„Ti měli na starosti jenom zásobování, nic jiného, na žádné akce nechodili, ale museli se starat o zásobování. Aby bylo vždycky. Měli jsme koně, na nich byly dva kotle a byly řemeny. To byl takhle silný kůň. Byly dva normálně vojenské kotle a ráno dělali třeba čaj, aby měli kluci aspoň to, a dělali třeba nějaký guláš. Bylo pět lidí a ti se starali jenom o zásobování. Na žádné akce nechodili.“
„Přišel jsem s cigaretami, německy jsem rozuměl jenom pár slov, tak jsem mu dal cigarety – já jsem nekuřák, ale cigarety jsem měl – a jak [si] on [vzal cigaretu], tak jsem vytáhl nůž a řízl jsem ho pod krkem. Nebyl jsem si jistý, když ho bodnu sem [na srdce], jestli tam nebude něco mít a já ho neprobodnu. A položil ho a ten [druhý Němec] už po mně střílel, tak jsem vzal jeho pušku a Němce jsem zastřelil. A potom jsem z toho mostu utekl, Rusové ho podminovali a most vyletěl do vzduchu.“
„Celtu na sníh, tak se lehlo. Tady se udělal oheň, tady člověka pálilo a tady mrzlo. (No právě, no. A to jste bojovali i proti Rumunům, že ano, také?) Jéžišmarjá. [Nejenom proti Němcům, ale i proti Rumunům.] Rumunské oddíly byly také, ale ty se bály. Jak jsme jim dali palbu, tak utíkali pryč. Oni nechtěli bojovat za jejich cara nebo jak se [nazýval].“
„Musel jsem vraždit. Vyháněl jsem z Dukelského průsmyku maďarské oddíly. Zabíjel jsem lidi, a proto mi je špatně. (Trápí vás, že jste byl voják?) Kdybych to nedělal, zabili oni mě. Musel jsem se bránit.“
„Dělal jsem potom průzkumáka. Dělali se mnou: Adam Nicár, ten už je mrtvý, Ondrej Baník, ten nevím, kde je. Měli jsme takovou skupinu průzkumáků a přinášeli jsme zprávy oddílu, byli jsme třeba i dvacet kilometrů od skupiny, potom jsme se k nim vrátili a hlásili jsme jim, co se děje okolo a tak, aby věděli na štábu, jestli se na ně nechystá nějaký zátah nebo tak. (Jak jste byli vyzbrojení?) Byli jsme vyzbrojeni samopaly a granáty, měli jsme náš lehký kulomet vzor 24, ale měli jsme jenom asi čtyři zásobníky po dvaceti nábojích, tak jsme s tím moc šetřili. Pak jednou na ně zaútočili Maďaři, tak jsem jich položil, já nevím kolik, bylo tam zabito asi dvacet Maďarů, kulometem, byly to bezvadné kulomety, říkalo se jim strojní puška na dvacet nábojů, tehdy to byla nejlepší pěchotní zbraň. (Zabil jste hodně lidí?) Na to nechci myslet, když jsem udělal ten atentát na Ondavě, granátem, tak tam zůstalo asi dvacet lidí. Jednali tam gardisti Maďaři, Němci a Slováci, byl tam takový kopec, asi třicet metrů vysoký, tak jsem tam hodil granát. Asi devět lidí bylo na místě mrtvých, pak jsem tam hodil další granáty, no kolik bylo (mrtvých), si nepamatuju, ale bylo jich hodně, až mi potom bylo špatně, když jsem pak viděl ty roztrhané lidi. Byl to můj největší úkol, co jsem za války tam udělal. Kdyby mě byli dostali, nevím, co by se mnou udělali.“
„Byl jsem ve vojenské policii, která měla na starost odsun Němců. Když si nějaký Němec chtěl vzít metrák věcí, nechal jsem ho. Nebyly to moje věci, ale jeho.“
„Já jsem byl v Rakovníku, měl jsem četu a kontrolovali jsme zlatokopy v roce 1945, jak kradli v pohraničí, tak jsme u Rakovníka kontrolovali vlaky a zabavovali jsme věci. Kdo nemohl dokázat, že to je jeho, tak se to zabavovalo. A zabavili jsme i hodinky, to byl zlatník a vykradl v Mariánských Lázních, v Karlových Varech nebo kde ve zlatnictví hodinky. Ale krásné, veliké, zlaté hodinky. A všechno jsme odevzdávali na IV. oddělení v Dejvicích, jak má Sparta hřiště, a vedle byli civilisti. A to bylo V. oddělení. A [Bedřich] Reicin byl velitel V. oddělení, tehdy ještě nebyl plukovníkem, potom mu dali plukovníka a potom ho stejně oběsili. Všechno jsme odevzdávali, tak jsem sepsal protokol. Chodila služba, kdo byl na to určený, co vozil z Rakovníka poštu do Prahy. Chodila služba, kde byl určený člověk na vození pošty z Rakovníka do Prahy. To byl kapitán Jelínek: ‚Honzo, já mám sestru v Praze, už jsem ji dlouho neviděl, vezmu poštu a půjdu tam.‘ ‚Dobře.‘ Musel jsem jít s poštou na velitelství, Reicin šel proti mně, já udělám takhle a on říká: ‚Neumíš lepší zdravit?‘“
„Táhl jsem na zádech zraněného kamaráda, Ondreje Baníka, měl zraněnou ruku, ošetřil jsem ho a vylízal se z toho dobře. Celé oddíly nás hledaly, byl jsem připravený, že když nás chytnou, tak se zastřelím, měl jsem v botě malou pistoli 635, uvázanou na provázku, kdyby mě byli chytili, tak bych se zastřelil, aby mě nedostali, ale dostal jsem se ze všeho. Strašně jsem je nenáviděl, dodnes nemůžu zapomenout na ta zvěrstva, co dělali, nemůžu zapomenout, byl jsem nemilosrdný, nešetřil jsem ani jednoho Maďara, ani Němce, to řeknu otevřeně, protože to zvěrstvo, co dělali na lidech a na dětech, to se nedá vypovědět.“
„Ten oddíl Šukajeva byl řízený čtvrtým ukrajinským frontem a ti nás hlídali, kam máme jít. Vasil, teď si honem nemůžu vzpomenout [na příjmení], mu dělal pobočníka. A dělali jsme průzkumáky [průzkumná hlídka – pozn. aut.], nejlepší průzkumáci jsme byli. A to jsme třeba byli i pět dní pryč od útvaru, hledali jsme místa, kde jsou Němci, Maďaři a všechno. To není pravda. Že jsem se vyznal v horách, že jsem vyrostl v horách, tak mně to sloužilo, že jsem věděl, tady můžeme, tady nemůžeme, tam je to.“
„Přešel jsem k partyzánům a oni mi zpočátku nevěřili, protože jsem měl slovenskou uniformu. Tak jsem se musel na mostě zmocnit strážného… Už na to ani nechci vzpomínat. (Ten strážný byl Němec?) Ano. (Co jste musel udělat? Musel jste ho zneškodnit?) Měl jsem nůž a vrazil jsem mu ho do krku. Potom jsem ho položil, vzal jeho pušku a střílel na druhého strážného.“
Podplukovník v. v. Ondrej Hiadlovský se narodil 24. září 1922 v obci Ľubietová na středním Slovensku. Ve své rodné obci vychodil obecnou i měšťanskou školu a poté docházel do zemědělské školy. Maturitu však nedokončil, ze školy byl vyloučen a v roce 1941 vstoupil do slovenské armády, kde sloužil jako řidič u autopraporu. V červenci 1942 se s tzv. rychlou divizí účastnil napadení Sovětského svazu, sloužil v oblasti Kavkazu, ovšem po neúspěšné německé ofenzivě na Stalingrad byl v roce 1943 spolu s dalšími slovenskými vojáky přesunut na Krym. Vojáci přebíhali k sovětským jednotkám a také Ondrej Hiadlovský se odhodlal k dezerci. U Perekopské šíje, která spojuje poloostrov Krym se střední částí současné Ukrajiny, přeběhl k sovětským partyzánům - bylo však nutné získat si jejich důvěru, a tak musel zabít dva německé vojáky. Sovětský partyzánský svazek Stalin Michaila Illarionoviče Šukajeva, do kterého se Ondrej Hiadlovský zařadil, putoval přes Ukrajinu, Rumunsko, Polsko až na Slovensko, kde se účastnil Slovenského národního povstání. V únoru 1945 se u Liptovského Hrádku pamětník spojil s 1. československým armádním sborem, sloužil ve třetí brigádě jako řidič v autokoloně a přes Ružomberok, Vrútky a Žilinu se dostal na Moravu, kde se dočkal konce války. Poté byl umístěn do prostoru Rakovníka, kde hlídal tzv. zlatokopy, kteří odváželi z pohraničí do vnitrozemí německý majetek. Po konfliktu s Bedřichem Reicinem odešel z armády, našel si zaměstnání v bance a následně nastoupil na pozici řidiče nákladních vozů. V roce 2012 žil Ondrej Hiadlovský v Praze-Kamýku, v roce 2014 v Domově pro seniory v pražské Krči. Zemřel 1. listopadu roku 2020.
