The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Herudková (* 1939)

• narodila se 10. června 1939 v Bolaticích na Hlučínsku

• v té době už bylo Hlučínsko součástí třetí říše

• otec živnostník a majitel hospody přinucen vstoupit do NSDAP

• 25. ledna 1945 musel nemocný otec narukovat do wehrmachtu

• v sovětském zajetí zahynul

• Erika Herudková zůstala sama s matkou a dvěma sourozenci

• v dubnu 1945 zažila boje během ostravsko-opavské operace

• po válce hospoda rodině zkonfiskována

„Už v první světové válce padlo z naší dědiny sto jedna mužů. Z té druhé se jich nevrátilo dvě stě šest. Máma zůstala s třemi děcky sama a já z nich byla nejstarší. Sousedka měla čtyři děti, nejstaršímu bylo deset. Všude kolem po dvou po třech dětech. A neměli jsme ani groš, ani korunu. Po válce jsme nedostali vůbec nic, protože naši tátové byli němečtí vojáci.“

V Bolaticích na Hlučínsku měl otec Eriky Herudkové hospodu. Byl nemocný a rodina celou válku doufala, že se vyhne frontě. Marně. Narukoval 25. ledna 1945. Německá armáda prohrávala na všech frontách a metodu totálního nasazení dovedl Hitler v posledních měsících války do krajnosti, kterou si do té doby obyvatelé Říše jen stěží dokázali představit.

„Odváděli všechny. Staré, nemocné, patnáctiletá děcka,“ vypráví Erika Herudková. Naposledy tátu viděla, jak nastupuje na náklaďák. „Všichni tehdy brečeli.“ Pak o něm patnáct let nevěděla vůbec nic.

Češi ve wehrmachtu

Erika Herudková se narodila 10. června 1939 v Bolaticích. Tehdy už bylo Hlučínsko více než půl roku součástí třetí říše a malá Erika dostala německé občanství. Otec Maxmilián Duda vlastnil v Bolaticích hospodu a jako významný živnostník byl v hledáčku nacistické NSDAP. Když ho strana vyzvala, aby se stal členem, nemohl odmítnout. „To by tehdy bylo něco nepředstavitelného. Zničili by celou rodinu,“ říká Erika Herudková.

Nacistické Německo anektovalo region Hlučínska 30. září 1938 v souvislosti s podstoupením Sudet na základě mnichovské dohody. Administrativně bylo toto území zahrnuto do nově vzniklé sudetské župy.

Podrobně se historickými aspekty, novodobými okolnostmi i praktickými dopady těchto událostí zabývá František Emmert v knize Češi ve wehrmachtu, ve které píše:

Oproti jiným sudetským územím mělo Hlučínsko specifické postavení, protože na rozdíl od nich k Německu v minulosti patřilo. Proto zde místní nacistické úřady začaly obratem prosazovat politiku poněmčování, a to za pomoci argumentů, že místní čeští starousedlíci „přece vždycky byli Němci“ nebo „alespoň německými občany“.

Čechům proto byla vnucena říšská státní příslušnost a jako takoví museli narukovat do wehrmachtu. Čekal je podobný osud jako rodáky z Těšínského Slezska. Válka v uniformách německých vojínů, smrt, zranění, zajetí, nucené práce nebo dezerce.

Zvláště těžce pak na muže dolehla mimořádná opatření přijatá po vyhlášení totální války v roce 1944. Tehdy byli odváděni i šestnáctiletí chlapci a muži s vážnými zdravotními problémy. Velení wehrmachtu z nich narychlo a po krátkém výcviku sestavovalo divize takzvaných „lidových granátníků“, které měly v beznadějných bojích proti ruským tankům až osmdesátiprocentní ztráty.

Mnoho odvedených mladých českých mužů padlo nebo skončilo na dlouhé roky v sovětských zajateckých táborech, z nichž se někteří už nikdy nevrátili.

Takový byl také příběh majitele hospody U Dudy v Bolaticích. Erika Herudková, matka i sourozenci čekali na zprávu o jeho smrti až do roku 1960, kdy Červený kříž poslal oznámení, že Maxmilián Duda zemřel 24. května 1945 v sovětském zajetí. „Nemohlo to skončit jinak. Ruské lágry nepřežili zdraví, natož náš nemocný táta,“ říká Erika Herudková. Kde přesně ten tábor ležel, se rodina jenom domnívá. „Snad někde u Lvova.“

Naši byli v Hrabyni, Rusové v bažantnici

V Bolaticích a na celém Hlučínsku nebyla rodina, kterou by nepostihla smrt či těžké zranění táty, manžela, bratra, syna či strýce. Takovou zkušenost většina Čechů v protektorátu během války nezažila. Matka Eriky Herudkové měla tři bratry a všichni narukovali. Jeden padl v bitvě u Stalingradu, druhý frontu přežil a šťastně se vrátil od jednotek nasazených v Itálii, třetí ze strýců po příjezdu z války umřel doma na těžkou tuberkulózu.

Zatímco muži umírali v řadách wehrmachtu na všech frontách v Evropě i v severní Africe nebo se o svůj další osud obávali v zajateckých táborech, jejich ženy i děti čekalo na rodném Hlučínsku peklo fronty, které oni sami okoušeli daleko od domova.

„Kaťuše a bombardéry začaly útočit v neděli ráno. Ovšem první Rusové se objevili až v úterý,“ vzpomíná Erika Herudková. „Tak dlouho tam padaly granáty a bomby. Ještě dnes mám husí kůži, když slyším na obloze letadlo.“ Šestiletá Erika s mámou a sourozenci přečkala útok Rudé armády ve sklepě rodinné hospody. Byl připravený jako kryt pro děti z protější školy, ovšem v dubnu 1945 se už několik týdnů neučilo a škola zůstala prázdná. Kryt měl kamna se sporákem na vaření a našlo tam bezpečí dalších sedm rodin.

Když se občas palba venku na chvíli utišila, vzala matka svou nejstarší dceru za ruku, vylezly ze sklepa na půdu a tam u okénka ve štítě uviděly tu hrůzu. Všude kolem hořelo, plameny šlehaly ze střech a svěží zeleň v zahradách halil temný dým. Některé domy už byly v troskách, Bolatice se octly v centru bitvy.

Když Erika Herudková na ty chvíle vzpomíná, říká německým vojákům „naši“. A přidává vysvětlení: „Berte to, jak chcete, ale byli to naši otcové, naši bratři, synové…“ vypráví s naprostou upřímností. „Takže naši měli své pozice támhle v Hrabyni a čtvrtý ukrajinský front v bažantnici za nádražím.“

Bílý kruh s černým N

V hospodě U Dudů si Sověti zařídili polní nemocnici. Ve výčepu se operovalo, v sále byl lazaret. Erika pozorovala, jak náklaďáky přivážejí do hospody raněné a odvážejí mrtvoly. „Hromadný hrob vykopali tam, kde je dnes školka. V roce 1946 pak ostatky převezli na jiné místo,“ vypráví.

Okamžitě po válce musela matka hospodu zavřít a brzy poté ji úřady zkonfiskovaly. Rodině bez otce hrozilo, že bude muset z hospody úplně odejít a nebude mít kde bydlet. Rázná matka sice domov ubránila, musela však za bydlení platit nájem.

Tím však perzekuce nekončily. Erika Herudková není sama, kdo v Bolaticích vzpomíná na potupné označení, které obyvatelé vesnice museli nosit – když šlo děvče v září 1945 poprvé do školy, neslo na rukávu přišitý bílý kruh s černým písmenem N. Erika se narodila do války, přišla o tátu, viděla padat granáty a bomby na svou vesnici, viděla mrtvé a raněné ve svém rodném domě. Konec války však nebyl vysvobozením. „Hrůza pokračovala.“

Ve svých šesti letech neuměla ani slovo česky. Vyrůstala v Říši a jinak než německy se mluvit nesmělo. Teď zase byla nařízena pouze čeština a musela se tedy rychle učit. Jenže se zavřenou hospodou zůstala rodina bez příjmu, jediným živobytím bylo pole a hospodářství, takže kromě učení pomáhala Erika mámě. V první třídě, od rána do večera v jednom kole.

Důchod po mužích padlých na frontě získaly ženy na Hlučínsku až dvacet let po válce. Komunistický režim potřeboval valuty, a tak nakonec souhlasil, aby Spolková republika Německo posílala na Hlučínsko válečnou penzi. Matce Eriky Herudkové přicházelo 75 marek měsíčně, skutečnou marku však nikdy do ruky nedostala. Socialistické Československo vydávalo poukázky na nákup zboží zvané bony a těmi byl důchod vyplácen. Západoněmecké marky zůstávaly ve státní bance.

V 50. letech se Erika Herudková vyučila v nově postavené továrně na výrobu provazů a lan jménem Konopa, brzy se ovšem do rodné hospody vrátila. Zestátněný majetek získal do správy podnik Jednota, který dceru bývalého majitele Maxmiliána Dudy přijal do zaměstnání. Tak Erika Herudková pracovala u Dudů až do svého důchodu, ale konfiskovanou hospodu už rodina nikdy zpátky nedostala. Restituční zákony po roce 1989 se na ni nevztahovaly.