The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hnátová (* 1924  †︎ 2022)

• narozena 20. června 1924 v Praze v židovské rodině Lustigových

• otec drobný obchodník, matka švadlena

• o dva roky mladší bratr Arnošt Lustig

• z rasových důvodů vyloučena ze školy v kvintě gymnázia

• 1941 pracovala ve skladu Treuhandstelle ve Španělské synagoze

• 20. listopadu 1942 deportována s bratrem a matkou do Terezína

• v Terezíně pracovala v truhlářské a šicí dílně

• v září 1944 otec a bratr deportováni do Osvětimi

• 4. října 1944 deportována s matkou a sestřenicí do Osvětimi

• v říjnu 1944 z Osvětimi deportována na práci do tábora Freiberg

• v dubnu 1945 evakuována do Mauthausenu

• v květnu 1945 osvobozena v Mauthausenu

• v létě 1945 se s matkou vrátila do Prahy, shledala se s bratrem, otec zahynul v Osvětimi

• po maturitě absolvovala kurz administrativní práce

• pracovala jako obchodní korespondentka

• zemřela v srpnu 2022

„Nikdo nevěděl, kdy transport půjde. Předvolání se roznášela v noci. Když někdo zazvonil u dveří, hrozně jsem se lekla. To mi už zůstalo a od té doby se nečekaných zazvonění bojím,“ přiznala Hana Hnátová během rozhovoru pro Paměť národa. Není se čemu divit, jedno zazvonění v listopadu 1942 obrátilo celý její dosavadní život naruby.

Potíže se stromečkem

Narodila se 20. června 1924 v Praze. Vyrůstala s o dva roky mladším bratrem Arnoštem v Libni, tehdy stejně jako dnes spíše dělnické čtvrti, v židovské rodině. Otec provozoval obchod textilním a střižním zbožím a své židovství vůbec nevnímal. Pamětnice ho líčí jako moderního člověka, pro něhož byly podstatné jiné věci než víra a tradice. Maminka, která pocházela z Moravské Třebové, byla tradičněji vychovávaná a některé židovské zvyky držela. „Chodila například do libeňské synagogy a mě a bratra brala s sebou. Nemuseli jsme dovnitř, čekali jsme na ni venku v parčíku před synagogou. Svíce v pátek zapalovala a modlit se uměla. Nám vařila to, co chtěl tatínek, ale sama vepřové nevzala do úst,“ popisuje Hana Hnátová židovství své rodiny a dodává: „Problém byl s Vánocemi. Jednou dokonce Arnošt přinesl stromeček, tatínek by i svolil, ale maminka nechtěla, abychom ho zdobili.“ V době hospodářské krize otec obchod zavřel a pracoval jako obchodní zástupce.

Vztah k mladšímu bratrovi Arnoštovi, jemuž s úsměvem říká „rošťák z Libně“, který se později proslavil povídkami a romány čerpajícími ze zkušeností vězně koncentračního tábora, popisuje pamětnice jako pečovatelský. „Byl mladší, což mě vedlo k tomu, abych se o něj starala, ale jemu se to pochopitelně nelíbilo,“ usmívá se. Ráda se učila a po obecné škole nastoupila na libeňské gymnázium, odkud ji však v roce 1940 kvůli rasovým předpisům vyloučili. „Byla jsem v kvintě a nesla jsem to velmi těžce. O to víc jsem si vážila toho, že mě jednou i po vyhození spolužačky pozvaly do třídy. Seděla jsem vzadu, učitelé ani žáci nic nenamítali, ale bylo to pro všechny moc riskantní,“ vzpomíná Hana Hnátová.

Po zákazu školy se chvíli učila v takzvaných kroužcích, tajných studijních skupinkách, které zorganizovala židovská obec, ale brzy se na ni začala vztahovat pracovní povinnost. „Ve skladišti, které bylo zřízené ve Španělské synagoze, jsme třídili majetek, jenž byl zabavený v bytech lidí deportovaných do koncentráku. V synagoze bylo skladiště firmy Krämer a shromažďoval se tam textil a obuv,“ upřesňuje pamětnice a dodává: „Také otec dostal přidělenou práci, vykonával veřejné práce, například odklízel sníh a později kopal na Smíchově hřiště pro Němce.“

Šťastné přeřeknutí

V listopadu 1941 začaly odjíždět pravidelné transporty židovských obyvatel protektorátu a v jednom z prvních transportů do Terezína byl i matčin bratr. Také Lustigovi očekávali předvolání, v nejistotě a strachu z nečekaného zazvonění žili rok. Dne 20. listopadu 1942 nastoupila Hana s matkou, bratrem a mladší sestřenicí Věrou, která s rodinou žila, do transportu do ghetta Terezín. Otec zatím zůstal v Praze, kde vykonával nucené práce, a k rodině se připojil o několik měsíců později. Pamětnice se diví: „Dnes nechápu, jak jsem mohla unést padesátikilové zavazadlo. Brali jsme si to nejlepší, ale o to jsme hned při příchodu přišli. Přesto byl Terezín snesitelný oproti tomu, co bylo jinde.“ Bydlela s matkou v Hamburských kasárnách a pracovala nejdříve v pracovní jednotce zvané Hundertschaft, později našla práci v truhlářské dílně, kde se vyráběly bedničky na munici. Díky mamince se poté dostala do šicí dílny a šila rukavice pro vojáky.

Jako nejhorší zážitek z Terezína Hana Hnátová zmiňuje červen 1943, kdy byla spolu s bratrem Arnoštem vybrána do transportu z Terezína na východ. „Slovo ‚východ‘ mělo strašný zvuk. Každý se chtěl z transportu dostat pryč, vyreklamovat. Náš otec byl veterán z první války a bratr se zkoušel na jeho bojové zásluhy odvolat. Neuměl ale dobře německy, a když se ho ptali na důvod, proč nechce být do transportu zařazen, přeřekl se. Místo ‚Kriegsbeschädigt‘, tedy ve válce raněný, řekl, že otec je ‚Kriegsbeschäftigt‘, válkou zaměstnaný, což esesák kvitoval, a Arnošt nás zachránil a mohli jsme se vrátit k matce,“ vzpomíná Hana Hnátová.

Stejně jako další pamětníci Hana Hnátová vzpomíná na kulturní život, který obyvatelům ghetta dával na chvíli zapomenout na otřesné každodenní životní podmínky: „Musím říci, že s tolika vzdělanými, nadanými, chytrými lidmi bych se byla asi nikdy nesetkala. Poznat osobně Karla Poláčka, Karla Ančerla… Tajně se mohly pořádat nějaké přednášky, které měly lidi rozptýlit, po šesté hodině do osmi. Potom, když avizovali, že přijede Mezinárodní červený kříž, byly kulturní akce povolené a už se mohly provozovat oficiálně. Třeba v dětském domově se hrála známá opera Brundibár. To bylo tak povzbuzující! Prostory, ve kterých představení byla předváděna, byly malé, takže se tam moc lidí ani nedostalo, ale melodii Brundibára si pamatuju. Končí to: ‚Brundibár poražen, my jsme to vyhráli.‘ Což pro nás znamenalo: ‚Hitler poražen, my jsme to vyhráli!‘ Kultura tak strašně může pomoci a pomáhá, když je člověk mladý, citlivý a chce slyšet,“ popisuje pamětnice.

V Terezíně zažila už zmiňovanou okrašlovací akci, kterou prošlo ghetto před návštěvou mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944. Líčí ji takto: „V Hamburských kasárnách jsme věšeli záclony, původně třípatrové palandy se musely přestavět a drhly se chodníky. Ale zástupci komise neměli vůbec zájem prověřit podmínky v ghettu do hloubky, spokojili se s tím divadlem, které jim Němci předvedli.“ Několik měsíců po návštěvě komise začaly hromadné transporty především dospělých mužů na východ. „Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo, ale všichni tušili, že na východě to bude zlé,“ připomíná Hana Hnátová. V září 1944 odjel do Osvětimi otec a po něm i bratr Arnošt. Když byla do transportu zařazena také matka a sestřenice Věra, přihlásila se do něj dobrovolně i pamětnice a 4. října 1944 společně odjely do Osvětimi.

Prosím, to jsou mé děti

Vyprávění Hany Hnátové o příjezdu do vyhlazovacího tábora je kusé, přesto výmluvné – příchod, mytí, hadry, apel, selekce. „Všechno nechat ve vlaku, ven, ven. Viděly jsme nápis ‚Arbeit macht Frei‘. No, budeme tu pracovat. Komíny? Tak to je fabrika. Mezitím jsme dorazily do toho tábora, viděly jsme vězně v pruhovaných oblecích nebo mundúrech, a jeden z těch vězňů – Věrka byla menší než já a mladší –, tak jí říkal: ‚Holčičko, kolik je ti?‘ – ‚Čtrnáct.‘ – ‚To nesmíš říct. Ty musíš říct, že je ti šestnáct a že máš nějaké řemeslo. Budeš si to pamatovat?‘ – ‚Ano.‘ Tak s tím jsme šly dál,“ popisuje Hana Hnátová.

Při selekci se stal malý velký zázrak, protože jí prošly všechny tři společně: „Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a hned příslušní esesáci nás dali do pětistupu. Pětice pak předstoupila před esesáka. Viděly jsme, že vždycky ukáže rukou nalevo nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak nám ukázal esesák na dobrou stranu. Mamince, která v Terezíně úplně zbělela, ukázal na špatnou stranu, ale maminka si řekla: ‚To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu?‘ A odvážila se říci dobrou němčinou: ‚Prosím, to jsou moje děti.‘ On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: ‚Můj Bůh byl se mnou,‘“ popisuje pamětnice.

Asi po dvou nebo třech týdnech odjely všechny tři z Osvětimi do tábora v saském Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, kde několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování továrny: „Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi, hlavně aby byl konec války,“ popisuje Hana Hnátová. V únoru 1945 sledovaly bombardování Drážďan.

Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou: „Odvezli nás vlakem do Flossenbürgu, ale to nebyla konečná. Vezli nás dál podél české hranice až do Mauthausenu, kde jsme skončily.“ Cestou transportem smrti viděla rozbombardovanou Plzeň a v Horní Bříze jim místní přinesli trochu jídla, což zbědovaným vězeňkyním připadalo jako zázrak. Cílovou stanicí vlaku smrti byl Mauthausen, kde se pamětnice s matkou dočkaly v prvních květnových dnech osvobození americkou armádou. „Po válce jsem se dozvěděla, že nás měli v Mauthausenu zplynovat, ale došel Cyklon B. Místo toho jsem uviděla americký tank s bílou vlaječkou,“ říká Hana Hnátová.

Osvětim stačí jednou

V létě 1945 se s maminkou vrátily do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy: „Arnošt utekl z pochodu smrti a od dubna 1945 se v Praze skrýval. Někdo mu řekl, že nás viděl v Mauthausenu. Když se vraceli vězni z tohoto tábora, čekal na nádraží a všech se ptal, zda neviděli ženy Lustigovy,“ vzpomíná s dojetím na setkání s bratrem. Od Arnošta se také dozvěděly, že tatínek v Osvětimi zemřel. „Nikdo ho před selekcí nevaroval jako Věru, takže si podle spoluvězňů tatínek nesundal brýle, takže ho nevybrali na práci a zabili ho v plynové komoře,“ vysvětluje pamětnice. Zároveň přiznává, že ačkoli o jeho smrti věděla, zdráhala se jí uvěřit: „Dlouho jsem po něm tesknila a stále doufala, že přijde, že ho třeba odvezli do zajetí v Rusku a že se vrátí.“

Hana Hnátová si dodělala maturitu a kurz administrativy a našla si zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy. „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak,“ vysvětluje. Ačkoli se po návratu podle vlastních slov setkala jen s vlídným přijetím a většinu uschovaných věcí a dokumentů získala zpět, o tom, co prožila, nemluvila. Vdala se, založila rodinu a i s maminčinou pomocí vychovala syna a dceru, díky nimž se raduje z několika vnoučat. V posledních letech se účastní besed o holokaustu a vypráví také o vztahu k bratrovi; mezi hrdiny jeho knih našla i sebe. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, ale do Osvětimi znovu jet nechtěla. „Před několika lety jsem našla odvahu jet i tam, ačkoli dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou,“ uzavírá Hana Hnátová.