The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdeněk Hlobil (* 1933)

• narozen 24. září 1933 ve Veselí nad Moravou

• otec Josef Hlobil se v roce 1939 zapojil do činnosti Obrany národa

• v lednu 1940 byl otec zatčen gestapem

• roku 1943 byl Josef Hlobil v Berlíně popraven

• od roku 1943 Zdeněk studoval na gymnáziu ve Strážnici

• roku 1957 promoval na lékařské fakultě v Brně

• nastoupil jako lékař do Uherského Hradiště

• roku 1960 se stal odborníkem na tuberkulózu a další plicní nemoci

• v roce 1989 se zapojil do obnovy Sokola ve Veselí nad Moravou

• v roce 2003 obdržel Cenu města Veselí nad Moravou

Zdeněk Hlobil se narodil 24. září 1933 ve Veselí nad Moravou do rodiny obvodního a železničního lékaře Josefa Hlobila. Jemu věnujeme první část našeho příběhu.

Josef Hlobil se narodil v Tučapech u Holešova, v době první světové války byl odvelen na italskou frontu, kde vstoupil do legií. „Celá ta skupina, 34. pěší pluk, přecházel přes jižní Moravu v prosinci 1918 a shodou okolností byli ubytovaní ve Vracově, nedaleko odsud. To ještě netušil, že se sem později nastěhuje.“ Josef vystudoval lékařskou fakultu a pracoval v nemocnici v Prostějově. V roce 1928 při havárii zemřeli dva lékaři a Josef dostal místo obvodního lékaře ve Veselí nad Moravou.

Josef se brzy zapojil do společenského života, postavil si dům, ve kterém bylo místo pro velkou ordinaci: „Byla to místnost dlouhá asi šest metrů, protože každý železničář musel udělat zkoušku, jestli dobře vidí. Byl tady rentgen i fyzikální terapie.“ Josef se oženil a v letech 1931 a 1933 se manželům narodily děti. „Otec byl velký vlastenec, to patřilo k dobrým mravům. Snažili jsme se pak pokračovat v jeho šlépějích.“

Po březnu 1939 se Josef zapojil do odboje: „Generace otce šla okamžitě do odboje, jako legionář a sokol to považoval za morální povinnost – dát národu co nejvíc,“ vypráví Zdeněk Hlobil. 

Chtěli jsme, aby se nám vrátil domů

„Veselí na Moravou vzhledem k svému umístění bylo velmi důležitým místem, křižovatkou. Odtud odjížděly vlaky na Slovensko a na druhou stranu do Brna. Veselí bylo městem železničářů.“ Josef Hlobil se stal vedoucím legionářské skupiny Obrany národa, zajišťoval útěky významných osobností a vojáků do zahraničí přes Slovensko. „Taky byla skupina sokolská a obzvlášť silná byla skupina železničářská, která zajišťovala přepravu utíkajících osob.“ Celkem se podařilo převézt do zahraničí dvě až čtyři stovky osob.

„Hodně lidí bylo pozavíráno, ale jako děti jsme nevěděli nic. Stále mně vrtá hlavou, jestli na poslední Vánoce v roce 1939, kdy otec říkal, že se má rychle nosit na stůl, že musí k porodu, jestli zase někoho nepřevážel.“ Josef zajišťoval převoz lidí, kteří utíkali přes Slovensko na Dálný východ nebo do Francie. „Nevíme, kdo mohl otce udat, v Obraně národa mohl být někdo nasazený. Na druhou stranu byla spousta lidí, kteří s námi sympatizovali a snažili se nám vycházet vstříc.“

Po celé skupině Obrany národa se intenzivně pátralo. „Němci po nich šli. V červenci kolem dvacátého šestého přijelo gestapo a proletělo nám dům, skříně povyhazovali. Na nic se nás neptali, asi hledali zbraně, otce pak zatkli.“ Shodou okolností tři týdny před událostí zbraně Josef odvezl. „Otec byl vězněn v Uherském Hradišti, pak v Brně, Drážďanech a Berlíně.“ Josefa Hlobila mučili tři roky. „Byla snaha, aby se nějakou právní cestou očistil, prostě aby se nám vrátil domů. To ale nepřipadalo v úvahu, matka musela zaplatit spoustu peněz za soudního poradce, který to měl zařizovat. Popravili ho v Berlíně 16. ledna 1943.“

Ordinace ve Veselí nad Moravou musela fungovat dál. „Bylo to zlé, protože majetek po otci byl způli Velkoněmecké říše. Matka vlastnila jen polovinu domu, ale je pravdou, že se o nás postarala rodina. Většina lidí se chovala slušně, máti ještě musela zaplatit různé poplatky spojené s popravou.“ V dospělosti se Zdeněk dostal do Berlína a měl možnost navštívit místo, kde se popravy prováděly. „Myslím, že ty popravy se tam dělaly ve velkém, nebyla možnost získat ostatky. Ani později.“

Otec nikoho neprozradil

Vraťme se teď v příběhu k pamětníkovi Zdeňkovi, synovi popraveného Josefa. „Bylo mně necelých deset let, když otce popravili a končil jsem obecnou školu. Přihlásil jsem se na gymnázium a k velkému překvapení jsem byl přijat. Tam se jistě objevili skuteční Čechoslováci, kteří se přimluvili, že jsem byl přijatý.“ Studium na gymnáziu bylo náročné, protože součástí byla intenzivní výuka němčiny: “Nepamatuju si, jestli jsme měli Hitlera na stěně, ale vyučování bylo komplikované, protože bývaly nálety. V předposledním a posledním roce byla situace taková, že se chodilo jednou za týden pro úkoly a ty se musely vypracovat doma a odevzdat.“

Konec války přišel do Veselí nad Moravou 24. dubna 1945. „V posledním týdnu války Němci vyhodili všechny lokomotivy, které ve Veselí byly. Potom taky výhybky, vodárnu, mosty.“ Šéf Obrany národa, který se v lednu 1943 ztratil a byl nezvěstný, se ukázal. „Bylo jich asi víc, kteří se museli schovávat. Otec nikoho neprozradil. Každý byl velice rád.“

Zdeněk po válce pokračoval ve studiu na gymnáziu ve Strážnici. „Začátky po válce byly těžké, protože po stránce finančního zajištění jsme byli na tom špatně, až v říjnu jsme dostali nějaké prostředky. Pak se nám začalo daleko lépe dýchat.“ Ulice, ve které Hlobilovi žili, nesla název Švehlova. Po válce byla přejmenována na třídu Národních hrdinů: „V této oblasti zemřelo asi 13 lékařů, podobně jako otec, po roce 1946 byly předány pamětní desky. U nás proběhla slavnost v roce 1947.“

Už při studiích na gymnáziu spolužáci Zdeňkovi předpovídali, že se stane lékařem. Pamětník dojatě vzpomíná, že v roce 1951 byl skutečně přijat na lékařskou fakultu do Brna. Kvůli kádrovému posudku mohl dělat jen zubaře, ale pro dobré výsledky byl později přeřazen na všeobecné lékařství. „Tehdy jsme museli být členové svazu mládeže, ale jinak nic. Někteří politiku prožívali podstatně víc než my. Já jsem splnil představy, které jsem měl.“ Zdeněk promoval v roce 1957 a nastoupil jako lékař do nemocnice v Uherském Hradišti.

Nepřestali jsme úplně

V našem vyprávění se se Zdeňkem vrátíme zpět v čase až do první republiky. Tam totiž pamětník poznal Sokol, český tělovýchovný spolek. „Sokoloval jsem ještě na konci první republiky, činnost byla ukončena až v červnu 1940.“ Po roce 1945 byla činnost Sokola obnovena. V městečku, jakým bylo Veselí nad Moravou, hrál Sokol významnou roli. „Byla zásada, že po škole jsme rychle napsali úkoly a od půl čtvrté do setmění jsme na sokolovně řádili.“ Vrátila se veřejná cvičení a připravoval se všesokolský slet, který pak proběhl v roce 1948.

S nadšením Zdeněk vzpomíná na sokolské tábory. „Vzpomínám na krásné chvíle, každý večer se zpívalo. Tam jsme se naučili spoustu písní.“ Ve vybudovaném táboře se střídali chlapci i děvčata. Při jedné akci došlo k tragické události, která zasáhla veselskou tělovýchovnou jednotu. „V době našeho tábora tou oblastí procházeli vojáci, museli jsme se schovat. Jedna z dívek si vzpomněla, že něco zapomněla ve stanu a náš vedoucí Franta Mička jí pro věc chtěl jít. Jak vystoupil z úkrytu, ozvala se rána a někdo ho střelil. Do rána zemřel.“

Všesokolský slet v červnu 1948 se stal první událostí, kde se významněji protestovalo proti poúnorovým poměrům: „Když se mělo jít kolem tribuny, tak místo vpravo hleď všichni šli vlevo hleď.“ Po roce 1948 se tělovýchovná činnost Sokola rozdrobila do odborových oddělení s názvy Rudá hvězda, Slávie a další. „Byla snaha, aby Sokol nebyla masa lidí. Sokol byl zakázaný jako skauting. Díky tomu, že u tělovýchovy zůstala řada lidí, věnovali jsme se lehké atletice, volejbalu a dalším. Přestalo se intenzivně cvičit, ale nepřestali jsme úplně.“

Změny ve společnosti pocítili studenti i ve škole: „Pamatuju si dobře, že byly velice rozdílné názory u nás školáků. Někteří už byli trochu politicky zdatnější, už se to diferencovalo. Vzpomínám si, že tehdy byla vyhlášená nějaká stávka a my jsme se k tomu stavěli dost negativně.“ Nejlepší žák třídy měl tehdy velké problémy, byl synem statkáře. „Dopadl tak, že byl jediný, kterému bylo zakázáno dva týdny před maturitou jít ke zkoušce. Kdybychom se tehdy za něho postavili, tak bychom neodmaturovali nikdo. Stalo se to tehdy na jiných školách. Nakonec se na vysokou školu dostal a stal se inženýrem ekonomie.“

Od pondělí do pátku všechny složky cvičily, od pátku do neděle se hrávalo kino

Po zrušení Sokola se činnost přesunula pod hlavičku ZRTV – Základní rekreační tělesnou výchovu. Začala se budovat sjezdovka, lyžařský můstek a slalomový vlek v nedalekém Filipově. „Budovalo se to z vlastního nadšení, prostředky nebyly žádné. Já si pamatuju, že jsem jel až do Nových Zámků a tam jsme s dalším dobrovolníkem skládali nákladní auto telegrafních tyčí, které pak sloužily na lyžařském můstku ve Filipově.“

V rámci ZRTV se ve Veselí nad Moravou odehrávaly i společenské akce – divadla pro děti i dospělé, zábavy, a hrávalo se kino. „Od pondělí do pátku všechny složky cvičily, muži pak museli natahat židle do sálu a od pátku do neděle se hrávalo kino.“ Všechny plesy se konaly v sokolovně, protože větší sál nikde nebyl. Při uvolnění v roce 1968 proběhl ve Veselí pokus o obnovení Sokola, obnovila se Župa Komenského v Uherském Hradišti. „Snaha byla velká, ale skončila neúspěchem a Sokol byl obnoven až v roce 1990.“

Naše generace byla zvyklá pracovat zadarmo

Po promoci na lékařské fakultě v roce 1957 nastoupil Zdeněk do nemocnice v Uherském Hradišti. „Po pěti měsících stáží na různých odděleních jsem skončil na plicním a po třech letech jsem si udělal odbornost na tuberkulózu.“ Díky vhodné léčbě se tehdy začala nemoc ztrácet a na oddělení se začali věnovat netuberkulózním onemocněním. „Šel jsem na bronchoskopický kurz a začali jsme dělat hrudní chirurgická vyšetření.“ V roce 1958 se Zdeněk oženil, manželům se narodily dvě dcery.

V nemocnici v Uherském Hradišti pracoval pamětník 20 let, na začátku devadesátých let odešel do penze. Přijal nabídku pracovat jako lékař v lázních v Luhačovicích. Na zasloužený odpočinek odešel ve svých 80 letech.

Po roce 1989 se zapojil do obnovy milovaného Sokola ve Veselí nad Moravou. „Vrácení sokolovny nebylo jednoduché, snažili jsme se zdevastovanou budovu dát dohromady.“ Sokol se podařilo obnovit v lednu 1990, ale ti, kteří pamatovali tělovýchovnou jednotu v jejím největším rozkvětu, byli v důchodovém věku. „Dříve každý budoval zadarmo, chodili jsme dobrovolně pracovat.“ Sokolové se ve Veselí stále schází, bývalí členové nejen cvičí, ale udržují areál v pořádku. Zdeněk byl i v roce 2019, kdy vznikl rozhovor pro Paměť národa, aktivním starostou Sokola ve Veselí nad Moravou.

U příležitosti významného životního jubilea přijal Zdeněk Hlobil v roce 2003 Cenu města Veselí nad Moravou za dlouholetou a obětavou práci ve sportovní oblasti a v sokolském hnutí. V roce 2017 vstoupil do Síně slávy Jihomoravského kraje při vyhlášení nejlepších sportovců kraje, a to za obnovu Sokola po roce 1989. Pamětník je držitelem Zlaté medaile České obce sokolské z roku 2013 a Zlaté medaile České lékařské společnosti J. E. Purkyně z roku 2018.