The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Vladimír Hlaváček (* 1921  †︎ 2010)

• narozen 30. listopadu 1921 ve Volkově na Volyni

• potomek českých přistěhovalců

• svědek transportů do gulagů v období 1939 až 1941

• v roce 1940 donucen vstoupit do Rudé armády

• svědek napadení Sovětského svazu nacistickým Německem

• krátce se zúčastnil bojů Velké vlastenecké války v řadách Rudé armády

• očitý svědek vyvražďování Poláků členy Ukrajinské povstalecké armády

• v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• účastník bojů o Dukelský průsmyk

• zraněn v bojích u Ondavy na východě Slovenska

• po skončení války zajišťoval neklidné hranice s Německem

• přesídlil do Československa

• zemřel v roce 2010

 

Jedni se báli druhých

Vladimír Hlaváček se narodil 30. listopadu 1921 ve Volkově, velké české vesnici ležící v západní části Volyně, v té době patřící k Polsku. Mezi Čechy, kteří na Volyň přišli hledat nový domov, byli i rodiče Vladimírovy babičky. Ta měla na své dva vnuky, Vladimíra a mladšího Josefa, výrazný vliv. Učila je český jazyk i české dějiny a vychovávala je k lásce k původní vlasti. Rodině se v době narození obou chlapců vedlo dobře. Vlastnila velký dům s hospodářstvím a dědeček současně vykonával advokátskou praxi, a byl proto ve Volkově váženým a vyhledávaným občanem. Vladimír vystudoval gymnázium a nastoupil do svého prvního zaměstnání. Ale krátce nato, v září 1939, obsadila tehdejší východní Polsko Rudá armáda a celá Volyň se tak stala součástí sovětské Ukrajiny.

Všechno se rázem změnilo, dědeček přestal být váženým občanem a začal se s celou svou rodinou bát o život. Bolševici začali tvrdě zasahovat proti všem svým domnělým nepřátelům a represe se velkou měrou dotkly i volyňských Čechů. Vladimír Hlaváček na tuto dobu vzpomíná: „Začaly transporty do gulagů... musela s tím počítat každá rodina... odváželi v noci a vzali třeba celou ulici nebo půlku vesnice. Místo těch, co odvezli, přišli zase jiní. Ale někoho pokaždé nechali... Jedni se pak báli druhých. Ti, co zůstali, si mysleli, že ti, co přišli, jsou komunisté a opačně. Všichni se báli... na nádraží stály připravené vagony, takové pro dobytek. A lidi do těch vagonů nahnali... ti, co stáli na krajích, tak cestou umrzli, přežili jen ti, co byli uprostřed... koncentráky nevymyslel Hitler, ale Stalin.“ 

Říct něco špatného o Hitlerovi… za to bylo pět roků na Sibiři

Když nacistické Německo obsadilo v březnu 1939 zbytek Československa, zemi, kterou Vladimír Hlaváček považoval za svou vlast, ačkoli ji na vlastní oči nikdy neviděl, poprvé zatoužil pomáhat. Jeho přání se mu splnilo v roce 1944, kdy společně s dalšími tisíci volyňskými Čechy vstoupil do československé zahraniční armády vedené Ludvíkem Svobodou. Do roku 1941 ale byla situace zcela jiná. Mezi Sovětským svazem a Německem bylo smlouvou stvrzené spojenectví a pronést nahlas něco špatného o Hitlerovi bylo nemyslitelné. „Za to bylo pět roků na Sibiř. Okamžitě,“ dodává Vladimír Hlaváček a dál vzpomíná na „zimní válku“. „Druhou světovou válku nezačali Němci, ale Rusové. Protože Rusové přepadli Finsko... Finové měli samopaly, které Rusové v té době neměli. Než nabili pušky, tak pod palbou ze samopalů padla první linie, pak druhá... Rusové měli hromady mrtvých. A tak jim došlo, že by tam jejich armáda padla celá, tak raději vyhlásili mír. Ale podle ukořistěných samopalů začali pak vyrábět svoje.“

Tam, kde žijí bílí medvědi

V roce 1940 narukoval Vladimír Hlaváček do Rudé armády. Musel, v opačném případě by ho totiž čekal gulag. „Oni mi řekli, jestli vím, kde žijí bílí medvědi... a když to nepodepíšu, tak že tam pojedu.“ V době, kdy Německo napadlo Sovětský svaz, byl s jednotkami Rudé armády v předních liniích. „Němci vypověděli válku těsně před půlnocí… přímo nad námi letadla… nedalo se po nich střílet. Němci používali zkraje naše československá letadla, ta svítila jako křížek na nebi… a Rusové s těmi svými letadly přímo do nich… a obětovali život… tímto způsobem začala Velká vlastenecká válka… ale to nebyla vlastenecká… to byl pud sebezáchovy.“

Přímých bojů se s Rudou armádou účastnil jen krátce. Vzpomíná na boje kolem Minsku, v dnešním Bělorusku, kdy se ale převážně ukrývali v lesích a bažinách a Němci se kvůli neznalosti terénu za nimi nedostali. Útočiště v lesích opouštěli jen ve chvílích, kdy osvobozovali své zajaté spolubojovníky. Když fronta postoupila, z Rudé armády dezertoval, vrátil se domů a ukrýval se.

Bandera chtěl, aby to byla regulérní armáda

Fronta přes Volyň přešla několikrát, na jejím území bojovali Němci, Sověti, sovětští partyzáni od počátku roku 1943 i Ukrajinská povstalecká armáda. Její příslušníci se postavili proti svým bývalým německým spojencům poté, co pochopili, že Hitler nemá zájem Ukrajině pomáhat zbavit se stalinské nadvlády. Zůstali sami v boji proti všem a původní myšlenka boje za nezávislou Ukrajinu se změnila ve vyvražďování civilního obyvatelstva jiné národnosti než ukrajinské. Zvlášť kruté zacházení se týkalo především Poláků, ale mnoho zlého potkalo i Čechy. Vladimír Hlaváček se během svého vyprávění opakovaně vracel ke vzpomínkám na ukrajinské vojáky, které považoval za nevyzpytatelné a nemilosrdné. Současně ale i s respektem vzpomínal, jak dokonale měli zorganizovaný začátek ozbrojeného povstání proti Němcům. „Přesně o půlnoci vyšli všichni z kasáren… a Němci nakonec udrželi jen tratě, ale všechno ostatní, venkov i města, bylo v rukou Ukrajinců. Ale udělali chybu. Velel jim Bandera a ten chtěl, aby to byla regulérní armáda, a ne banda zlodějů… když začali vojáci krást, tak je nechal pověsit pro výstrahu ostatním… oni kradli a vraždili. Aby mohli loupit, tak lidi pobodali, sekyrou pobili, to bylo strašné, viděl jsem to na vlastní oči, to byla zvěrstva… k nám Čechům se nechovali tak strašně, věděli, že odejdeme. Ale kradli. Tak jsme jim raději všechno dali, aby nás nechali na pokoji…“ V době, kdy smrtelné nebezpečí mohlo přijít kdykoli a od kohokoli, včetně stále všudypřítomné NKVD, si rodina Hlaváčkových postavila na zahradě skrýš a od domu vykopala únikovou cestu do lesa. Měli připravené zbraně, „kdyby nás napadli, abychom se mohli bránit“.  

Počátkem léta 1944 na Volyň dorazila Rudá armáda a společně s ní i jednotky složené z Čechoslováků a tisíce volyňských Čechů k nim s neobyčejným nadšením přistoupily. Mezi nimi i Vladimír a jeho bratr Josef. Ale také jejich bratranec, švagr a strýcové. S výrazně posíleným, nyní již československým armádním sborem se společně s Rudou armádou vydali na postup ke slovenským hranicím. Cesta na Slovensko ale vedla přes Dukelský průsmyk a nikdo z nich nemohl tušit, co je tam čeká. 

Duklu jsem prošel, ale i ústa jsem měl od krve

Vladimír sloužil zpočátku u minometné roty v 1. československé brigádě. Prošel, stejně jako většina ostatních volyňských Čechů, jen minimálním vojenským výcvikem. Na delší a důkladnější přípravu nebyl dostatek času. Možná i proto se zprvu účastnili bojů jen jako záloha. V té době se pamětník přeškolil na spojaře a přešel k 3. brigádě, kde začal vykonávat funkci spojaře v průzkumné četě, které velel pozdější generál Karel Klapálek. Vladimír se proto pohyboval neustále v přední linii, často pod německou palbou. Vzpomíná na nesmírně tvrdé boje o Dukelský průsmyk, ale také na strategii sovětských generálů, kterou považuje za cíleně likvidační vůči československým jednotkám. „… protože jsme nebyli komunisté. Stalin měl strach, že když přijdeme do Československa, tak lidem řekneme, jak to v Rusku vypadá… na Dukle jsme dostali úsek, který měli Němci samozřejmě zaměřený. Bylo tam vidět do dálky, až ke Krosnu. Němci mohli dalekohledem vidět všechna zástřelová místa a oni tam do toho prali, strašně. Rusové nám couvli jak z pravé, tak z levé strany a počítali, že nás Němci obklíčí a zajmou.“ Vojáci v československých jednotkách měli nedostatek zbraní, mnohdy jen to, co na bojištích našli, a zároveň jim docházela i munice. Vladimír pokračuje: „Tak jsme šli na bodáky… měl jsem rukávy celé od krve… i ústa jsem měl od krve… ale Duklu jsem prošel a raněný jsem byl až na Slovensku.“

Jeho bratr Josef na Dukle padl, o jeho smrti se ale pamětník dozvěděl až z dopisu od maminky. Josef zemřel nad ránem a v té samé chvíli se prý jejich maminka náhle probudila s jasným vědomím, že její mladší syn už nežije. Psala pak Vladimírovi, aby bratra našel. Pamětník ho hledat nemohl, procházel dalšími boji, ale po válce se rozhodl znovu projít Dukelským průsmykem a bratrův hrob tehdy opravdu našel. Vladimír byl sám překvapený, že ho po celou dobu dobývání Dukly všechny kulky míjely. Byl jediný z celé rodiny, kdo přežil. Ostatní zemřeli dříve, než mohli alespoň zahlédnout zemi, kvůli které se obětovali. 

Neměl jsem čas ani sílu zalehnout

Po přechodu Dukly následovaly další bojové střety. Po těžkých bojích se československé jednotky stáhly k řece Ondavě na východním Slovensku a Vladimír vzpomíná, jak během vánočních svátků roku 1944 prováděl s několika dalšími vojáky průzkum právě u řeky Ondavy. Tam narazili na německou přesilu a strhla se přestřelka, během níž museli ustupovat přes zamrzlou řeku. Pamětník přecházel jako poslední, do té doby kryl střelbou své přátele. „Byl jsem poslední, který jsem zajišťoval, střílel jsem po těch Němcích, aby nemohli zaútočit… jenomže se mnou praskl led a já jsem se dostal do vody… plavat jsem moc neuměl, táhlo mě to pod led, musel jsem ho rozbíjet. Ostatní mi z druhé strany pomáhali a přes řeku jsem se nakonec dostal. Jenomže začal boj… stříleli přímo a já jsem tam ležel… nedá se to odhadnout… dvě hodiny nejmíň, možná i tři, v tom sněhu, mrazu, mokrý.“

Poslední granát jsem si nechával pro sebe

Dál vypráví, jak jako spojař nosíval u sebe jen obranné granáty, ostatní vojáci měli útočné. „Obranný granát pokosil trávu na třicet metrů okolo... abych se mohl bránit, kdyby mě napadli… ale poslední granát jsem si nechával pro sebe… lepší než se dostat Němcům do rukou.“ Během jedné z průzkumných akcí na Slovensku se ale bránit nestihl a tehdy došlo k jeho vážnému zranění. V týlu podával hlášení generálu Klapálkovi a v téže chvíli přiletěl granát. Druhý voják, který Vladimíra během vysílání zajišťoval, byl na místě mrtvý. Vladimírovi se s těžkým zraněním podařilo dostat se z dosahu další střelby a nakonec se odplazil do zázemí polní nemocnice, ale vypráví, že lezl po čtyřech ve sněhu a trvalo mu to celý den. Z polní nemocnice ho převezli do vojenské, kde podstoupil operaci. Při plném vědomí, kdy jediným „anestetikem“ byla symbolická trocha alkoholu. Zraněnou nohu mu řezali pilou, Vladimír ale lakonicky uzavírá, že všechno se musí vydržet. Konec války ho zastihl v kanceláři, kde ještě v rekonvalescenci pracoval jako zásobovač československých jednotek. 

Věřil, že komunismus je ráj

Vladimír vzpomíná  také na svého tehdejšího velitele Vojtěcha Lehára, který přešel na východní frontu z Anglie, protože „věřil, že komunismus je ráj, a tak chtěl do Ruska… jenomže jak tam přišel, byl okamžitě vyléčený…“ Vladimír si Vojtěcha Lehára velmi vážil, a když shodou okolností zjistil, že ho chtějí dva z jeho kolegů zabít, rozhodl se tomu zabránit. Z jeho vyprávění není jasné, na čí popud se tak mělo stát, ale Vojtěch Lehár byl zřejmě jako příslušník československé zahraniční armády ze západní fronty nepohodlný. Až po válce se pamětníkovi svěřil, že o připravovaném vražedném útoku věděl, jen se cítil tehdy natolik zoufalý a rezignovaný, že se přestal bránit. Ani po válce prý nebyl šťastný. Byl nejen rozčarovaný z poválečného vývoje v Československu, za jehož svobodu mnoho obětoval, ale trápilo ho také to, že se nedokázal zařadit mezi své bývalé spolubojovníky. Jedni ho považovali za „zápaďáka“, druzí za komunistu. Své vzpomínky Vojtěch Lehár sepsal v knize „Měl jsem být zastřelen“. 

Oproti Vojtěchu Lehárovi vypráví Vladimír s despektem o partyzánech, se kterými se na Slovensku během bojů setkal. „Partyzáni, co se k nám přidali, měli vyleštěné boty, byli to nažehlení frajeři a my jsme vedle nich vypadali jako hadrníci. Ale když po nás začali Němci střílet, tak všichni utekli. Tam nezbyl ani jeden… proto já nemám partyzány moc rád. Protože ti, kteří opravdu něco dělali, tak ti se ke svým zásluhám nehlásili…“

Neměli jsme žádné jídlo, žádný žold, neměli jsme nic

Po skončení války se jednotky 1. československého armádního sboru přesouvaly do Čech a Vladimíra spolu s dalšími odeslali zajišťovat klid na německé hranice. V té době se tam ještě pohybovaly zbytky fanatických příslušníků SS, ale mnoho zla páchali i vojáci Rudé armády. A pokud se prý jednalo o důstojníky, nikoho nerespektovali, kromě vojáků Svobodovy armády. Ani toto období ale nebylo pro Vladimíra a ostatní vojáky jednoduché. Vzpomíná, jak „neměli žádné jídlo, žádný žold, neměli jsme nic. Živili jsme se tím, co jsme si kde zastřelili nebo jsme někde dostali od Němců nebo českých ženských. Byli jsme moc rádi, když nám dali talíř polívky.“ Vojáci pak od státu dostali přidělený majetek po odsunutých Němcích, ale pamětník ho nechtěl. Odjel do Prahy, kde si na půjčku koupil hospodu, a začal podnikat. S trpkostí ale dodává, jak mu hospodu v roce 1954 znárodnili a v roce 1990 zase vrátili. Ale úplně zdevastovanou. Všechno si ale dokázal sám znovu opravit.   

Všichni tehdy říkali, že nikdo z nás se nestane komunistou

Svoje působení v 1. československém armádním sboru na závěr shrnuje do těchto slov: „V československé armádě jsme byli kamarádi, velcí kamarádi. Byli jsme jako bratři… ale ta doba potom nás všechny změnila. My, co jsme přišli z východu, jsme prošli tvrdou zkouškou a všichni tehdy říkali, že po té zkušenosti se nikdo z nás nestane komunistou. Jenže pak jich tam vstoupila spousta… a já se za ně stydím, opravdu se stydím. A když jsem se jich ptal proč, tak mi odpovídali: ‚Když oni všichni žrali, tak jsme žrali taky.‘ Já jsem takový být nechtěl.“