vymetání půdy.

„U nás se to dělo taky. Jednou jsem tak ze strachu, že nebude co jíst, popadl z pece bochník a zalezl s ním do postele, tam jsem pak usnul. Všichni si u draní peří o této historce pak ještě dlouho vyprávěli. Jindy jsme s bratrem drželi sele na zahradě, aby ho komise nezaregistrovala. Malí kluci, jeden jsme ho popadl za uši, druhý za ocas, dalo to práci, ale udrželi jsme ho,“ směje se dnes Václav Herout.

Z Prahy už učitele neposílali

V roce 1949 se rodina přestěhovala do další české vesnice, Malých Zdenců. Václav absolvoval čtyři třídy české školy a čtyři třídy školy chorvatské. Poté zamířil na pedagogickou akademii v nedalekém Pakraci, která vychovávala učitele českého jazyka. Byla to pro menšinu nutnost, protože kvůli roztržce jugoslávského vůdce Josipa Tita se sovětským blokem se na čas přerušily vztahy Čechů s vlastí. Z Prahy proto, jak bylo zvykem v meziválečném období, už žádné učitele do Jugoslávie neposílali. Situace se trochu zlepšila až v po smrti sovětského vůdce Josifa Stalina v polovině padesátých let, kdy jeho nástupce Nikita Chruščov už zastával k Titovi smířlivější postoj.

K češtině si Václav Herout přibral ještě dějepis a jeho první jeho štací se stala základní škola právě v Ivanově Sele, nejstarší české osadě v bývalé Jugoslávii, založené už v roce 1826. Koncem sedmdesátých let učil na základní škole v Bělom Monastiru, pak zakotvil na gymnáziu v Daruvaru, kde působil až do odchodu do penze.  

Aby historie neodešla s pamětníky

Kromě učitelské práce se Václav Herout věnoval i zaznamenávání historie chorvatských Čechů. Podařilo se mu potkat se zajímavými lidmi, kteří už dnes své vzpomínky nikomu sdělit nemohou. Jeden z jeho příbuzných byl za první světové války v ruském zajetí, vrátil se v roce 1925 plný nadšení pro komunismus. Jiný zase za druhé světové války sloužil jako strážný v německém koncentračním táboře Dachau.

„Říkal, že vůbec nevěděl, co se tam děje, jen viděl vězně s lopatami, jak chodí na práci,“ vypráví pan Herout. „Koncem roku 1944 se tento voják dostal na dovolenou domů a vícekrát se do Dachau nevrátil. Odešel do hor k partyzánům a válku skončil s nimi.“

Někteří z Čechů si totiž za druhé světové války zachovali protektorátní příslušnost. Ta je na jednu stranu chránila před excesy chorvatského fašistického režimu ustašovců, který Čechy považoval za cizí prvek a usiloval o jejich přizpůsobení se. Na druhou stranu ale byli protektorátní občané nuceni přijmout německou národnost a čekala je služba ve Wehrmachtu. Jeden z krajanů s příjmením Havelka tak bojoval a padl do zajetí na západní frontě. Druhý, který se jmenoval Peer, se zase dostal až do bitvy u Stalingradu. „Když se vrátil v roce 1949 domů, vážil pětačtyřicet kilo. Myslel jsem, že ho někdy přemluvím o tom vypravovat, ale nešlo to ani u skleničky,“ lituje pan Václav.

Václav Herout zpovídal také krajany, kteří prošli smutně proslulým ustašovským koncentrákem v Jasenovaci nebo táborem Goli Otok na ostrově v Jaderském moři, kam zavíral své odpůrce Titův režim. Sem se dostávali většinou komunisté nařčení ze sympatií ke Stalinovi. „Mluvil jsem s jakýmsi Koudelou, který se vrátil z Československa a tím byl podezřelý. Popsal mi systém, kde si vše organizovali sami vězni a nikoli dozorci. Pro nováčky udělali uličku s holemi, kterou si museli projít, a ti, co projevili dostatek krutosti, se rychle dostali do vedení. I Koudela se rychle vypracoval nahoru, ale prý nikoho netloukl,“ říká pan Herout.

Mapoval také návštěvy sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana, který do Jugoslávie přijížděl z rakouského exilu, než byl v roce 1953 unesen komunistickými agenty do Československa, kde zemřel o deset let později ve vězení. „Laušmana přijímali v Bělehradě, řezal do toho opravdu ostře a Jugoslávii se to hodilo. Uměl mluvit i k obyčejným lidem, jednoduše a srozumitelně,“ říká Václav Herout. Osud tohoto politika jej natolik zaujal, že o něm v říjnu 2007 napsal rigorózní práci, kterou následně obhájil na Katedře historie FF Univerzity Palackého v Olomouci. 

Několik let předtím se Václav Herout snažil objasnit osud jiného Čecha, který pobýval v Daruvaru, Arnošta Jasmína s přezdívkou Maroko. Ten před druhou světovou válkou sloužil ve francouzské cizinecké legii, utekl ze zajetí a dostal se až do řad československé partyzánské brigády. Pamětník na jeho příběh narazil, když objevil jeho jméno v seznamu učitelů v Ivanově Sele. Jasmín se tam uchýlil poté, co byl kvůli nemoci z brigády propuštěn. Později se vrátil do Československa, ve své vlasti ale kvůli svému jugoslávskému angažmá musel pracovat v dělnických profesích a zapomenut zemřel.

Mobilizace proti Sovětům

Srpen 1968 prožívali chorvatští Češi podobně jako rok 1938 a velmi napjatě sledovali zprávy z vlasti okupované sovětskými vojsky. Václav Herout dostal povolávací rozkaz do Jugoslávské armády, Titovo vedení v Bělehradě se totiž obávalo, že po Československu přijde na řadu i jejich země.

„V povolávacím rozkaze stálo – dostavte se ihned nejbližším dopravním prostředkem. Tak jsem jel na kole,“ vzpomíná pan Herout. Dva dny čekali v civilu v kasárnách, třetí den je konečně oblékli do vojenského a poslali k hranici s Maďarskem. „Dali nám flinty z první světové války a my se báli, že nás budou střílet jako králíky. Jako telefonista jsem rozmotával dráty, třeba deset kilometrů, nesmělo se mluvit po rádiu, abychom se neprozradili. Naše mobilizace byla tehdy tajná, v novinách o tom nebyla ani řádka,“ vypráví.

Obavy z útoku se ukázaly jako neopodstatněné a v roce 1969 opadlo napětí natolik, že se se skupinou učitelů mohli vydat do Prahy na zdokonalovací kurzy českého jazyka. „Měli jsme 300 marek, za stovku bylo dva tisíce korun. Za to jsme si žili jako králové,“ říká pan Herout. „Museli jsme ale mluvit jugoslávsky (chorvatsky), to nás Češi milovali. Když jsme promluvili česky, kvůli akcentu si mysleli, že jsme snad Rusové nebo Bulhaři, a nedostali jsme nikde nic,“ vysvětluje pan Václav.

S nástupem normalizace však přišlo i jisté ochlazení vztahů s vlastí, které se v šedesátých letech podařilo tak slibně rozvinout. Časopis Jednota se přestal distribuovat do Československa a turisté z vlasti krajanskými vesnicemi raději jen rychle projížděli. Neradi se dávali do řeči s kýmkoli hovořícím mateřskou řečí, protože za styk s „emigrantem“ hrozily doma problémy, byť jeho předci odešli ještě za Rakouska-Uherska.

Válka přišla i do Daruvaru

Radost ze sametové revoluce a uvolnění v roce 1989 vystřídal šok z války na podzim 1991. Václava Herouta nikdy nenapadlo, že si s padesátkou přede dveřmi prožije letecké bombardování a situace, kdy mu kolem hlavy létají kulky ostřelovačů. „Naštěstí v Daruvaru válka netrvala nijak dlouho, asi tak tři měsíce do konce roku 1991, než přišly mezinárodní mírové  jednotky UNPROFOR,“ říká.

I během nejhorších bojů museli lidé chodit do práce i do školy. Naštěstí se ale podařilo evakuovat děti do Československa a koncem října za nimi vyrazila i pětičlenná skupina učitelů, mezi nimi také Václav Herout. Děti učil na Seči u Chrudimi měsíc, pak se vrátil zpět. A protože se na gymnáziu nevyučovalo, povolali učitele k civilní obraně. Jako první úkol dostali napojit a ustájit dobytek v srbské vesnici, kterou její obyvatelé krátce předtím opustili.

„Když jsme je odvázali, hnala se zvířata k vodě, byla jako šílená. Bylo znát, že Srbové odcházeli rychle, v jednom domě dokonce zůstala zabijačka na stole. Mladí museli jít povinně, starší mohli zůstat. Schovávali se, ale báli se, že jde chorvatské vojsko, které řeže lidem ruce, nohy a uši. Nic takového se nedělo, byla to propaganda,“ vzpomíná pan Herout.

Mizející svět daruvarských Čechů

V roce 2003 převzal  Václav Herout daruvarský archiv a knihovnu, kde se shromáždily dokumenty krajanů i z jiných částí Jugoslávie. Jednou z nejcennějších tiskovin jsou válečné noviny československé brigády Jana Žižky z Trocnova. Partyzánská agitační skupina zvaná Agitprop je tiskla doslova za pochodu, vybavená jen psacím strojem a koňským povozem k přesunu.

Do Daruvaru jezdí badatelé z České republiky, ale objevují se i cizinci, třeba dvojice Rusů, kteří se zajímali o slovanské dějiny. „Problém je, že nejsou sepsané kompletní dějiny chorvatských Čechů. Profesor Josef Matušek (rodák z Končenic nedaleko Daruvaru) je sepsal do druhé světové války. Pak už neexistují,“ konstatuje s lítostí pan Herout. Současná situace krajanů není příznivá, zvláště na vesnicích lidí ubývá. Například škola v Ivanově Sele měla v polovině šedesátých let stovku žáků, dnes jich má kolem pěti.

Václav Herout hledal dlouho správného člověka, který by po něm po 17 letech převzal archiv v České besedě v Daruvaru. Na podzim roku 2020 takového člověka našel. V archivu zůstanou zachovány všechny tradice této jedinečné české komunity, která pomalu mizí. Osobní zkušenost má i patriot Václav Herout: „Chtěl jsem, aby po mě moje děti zdědily zájem o hudbu. Já jsem hrál v dechovce, měl jsem saxofon, křídlovku a klarinet. V Čechách jsem koupil nástroje a doufal, že děti budou pokračovat. Ale nemají zájem,“ konstatuje Václav Herout. „Není to tak dávno, kdy tady u nás normální svatba trvala pět dnů, dneska i na velkou veselku stačí dva dny,“ dodává k mizejícím tradicím české komunity v Chorvatsku archivář Václav Herout.