The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Hlobilová (* 1928  †︎ 2022)

• narodila se 21. května 1928 v Přerově

• otec Emil Hlobil byl hudební skladatel, matka Marie Hlobilová-Mrkvičková byla malířka

• v letech 1946–1951 studovala UMPRUM

• začínala v ateliéru textilní tvorby Antonína Kybala, přestoupila na tvorbu pro děti k Josefu Novákovi

• aby mohla pracovat jako výtvarnice, po absolutoriu vstoupila v roce 1951 do KSČ

• v roce 1958 byl zrealizován její návrh skleněné fontány, která sklidila celosvětový úspěch na světové výstavě Expo 58 v Bruselu

• navrhovala a realizovala výtvarná díla pro veřejný prostor, věnovala se malbě

• v roce 1969 vystoupila z KSČ a poté měla potíže s uplatněním

• byla vdaná za architekta Jaroslava Kadlece a poté Oldřicha Vlacha

• v listopadu 1989 se zúčastnila revolučních událostí v pražském Mánesu

• zemřela 13. února 2022

Dana Hlobilová se narodila 21. května 1928 v Přerově do umělecké rodiny hudebního skladatele Emila Hlobila a výtvarnice Marie, rozené Mrkvičkové. Rodina žila v Táboře, poté se přestěhovala do Prahy, kde si v polovině třicátých let postavila vlastní vilu.

Umělecká rodina

Jako umělci mívali Hlobilovi občas hluboko do kapsy a na dům v Praze by si těžko vydělali. „Maminka dostala peníze do výbavy od dědečka a ještě si půjčili,“ vysvětluje pamětnice, jejíž dědeček Ladislav Mrkvička byl ředitelem chemické továrny v Přerově, kde také zavedl výrobu margarínu.

Uživit rodinu a splácet půjčku skládáním hudby bylo ve třicátých letech, v době hospodářské krize, takřka nemožné, a tak kromě komponování učil Emil Hlobil ještě češtinu, němčinu a pedagogiku v učitelském ústavu. Později učil na konzervatoři a na AMU.

„S hudbou mám spojený takový zážitek z dětství. Jako malá jsem neměla chuť k jídlu. Poprvé jsem měla pocit hladu někdy v sedmnácti letech. Takže jsem jako dítě takzvaně zlobila s jídlem. Tatíček, protože studoval tu pedagogiku, zkoušel ji na mně tak, že jsem někdy dostala nasekáno rukou, někdy řemínkem. Byl ale vynalézavý, tak mě za trest strkal pod piano, které bylo v koutě pokoje, a já tam musela klečet nejméně půl hodiny. Bylo mi čtyři nebo pět let. Takhle jsem se tedy seznamovala s pianem. Naštěstí se mi ale hudba nezprotivila. Potřebuji ji k vlastní výtvarné existenci dodnes.“

Maminka přispívala do rodinného rozpočtu jako grafička v průmyslové reklamě, ale podle vzpomínek pamětnice to nebyla dobře placená práce. Měla vystudovanou užitou grafiku na UMPRUM, ovládala dřevoryty a linoryty a později se začala věnovat malbě. „Výtvarné nadání jsme měli v rodině, moje babička z matčiny strany měla naštěstí osvíceného manžela, tedy mého dědečka, který ji ještě před první světovou válkou poslal do Prahy, aby se mohla učit u malíře Vratislava Hlavy. Babička s maminkou pochytily malířský styl ve francouzské barevnosti. Moje máma, která vycházela z postimpresionismu, měla nakoupené z dřívějších dob francouzské a holandské barvy a ty byly zářivé, jasně zelená a podobně. To soudruhy úplně rozčilovalo. Oni potřebovali mít všechno do hněda, do béžova, do neutrálna. Rozčilovalo je vše, co se vymykalo z běžného nivó,“ říká Dana Hlobilová.

Začátky válečných hrozeb ve vile se Soňou Červenou

V době válečné mobilizace v září 1938, kdy se Pražané obávali bombových náletů, bylo pamětnici deset let. Aby rodiče uchránili dceru před nebezpečím, využili pozvání Žofie Veselíkové, která měla o tři roky starší dceru Soňu Červenou, pozdější slavnou pěvkyni. „Byli to naši rodinní přátelé a paní Veselíková nás pozvala k nim do vily za Voticemi na České Sibiři. Měli velký park, koňskou dráhu, hrál se tam tenis a já se tam naučila jezdit na kole. Chodila jsem tam i do školy,“ vzpomíná Dana Hlobilová na dramatickou dobu. Poté, co odezněly hrozby, vrátila se s maminkou za otcem, který musel jako středoškolský profesor zůstat v Praze.

Škola za okupace

Za okupace roku 1939 chodila pamětnice na gymnázium do Velvarské ulice, odkud je Němci po roce vyhnali, aby budovu využili pro své potřeby. Studentky musely dojíždět na odpolední vyučování do dvou škol na Starém Městě. Vzpomíná, že to bylo bídné vyučování. Kantoři, kteří učili češtinu, byli z vlasteneckých důvodů obzvláště přísní. Na rozvrhu měli studenti osm hodin týdně němčiny, což bylo více než češtiny. Dějepis se učili nejen česky, ale i německy, stejně jako některé další předměty. Německy mluvili plynně, a přesto bylo běžné docházet na soukromé doučování z němčiny.

„Moje doučovací kantorka němčiny byla pražská Němka a byla k Čechům velmi loajální. Byla to klavíristka a Němci ji donutili sloužit na hlavním nádraží na informacích, kde byla kvůli přílivu Němců zvýšená potřeba německy mluvícího personálu. Já tam za ní docházela a ona mě tam ve volných chvilkách doučovala němčinu,“ vzpomíná Dana Hlobilová.

Stísňující atmosféra za protektorátu byla všudypřítomná. Vzpomíná, že den před výročím vzniku Československa 28. října 1940 jedna dívka poslala ve třídě kolovat psaníčko. „Stálo tam, aby se zítra všichni slavnostně oblékli. Bylo jasné, že mělo jít o oslavné gesto. Byl z toho velký průšvih. Druhý den se to vyšetřovalo a spolužačku, která lístek napsala, vyhodili ze školy.“

Dědečkovo zatčení za války a jeho další osud

Dědeček Ladislav Mrkvička jako ředitel přerovské chemičky dostal za války německého nadřízeného. „Dědečka jeden prospěchář za něco udal, dědu nacisté přes jeho vysoký věk zatkli a on zmizel. Zjistili jsme, že ho Němci vězní v Brně. Naštěstí se matčině sestře podařilo přesvědčit gestapo, aby dědečka pustili, jinak by s ním bylo zle,“ vzpomíná na nejdramatičtější okamžiky války Dana Hlobilová, jejíhož dědečka nakonec z funkce ředitele vyštípali komunisté. „Nesl to hodně špatně. Vypracoval se z chudých poměrů, jeho táta byl švec. Měl sociální cítění a neměl ve svých dělnících žádné nepřátele. Zavedl pro ně sprchy, parní lázně a různé sociální výhody. Ve fabrice nebyla ve třicátých letech žádná podvratná komunistická buňka, a přesto ho nakonec komunisti vyhodili. Fabriku povznesl a věnoval jí život,“ říká pamětnice.

Její rodiče do KSČ vstoupili po válce. „Matka tam vstoupila ještě dříve než otec, který se za války oddával katolíkům. Byl vždy tím, co si žádala doba,“ říká otevřeně Dana Hlobilová.

Zájem o výtvarné umění a architekturu

Dana Hlobilová projevovala své talenty od dětství. Olejem malovala už v pěti letech, když jí maminka dávala zbytky svých barev, i když, jak říká, dnes raději tvoří temperami. Ve dvanácti letech ji uhranula architektura, a to díky matčině knihovně, kde nebyla nouze o knihy pojednávající o architektuře. Svou roli sehrála i stavba rodinného domu. „Rodiče stavěli vilu se zahradou, a tak jsem pořád studovala nákresy a plány, které se pořád někde povalovaly. Ve dvanácti letech jsem věděla, jak se kreslí půdorysy, a tak jsem začala svěřovat papíru i svoje vize. Mezi mé první architektonické návrhy v mých dvanácti letech patřil obytný autobus,“ říká s úsměvem pamětnice. Architekturu však studovat nešla. Zjistila, že ji nebaví deskriptiva, návrhy raději kreslila v ruce. To ještě netušila, že i to bude jednou „stačit“ na to, aby udělala díru do světa.

Na UMPRUM se dostala ještě předtím, než stihla odmaturovat na střední grafické škole. „Se mnou to bylo složité. Gymnázium jsem nedokončila proto, že jsem přestoupila na grafickou školu, a grafickou školu jsem nakonec taky nedokončila, protože mě v roce 1946 přijali na UMPRUM, kam jsem skočila rovnýma nohama.“

Komunismus všechno rozškatulkoval

Pamětnice prožila na UMPRUM přelomový rok 1948, kdy v únoru převzali moc komunisté, jejichž vliv měl masivní dopad i na školství.

„Nějakou dobu UMPRUM fungovala stejně jako před válkou. Mezi vysokoškoláky jsme se nadále oslovovali ‚kolego‘ a různé mimoškolní vysokoškolské aktivity a tábory byly organizovány pro všechny studenty ze všech oborů. Bylo užitečné, když se stýkali studenti z různých oborů. Rozšiřovalo nám to obzory. Tohle ale komunisté brzy zatrhli a všechny rozškatulkovali. Vše se reorganizovalo tak, že chemici se stýkali jen s chemiky, medici s mediky, architekti s architekty...“ říká pamětnice, která změnu na své škole po roce 1948 pocítila jako neúnosnou i v rámci svého oboru, z něhož se rozhodla odejít.

Nejdříve studovala textilní tvorbu v ateliéru profesora Antonína Kybala, jedné z nejvýraznějších osobností české textilní tvorby. „Profesoři, kteří brali předměty volnějším způsobem, museli dle nařízení komunistů učit přesně podle škatulek, bez přesahů do jiných předmětů. Tak třeba Antonín Kybal už nesměl učit ve škole gobelíny a tištěný textil. Mohl učit jen koberce, záclony a tkaný textil. Vše bylo sešněrované a po studentech se vyžadovaly nesmyslné výkony,“ vysvětluje pamětnice. „U Kybala jsem ve druhém ročníku vytvořila návrhy na záclony, které se pak v malém vyráběly. Nařízený způsob výuky mě ale stresoval, chtěly se po nás návrhy do druhého dne, už nebyl čas kreslit volně, například akty a jiné věci, což bylo také potřeba. Zahlcovaly nás úkoly do školy a byla jsem z toho nešťastná,“ říká Dana Hlobilová. Někteří spolužáci prý dokonce partajní hlediska sami prosazovali a kantoři se jich začali bát. Postupně všichni vstupovali do KSČ.

Po pěti semestrech v ateliéru Antonína Kybala se pamětnice rozhodla přestoupit do ateliéru tvorby pro děti Josefa Nováka a školu absolvovala sérií pedagogických obrazů o přírodě a dětskou knížkou.

Všechny umělecké fakulty byly levičácké

Vzpomíná, že před rokem 1948 chodila na Žofín na karnevaly UMPRUM. Pohybovala se ve společnosti mladých, bohémských umělců, kteří se bavili recesemi a břitkým humorem. „Po nástupu komunistů tohle zaniklo. Humor umělců byl pro komunisty nebezpečný a spolužáci se přidávali ke komunistům,“ říká Dana Hlobilová. I ona měla podle svých slov levicové názory. „Co mě ovlivnilo? Byl to duch doby. Třetina Francie a Itálie byla levicová, včetně Picassa. Všechny umělecké fakulty byly levicové. Mí rodiče byli také levicoví. Do partaje jsem se ale nehrnula. Zpočátku jsem se vymlouvala, že nemám čas po večerech schůzovat, což byla ostatně pravda. Dělala jsem návrhy do školy a hlídala jsem sestřičku, která se narodila v roce 1946 a rodiče na ni neměli čas právě proto, že chodili večer po schůzích.“

Do komunistické strany nakonec Dana Hlobilová vstoupila po absolvování fakulty v roce 1951. „Až později jsem musela uznat, že jsem tam šla částečně z blbosti a naivity. Neviděla jsem ale jiný způsob existence než do strany vstoupit. Kdo tam nebyl, nemohl dělat svoji práci. Všichni tam byli. Navíc u inteligence převládal názor, že KSČ je pro dělnictvo dobrá, a tomuto bludu jsme podlehli.“

Nesnadné umělecké začátky

Po absolvování UMPRUM v roce 1951 se pokoušela uchytit, ale jak říká, nikdy neměla obchodního ducha ani vlohy sehnat si práci. „Zkoušela jsem štěstí ve Státním  nakladatelství dětské knihy, kde mě uvítal nějaký redaktor, který byl na UMPRUM o tři ročníky výš než já. Zeptal se mě, jestli nesu flašku, a já nechápala, co tím myslí. Nedopadlo to. Byla jsem rodiči vychovaná tak, abych měla co největší komplexy méněcennosti. Tatíček sice učil pedagogiku, ale doma na mně zkoušel všechno naopak, než by mělo být. Byla jsem tedy naprosto nevýbojná osůbka. Ale nebyla jsem v té době sama. Někteří absolventi pracovali třeba na poště, a kde se dalo. Pro výtvarníky nebyla práce,“ vzpomíná Dana Hlobilová na své nelehké začátky.

Tehdy, již provdaná za architekta Jaroslava Kadlece, hodně cestovala, kreslila a malovala studie měst, architektury, parků a stromů.

Její manžel Jaroslav Kadlec studoval u profesora Adolfa Benše, který pamětnici příležitostně zaměstnával jako „šufta“.

„Šlo o pomocné práce pro kantory. Za drobné honoráře jsem pro něj výtvarně zpracovávala architektonické návrhy,“ vysvětluje.

Světový úspěch se Zpívající fontánou na Expu 1958

K první velké zakázce se dostala v roce 1957 spolu s manželem. Šlo o návrh reprezentativní prodejny exkluzivního skla a porcelánu v Praze na Národní třídě, kterou úspěšně zrealizovali. Pro velký úspěch dostali objednávku i pro prodejnu v Karlových Varech.

V témže roce 1957 byl vybrán profesor Benš do užší soutěže na vytvoření díla pro Expo 58. Ke spolupráci přizval Jaroslava Kadlece a Danu Hlobilovou. Mělo jít o skleněnou fontánu, skleněný lustr a interiér Laterny Magiky. Dana Hlobilová ve svém vyprávění popisuje peripetie, které nakonec vyústily v to, že vyhrál její návrh na skleněnou fontánu.

„Tím se pro mě stala nemilá věc, a totiž ta, že jsme pod návrhem byli podepsáni všichni tři, a stala jsem se tak jedním ze tří autorů. V různých článcích jsem v lepším případě byla uváděna jako poslední, často se moje jméno vynechalo a jako autor se uvádělo jen to první jméno Adolfa Benše. Ale akceptovala jsem to. Musela jsem uznat, že nebýt Benše, vůbec bych se k této práci nedostala. Důležité pro mě bylo, že mi tím úspěchem stouplo moje nízké sebevědomí, protože když už moje fontána dostala celosvětovou cenu, musela jsem si připustit, že asi něco umím,“ říká Dana Hlobilová.

Osud Zpívající fontány

Osud skleněné fontány, jež pro zvuk kapající vody dostala přízvisko „Zpívající“, je příběh sám o sobě a dokumentuje, jaký vztah měl stát k uměleckým hodnotám. Dílo připomínající strom, z jehož tombakového kmene vyrůstají větve s mísami z foukaného skla, po světovém úspěchu upadlo v zapomnění. Na dlouhou dobu skončilo ve zchátralých přepravních bednách porůstajících ostružiním v Bratislavě, v Mlýnské dolině. Skleněné mísy byly sice uložené v dřevité vlně, ale bedny už byly takřka shnilé. V roce 1966 fontánu instalovali v parku Galerie umění v Nitře. Fontána však byla určena do interiéru, takže skleněné mísy na zimu sundávali. Plastika odolávala nepřízni počasí až do poloviny devadesátých let, kdy ji v dezolátním stavu určili k likvidaci. Po dlouhých vyjednáváních a shánění peněz na rekonstrukci ji nakonec převzalo technické muzeum, kde je i díky spolupráci s autorkou Danou Hlobilovou dnes k vidění. „Je to pro mě malé soukromé vítězství, nejenže fontána opět stojí, ale také to, že bylo přiznáno moje autorství,“ říká pamětnice.

Osobní, pracovní a politický život po roce 1968

Dana Hlobilová byla dvakrát vdaná, avšak ponechala si své dívčí jméno. Jejím druhým životním partnerem se stal Oldřich Vlach, s nímž výtvarně spolupracovala například na realizaci díla Mříž s ptáčky, která byla v roce 1960 instalována na pražském Výstavišti. V roce 1969 vystoupila z KSČ a poté měla stejně jako Oldřich Vlach problémy s pracovním uplatněním. Ač její rodiče při Pražském jaru přáli reformistům, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 své názory na liberalizaci vzali zpět a z KSČ nevystoupili. Jejich politický postoj na dlouhé roky vážně poznamenal další rodinné vztahy. V listopadu 1989 se pamětnice zapojila do revolučních událostí v budově spolku výtvarných umělců Mánes na Masarykově nábřeží, v níž působilo tiskové centrum studentského revolučního hnutí.