„Trošku jsme byli vypití a Němec se na mě díval. Už bylo po něm, ale furt se na mě díval. Tak jsem říkal: To nemůžu dělat, to musím utéct. Tak jsem si říkal, až se jim vystřílí, takže uteču taky. Ale mezitím se stalo, že Němci dostali naši rozvědku, a co s nimi udělali, to bylo hrozné. Všechno uřezali, jazyky, zuby, prsty, přirození, všechno. Tak jsem si říkal, kdybych ještě zabil sto, tak zůstanu a budu válčit proti Němcům.“
„Tak jsme řekli, že jedeme. A dělali jsme tak, abychom, protože oni Němci dávali i dovolenou pro jejich dobré pracovníky, ji dostali. Tak jsme tam dobře pracovali a oni nám dovolenou dali. Místo abychom dovolenou [měli], šli jsme k nám a řekli jsme, že jdeme k werku a u werku jsme řekli, že jdeme k Hlavičkovým, a odjeli jsme. To jsme jeli do Veselí nad Moravou vlakem a odtamtud jsme šli pěšky.“
„Oni každého prověřovali, a tak nás taky chtěli prověřit. Jenže my jsme o tom věděli, tak jsme s nimi šli a nakonec jsme utekli. A už jsme přestali mít chuť být kovpakovci. Říkáme: ,Půjdeme zpátky, to bude lepší.‘ Ale nikde jsem to neuvedl, protože jsme se báli, aby se nám nakonec Rusové nemstili. Už by nám nikdo nevěřil. Přišli jsme zase zpátky až k Žilině.“
„Když jsme tam byli, tak nám Černého tatínek řekl o všem, poněvadž budoval opevnění a my jsme všechno znali. A pak jsme měli spojení s Rudou armádou, tak jsme převáděli do Bratislavy. Začal boj o Bratislavu z toho jejich, dneska je tam parlament, hradu. Odtamtud začaly velké boje a Bratislava byla za šest hodin dobyta.“
„Já šel v Sučanech pro chleba. Nejdřív jsem si říkal o vodu a pak jsem řekl: ,A potřeboval bych kousek chleba.‘ No a sedlák se na mě podíval a dal mi kousek chleba. Já povídám: ,Ještě bych potřeboval jeden.‘ No tak dal taky ještě krajíc. A šli jsme a on za námi křičel, abychom se vrátili. Poradil nám, kam bychom chodili, že nám pomůže k partyzánům.“
Michal Hlavička se narodil 12. března 1923 v obci Budkovce na Slovensku, rodina však v jeho šesti letech odešla do Velešic nedaleko Litoměřic. V Mladé Boleslavi se vyučil strojním zámečníkem a začal pracovat ve Škodových závodech. Po propuštění z práce byl nuceně nasazen v Mimoni, ale kvůli podmínkám se rozhodl pro útěk a s kamarádem se dostal přes Slovensko až ke Kyjevu. Na území současné Ukrajiny se stýkal se sovětskými partyzány generála Kovpaka a měl i možnost vstoupit do jejich řad. Nakonec se vrátil zpět do slovenské Žiliny, kde dne 1. 8. 1944 vstoupil do partyzánské brigády Milana Rastislava Štefánika, se kterou se zapojil Slovenského národního povstání. U partyzánů se stal velitelem čety a po rozpuštění brigády se účastnil osvobozovacích bojů o Bratislavu. Po válce pracoval v montážním podniku v Pardubicích a ve Škodových závodech. Žil v Jaroměři. Michal Hlavička zemřel v únoru roku 2021.
