„Vzpomínám si na jednoho příslušníka našeho ústavu, jmenoval se Hoza a dělal figuranta topografovi kapitánu Ozábalovi. Hoza kapitána okradl a přidal se k partyzánům, kteří také kradli. Během povstání Hozu a další dva partyzány pochytali slovenští vojáci. Soudili je. Ptali se, co lid navrhuje, a lid křičel: ‚Smrt jim, smrt jim!‘ Tak je všechny tři popravili v Harmanecké dolině.“
„V roce 1944 byla Bratislava poprvé bombardovaná. Tenkrát bylo nařízeno, aby se ve chvíli, kdy budou letadla nad městem, začal zvonit poplach. Sirény tedy začaly houkat, až když padaly první bomby. Letadla nalétávala na most do Petržalky přes Dunaj. Naše kasárny byly naproti mostu. Jedna bomba nám spadla na dvůr, přímo na hydrant, a jedna na budovu. Na budově byla taková malá okýnka, a jak bomby padaly, tak to řinčelo.“
„Noc jsme strávili někde venku. Druhý den jsme vyšli z lesa a viděli cestu s domkem. Byli jsme hladoví, tak jsme se šli optat na jídlo. To jsme ale neměli dělat. Když jsme přišli k domu, vyšli z něj Němci. Celé družstvo. Kdyby do mě někdo v tu chvíli píchnul, tak ani krev nepoteče. Odzbrojili nás a zajali. Odvedli nás do domu, kde už bylo asi šedesát zajatých.“
Otto Hlupík se narodil 1. září 1926 na Slovensku v Holíči do dělnické rodiny katolického vyznání. Pochází z dvanácti dětí a vyrůstal v chudých poměrech. V Holíči vychodil obecnou i měšťanskou školu, kterou dokončil roku 1941. Stal se elévem ve Vojenském zeměpisném ústavu v Bratislavě. Byl přímým účastníkem Slovenského národního povstání. Jako osmnáctiletý se v roce 1944 stal členem 1. československé armády. Během výkonu služby při ústupu před německou armádou padl do zajetí. Byl vězněn v rakouských lágrech v Kaisersteinbruchu a Sankt Pantaleonu. Po osvobození se vrátil do služby a poté do VZÚ B, odkud byl převelen do VZÚ v Praze. Zde byl členem kartografického a náčelníkem litografického oddělení, kde dosáhl hodnosti podplukovníka. Vstoupil do komunistické strany. Má jednoho syna a žije v Praze.
