The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Hlavatý (* 1936  †︎ 2017)

• narodil se v roce 1936 v Újezdě na Hořovicku

• pochází ze selské rodiny

• otec pomáhal odboji

• po únoru 1948 rodina perzekvována

• pracoval v různých podnicích jako kontrolor

• při zaměstnání postupně nakonec vystudoval SŠ i VŠ strojní

• zemřel 20. 3. 2017

Nemoc v dětství

Narodil se roku 1936 jako třetí dítě sedláka z Újezda u Hořovic. V roce a půl po silném prochladnutí dostal těžký zápal plic: „Byl jsem jako nejmladší mazánek, a teď jsem jim měl umřít.“ Půl roku stonal na dětské klinice na Karlově náměstí v Praze,„drenáží zavedenou pod žebry přímo do plic z toho dětskýho těla vytékalo čtvrt litru hnisu denně“.

 Otec

„Náš táta byl sedlák tělem i duší, myslelo mu to, už i děda dělal novátorský metody v hospodaření. Táta začal hospodařit už v deseti letech po dědově smrti.“ Vyplatil tři sestry i babičku na výměnek. Byl i společensky a kulturně činný v selské jízdě, u hasičů, v Sokole i v ochotnickém divadle jako režisér. Založil meliorační družstvo, zaváděl mechanizaci, drenáže polí, jako jeden z prvních měl na vozech gumové pneumatiky aj. „Když se oženil, tak vzal maminky věno a místo nábytku koupil mlátičku, jezdil mlátit i po vedlejších vesnicích až na Točník k menším sedlákům.“Dokázal tak vydělat dost peněz. „Táta byl paličatej, ale chytrej a společenskej.“

Otec v odboji

Za války se otec věnoval zásobování odboje na Hořovicku. „K nám chodil Kadeřábek s nůší pro partyzány schovaný v újezdským krytu, táta navozil i spoustu jídla do Prahy.“ Posléze ukrýval i samotné odbojáře. Když se na něj v nouzi obrátil pronásledovaný František Straka, „táta ho bez rozmýšlení schoval, vybudoval tam kryt za prasečárnou, jak jsme měli chlív pro prasata – za tím byla bejvalá kovárna a pod tím vytvořil úkryt“.

František Hlavatý byl svědkem odhalení újezdského partyzánského úkrytu, kdy byl celá vesnice obklíčena a Újezdem byli vedeni zatčení odbojáři; většina byla později popravena. „Taky se podařilo utéct tátovu švagrovi Houskovi z Oseka. Ten byl s tím Strakou u nás schovanej. Se Strakou jsme měli po válce nejlepší vztahy, ten Houska se ani neozval…“

Osvobození

V roce 1945 se otec rozhodl vydat na pomoc Praze s dalšími muži z Hořovic –„máma se mu pověsila kolem krku a tím mu zachránila život, poněvadž ty Hořovický byli postříleni na Staroměstským náměstí“. V den německé kapitulace otec Františka Hlavatého vyvěsil státní vlajku a poštval na sebe odvetu – honička se střílením skončila po útěku otce přes chlív a zahradu. „No, mohlo to bejt špatný, naštěstí ho ty vojáci nepronásledovali. Ale sebrali maminku a odvedli ji na velitelství do vesnický hospody a opravdu byli připravený, že ji zastřelí...“ Mezitím však přišlo telefonické upozornění, že válka opravdu končí, a ve zmatku při spěšném balení se na maminku zapomnělo. Malý František se ostatně vydal již chvíli předtím nepovšimnut sám domů.

Po osvobození zabrali dva pokoje statku Hlavatých dva sovětští důstojníci: „Byli tam snad tejden, leccos i vzali, vozili si tam děvčata… Poručili, že jim táta musí dát auto. Táta, že nedá – tak vytáhli pistoli a: ,Daj mašinku.‘ Přivedli si ženský, opili se tam, oblíkli je do oblečení maminky a sestry, pak odjeli a cestou se nabourali. Je zajímavý, že náhrada škody od německých okupantů se hradila, náhrada škody od osvobozenecký armády byla k nedovolání.“

Příkoří po únoru 1948

Otec byl otevřené povahy a nikdy neskrýval své názory – doplatil na to později po válce. Měl ostatně problémy již se samostatným uznáním své odbojové činnosti. „To se přitom nedá pochopit, co dělal s jídlem za války: on vozil tejdně pět šest prasat z výkrmny v Karlově, on to kupoval, měl podplacenýho úředníka, večer tam přijel náklaďákem a do rána byly zabitý.“ Vozil to pak přes kontroly do Prahy, posílal do lesa partyzánům. Ke konci války a po válce se stýkal s osobnostmi Hořovicka, „oni si k nám udělali vejlet na žranici doslova“.

S dalšími lidmi se setkával při cestách do Prahy, „poslouchala se Svobodná Evropa, pak se začali objevovat i zpravodajci“. Po únoru 1948 pomohl k útěku přes hranice jistému Škobisovi – a po nějaké době se u pole Hlavatých objevili příslušníci StB. Otec jim řekl, že odveze sklizeň a půjde s nimi, ale cestou vyskočil z vozu a přes zahrady utekl. „No, ty tajný řádili, to bylo hrozný, nadávali…“

Otec byl však po čase zadržen (podrobněji o tom ve vyprávění jeho bratra Richarda Hlavatého, zveřejněného rovněž na Paměti národa, pozn. ed.). Z vězení se vrátil ve špatném zdravotním stavu, zanedbané bércové vředy, trombóza a křečové žíly („nohu měl celou černou“) ukrátily jeho další život. Mnohokrát vyslýcháni a potrestáni byli i další členové rodiny, bratr skončil na dva roky v „táboře nucených prací na Příbramsku a na Slovensku“.

Po soudu rodina přišla o polovinu majetku a „začal boj, aby se to dalo do družstva. Vzali dobytek a koně, ale máti odmítala.“

Další život a rodina

Do selské rodiny příliš nezapadl manžel sestry Heleny, „študovanej, měl obchodní akademii, sportovec, neměl co dělat, po fotbale do hospody, pouštěl si hubu na špacír a nesměl do kanceláře, musel pracovat v továrně. Byl pak i dost hrubej, chodil opilej, hulákal na nás, to jsme do tý doby neznali. Sestra s ním však vydržela celej život.“

Rodiče chtěli, aby František studoval, ale nakonec se mohl jen vyučit a později pracoval jako kontrolor. Z politických důvodů byl vyhozen po měsíci studia i z průmyslovky, kam se dostal již jako kontrolor na montáži (v podstatě se dá říci, že ho tam vzali omylem – ze školy ho odvolal závod, resp. mistr, který se vrátil z dovolené). Později si v Hořovicích udělal dvouletou odpolední průmyslovku a v Karlových Varech později složil maturitu.

Po vojně (během níž odmítl spolupráci s kontrarozvědkou) se vrátil do továrny, brzy ale odešel do pohraničí. S úsměvem vzpomíná, že na vojně se při práci na vzduchu uzdravil ze zdravotních potíží, které ho provázely od dětského zápalu plic. „Tenkrát se otvíraly fabriky v pohraničí, tak jsem se jel podívat do Chodova u Karlových Varů a tři měsíce po veselce jsme už dostali byt v Nové Roli. Manželka šla do porcelánky a já jsem dělal na kontrole. Vypracoval jsem se až na měrový středisko a začal jsem odtamtuď jezdit do Plzně na vysokou školu strojní. Už se tolik nebazírovalo na tom, že nejsem dělnickej typ. Začínaly dvě třídy, skončili jsme dva.“ V polovině studia se rodina přestěhovala zpět k Újezdu.

Manželé Hlavatí vychovali dvě dcery, jedna se vdala do Německa. Nyní přemýšlejí, že by se odebrali za ní. „Je to zvláštní: když jsem vyrůstal, byli Němci vnímáni jako vraždící esesáci.“