Ing. Jaroslav Hnátek (* 1925  †︎ 2019)

Jaroslav Hnátek

         

Můj otec, Antonín Hnátek, se narodil 30. 5. 1896 v Želivci u Jílového (dnes Sulice), kde jeho otec pracoval jako mědikovec. Do obecné školy chodil v Kamenici u Strančic, do měšťanské v Říčanech u Prahy. V roce 1914 ukončil v Praze studia na obchodní akademii a nastoupil do prvního zaměstnání jako praktikant v koloniálním velkoobchodě Hugo Kauders a spol. (zde pracoval půl roku) a poté vykonával činnost úředníka účtárny První českomoravské továrny na stroje v Praze.

     Po ukončení základní vojenské služby v letech 1917–1918 se do tohoto podniku opět vrátil a byl v něm zaměstnán až do roku 1921, poté odešel k firmě Pála do Slaného nejprve jako disponent, později jako prokurista a roku 1931 se stal komerčním ředitelem. Po sňatku s mou matkou Marií Hnátkovou, roz. Faschingbauerovou, se jim v roce 1925 narodil syn Jaroslav, v roce 1931 dcera Milena. 11. února 1943 byl otec v továrně zatčen kladenským gestapem. Po zatčení byl vězněn a vyslýchán na kladenském gestapu komisařem Skalakem.

         Důvodem uvěznění, dle mého názoru, byl styk a finanční podpora československých důstojníků a jejich rodin. Táta podporoval rodinu pplk. Ostrčila v Přerově prostřednictvím trafikanta v Přerově. Pplk. Ostrčil přišel do Slaného z Jaroměře s cyklistickou rotou, jejím členem byl také štkpt. Prášil. Těsně po válce v dopise 14. 6. 1945 pplk. Ostrčil tátovi píše, že se od štkpt. Prášila dozvěděl o otcově zatčení (celý dopis viz příloha). Adresu trafikanta měl táta při zatčení gestapem u sebe v notesu, takže ji u něho při výslechu našli. Strejda v té době pracoval v Praze, v Opletalově ulici u firmy Kříž. Odtud dopisy odesílal. Dodatečně zatkli i jeho. Oba měli velké štěstí, že všude putovali spolu. Táta se k předkládaným obviněním nepřiznal, žádný soud s ním nikdy neproběhl, měl tak označení Schutzhäftling (pozn. vězeň v ochranné vazbě), ne Häftling. Nebylo mu to však nic platné, jelikož byl stejně zavřený až do konce války.

         V dubnu 1943 byli otec i strýc posláni do Terezína, po týdnu následně převezeni do Osvětimi, za půl roku do Buchenwaldu, po měsíci do tábora Dora-Sangerhausenu. Když se blížil konec války, byli odvlečeni do tábora v Bergen-Belsen.

         Během věznění pracoval táta v Doře pro firmu Hoch-Tief. Byl propuštěn 31. května ze sběrného tábora v Celle u Hannoveru. Vrátil se s podlomeným zdravím. Z koncentračních táborů se v pořádku nevrátil nikdo. Při sebemenším zvuku se bývalí vězni otáčeli, jestli za nimi nejde nějaký udavač nebo německý důstojník. To nebyl případ jen táty, ten se s následnou situací v podstatě vyrovnal (viz příloha Dopis strýce otci těsně po jejich návratu z vězení), ale řadu jiných to trápilo dlouho.

         Já sám jsem se otce na jeho zkušenosti z pobytu v koncentračních táborech neptal, když něco řekl, bylo to z jeho popudu. Pamatuji se, že vyprávěl, jak v Osvětimi dostal od pozdějšího polského ministerského předsedy Cyrankiewicze facku, až upadl na zem. Bylo to něco podobného, jako když Antonína Zápotockého obviňovali Holanďané, že dělal kápa v Buchenwaldu, a takto podobně jako Cyrankiewicz s nimi zacházel. Rovněž vzpomínal, jak pro strejdu nabodával na hůl špačky od cigaret, které na vězeňském dvoře odhazovali kuřáci, a on si z nich balil cigarety. Táta sám kouřil doutníky, ale ve vězení si je dokázal odříct.

              Z koncentračních táborů směli vězni za určitou dobu psát rodině dopisy. Samozřejmě přes cenzuru a v němčině. V Doře se táta dostal do „Baukommanda“, jež mělo za úkol stavět dřevěný tábor. V podniku Hochtief se seznámil se solidním Němcem, který mu umožnil psát rodině necenzurované české dopisy (viz příloha Dopis s adresou pana Ferdinanda Probsta z Nordhausenu). Za to mu otec zprostředkovával zásilku baterií z „Pálovky“, jelikož se jednalo o nedostatkové zboží. To jsem se však dozvěděl až po válce, poněvadž nám maminka dopisy z obavy, abychom to někde neprozradili, číst nedávala.

            Já sám je četl až v době, kdy už táta nežil, teprve tehdy jsem se dozvěděl, co nám, mně a Mileně, psal z koncentráku. Sice už to nebylo aktuální, ale pochopil jsem maminčino rozhodnutí. Děti se někdy nerady podřeknou, a to by tehdy mělo strašlivé následky. Navíc asi také nechtěla, abychom věděli, čemu otec a strýc museli čelit. Nejvíce mnou otřáslo svědectví pana Václava Šráma, který v knize pana Červenky „Šla s ním až k šibenici“ vzpomíná, jak se s otcem po výslechu setkal v pověstném kladenském „komíně“ (viz příloha kapitoly Vynikal v týrání a podvrhování zbraní). V dokumentech z pozůstalosti rodičů jsem našel také maminčin zápisník, v němž měla zaznamenány zásilky balíčků s potravinami, které tatínkovi do koncentračního tábora posílala. Zapisovala si, co do balíčků dávala, snažila se otci doplnit nedostatečnou vězeňskou stravu.

         Významná byla pro rodinu také finanční podpora továrníka Pály. Po celou dobu tátova věznění mamince vyplácel jeho plat. Tátovi poslal do koncentráku i přání k Novému roku (viz příloha Pohlednice), do níž se podepsal jako Přelícký (pozn. narodil se v Přelíci u Slaného) pro utajení své identity. S rodinou Pálových a doktora Hakena nás spojovalo dlouholeté přátelství, jak je patrné z přiložených fotografií.

         24. června 1942 byl zatčen a následně v Kobylisích bez soudu v době heydrichiády popraven také JUDr. Miroslav Haken. Byl obviněn stejně jako otec a strýc za finanční podporu rodin pronásledovaných okupanty. Doktor Haken byl význačným advokátem a předsedou slánského hasičského sboru. Zasloužil se o vybudování hasičského domu ve městě, na chodbě je nainstalována jeho pamětní deska. V Jičíně, rodišti své maminky, žije jeho dcera (*1930). Po roce 1989 jí byl ve Slaném, Wilsonově ulici, vrácen dům zabavený Němci po zatčení JUDr. Hakena. Nejprve v něm byla německá škola, po válce vojenská správa, později v něm ČKD provozovalo podnikovou mateřskou školku. Příběh doktora Hakena je obsažený v knize Jiřího Červenky „Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých“.

          Továrníka Pálu i jeho rodinu jsem znal dobře od dětství, byl totiž mým kmotrem (viz  příloha Křestní list). Po roce 1945 byl zatčen a obviněn z kolaborace s Němci, přestože za okupace během druhé světové války zachránil mnoho lidí tím, že neoznámil udání, která do jeho úřadu přicházela. V době, kdy Němci obsadili místní sokolovnu, budovu tajně odpečetil, aby sokolové mohli vynést svoje písemnosti, a následně ji znovu zapečetil.

            Za okupace bylo pro město výhodou, že byl starostou, byl pro Němce důvěryhodným. Ze studií v Německu si přivezl manželku, nikdy však nepřestal být Čechem. Pokud ho odsoudili, tak snad proto, že věděl o chování lidí za války příliš mnoho. Vyhazoval všechna udání, která do úřadu přicházela. Jeho odsouzení se stalo justiční zvůlí místních komunistů, pro mě neodpustitelnou křivdou, jelikož jsem ho velmi dobře znal, a svá tvrzení mohu doložit.

            Když ho chtěli „bachaři“ propustit, město jej nechtělo přijmout nazpět. Jeho syn, který bydlel v Kralupech, si ho chtěl vzít k sobě. K tomu však nedošlo. Zemřel ve vězení. Továrník Pála je pohřben ve Slaném na prvním hřbitově v neoznačeném hrobě. To byla podmínka komunistů, v opačném případě by zde nesměl být pohřben vůbec. Že jeho syn Rudolf žije v Kralupech, jsem se dozvěděl až z jeho parte.

            Vojtěch Kočka, radní města, se snažil, aby byl hrob alespoň označen jeho jménem. (dle vzpomínek Ladislava Kočky, strýce Vojtěcha Kočky, zveřejněných ve Slánských listech, je jednou z verzí, že být pohřben v neoznačeném hrobě bylo přání továrníka Pály). V současnosti žije v  Praze Pálův vnuk. Z úpravy hrobu je patrno, že jej navštěvuje a spolu s dalšími rodinnými příslušníky upravuje.

            Po roce 1989 se zastupitelé Slaného snaží jméno Jana Jaroslava Pály rehabilitovat, od roku 2010 je po něm pojmenována jedna z ulic v nové zástavbě města. Jeho hrob je zahrnut mezi místa ostatních významných osobností, o něž město pečuje.

Fotografie starosty Ivo Rubíka a radního Vojtěcha Kočky při úpravě hrobu starosty Pály. (http://www.slanskelisty.cz/sl/zpravodajstvi/180110bude.php)

         

            Do Slaného se otec vrátil až měsíc po skončení války, 1. června 1945 v půl jedné v noci. Pravděpodobně přijel spolu se strýcem, ten však vystoupil v Praze, jelikož odtud pocházela jeho paní. Táta cestoval přes Plzeň, v níž měla „Pálovka“ prodejní sklad. V jeho poznámkách jsem našel informaci, v níž se píše o vrácení dluhu vedoucímu skladu ve výši 250,- Kč. Táta byl velice pečlivý, nosil u sebe notýsek, do něhož si zapisoval vše potřebné. Splněný úkol si následně přeškrtl. V zápisech z koncentráku jsem vedle různých poznámek a postřehů našel i „koncentráčnické“ peníze. Byly to poukázky, kterými se platilo v území koncentráků. Překvapením bylo, když po návratu z vězení tátovi byla předepsána milionářská daň. Teprve po zákroku Svazu pro osvobození politických vězňů byl zbaven povinnosti ji zaplatit.

            V roce 1956 nebo 57 jsem byl služebně v Polsku a při té příležitosti jsem navštívil koncentrační tábor v Osvětimi. Jedna z tamějších místností byla plná malých dětských botiček. Byl to strašný pohled, dál už jsem nešel, nemohl jsem.

          Od 23. 7. 1945 do 14. 5. 1946 byl táta členem národní správy firmy Palaba, v níž zasedali tři správci – můj otec, předseda odborového hnutí pan Přibyl a účetní pan Paďour. Přibyl byl kovaný komunista, kvůli němu zažádal otec dne 11. 12. 1947 o uvolnění z funkce podnikového ředitele, již od 14. 5. 1946 zastával. Dne 6. dubna 1956 byl jmenován obchodně-administrativním náměstkem n. p. Bateria Slaný. Z této funkce odešel do důchodu. Zemřel 3. 7. 1973.

         Celý život žil otec se strýcem spolu v jakési propojené domácnosti. Naše rodina bydlela v prvním patře na rohu Wilsonovy ulice a té, kde se nyní nachází hotel Atlas. Druhou stranu domu obýval strýc s manželkou a dcerou. Jeho paní se jmenovala Anna, rozená Fastová, a pocházela z Libně. Po smrti mé babičky s nimi bydlel i jejich otec. Nakonec se spolu obě rodiny dělily o byt 3+1 ve Stehlíkově ulici, v rohovém domě proti mlékárně (pozn. bývalý místní podnik).

           

Následující vyprávění čerpají ze zápisků, jež psal Antonín Hnátek patrně na žádost studentů historie Humboltovy univerzity v Berlíně (viz příloha Žádost).

            11. února 1943 pana Hnátka gestapo po zatčení vyslýchalo v kasárnách bývalého pěšího pluku v Kladně. Zpočátku mu z výslechů nebylo jasné, z jakého důvodu byl zatčen. Teprve 24. března z otázky vyšetřujícího gestapáka Skalaka pochopil, že byl vzat do vazby v souvislosti s útěkem zástupce velitele bývalého cyklistického praporu podplukovníka Ostrčila ze Slaného. Po návratu z koncentračního tábora vyjádřil pplk. Ostrčil v dopise uznání a poděkování panu Hnátkovi (kopie celého dopisu v příloze).

            „Drahý příteli, dozvěděl jsem se od štkpt. Prášila a dnes z novin, že ses vrátil z koncentráku. … …víš, že jsem ani nevěděl, že jsi zavřený. Pověděl mi to por. Vavřinec loni na podzim. Nevěděl jsem, proč Tebe a Tvého bratra sebrali, a sám jsem se neodvažoval po tom pátrat. Už ani nevím, kdy jsem dostal poslední zprávu od Tebe, poté jsem přerušil všechny styky se Slaným a dozvídal jsem se novoty jen od por. Vavřince, a to bylo asi třikrát za tu dobu. I o smrti našeho milého přítele Mirka Hakena (výše zmiňovaný JUDr. Miroslav Haken *19. 1. 1898) jsem se dozvěděl velmi pozdě. Zpočátku se mi vedlo velmi zle, běhal jsem z místa na místo jak štvaná zvěř celý rok 40 a 41, pak jsem měl trochu klid až do německého řádění po smrti Heydricha. Hledali mě tehdy v Brně, a tak jsem musel zase do světa. Dovedeš si představit ten život, falešné doklady u sebe, nepřihlášený, odkázaný na milost cizích lidí, které jsem uváděl do nebezpečí, a bezmocnost, nemožnost podniknout něco. Šlo to trochu všechno na nervy. Až mi trochu otrnulo, zapadl jsem do věci gen. Luži (pozn. Vojtěch Luža, ruský legionář a zemský vojenský velitel v Brně, zapojen do odboje krátce po německé okupaci, 2. října 1944 popraven), zase bylo zle a jen sebevražda ve vězení jednoho z kamarádů mne tehdy asi zachránila. To bylo začátkem 43. Od té doby jsem žil poměrně v klidu s rodinou v Přerově a cestoval jsem, jen když zatýkali. Nezahálel jsem ani potom a dělal jsem, co jsem mohl, až do konce války. Rodina přečkala vše, i konečné boje, ve zdraví. Když tak o tom přemýšlím, nedovedu si vysvětlit, jak se mohlo stát, že mě nenašli, připisuji to všelijakým náhodám, štěstí apod., ale musela v tom být jakási vůle boží. Já v ni alespoň věřím.“

            Vzájemnou známost nemohl zapřít, odmítl však obvinění, že s ním udržoval písemné styky a že jeho rodinu prostřednictvím trafikanta v Přerově finančně podporoval. Naneštěstí měl jeho adresu uloženu v notýsku.

„To jsem ale již věděl, že prohlídka v bytě byla velmi povrchní a že největší pozornosti prohledávajících gestapáků se těšila kredenc, kde bylo uloženo několik plných lahví. Skalak zdůrazňoval, že podplukovníka i toho trafikanta již zatkli, a ti to potvrzují stejně jako můj bratr (Josef Hnátek), jehož si přivezli na Kladno den před mým výslechem, 23. dubna. Při výslechu měl přiznati, že skutečně dopisy i peníze ode mě podával na poštu v Praze, přičemž bratra – jak jsme se později domluvili – přesvědčil, že jsem tuto skutečnost přiznal, a mně zase řekl, že to samé tvrdil můj bratr. Moji žádost o konfrontaci s bratrem odmítl. Znal jsem již z vypravování gestapácké manýry, setrvával jsem tvrdě na své původní výpovědi a ani po 14denním pobytu v takzvaném „komínu“ jsem svoji výpověď nezměnil (viz příloha Červenka, Jiří: Šla s ním až k šibenici, vyd. 2006, str. 163).      

            Když tento důvod jaksi selhal a Skalák z mého cestovního pasu, který našel při zatčení v mých kapsách, zjistil, že jsem ještě v roce 1942 právě při atentátu na Heydricha a pak znovu v prosinci byl vždy skoro celý týden na Slovensku, obvinil mě, že jsem udržoval ilegální styky se Slovenskem, a konečně mi dával k tíži i leták, který naše firma vydala koncem roku 1938 po odtržení Sudet. Zde jsme uváděli, že opět vzejde sluníčko svobody pro nás, a nabádali jsme ke kupování českých výrobků a podpoře českého průmyslu. Když jsem i tuto okolnost popíral při výslechu, jehož se zúčastnil i sám velitel Wiesmann, chtěl mi to dokazovat nějakými soudními spisy soudu v Litoměřicích. Po sepsání protokolů, jež vyzněly naprosto negativně, měl jsem dojem, že mě propustí stejně jako šťastnější kamarády ze Slaného, Viléma Michla, štkpt. Moravce, z Loun lékárníka Matouše a dr. Soukupa.“

            Přestože panu Hnátkovi nebyla předkládaná obvinění prokázána, byl 17. dubna 1943 přímo z gestapa poslán transportem do Terezína. V autě se sešel i se svým bratrem Josefem. V neštěstí, které je potkalo, bylo pro ně velkou útěchou, že byli spolu, a neuvěřitelnou souhrou náhod tak spolu prošli všemi koncentračními tábory.

            Josef Hnátek byl odvlečen do transportu z kladenské sokolovny, kde se nacházel menší pracovní lágr, odkud chodili vězni za prací do města. Díky českým civilním zaměstnancům měli možnost spojení s rodinami a dostávali od nich nejen dopisy, ale i jídlo. Takto se Antonín na cestě do Terezína dozvěděl, jaký dopad mělo zatčení obou bratrů na jejich rodiny.

            Z Terezína odjeli bratři 22. dubna vlakem do bývalých polských kasáren v Osvětimi, Němci proměněných v koncentrační tábor – Vernichtungslager, tábor smrti. Po příjezdu do tábora prvně přespali za ostnatým drátem nabitým elektřinou. Při přijímací proceduře byli vězni podrobeni podrobné prohlídce, kdy byla sepisována každá maličkost, zjišťováno, kolik zubů vězni chybí, kolik jich má zlatých. Poté následovalo koupání a holení, přidělení vězeňských pruhovaných šatů, v zimě letních, v létě zimních, stejně jako prádla. Každý vězeň dostal číslo, které mu bylo později vytetováno na levé předloktí. Posléze byli vězni odvedeni na karanténní blok, do něhož neměli ostatní vězni přístup, a rovněž se nesměli volně pohybovat po lágru.

            V důsledku nedostatečného oblečení řada vězňů onemocněla zápalem plic, mezi nimi i oba bratři Hnátkové. Byli „léčeni“ ve vězeňské nemocnici a po „doléčení“ absolvovali v tzv. ochranném bloku strastiplnou cestu vlakem do Buchenwaldu, vězni přezdívaném „sanatorium“. Tam dojeli 18. srpna 1943.    

            Tábor spravovali samotní „heftlinci“, kteří zacházeli s ostatními vězni slušně, esesmani se o chod tábora moc nezajímali. Stávalo se, že byl některý, špatně se chovající „kápo“ vězni ubit, aniž by se z toho vyvozovaly důsledky. Již 8. září odjížděli přes Erfurt a Nordhausen do Niedersachsenwerfenu, kde bylo v pohoří Harzu vybudováno asi 24 km štol zařízených jako moderní podzemní haly na pověstné zbraně V1 a V2, jimiž Hitler plánoval odvrátit porážku Německa.

         Když vězni vystoupili z aut, viděli jen pár domků a „díru“ do tunelu, kam byli po přepočítání zavedeni. Nepředstavitelné hygienické podmínky – stále přítomný prach z budovaných tunelů, nedostatek vody, malé a naprosto nevyhovující záchody – se samozřejmě projevily na zdravotním stavu vězňů. V podzemí vězni zůstali půl roku až do 1. května 1944, kdy byl dobudován tábor s krycím jménem Dora. Pro nedostatek léků byla mezi podvyživenými vězni vysoká úmrtnost.         

            V koncentračních táborech vězně zbavili všech lidských práv, byli postaveni zcela mimo zákon, nikde neměli odvolání. Museli vykonávat těžkou fyzickou práci, na kterou mnozí nebyli zvyklí. Výhodu měli ti, kteří byli vyučeni nějakému řemeslu. Přece jen byla možnost se k němu dostat, a tím si svou situaci ulehčit, avšak úředníci, učitelé apod. museli vykonávat tu nejhorší práci.

„Časem se ale také podařilo získati i nějaké ,šrajbrovské‘ místo, jelikož Němci přes svoji organizační věhlasnost většinou na podobných místech selhali a Češi byli známi jako odborníci nejen při řemesle, ale i v kancelářích. Měli jsme příležitost denně pozorovat nemožnou organizaci při sčítacích apelech, které jsme museli denně při pěkném počasí a nejhorším nečase 1-2 a někdy i více hodin státi, aby esesáci se svým štábem německých vězňů spočítali, kolik nás má stát, a jiní opět přepočítáním stojících bloků zjistili, kolik jich skutečně stojí, a ještě to nakonec nesouhlasilo a museli toho nechat. Chtěl bych přitom zdůraznit, že jsme, alespoň já sám, nepovažovali i tu nejtěžší práci za nějaký trest. Snad se to zpočátku zdálo těžké, ale později si člověk na všechno zvykne, jak se říká, i na šibenici.“

            V Osvětimi pracovali vězni na regulaci potoka, v Buchenwaldu nosili z lomu kameny na dlažbu lágru, v Doře skládali pytle s cementem, písek, prkna, stavebniny na baráky, stroje a zařízení pro stavbu, ale kvůli surovinám a polotovarům pro výrobu samotnou nakládali hotové výrobky. V připravovaných dílnách betonovali podlahy a stavěli silnice. Někteří, hlavně horníci a Italové, pracovali s pneumatickými vrtačkami.

            Při těžké práci byla vězeňská strava podle vzpomínek pana Hnátka nedostatečná:

 „Stravování bylo – hlavně než jsme si na to vůbec zvykli – přímo hrozné a musel to být již velký hlad, který jest dle našeho přísloví dobrý kuchař a donutil nás tak jíst to, co bychom doma stěží dali dobytku. Byl to většinou tuřín, samozřejmě špatně očištěný, někdy i shnilý. Stejně tak, i když řídce, kdy byly brambory, někdy „špenát“ z řepového listí, nejvíce hořká černá káva, čaj z nějakých bylinek, kterému jsme dle polského názvu říkali Hrbatá, chléb, vcelku ucházející, ale málo, k němu kousek koňského salámu, někdy syreček, trochu marmelády a večer pověstnou „supu“. V Doře, když se již vyrábělo, tak se stravování přece jen dosti zlepšilo, ovšem nebylo dostačující, hlavně když se pracovalo na dvě směny, z nichž každá trvala 12 hodin. Ku konci scházel pak hlavně chléb, neboť vázla v důsledku válečných událostí hlavně působením hloubkařů doprava a byl hlad, jelikož pak nechodily již ani balíky z domova.“

         V předkládané stravě, kde chyběly vitaminy i tuky, měly balíky z domova pro udržení zdraví rozhodující vliv. Do Osvětimi přicházely neporušené zásilky již třetí den. Ale to se psal rok 1943. Později esesáci i němečtí spoluvězni, kteří zastávali nějakou funkci ve vedení bloku nebo komanda, balíky vykrádali. Nejvíce vězně mrzelo, když v letních měsících přicházely vlivem špatné organizace v dopravě zkažené. Věděli, jak obtížně příbuzní potraviny shánějí. Skutečností je, že Němci takto vykrádali i zásilky Mezinárodního červeného kříže určených hlavně Belgičanům a Francouzům.

            Všichni, kromě Němců, věřili, že válka brzy skončí a Německo bude poraženo. Mezi sebou si stanovovali termíny, někteří velmi krátké, obyčejně se vztahovaly k nějakému svátku.

„Bratr se v roce 1944 zle čílil, když jsme mu přáli, aby na svůj příští svátek, tj. v roce 1945, byl již doma, a ono mu to přece nevyšlo a musel si ještě přes 2 měsíce počkat, ale hlavně že se dočkal, neboť pověsti v lágru ho nechaly jednou, když měl zánět středního ucha a byl zase na revíru v Doře, umřít, což byl pro mě nejhorší den v lágru.“

            Život za ostnatými dráty nabitými elektřinou mezi vězni probíhal až na výjimky v přátelském duchu. „Shoda mezi vězni stejné národnosti byla úplná a zvláště Češi v tom ohledu drželi pohromadě, neznali jsme stranických překážek, všichni mladí i staří jsme si tykali, vzájemně vypomáhali jídlem, různými jinými potřebami, povzbuzovali a utěšovali se navzájem a posilovali ve víře v šťastný konec. Udržovali jsme dobré styky s Rusy i ostatními slovanskými národy, přičemž Poláci se netěšili zbytečné přízni, neboť hlavně v Osvětimi se nechovali kamarádsky. I s ostatními národnostmi jsme dobře vycházeli, hlavně s Francouzi, Belgičany, Holanďany, Italy a všemi ostatními, přičemž musím podotknout, že kromě nějakých exotických národů snad všechny byly v Doře zastoupeny, ba i jeden černoch.

            Němci, stejně jako vězni, hleděli na nás ostatní jako na cizince, dávali nám to všude znát a cítili se nad námi i v lágru nějak povýšeni. Ovládali ovšem samosprávu tábora a všechna důležitější komanda. Když se dostali k moci takzvaní zelenáči, to byli vězni, propuštění přímo z trestnic a káznic, mající zelený trojúhelník, nastaly v Doře pro politické vězně špatné časy, a to i pro Němce. Nastalo vyřizování účtů za Buchenwald.“

            Ale i mezi Němci se našli slušní lidé. Dopisy rodinám podléhaly cenzuře a musely být napsané německy. Antonínu Hnátkovi se podařilo prostřednictvím pana Ferdinanda Prosta z Nordhausenu (pozn. patrně civilní zaměstnanec) posílat své manželce a bratrově manželce české dopisy (viz kopie jednoho z dopisů). Protože neprocházely německou kontrolou, mohli v nich bratři psát pravdivě, ale hlavně se k nim dostaly nezkreslené zprávy z domova. Informace z dění ve světě měli možnost sledovat pouze z německých novin. Na většině bloků byl zaveden také simultánní rozhlas.

            „… a když jsme byli hodní, tak nám pan Raportfíra pustil jak zprávy, tak i nějaký jiný program, hlavně ovšem, když bylo nějaké příznivé hlášení pro Němce. Také z domova mohly po určitý čas chodit české noviny, tam ovšem nebylo nic zvláštního, snad jenom někdy něco spíše lokálního, co nás mohlo zajímat. Esesáci měli v kancelářích i na svých blocích radiopřístroje, z nichž velká část byla českého původu, jak prozrazovaly nápisy a firmy. Ty občas potřebovaly odstranit různé poruchy a byli to opět spoluvězni a mezi nimi i Češi, kteří je prováděli a samozřejmě museli po opravě vyzkoušeti i krátké vlny, na nichž měli i Němci zájem, dozvěděli jsme se tak občas i potěšující zprávy z Londýna a zahraničí vůbec.“

            V době, kdy už se v neděli odpoledne přestalo chodit do práce, hrávali vězni na vybudovaném hřišti fotbal nebo box a v lágrovém kině bývalo představení, na které přicházela i děvčata. Cikáni na blocích vyhrávali a ráno při pochodování do práce i zpět hrála lágrová kapela. Na Vánoce si vězni ozdobili vánoční stromek. Snažili si vězeňský život učinit snesitelnějším.

            S blížícím se koncem války mohli vězni pozorovat stovky těžkých, přesně vyrovnaně letících spojeneckých letadel. Na počátku pobytu v Doře byli vězni během každé hrozby náletu vyháněni do tunelu, ale později esesáci usoudili, že je pro ně bezpečnější nechat je svému osudu a tunel využít pro sebe a civilní zaměstnance. Přestože v blízkosti lágru bylo letiště a četné protiletecké pozice, nikdy nedošlo k útoku na ně ani bombardování lágru. Vězni doufali, že Spojenci o lágru i výrobě v něm vědí.

 „Teprve dne 2. 4. 1945 začali Američané bombardovati nejbližší okolí, tak 3–4 km od nás, druhý den pak asi 4 km vzdálené městečko Nordhausen, které pěkně srovnali, a my jsme se dočkali splnění vícekrát opakovaného přání, že bychom před odjezdem chtěli přece jen některou tu věžičku, kterou jsme denně vídali, vidět sesutou. A když již byli Američané jen 40 km vzdáleni, museli jsme se před nimi zachraňovat – k naší velké lítosti – a naloženi do nákladních uhelných vagonů – aby se to lépe počítalo po 100 lidech – jsme 4 dni a noci cestovali po severním Německu, kde nás již nikde nechtěli přijmout, a nakonec jsme se dostali do pověstného Bergen-Belsenu, kde řádil tyfus a kde nás pak 15. dubna 1945 vysvobodili jak ze zajetí Němců, tak i nebezpečí nákazy tyfem.“

 

 

 

Jaroslav Hnátek

            Narodil se 1. 7. 1925 v Praze, kde byl i 6. 7. pokřtěn. Jeho kmotrem byl továrník Jaroslav Jan Pála. Od narození měl a dosud má trvalé bydliště ve Slaném. Po absolvování gymnázia v roce 1944 byl totálně nasazen v ČKD Slaný, kde pracoval jako dílenský rýsovač.

          Po válce začal studovat Vysokou školu architektury pozemního stavitelství v Praze, odkud odešel po dokončení jednoho semestru pro zrakové potíže na Vysokou školu obchodní, v průběhu studií změnila název na Vysoká škola věd hospodářských, nyní má název Vysoká škola ekonomická. Ve dnech 3. a 8. 11. 1950 ji ukončil složením druhé (odborné) státní zkoušky. Po promoci v roce 1951 nastoupil jako plánovač odbytu v ČKD Slaný. V říjnu 1951 byl povolán k základní vojenské službě. Po návratu z vojny v roce 1953 nastoupil do nově vytvořeného národního podniku Odbyt důlních a hutních zařízení (ODHZ) v Praze. V důsledku četných reorganizací se stal zaměstnancem Ministerstva těžkého strojírenství.

         Z kádrových důvodů byl převeden do Státního výzkumného ústavu materiálu v Praze, odkud odešel v roce 1990 ve funkci vedoucího vědecko-vývojového pracovníka do důchodu.

            Spolu s manželkou Olgou, rozenou Setellovou, vychovali 2 děti, syna Jaroslava (*1954) a dceru Kateřinu (*1959).