The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cecílie Hlaváčková (* 1941)

• narodila se 16. května 1941 ve francouzské vesnici Saint-Léger-le Petit

• její rodina sem přišla za prací ze Slovenska v meziválečném období

• po druhé světové válce se vrátili zpět do Československa

• v roce 1946 přišli v rámci doosidlování pohraničí do Skoků u Žlutic

• hospodařili na statcích po odsunutých Němcích, důležitou roli pro ně hrál církevní život

• rodina pomáhala zdejšímu faráři, pronásledovanému režimem

• kvůli kolektivizaci a pozdější stavbě Žlutické přehrady její rodina i většina lidí ves opustila

• pamětnice zde žila až do roku 1961, její teta zůstala poslední obyvatelkou Skoků

• s manželem vstoupili do KSČ, později ze strany odešli

• většinu života strávila v Třebouni, kde žila i v roce 2024, do Skoků se opakovaně vracela

Rodina Cecílie Hlaváčkové toho v meziválečných a poválečných letech hodně nacestovala. Nejprve odešli za prací do Francie a později jako reemigranti zamířili osidlovat bývalé Sudety. Zde žili ve Skocích, ale opět jen dočasně, protože vesnice kvůli kolektivizaci a stavbě Žlutické přehrady postupně zanikla. Pro pamětnici ovšem Skoky zůstaly domovem napořád.

Čechoslováci ve Francii

Pamětnice se narodila 16. května 1941 do slovenské rodiny Kramarových, která tou dobou žila ve francouzské vesnici Saint-Léger-le Petit. Její rodiče pocházeli z okolí Žiliny, odkud ale odešli za prací na západ Evropy nedlouho poté, co jim zemřela prvorozená dvojčata.

V období první republiky nebyla emigrace do Francie ničím zas tak neobvyklým. Tkvělo to jednak ve špatné hospodářské situaci na Slovensku, která hnala pryč především drobné zemědělce. Na druhé straně hrálo roli to, že Francie populačně zdevastovaná první světovou válkou potřebovala pracovní sílu, a tak lákala dělníky ze zahraničí. V tomto směru hned zkraje 20. let uzavřela dohodu se svými spojenci, mezi něž patřilo i Československo.

„Pohybovali jsme se v československé komunitě, dostávali jsme z Francie od nich ještě balíky, když jsme se vrátili. V rodném listě jsou pak jména mých kmotrů, zřejmě to byli také emigranti, kteří šli za prací,“ vypráví Cecílie Hlaváčková.

Sama na život ve Francii příliš vzpomínek nemá. Její otec tam pracoval jako horník v uhelných dolech, které se v okolí Saint-Léger-le Petit nacházely, matka zde zase provozovala obchod a hospodu. Kramarovi ve Francii prožili i druhou světovou válku a pak se rozhodli vrátit na Slovensko.

Byla to jedna velká rodina

Tam však v roce 1946 nepobyli dlouho a následně se přestěhovali na opačný konec země do Skoků. Ze vsi ležící v pohraničí po válce nuceně odešli původní němečtí obyvatelé. „Mám na to ošklivou vzpomínku. Přijelo nákladní auto, naložili je a odvezli do sběrného lágru v Bochově. Bylo to ošklivé, ale byli s tím smíření,“ popisuje Cecílie Hlaváčková.

Do vysidlovaného pohraničí posílal stát nové obyvatele ze všech koutů republiky a často právě i reemigranty. Tento proces ale od začátku provázely problémy a ekonomické i populační ztráty způsobené odsunem se v bývalých Sudetech nepodařilo nahradit.

Počet obyvatel ve Skocích se po válce z původních 150 zmenšil trojnásobně. Nově příchozí zde tvořili skoro výhradně Slováci, ale podle pamětnice zde žil i volyňský Čech, který provozoval jednu ze dvou místních hospod. „Všichni jsme se tam scházeli a všichni jsme se navštěvovali, byla to jedna velká rodina,“ říká pamětnice.

Nacházely se zde také dvě školy. Jako učitel i starosta zde působil Miroslav Dědič, který v knize Kantor z Mářina Dvora zachytil poválečný život ve Skocích. Ten se točil především kolem zemědělství, Kramarovi i ostatní noví osídlenci převzali statky po Němcích a hospodařili na nich. Podle Cecílie Hlaváčkové si díky vlastnímu hospodaření dokázali obstarat veškerou obživu a jediné, co museli nakupovat, bylo oblečení a textil.

Pomáhali farářovi se ukrýt

Důležitou součást života obyvatel Skoků tvořila také víra. „Za vsí stála krásná kaplička, kam se na Velikonoce chodilo světit pole, aby byla úroda. Před Vánocemi jsme zase chodili do kostela zpívat na roráty. Tradice jsme si přinesli ze Slovenska,“ vzpomíná.

Skoky navíc jsou z církevního hlediska významným poutním místem. Za obrazem Panny Marie Pomocnice ve zdejším kostele z 18. století se věřící vydávají dodnes, přímo s ním souvisí také vznik zlidovělého rčení „Panenko Skákavá“.

Vedle kostela fungovala ve vsi také fara. Cecílie Hlaváčková tak má ještě vzpomínky na zdejší faráře a řeholníky z premonstrátského kláštera v Teplé, kteří poutní místo dlouhá léta spravovali. Pak nastoupili k moci komunisti a v souladu se svou ideologií začali církevní život v celém Československu potlačovat. Klášter v Teplé v roce 1950 zrušili a duchovní pronásledovali.

„Měli jsme doma telefon a vždycky, když jsme do Skoků viděli přijet neznámé auto, hned jsme faráři zavolali a on se ukryl, byli jsme jeho spojka. Komunisti ho párkrát zavřeli, byl to mladý farář, pocházel z Moravy a jmenoval se Vilém Cetl. Zemřel nakonec v Nejdku na tuberkulózu,“ vybavuje si pamětnice.

Mnozí šli zpět na Slovensko

Nástup komunismu s sebou přinesl další zásadní události, které se podepsaly na osudu Skoků. Byla to především kolektivizace v zemědělství probíhající v 50. letech 20. století. Přiměla většinu nových osídlenců odevzdat nedávno získané statky a vrátit se zpět na Slovensko nebo hledat domov zase někde jinde, například na Českolipsku a Varnsdorfsku.

Když po dlouhé nemoci zemřela matka Cecílie Hlaváčkové, otec ještě dva roky ve Skocích hospodařil a pak společně se synem odešli zpět na Slovensko. Také životní cesty dalších sourozenců vedly ze Skoků pryč, pamětnice zde však zůstala i poté, co se provdala a založila vlastní rodinu.   

Stala se tak svědkem toho, jak se vesnice postupně vylidňovala, domy šly k zemi a kostel chátral. „Rozkradli to komunističtí papaláši, kteří si za ukořistěný majetek postavili domy v okolí,“ tvrdí pamětnice. K rabování kostela docházelo i později po sametové revoluci.

Poslední osudovou ránou pro Skoky se stala výstavba Žlutické přehrady, k níž komunisti využili také pozemky zabavené během kolektivizace. Poslední obyvatelé ves opustili, stejně tak Cecílie Hlaváčková, která odešla v roce 1961. V budově bývalého Schopfova hostince žila už jen její teta Marie Holešová. Byla poslední obyvatelkou Skoků, a když tragicky zemřela po pádu do studny, ves už definitivně zůstala prázdná.  

Do Skoků se vždy vracela

Život Cecílie Hlaváčkové pokračoval dál v Třebouni, její muž se živil jako zedník a ona pracovala v zemědělství. Působila také na zdejším národním výboru. „Ze začátku jsme s manželem byli v KSČ, ve vsi se na to tlačilo. Oba jsme později ze strany odešli,“ přiznává pamětnice. Politické zvraty v roce 1968 a 1989 pro ni osobně už žádnou větší změnu nepřinesly.

Přestože velkou část svého života strávila nakonec v Třebouni, ke Skokům si uchovala silný vztah a pravidelně se do nich vracela. Z vesnice kdysi překypující společenským životem a zemědělskými usedlostmi v průběhu let zbyl už jen hřbitov, zchátralý kostel a torzo několika staveb včetně bývalé stodoly Kramarových.

Zcela opuštěným místem ale Skoky vlastně nikdy nebyly, protože se sem vždy vraceli někdejší obyvatelé, včetně těch německých, kteří pečovali o hroby svých předků, a také sem neustále mířili poutníci. Dnes zde například působí spolek Pod střechou usilující o záchranu kostela a pořádající festival Živé Skoky. „Vždycky, když se tam vracím, říkám, že jedeme domů,“ přiznává Cecílie Hlaváčková.