The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Hana Hlaváčková (* 1940)

• narodila se 11. října 1940 v Praze

• po maturitě na Střední průmyslové škole chemické v Praze pracovala jako dělnice a laborantka

• v roce 1966 ukončila studium dějin umění na Filozofické fakultě UK v Praze

• v letech 1966–1968 odborná pracovnice Památníku národního písemnictví v Praze

• v letech 1968–1990 odborná pracovnice a kurátorka sbírky starého umění Národní galerie v Praze

• před sametovou revolucí publikovala v prestižním časopisu Revue de l’Art, později v časopisu Umění, přispívala i do samizdatových tisků

• v letech 1990–1995 působila v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a přednášela na Středoevropské univerzitě v Praze

• od roku 1995 odborná asistentka Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK (po roce 2016 externí vyučující)

• autorka řady odborných studií, statí a katalogových hesel

Hana Hlaváčková je významná historička umění se zaměřením na středověké knižní a deskové malířství, byzantské umění a ikonografii. Přitom jako vnučka prvorepublikového politika Juraje Slávika měla cestu ke vzdělání složitou, stejně jako pozdější uplatnění díky svým jednoznačným postojům. Přátelství s podobně smýšlejícími lidmi a manželství s chartistou Ludvíkem Hlaváčkem pak znamenalo i stálý dohled Státní bezpečnosti, odposlouchávané telefony a omezení pracovních aktivit. Přesto se vždy držela svého přesvědčení, že nejdůležitější je nelhat a chovat se slušně.

Ředitel mi řekl, že nesmím na střední školu

Hana Hlaváčková se narodila v době druhé světové války, 11. října1940 v Praze. Maminka Hana, rozená Sláviková, musela po uzavření vysokých škol opustit lékařskou fakultu, tatínek Jan Urban, lékař kardiolog, odešel z nemocnice zabrané Němci a otevřel si soukromou praxi. Tatínek pocházel ze Záhřebu na Moravě, maminka ze Slovenska. Ta byla dcerou významného politika a diplomata Juraje Slávika, agrárníka, který zastával několik postů v prvorepublikové vládě. Brzy ovdověl a znovu se oženil. Maminka vyrůstala u příbuzných; před válkou, kdy její otec odešel jako velvyslanec do Polska, žila u nevlastní babičky v Praze. Ta se po okupaci vrátila na Slovensko a mladá dívka zůstala ve válečné Praze sama. Nový domov našla vedle svého muže. Mladá rodina, do které na konci války přibyla ještě druhá dcera, žila nejdříve v malém bytě v Klimentské ulici. Když dědeček odjel v roce 1946 jako velvyslanec do USA, přál si, aby bydleli v jeho pronajaté vile. S tím byl samozřejmě v roce 1948 konec, ale díky příbuzným se jim podařilo získat byt v Dejvicích.

Tam plynul pro malou Hanu život poklidně, i když ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Vítězným únorem 1948 se rodina dostala na černou listinu. Dědeček Slávik zůstal s manželkou a mladším synem Jurajem v USA. Jeho syn z prvního manželství, maminčin starší bratr Dušan, vystudovaný právník, byl v roce 1949 zatčen. Důvodem bylo, že se pokusil navázat kontakt se svým otcem. Nejdřív byl odsouzen k smrti, ale nakonec se podařilo, že dostal doživotí. V roce 1961 byl propuštěn. Maminka to samozřejmě těžce prožívala, chodila i k výslechům, ale doma o tom nemluvila. Hana se dobře učila, ale již na konci základní školy i na ni dopadla tvrdá realita, dokonce se zdálo, že další studium nebude možné: „Ředitel mě vzal do ředitelny a řekl mi, že dostal dopis, že nesmím na střední školu. Ale pak vymyslel, že když se přihlásím na průmyslovku, přihlášku odešle a když tak řekne, že to upozornění přišlo pozdě. Už od rodičů jsem tehdy věděla, že na gymnázium jít nemůžu, to bylo jasné. Od ředitele to bylo statečné a já se dostala na chemickou průmyslovku v Křemencově ulici. Škola nebyla špatná pro ty, co to opravdu chtěli dělat, ale mě to strašně nebavilo.“ Nicméně Hana získala maturitu a také umístěnku do podniku Barvy, laky Satelice: „Samozřejmě já dostala jednu z nejhorších. Byla to taková manufaktura. Po dvou letech ji naštěstí zrušili. Bylo to zdraví škodlivé, dostávali jsme půl litru mléka denně, abychom to vydrželi.“

Nikdo mě nenabádal ke vstupu do KSČ, bylo vidět, co si myslím

Díky spolužákovi potom získala práci v laboratoři lékařské fakulty. Hlavním šéfem byl prorektor fakulty, který jí podepsal přihlášku na filozofickou fakultu, i když mu takové studium připadalo zbytečné: „Díky němu jsem se asi na filozofickou fakultu dostala, protože prorektor byl podepsaný na mém doporučení.“ Přitom dvakrát nebyla přijata na obor filozofie, vyšlo to až potřetí, kdy obor změnila na méně žádané a sledované dějiny umění. Na vysoké škole se pamětnice zaměřila na středověké malířství, které ji zajímalo již dříve. Jedním z důležitých momentů, který ovlivnil její životní směřování, bylo setkání s dílem Jana Patočky při psaní diplomové práce. Po ukončení studia začala chodit na jeho přednášky na filozofické fakultě a časem se k ní připojil i její spolužák a budoucí manžel Ludvík Hlaváček.

Po ukončení studia v roce 1966 nastoupila do Památníku národního písemnictví, kde zůstala dva roky. Vzpomíná, že se od zaměstnanců očekával vstup do komunistické strany, ale jí se tyto nabídky vyhnuly: „Nikdy mě nikdo nenabádal ke vstupu do KSČ. Dokonce ani později, když jsem dělala ruské ikony, mi nenabízeli vstup do SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Prý na mně bylo zdálky vidět, co si myslím.“ To s sebou samozřejmě neslo i jistá omezení: „Jak mi nedůvěřovali, tak jsem nesměla do depozitářů.“ V roce 1968 nastoupila Hana Hlaváčková do sbírky starého umění Národní galerie, kde prožila celé období normalizace. Své začátky popisuje takto: „Měli to tam mezi sebou všechno rozdělené a byla tam skupina východoevropských ikon, kterou nikdo nedělal, tak jsem je dostala na starosti a strašně jsem se lekla. A měla jsem udělat výstavu. Říkala jsem, že o tom vůbec nic nevím. Dostala jsem to veslo a stala jsem se specialistou na ikony.“

Telefon jsme měli odposlouchávaný prakticky stále

Byla to doba, která v sobě nesla naději. V roce 1967 i 1968 se dokonce Haně podařilo na tři týdny vycestovat do Anglie. Pak ale přišel srpen 1968; na příjezd okupačních vojsk si přesně vzpomíná: „Kamarád, spolužák z dějin umění, který dělal nočního hlídače v Belvederu, mi telefonoval asi ve tři ráno, že kolem něj jezdí tanky. A pak jsme s mojí sestrou psaly a vylepovaly různé nápisy. Pamatuji si, že v Dělostřelecké ulici od Prašného mostu stály tanky a já jsem tam běhala s napsaným ruským textem a vylepovala ho – a z toho jednoho tanku se vyklonil mladý voják a volal: ‚Děvuška, davaj, prečitaju.‘ Tak jsem mu to dala a bylo vidět, že to je člověk, který trochu chápe, o co jde.“ Hned na začátku roku 1969 zasáhlo Hanu upálení Jana Palacha, čin, který ještě prohloubil pocit beznaděje. I když se ten rok vdávala a čekala syna, kladla si otázku, zda je vůbec rozumné přivádět dítě do takové společnosti. V té době zemřel i dědeček Slávik, kterého prakticky neznala: „Dědeček zemřel v květnu šedesát devět a začátkem května se mi narodil syn. A z Hlasu Ameriky hlásili, když zemřel, že se ještě před smrtí dozvěděl, že se mu v Praze narodil pravnuk.“ Nakonec jí toto těžké období pomohl překonat manžel i malý Jan.

Manželé bydleli nejdříve u Haniných rodičů, později získali díky příbuzným byt na Malé Straně ve Sněmovní ulici; tam se jim narodila dcera Jitka. Jejich byt se stal brzy místem, kde se scházeli lidé podobného smýšlení. Oni sami navštěvovali bytové semináře u Sokolů a asi dvakrát přednášel Jan Patočka i u nich doma. Takové aktivity samozřejmě nemohly uniknout Státní bezpečnosti: „Já jsem byla sledovaná dokonce už před podpisem mého muže, protože jsem byla v kontaktu s Bonaventurou Boušem. Byl to starý pán tenkrát, kněz a bydlel sám. A telefonoval mi, což jsme samozřejmě dělali neradi, ale telefonoval mi, že jde k výslechu. Byl z toho velmi nervózní. A tak já jsem mu říkala: ‚Tak přijďte předtím na oběd.‘ Tak přišel na oběd a od nás šel k výslechu. A na základě toho jsem byla tři dny sledovaná. Když jsem šla s kočárkem, tak tam stál nějaký člověk, který měl kapuci. Neviděla jsem ho, nevím, kdo to byl. A ten zašel do domu a poslal někoho jiného. A pak za mnou naopak chodil velmi okatě nějaký muž. Pak jsem zjistila, že to byl Slovák, protože když jsem šla do lékárny, tak on si stoupl ke kočárku s dcerou a koukal do něj. Tak já jsem honem vyběhla a vzala jsem si ji s sebou do lékárny. Načež on šel za námi, já jsem si tam něco brala a on byl na řadě za mnou a říkal, že chce rumanček. Ale kdo to byl, to nevím, nikdy jsem ho jinak neviděla. A tři dny za mnou takhle chodil krok co krok. Ale tím to skončilo.“ Zároveň dodává, že telefon měli odposlouchávaný prakticky stále.

Podpis Charty mi rozmluvili

Vzhledem ke kontaktům, které s manželem udržovali, nebylo nic překvapivého, že Ludvík Hlaváček připojil svůj podpis pod Chartu 77 – a to samé chtěla udělat i jeho žena. Měla ale v té době půlroční dceru a přátelé jí tento krok rozmluvili. Když se vracela po mateřské dovolené do Národní galerie, nesetkala se kvůli manželovu podpisu s žádným postihem: „Já jsem měla vynikajícího šéfa, doktora Mašína, který se jenom ujistil, jestli jsem já něco nepodepsala. On také dost chtěl, abych si udělala kandidaturu, dvakrát podával žádost, a pak mi říkal, že jsem byla první, koho vyškrtli.“ To bylo něco, co ji příliš netrápilo, špatně ale nesla manželovy výslechy a věčnou nejistotu, ve které tehdy žili. Velkou ránu pro ni znamenala i smrt Jana Patočky a jeho nedůstojný pohřeb. Po jeho smrti začali doma pořádat pravidelná čtvrteční setkání s přáteli, na kterých četli Platona v originále. Ta se konala až do sametové revoluce. Do té doby u sebe také pamětnice uchovávala část Patočkovy pozůstalosti. Sama přispívala do některých samizdatových časopisů a samozřejmě sledovala i současné neoficiální autory, kteří měli problémy vystavovat.

Koncem 80. let se pamětnice účastnila protivládních demonstrací a nechyběla ani na Albertově 17. listopadu 1989. S kamarádkou došly jen k Jiráskovu mostu, ale syn, tehdy student matematicko-fyzikální fakulty, se dostal až na Národní třídu a doma vše vyprávěl. Brzy se všichni radovali z návratu demokracie i prezidentství Václava Havla, který si dědečka Juraje Slávika velmi vážil. V roce 1992 mu udělil Řád T. G. Masaryka 2. třídy in memoriam.

Bylo normální, že všichni lhali

Po sametové revoluci začala Hana Hlaváčková pracovat v Ústavu dějin umění Akademie věd, ale s atmosférou, která tam zavládla, spokojená nebyla; vadila jí hlavně řevnivost v oboru. A problémy vidí i v současnosti: „Dnes jsou sice větší možnosti, v oboru pracuje více lidí, ale nejsou peníze. Část lidí začala pracovat komerčně. V principu je to lepší, ale má to negativní stránky.“ Hana Hlaváčková v uplynulých letech dál pokračovala v odborné práci, ale největší naplnění jí nakonec přinesla práce vysokoškolského pedagoga, které se věnovala od roku 1995: „Učila jsem až do odchodu do důchodu v roce 2008 a byla to práce, ve které jsem se našla. Kontakt se studenty mě strašně bavil.“ V jejích šlépějích jde její dcera, která také vystudovala dějiny umění. Syn po vysokoškolských studiích odešel pracovat do Ohia, kde se oženil a v zahraničí již zůstal. Rodina a práce i dnes zůstává životní náplní Hany Hlaváčkové. A i dnes vyznává stejné hodnoty jako v dobách hluboké totality, hodnoty, které se pořád nestaly samozřejmou součástí našeho života: „Nejdůležitější je nelhat a chovat se, alespoň pokud to jde, slušně. Na minulém režimu mi nejvíce vadilo, že se lhalo. Že to bylo úplně normální a samozřejmý, že všichni lhali. Vyžadovalo se to. A myslím, že to tady trochu zůstalo a že to je to, co nám ještě dnes hodně škodí.“