The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Herzánová (* 1933)

• narozena 12. dubna 1933 v Heřmanicích u Rouchovan

• pocházela ze selské rodiny

• zažila přechod fronty a konec války v Heřmanicích

• po válce vystudovala dívčí zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí

• rodina čelila nucené kolektivizaci zemědělství

• v roce 1952 musela z kádrových důvodů opustit vyšší rolnickou školu zemědělskou v Olomouci

• pracovala v traktorové stanici a později jako vychovatelka

• při zaměstnání si doplnila pedagogické vzdělání

• vdala se a přesídlila do Třebíče

• působila jako učitelka

• na přelomu 70. a 80. let byly rodné Heřmanice vysídleny a zničeny v důsledku výstavby jaderné elektrárny Dukovany

Heřmanice, vesnice u Rouchovan na Třebíčsku, kde Eva Herzánová v roce 1933 přišla na svět, už nestojí. Padla za oběť výstavbě jaderné elektrárny v Dukovanech. Její rodina tu po léta vlastnila prosperující statek, na kterém zaměstnávali děvečku, pacholka a během žní a sklizně brambor ještě využívali námezdní síly. 

Za německé okupace museli hospodáři odvádět dodávky státu a jejich situace se tím zásadně zhoršila. Eva, rodným jménem Nováčková, vzpomíná například na strach z gestapa a z toho, že přijdou na to, že načerno zabíjeli prasata, aby se mohli uživit. Vůně škvaření sádla linoucí se okolím mohla upoutat případné udavače. Podle vzpomínek pamětnice přesto za války byly podmínky pro soukromé hospodáře lepší než později během komunistické kolektivizace.

Ráno přišli Němci a odpoledne Rusi

Za války Eva navštěvovala obecnou školu v Heřmanicích a poté městskou školu v Rouchovanech. Pamětnice vzpomíná, jak slyšeli bombardování desítky kilometrů vzdáleného Brna. V nedalekých Rouchovanech prý bomba zabila tři ženy, které pásly husy. 

Během posledních válečných dnů prošli domem Nováčkových příslušníci obou znepřátelených armád. „Jen se tam tak vystřídali, ráno přišli Němci a odpoledne Rusi.“ Eva Herzánová vypráví, že němečtí vojáci se obecně chovali lépe a šetrněji k rodinám, do jejichž domů vstoupili. Sověti vykrádali domácnosti, rodině sebrali kola a další předměty. Eva vzpomíná na strach, který tehdy prožívala. Když se vojska míjela, z jedné strany na sebe stříleli Němci a z druhé Rusové. Otec pamětnice se ocitl uprostřed jedné takové přestřelky.

Trnitá cesta ke vzdělání

Po válce Eva nastoupila na dívčí zemědělskou školu do Velkého Meziříčí, kde se vyučila v oboru vaření a šití, a po roce dělala přijímací zkoušky na vyšší rolnickou školu zemědělskou pro dívky v Olomouci. Tam ale nakonec nemohla odmaturovat kvůli svému třídnímu původu a v roce 1952 coby dcera “kulaka” musela studia v Olomouci předčasně ukončit a hlásit se do práce na státním statku ve Vlčicích u Javorníka v severomoravském pohraničí

Nakonec nastoupila do zaměstnání v traktorové stanici ve Vikýřovicích u Šumperka. Její nadřízení chtěli, aby si dodělala maturitu, byť dálkově. Nakonec ale o tuto možnost opět přišla, když ji propustili ze zaměstnání. Bratr pamětnici naštěstí našel práci vychovatelky. Otec jejích svěřenců – komunista – se za Evu přimluvil, a tak si nakonec mohla dodělat maturitu. Později si doplnila vzdělání na potravinářské škole, aby mohla vyučovat vaření, a poté ještě studovala dva roky dálkově na pedagogickém institutu v Ostravě, aby se mohla stát učitelkou.

Šikana za normalizace a likvidace rodné obce

V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pobývala Eva Herzánová zrovna na dovolené u Balatonu v Maďarsku. „Tam nám ráno přišli říct, že se nemůžeme vrátit.“ Pamětnice s přáteli si nakonec pobyt v Maďarsku prodloužili o čtyři dny, z domova dostávali poplašné zprávy o střílení na ulicích.

Na období normalizace vzpomíná Eva jako na čas útlaku a omezení, která jí komplikovala práci. Vzpomíná, jak její studenti na Popeleční středu chodili do kostela a vraceli se s křížkem na čele. Představitelé komunistické strany tedy došli za pamětnicí a obvinili ji z toho, že děti nedostatečně ideově vzdělávala. Musela proto absolvovat školení v duchu komunistické propagandy. 

Eva se vdala a přestěhovala se za manželem do Třebíče. Narodila se jim dcera a poté nějaký čas chodila do zaměstnání na částečný úvazek. Zástupce ředitele na zemědělské škole jí dělal nepříjemnosti – musela chodit suplovat i v časech, kdy neměla zařízené hlídání pro dceru, takže často musela chodit do práce i s malým dítětem.

Eva Herzánová coby nekomunistka uvádí další příklady šikanózního chování svých nadřízených ve škole. Vzpomíná například na fyzicky náročné brigády, kam musela docházet. Nakonec skončila s bolestmi zad na pohotovosti.

Rodiny pamětnice se citelně dotklo budování jaderné elektrárny v blízkých Dukovanech. Tři obce – Skryje, Lipňany a Eviny rodné Heřmanice – byly v souvislosti se stavbou obřího komplexu elektrárny vysídleny a srovnány se zemí. Odpor tamních obyvatel na tom nic nezměnil. Rodiče Evy Herzánové někdy kolem roku 1980 přesídlili do nedalekých Rouchovan. Pozemky, které vlastnili, museli odprodat za směšně nízkou cenu. Určitého narovnání se dočkali až v rámci restitučních nároků po roce 1989.