„Po cestě šel a chytli ho kdesi u Hořovic a tam ho zatkli a otec potom žádal o... On brácha kdysi dělal v tuhových dolech, tak musel poslat nějakou žádanku a nějaký papíry, aby ho pustili. Byl zavřený, protože ho chytli. Chtěl jít pěšky domů. Vždycky kus autem nebo tak nějak, aby se dostal sem domů. Měl tam zůstat a mohl se mít lepší.“
„My jsme krmili kozy po Němcích. Bylo nám jich líto. Ony bečely. Krávy odebrali. Já nevím, kdo to bral. Kdesi je zabili, ale já nevím kde. Tenkrát byl bordel jako hrom. Kozy bečely, tak jsme s jedním kamarádem, co tam ta rodina taky zůstala a potom se v padesátým odstěhovala, tak jsme je dali do jedné maštale a tam jsme je krmili. Seno bylo, poněvadž měli nadělaný. Nevěděli, že jdou pryč na odsun. Tak jsme je krmili, napájeli a tak. Potom nám i platili. To bylo tenkrát pastevní družstvo. Zaplatili za to. My jsme měli dvacet, pětadvacet koz. Krmili jsme je, ale potom je odebrali a my jsme neměli co dělat. Hlásili jsme se do lesa, a tak jsme chodili do lesa sadit stromky a tak, a tak jsme ubili čas.“
„Jeden na západní frontě a druhej byl tady na cvičení v Gliwicu v Polsku a potom, jak šel na frontu, tak na ni ani nedošel. Asi už po cestě... Ve třiačtyřicátém roce, to narukoval v Polsku. Tam byl rok, potom ho odvolali na frontu a hotovo. Nezvěstný. Neví se, co a jak.“
„Oni dostali tři týdny nebo tak nějak předtím oznámení. Museli tenkrát na nádraží a potom za tři měsíce další. Myslím natřikrát to bylo ve Vrbně. Do Vánoc byli pryč.“ Otázka tazatele: „Jak jste to vnímal v těch čtrnácti, patnácti letech?“ A. H.: „My jsme tenkrát byli ještě hloupí. Nám slíbili, že taky půjdeme za nimi, prý v únoru nebo v březnu. Jako horníci všichni dohromady. Zatím že tady musíme zůstat. Zatím jsem ještě tady teď.“
Alois Hirnich se narodil v roce 1931 rodičům německé národnosti v obci Velké Vrbno (něm. Gross-Würben). V této horské vesnici pod Travnou horou v Rychlebských horách prožil celé dětství a mládí. Za války tam jeho tři bratři narukovali do wehrmachtu a dva z nich ztratili na frontě svůj život. Po válce byla rodina kvůli otcově práci v tuhových dolech vyjmuta z odsunu. Do Velkého Vrbna se pro jeho horskou polohu nepřistěhovali až na malé výjimky žádní noví osadníci. Poté, co odešli i Hirnichovi, byla drtivá většina domů v obci stržena. Dnes z původní zástavby zůstala jen bývalá škola, hájenka a budova finanční stráže. V šedesátých a sedmdesátých letech odešli do Německa dva bratři pamětníka, sestra a matka. Z osmičlenné rodiny tak v Československu zůstal jen pamětník a sestra Anna. V době natáčení (2012) žil Alois Hirnich ve Starém Městě.
