Anna Hladká

„Moje babička a děda. To byli rodiče mojí maminky. Od mojí maminky bratr a sestra bydleli v Moravici a to nebylo žádný loučení. Oni byli napsaní, odešli a hotovo. Takže moje maminka se ani nemohla nějak rozloučit se sourozenci. A ta druhá mladší sestra od mojí maminky bydlela v Janušově u Rýmařova, ta odešla a už se neviděli. Akorát moji rodiče byli jednou na návštěvě v Německu. To se ještě jednou uviděli, ale jinak ne.“

„Přijely vozy s koněma a vojáci chodili z jednoho baráku do druhého a první, co bylo, tak vzali zlato. Byli jen na zlato, na hodinky a takové věci. A z vykládání vím, že jednou vzali budík, a protože byl asi natažený na zvonění, tak jim začal hrčet. Měli to v kapse a mysleli si, že to vybuchne, tak ten budík vyhodili do příkopu.“

„Potom nás odsunuli dolů k Uničovu do obce Lazce a tam jsme celá rodina dva roky pracovali u sedláků. Pak nás lesní správa povolala zpět. Náš dům byl ale obsazený jinými lidmi, tak nás dali do jednoho velkého domu u Malé Morávky, kde bydlely společně tři rodiny. Ještě jsem chtěla říct, že paní ze statku na Hané uměla německy a ta mě nejvíc naučila. Mluvila jsem pořád německy a ona mně říkala, že tak nemůžeme a musíme mluvit taky česky.“

„Rusi chodili do domu a co se jim líbilo, všechno sebrali. Nejvíc šli na hodinky, prstýnky a zlato. Lidé to měli ve skříni a vzali jim to. Potom šli pryč a byl zase klid.“