Libuše Hiemerová

„Potom nás zavřeli všechny. Mě, sestru Drahušku, tatínka a maminku. Já vím, jak jsem lezla do toho auta a jak jsem tam uviděla tátu, mámu a sestru, tak jsem začala brečet. A táta říkal: ,Nebreč, nedělej jim radost.' Tak jsem přestala, páč jsem měla strach, protože jsem o tom gestapu slyšela a kór o tom antonu, jak jezdil a sbíral ty lidi. To bylo takový německý auto. Však teď tomu taky říkají anton, tomu policejnímu autu.“

„My jsme furt mysleli, že se nám František vrátí. A když jsme se potom dozvěděli, že umřel, tak se nám po válce ozvala ta jeho manželka a přijela sem s dcerou. Měla myslím pět let, když sem přijely. A byla tady. Jenomže v tom únoru, jak komunisti nastoupili, tak ten Františkův kamarád, co ji sem přivezl a taky byl pilot, ten tady měl rodiče, tak byl u nich. A přijel jednou k nám a říká té Olivě, že se musí vrátit. Že to tady není bezpečný. Byli tady myslím několik měsíců a ta malá se naučila úplně česky. Ale Oliva ne, ta neuměla česky.“ Tazatel: „Takže bratr měl dceru?“ L. H.: „Měl dceru a ta nám pořád psala. A poslední dopis, ona byla stará jak já, a poslední dopis psala, že se vdala do Ameriky. Potom, jestli to bylo kvůli železné oponě... Myslím, že se nám bála psát, že je v Americe nebo co. Tak přestala. Potom o ní už nic nevíme.“

„Tatínek přišel bez zubů. Ani jeden zub neměl. Ten se prý musel plazit po zemi. Ruce za zádama na té chodbě. S tátou tam dělali hrozný věci. Než nás odvezli do těch Svatobořic a ho do Brna, tak přišel v Olomouci. My jsme stáli, ti vězni tak a oni přišli, ti muži. Mluvit jsme s nimi nesměli. Museli jsme všichni přijít do té kanceláře, i tatínek, i já, i Drahuška, i maminka. Ale mluvit jsme s nimi nesměli. Ale tatínek, když nás uviděl, on měl furt takovej zelenej klobouk z té panamy nebo z čeho na hlavě. Měl sice vlasů kudrnatejch, černejch, tak ten klobouk vyhodil, abychom věděly, že tam je, a zasmál se na nás. Pak nás zavedli do té kanceláře a to jsem tatínka viděla naposled.“

„Mě, že jsem si sedla, jak přišli v noci s tou baterkou. Však ten Punťa nebo jak jsme mu říkali. Tak jsem si sedla a musela jsem do márnice. Do toho spodního tábora. Tam byla márnice. Byl tam ten železnej stůl, na zemi byly dvě rakve, tak já jsem stála celou noc v rakvi. Bála jsem se tam sednout. Někde na ten plech. Tak jsem stála na tom dřevě. Brzo ráno mě tam ty kuchařky, co vařily ten čaj - co měly vařit, jen to, co měly - tak mi daly cihlu. Ale pak pro mě kdosi přišel.“

„Ve škole, ještě když nás Němci zabrali, tak jsme všichni, celá škola... Já jsem chodila na Müllerku v Olomouci. V úřední čtvrti, měla jsem to domů kousek. Všechny nás zavolali do tělocvičny. No co nám mohli říkat, když tam přišli. Ale zpívali jsme. ,My jsme děti Republiky československé.' Já už si tu písničku ani nepamatuju. A všechny český písničky jsme zpívali. A učitelky brečely.“