The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Hlaváček (* 1952)

• narozen 30. září 1952 v Plzni

• v září 1968 nastoupil na gymnázium

• promoval v roce 1977 (VŠCHT)

• působil jako podsládek v plzeňském Prazdroji

• v roce 1981 emigroval do západního Německa

• v roce 1988 získal německé občanství

• od 90. let podniká v České republice

Jako podsládkovi v Plzeňském Prazdroji se Ivanovi Hlaváčkovi nedařilo vůbec špatně. Hnán bezvýchodností situace v komunistickém Československu nasedl na začátku osmdesátých let do auta a se ženou a ročním synem přejel hranice do Německa. Manželka se s dítětem vrátila zpět, on na Západě zůstal. Čelil rozčarování, emigrantským snům, prosbám rodiny o návrat i samotě. Zapojit se do nového systému mu pomohla znalost jazyka, tenisu i pivovarnictví.

Pivo, jazyky a sport

„Pivo bylo v naší rodině vždycky velké téma,“ říká Ivan Hlaváček, který se narodil v roce 1952. Otec Ivo Hlaváček v té době pracoval v Západočeských pivovarech ve Staňkově a později přešel do národního podniku Plzeňské pivovary. Byl čtvrtou generací sládků. Tradice se v rodině ctila, a tak Ivan se svým o rok mladším bratrem Janem nastoupili jako šestnáctiletí hoši na brigádu do pivovaru. „Otec tam byl ředitelem, takže jsme byli ve zvláštní situaci, ale když pracovníci zjistili, že držíme s nimi, občas vypijeme nějaké to pivo a doma nic nevyprávíme, vzali nás mezi sebe. Prošli jsme si s bratrem všechna možná oddělení a naučili se řemeslo,“ dodává Ivan Hlaváček.

Bratři Hlaváčkovi vystudovali gymnázium, a když přišlo na volbu povolání, bylo jasno. „O žádném jiném oboru než o pivovarnictví jsme neuvažovali. Přihlásili jsme se na Vysokou školu chemicko-technologickou, obor kvasná chemie - pivo. Na gymnáziu jsem byl průměrný student, ale na vysoké škole jsem se do studia opřel, dokonce jsem získal i podnikové stipendium z pivovaru a spolu s ním závazek, že se do pivovaru vrátím a budu tam pracovat. Tehdy jsem ještě netušil, že jednoho dne, na začátku osmdesátých let, nastoupím i se svou manželkou a prvorozeným synem do auta a odjedeme na Západ,“ říká pamětník.

Ivana Hlaváčka v životě ovlivnila nejen tradice pivovarnictví, ale i hodnoty, které mu vštípili rodiče. Maminka Jiřina se narodila do rodiny plzeňského hoteliéra a restauratéra, majitele proslulého hotelu Bristol. Vystudovala filozofii a hovořila německy, francouzsky a anglicky. Jazyky později vyučovala na plzeňské lékařské fakultě.

„Matka byla moderní žena. I v době komunismu nosila džíny a velmi ráda vzpomínala na osvobození Plzně americkou armádou. Vyprávěla, jak vojáci vynesli z hotelu na ulici piano a hráli. V mládí sportovala, získala dokonce několik medailí v běhu. Celý život se o nás báječně starala. Měla ráda pořádek, takže když jsme si domů tajně pozvali kamarády a oni si u nás prohlíželi vystavené věci, třeba miniaturu Eiffelovky, hned poznala, že u nás někdo byl,“ dodává Ivan Hlaváček. Své syny vedla k jazykům, takže jim zařídila soukromé hodiny němčiny i angličtiny, což se později hodilo.

Otec Ivo Hlaváček pocházel ze slavné pivovarnické rodiny. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou a řadu let působil na vedoucích pozicích v pivovarech. V roce 1950, dva roky po komunistickém puči, byl povolán na vojenskou službu a narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) do slovenského Komárna, protože byl považovaný za příslušníka buržoazie.

Válka v pivovaru

Významnou postavou v pivovarnickém rodě byl František Hlaváček, Ivanův dědeček, který dlouhodobě šéfoval Plzeňskému Prazdroji a Gambrinusu a po únoru 1948 ho komunisté zbavili veškerých vedoucích funkcí. František Hlaváček patřil ke třetí generaci pivovarníků v rodě. Vyrůstal v pivovaru v Rabštejně, kde jeho otec vařil pivo a později zakoupil pivovar v Podmoklech, kam se i s rodinou přestěhoval. František Hlaváček narukoval do první světové války a v Rusku se přidal k nově zformovaným legiím. Do Československa se vrátil přes Spojené státy na lodi Heffron a znovu se zapojil do pivovarnického života. Na začátku třicátých let se přihlásil na konkurz do Prazdroje, který vyhrál, a přestěhoval se i se svou rodinou do Plzně. V pivovaře zaváděl nové metody a zasadil se o jeho modernizaci.

Koncem třicátých let se ale nad Československem začala stahovat mračna. Když byly Sudety postoupeny německé říši, z Plzně se ze dne na den stalo hraniční město. V ohrožení se mohl ocitnout i věhlasný pivovar. Na podzim 1938 proto z Plzně vyjela pod vedením Františka Hlaváčka delegace do Berlína, aby vyjednávala s tamní delimitační komisí o podobě nových hranic. Do dohody se podařilo začlenit alespoň několik požadavků. František Hlaváček se později, už během války, zasadil také o to, že zaměstnanci pivovaru nemuseli na nucené práce do Říše, ale byli posíláni „jen“ do německých pivovarů. „Za to byli dědečkovi vděční ještě dlouho po válce,“ dodává Ivan Hlaváček.

Poslední měsíce války prožila západočeská metropole intenzivně. Spojenecké bombardéry se pokoušely zasáhnout Škodovy závody, tehdy začleněné do koncernu Reichswerke Hermann Göring, které neúnavně vyzbrojovaly německý wehrmacht. Při náletu 17. dubna 1945 dopadly bomby i na pivovar Gambrinus a výrobní budovy byly z velké části poničeny. „Pivovar sousedil s nákladním nádražím, které využívala německá armáda. Gambrinus byl téměř celý srovnán se zemí a těsně po válce se spekulovalo o jeho zavření. Dědeček František se ale za pivovar postavil, vyburcoval pracovníky k jeho obnově a začali vařit dodnes proslulou desítku,“ říká Ivan Hlaváček.

Nepohodlní odborníci

Na základě Benešových dekretů byl plzeňský pivovar znárodněn a František Hlaváček se stal prvním generálním ředitelem nově založených Československých státních pivovarů. Po roce 1948 ho ovšem komunisté zbavili veškerých funkcí a krátce byl nezaměstnaný. Nadále zůstal v kontaktu s oborem a později působil ve Výzkumném ústavu pivovarsko-sladařském a v pivovaře Braník založil Pokusné a vývojové středisko.

„Dědeček i otec patřili ke znalcům, které komunisté potřebovali, proto se v oboru udrželi. Pivovarníci byli do jisté míry uzavřená společnost, rozhodoval um, takže zde nebyl tak silný tlak na kádrování a politické procesy, například jako ve Škodovce,“ vysvětluje Ivan Hlaváček, který prožil padesátá a šedesátá léta v Plzni. „V našem dětství hrál velkou roli tenis, který jsme začali s bratrem hrát na popud naší matky. Na kurtech jsme trávili hodně času,“ dodává. Byl to právě sport, který později – vedle znalosti jazyků – pomohl Ivanovi Hlaváčkovi obstát v emigraci.

Konec naděje

Uvědomění, že režim, ve kterém Ivan Hlaváček vyrůstá, není v pořádku, přišlo záhy. Psala se šedesátá léta a uvolnění bylo znát na každém kroku. „Bavila nás hudba, četli jsme západní časopisy a literaturu, měl jsem nahrávky zahraničních kapel, miloval jsem například Jimyho Hendrixe, jehož plakát mi visel nad postelí, a pořádal jsem pro kamarády diskotéky. Po šedesátém osmém byl se vším utrum,“ vzpomíná Ivan Hlaváček.

Srpen šedesát osm zastihl Ivana Hlaváčka na prázdninách v Podmoklech. „S matkou a bratrem jsme trávili léto ve vile, kterou postavil dědeček František. Nesebrali nám ji, protože tam nebyla zavedená elektřina, svítili jsme petrolejkami. Ráno jsme se probudili a zapnuli jsme rádio, dráťák, který nám dovezl dědeček ze služební cesty v Japonsku. Pražský rozhlas stále dokola opakoval, že k nám přijela sovětská vojska. Matka byla zděšená. Neměli jsme telefon, abychom zavolali otci, ten později odpoledne přijel z Plzně a uklidňoval nás. Pamatuju si, že jsme měli s bratrem každý svou vzduchovku a hrávali jsme si s ní v lese, v ten moment nám ji rodiče zakázali, měli strach, aby nás kvůli zbrani nezastřelili,“ dodává Ivan Hlaváček.

V září pak Ivan Hlaváček nastoupil na plzeňské gymnázium. Tehdy se ještě proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy protestovalo, na školách se stávkovalo. „To se nám samozřejmě líbilo, ale najednou byl se vším konec. Organizátory stávek vyhodili a my ostatní jsme se stáhli zpátky a drželi jsme krok. Uvědomoval jsem si, jak nás okupace vrátila zpět, najednou kapely přestaly zpívat některé písničky, anglické názvy si měnily na české. Pro nás, kteří jsme sympatizovali se západem, to byla smutná doba.“

Studia – nejlepší doba

Po maturitě nastoupil Ivan Hlaváček na vysokou školu do Prahy. I přes všudypřítomnou normalizaci na toto období vzpomíná jako na jedno z nejhezčích ve svém životě. „Soustředil jsem se na studia, ale měl jsem čas i na sport, dál jsem hrál tenis. Samozřejmě jsme chodívali do barů a na diskotéky. Přivydělávali jsme si, jak to jen šlo, takže jsme měli peníze i na zábavu. Tehdy se v Praze študákům žilo docela dobře.“

Hned poté, co vystudoval s vyznamenáním, nastoupil Ivan Hlaváček do plzeňského pivovaru. Protože byl na vedoucí pozici, bylo jasné, že ho dříve či později budou soudruzi lanařit ke vstupu do komunistické strany. „Pokud bych neemigroval, nějakému rozhodnutí bych se nevyhnul. Už na vysoké škole vstupovali někteří z mých spolužáků do strany a z toho pro ně plynuly určité výhody a privilegia – kantoři si na ně tolik netroufali. Naštěstí ale takových lidí nebylo mnoho,“ dodává pamětník.

Nasedl jsem do auta a jel

Nápad emigrovat přišel spontánně v osmdesátém prvním roce. „Už mě to nebavilo, nemohli jsme normálně žít,“ vysvětluje Ivan Hlaváček. „Nevím ale, zda bych to udělal znovu – představte si, že si sednete do auta, zavřete za vším dveře a s pár markami odjedete do cizí země. Měl jsem tehdy mladou ženu a malého syna. Bylo to mladistvé rozhodnutí, ale zároveň jsem v Československu už nemohl dále zůstávat, situace byla bezvýchodná, beznadějná.“

Ivanovi Hlaváčkovi se podařilo získat výjezdní doložku na dovolenou do Jugoslávie. Tehdy se jezdilo přes Slovensko a Maďarsko. „Pokud vám ale došly na dovolené peníze, mohli jste se vrátit kratší trasou přes Rakousko. Museli jste v Záhřebu na rakouském velvyslanectví požádat o jednodenní vízum na přejezd Rakouskem. Tak jsem to udělal a z Rakouska jsme odjeli do Německa, do Norimberku.“

První dny v emigraci provázelo rozčarování. „Byl to úplně jiný svět. Finanční rezervy byly hned pryč, uvědomil jsem si, jak je život na západě drahý, v Československu jsme sice moc peněz neměli, ale denní život nebyl drahý. V Německu jsem najednou musel platit například zdravotní pojištění, jinak by nás lékař ani nepustil do ordinace,“ pokračuje ve vyprávění. Vzápětí si zajistil práci v norimberském pivovaře. Mohl využít kontakty, které měl přes otce a bratra, ale nechtěl jim komplikovat už tak náročnou situaci, kterou jim svým odchodem způsobil. Vedle práce v pivovaře začal ještě trénovat tenis a brzy si mohl pronajmout slušný byt. „Nebylo to jednoduché, ale vše jsem překonal a zařadil se do společnosti,“ dodává.

Jako první přijela matka

Emigrace prvorozeného syna pochopitelně dopadla na rodinu v Československu. Otec Ivo Hlaváček tehdy šéfoval největšímu pivovaru v zemi, a tak se vše řešilo na nejvyšších vládních úrovních. Nakonec soudruzi rozhodli, že Ivan je dospělý a své rozhodnutí udělal sám a otec tak ve funkci zůstane. Pomohla tomu i jeho odbornost.

„S rodinou jsme zůstali v kontaktu, ačkoli to na začátku nebylo vůbec jednoduché. Když jsme si s otcem telefonovali, věděli jsme, že nás odposlouchávají, takže jsme spolu mluvili rezervovaně. Jistou náplastí na bolest z mého odchodu aspoň bylo, že jsem mohl zvát rodinu na návštěvu do Německa. Jako první za mnou pustili matku, tehdy se to tak dělávalo, přijela se záměrem přemluvit mě, abych se vrátil. Pamatuju si to jako dneska, jak vystoupila z vlaku na nádraží v Norimberku, kde jsem na ni čekal. Samozřejmě, že to pro mě nebylo jednoduché, ale už jsem se v Německu etabloval a začal jsem nový život. Během půl roku jsem žil v docela pěkném bytě. Nebylo to ale zadarmo, musel jsem tvrdě pracovat,“ konstatuje Ivan Hlaváček.

Kromě rodiny občas Ivana Hlaváčka navštívili i další českoslovenští občané, povětšinou vyslaní StB, aby zjistili, jak se emigrantovi daří a jestli nepodniká protistátní činnost. „Několik jmen a záznamů jsem po revoluci našel ve svazcích StB. Někteří z nich si o mně vymýšleli různé historky, například že mám bohatou ženu a nemusím pracovat. Nic na mě neměli, a tak fantazírovali.“

Kromě tlaku na návrat se Ivan Hlaváček musel vypořádat i s emigrantskými sny. „Zažil je snad každý, kdo se rozhodl z totality odejít. Občas jsem se ve snu probudil ve vězení, celý zpocený. Bylo to velmi silné a nepříjemné. Další věcí byla samota. Byl jsem dost navázaný na svou rodinu a najednou jsem byl na všechno sám. Na druhou stranu jsem se setkal s nezištnou pomocí v nové zemi od celé řady nových přátel a za to jsem dodnes vděčný.“

Ivanovi Hlaváčkovi se podařilo získat německé občanství, a tak se do Československa podíval ještě před revolucí, v roce 1988. „Na první návštěvu si vzpomínám velmi intenzivně. Zase jsem viděl náš rodinný domek, stromy kolem mi připadaly mnohem vyšší, než jsem si je pamatoval. Některé sousedy jsem vůbec nepoznával, jak se změnili, jiní mi připadali naprosto stejní jako před emigrací,“ konstatuje. Protože měl cizí státní občanství, musel vždy požádat o vízum. „Dostal jsem štempl třeba na tři dny a na každý den jsem musel vyměnit pět marek. Kontroly na hranicích už tehdy nebyly tak horké, navíc jsem nepřevážel žádný alkohol nebo cigarety, takže mě většinou nechali bez problémů projet.“

Zpátky do Československa

Pár měsíců nato padla Berlínská zeď a začal se hroutit i režim v Československu. „Události ve východním Německu jsem sledoval s napětím. Bydlel jsem poblíž dálnice, která spojovala Norimberk s NDR. Když se otevřely hranice, všichni z východního Německa mohli přijet do západního Německa, všechny banky a pošty byly otevřené, každý dostal sto marek na osobu a štempl do pasu, aby nemohl jít dvakrát. Pamatuju si, že ten den bylo plné město trabantů a wartburgů – jezdili a troubili a mávali. Lidi nakoupili rádia nebo jinou elektroniku a zase jeli domů,“ dodává.  

Otevření hranic přineslo nové příležitosti. A Ivan Hlaváček byl u toho. Díky tenisu se seznámil s řadou německých podnikatelů a bankéřů, kteří chtěli expandovat do Československa. Obraceli se na něj se žádostí o rady a o pomoc. Začal proto pendlovat mezi Norimberkem a Plzní. Později se svým přítelem Rudolfem Meindlem založili v Plzni poradenskou firmu, která pomáhala německým společnostem se vstupem na český trh. Pár let nato se svým přítelem Güntherem Zembschem položili základní kámen společnosti, která staví obchodní řetězce. Po nákupních centrech západního typu byl tehdy hlad a první takové postavili v rodné Plzni na Lochotíně.

„Ač jsem v Československu přímo nezažil začátek devadesátých let, atmosféra byla divoká. Objevovala se řada lidí, kteří chtěli situace využít – ne vždy čistým způsobem,“ konstatuje pamětník. „Ve srovnání s dneškem vidím zásadní rozdíl. Společnost se kultivovala, stabilizovala. Dnes jsme na vysoké úrovni. Pamatuju se, jak mi za socialismu bylo líto českých žen, matek, které po práci jely tramvají nakoupit, v rukou tašky, spěchaly pro děti do školky a potom domů vařit. Viděl jsem, jak pohodlně žijí ženy v Německu, které na tenisové tréninky vozily děti autem, pak si odjely nakoupit nebo na kafe. Dnes je to – alespoň v některých kruzích – stejné i u nás.“

Rozhodující je vůle

Polistopadové změny vnímá Ivan Hlaváček pozitivně. „Podívejte se na mladou generaci, pro kterou je naprosto přirozené studovat v zahraničí a cestovat. Není to ani tak otázka peněz, existují různá stipendia. Rozhodující je píle a vůle a snaha něco dokázat. Změnila se i Plzeň. Z města, které bylo špinavé a zanedbané se stalo krásné místo, jež hrdě ukazuju všem známým, kteří za mnou z Bavorska přijíždějí.“

Na demokracii si Ivan Hlaváček váží zejména svobody vyjadřování, pohybu i výběru zaměstnání. „Lidé, kteří minulý režim nezažili, by si o něm měli získat co nejvíc informací. Dnes se žije úplně jinak. Zažil jsem dobu, kdy se doma říkaly jiné věci než na veřejnosti, kdy v obchodech nebylo žádné zboží. Stali jsme se platnou součástí západního světa a to je dobře,“ uzavírá pamětník.