The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Hofman (* 1944)

• narozen 24. února 1944 v Praze

• počátkem roku 1945 zraněn při náletu na Prahu

• v roce 1958 jej zasáhlo, když bratra Jiřího surově zmlátili neznámí lidé

• v letech 1958–1962 studoval Střední zemědělskou školu v Brandýse

• v letech 1963–1965 povolán na vojnu

• v rámci vojenské služby studoval meteorologii

• od roku 1965 dělníkem v pražské spalovně a později ve vodárnách

• v 80. letech se podílel na přepisu zakázané literatury

Příběh Bohuslava Hofmana je příběhem po mnoha stránkách obdarovaného muže, jehož život hluboce poznamená tragický osud jeho milovaného staršího bratra Jiřího. Oba bratři, duchem radostní a nezkrotní, si ve škole rádi utahovali z komunistické propagandy, což samozřejmě soudružky a soudruzi nelibě nesli. Jednoho dne byl starší bratr Jiří unesen neznámými lidmi, brutálně zbit a při tom mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací celé rodiny. Tato událost chlapcům zcela změnila život.

U staršího bratra se po traumatickém zážitku rozvinula těžká psychická porucha. Velkou část svého života pak prožil v psychiatrických léčebnách, jeho stav se však už nikdy nezlepšil. Těžký osud milovaného bratra v Bohuslavu Hofmanovi posílil odpor ke komunistické ideologii, ale také mu zasadil hlubokou ránu, která se nikdy plně nezacelila. Svůj boj proti komunistům začal vést zcela ojedinělým způsobem. Rozhodl se být vždy nejlepším, aby komunisty zahanbil. Pamětníkův archiv dnes nabízí mnoho dokumentů, které potvrzují, že svůj boj svádí úspěšně. Přestože jeho studijní i pracovní výsledky byly excelentní, nikdy nepřijal nabídku rudé knížky, přestože by si tak kariérně značně polepšil. Ač velmi nadaný, svou pracovní kariéru tak strávil na dělnických pozicích v pražské spalovně a ve vodárnách. Bohuslav Hofman svůj boj chápe především jako boj duchovní, a proto ještě není u konce.

Dětství v divné době

Bohuslav Hofman se narodil 24. února 1944 v Praze jako druhý ze tří synů Augustina Hofmana a Věry Hofmanové, rozené Fořtové. Otec byl vyučeným zlatníkem, ale po roce 1948 pracoval, snad proto, aby svým synům zajistil „dobrý původ“, jako domovník, topič a školník. Maminka byla modistka a po roce 1950, kdy už tento obor nebyl tolik v módě, přijala místo uklízečky a pomocné síly ve školní kuchyni. Jako jednoroční dítě utrpěl Bohuslav zranění doslova v matčině náručí. Při bombardování Prahy americkými vzdušnými silami dne 14. února 1945 běžela maminka s dítětem v náručí do nejbližšího krytu na Karlově náměstí. Ale dříve, než stačila doběhnout, ji srazila tlaková vlna, která dítěti pohmoždila krk. Zranění však na něm nezanechalo vážné následky.

Další hlubokou vzpomínku má pamětník na období, kdy ministroval v kostele u sv. Ignáce na Karlově náměstí při bohoslužbách jezuitského kněze Adolfa Kajpra. Bylo to pro malé dítě nepochopitelné, když se dobří lidé začali ztrácet. Takto se ztratil oblíbený otec Kajpr, bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau, nebo hodný pan soused z jejich domu, Bohuslav Hubálek. Přestože se o politice doma moc nemluvilo, vědělo se, že oba pány si odvedla komunistická policie. 

S úsměvem pamětník vzpomíná na pozdvižení, které způsobil na vánoční besídce první třídy, když vystoupil s evidentně nezcenzurovaným veršem: „Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář.“ „Odměnou“ za tuto aktivitu byla jedna velká trojka na pololetním vysvědčení jinak velmi nadprůměrného žáka, kterou mi pamětník s hrdostí ukazuje.

Cena za svobodu

O ideovém nastavení tatínka nám může hodně napovědět skutečnost, že v roce 1953, tedy v období odklonu společnosti od „prohnilého Západu“, zajišťoval svým synům soukromé lekce angličtiny. Bratr Jiří měl na jazyky talent a za krátký čas se naučil anglicky velmi dobře. Nejenže četl a překládal jednoduché anglické povídky, ale anglicky mluvil také ve škole a anglicky začal vyčítat a zesměšňovat komunistické nadšení učitelce, zapálené komunistce. Podle pamětníkova vyprávění mělo právě toto bratrovo počínání fatální následky. „Bratra jednou na ulici chytili, hodili ho do auta a odvezli ho někam do bytu, kde ho zmlátili. To mu bylo tenkrát skoro čtrnáct let, a říkali mu: ‚Jestli se budeš hrabat do politiky, tak ti zabijeme bratry, rodiče a tebe taky,‘“ popisuje pamětník bratrovu zkušenost.

Doma starší bratr řekl, že ho zmlátili nějací kluci. Svému mladšímu bratrovi se svěřil až po několika týdnech s tím, že to nesmí nikomu říct, ani rodičům. Od té doby bratr Jiří ve spánku často v noci ustupoval k oknu a prosil: „Nechte mě, nebijte mě, nic jsem vám neudělal…!“

Po základní škole bratr nastoupil na střední školu dopravní. Deprese však nepolevovaly a Jiří školu nedostudoval. Krátce pracoval na stavbě Kaučuku v Kralupech nad Vltavou, ale ve svých devatenácti letech musel být poprvé hospitalizován. Z nemocnice přišel jako úplně jiný člověk. „Maminka z toho onemocněla, tatínek trpěl. Já i mladší bratr celoživotně bojujeme s vnitřním strachem,“ dodává pamětník, který se po otcově smrti stal také bratrovým opatrovníkem. Bratr Jiří se dožil pětapadesáti let a většinu života prožil v psychiatrických léčebnách. Zemřel v roce 1997 a je pohřben v rodinném hrobě na Aldašíně.

Obálka od soudružky učitelky

Když v roce 1958 pamětník končil jedenáctiletku, dostal tajemný dárek: „Paní učitelka mně takhle dala obálku a říkala: ‚Bohouši, slib mi, to nesmíš zahodit.‘ No já jsem tu obálku vzal a říkám: ‚Tak, paní učitelko, já vám slibuji, že to nezahodím.‘ Doma jsem to otevřel a koukám, že tam je (taky ji mám u sebe) legitimace ČSM, vyplněná jejím písmem (paní učitelky) a podepsaná paní učitelkou (jako moje jméno, ale ona to podepsala), což je vidět podle podpisu.“ Dárek od soudružky učitelky Bohuslav Hofman ocenil až po prázdninách, kdy nastoupil na Střední zemědělsko-technickou školu v Brandýse na Labem. Uvědomil si, že bez průkazu ČSM (Československého svazu mládeže) by se na školu nedostal. Škola v Brandýse se nově budovala původně ze zemědělského učiliště a pamětník při její výstavbě ochotně pomáhal na brigádách. Povahou spíše samotář, do kolektivu moc nezapadl, ale s většinou studentů vycházel dobře a na dobu svých studií dosud rád vzpomíná.

Vzorným vojákem snadno a rychle

V roce 1963 nastoupil Bohuslav Hofman povinnou vojenskou službu na Slovensku. Už při vlastním nástupu se projevila jeho nezkrotná činorodost. Dříve než nastoupil, „já jsem si dvakrát obešel celej areál a koukal jsem, kde se dá uniknout“. Za dobu vojenské služby byl dvakrát vyhlášen vzorným vojákem, což dávalo vojákům větší možnosti opustit kasárny. Cesta k dosažení takového titulu v lidové armádě nebyla příliš těžká, nebylo nutno bojových zásluh, stačila ochota dobrovolně se přihlásit na potřebné manuální práce, kterých se náš pamětník nikdy nebál. U velení si tím udělal dobré jméno, což mu pomáhalo při jeho častých útěcích za děvčetem. Jako absolvent zemědělské technické školy a vzorný voják byl v rámci vojenského výcviku vybrán ke studiu na spojovací škole letecké meteorologie v Novém Meste nad Váhom. Po jednoročním studiu sloužil na meteorologické stanici vojenského letiště v Praze, kde dosáhl důstojnické hodnosti. Nikoli díky stranické knížce, ale díky skvělým výsledkům v práci a ve studiu, připomíná pamětník. Bylo mu nabídnuto, aby sloužil na meteorologické stanici i po ukončení vojny, ale jen pod podmínkou vstupu do KSČ, což odmítl.

Není dělník jako dělník

Krátce po ukončení vojenské služby se pamětník velmi rychle oženil a nastoupil do pražské spalovny městského odpadu ve Vysočanech, kde krátce pracoval již před vojnou. Spalovna byla vybudována v roce 1925 a práce tam byla nesmírně náročná. Za patnáct let, kdy tam pracoval, se tam přihodilo sedm smrtelných úrazů. Protože střední vzdělání bylo u zaměstnance spalovny velmi neobvyklé, vedení na mladého a  perspektivního zaměstnance brzy naléhalo, aby přijal funkci ředitele. Funkce však byla opět podmíněna nepřijatelnou podmínkou, vstupem do komunistické strany.  

Invaze spojeneckých vojsk zastihla Bohuslava Hofmana právě na směně. Když uprostřed noci přiběhl kolega se zprávou o napadení, celou noc, až do rána, každé čtyři hodiny pamětník pouštěl sirénu, aby si lidé pustili rádio. Po práci spěchal k Národnímu muzeu a na Vinohradskou třídu, kde se snažil komunikovat s okupanty. Mnozí ze sovětských vojáků vůbec netušili, že jsou v cizí zemi.

Ve spalovně nacházelo svou příležitost mnoho lidí, kteří přišli z kriminálu. Mezi nimi byli také protřelí kriminálníci a někteří disidenti.  Režim je zde nechával pracovat, protože práce byla tak náročná, že se za ně jen těžko sháněla náhrada. Když si jednou policie přišla do spalovny pro mladého Slováka, který hodně pil a nevhodně mluvil o stávajícím režimu, pamětník se na policii obořil se slovy: „… My ho potřebujeme, podívejte se, co je to za práci, tak to dělejte vy…!“  Ve výsledku policie odešla a mladého mnohomluvného Slováka nechala pracovat.

Bohuslav Hofman byl zaměstnán ve spalovně do roku 1978, kdy do spalovny přišli lidé ze zrušeného podniku Tatra Smíchov, většinou komunisté. Nastalé změny negativně ovlivnily nejen atmosféru ve spalovně, ale také dosud dobře fungující systém. Proto se Bohuslav Hofman rozhodl podat výpověď, kterou zaměstnavatel původně odmítl a akceptoval ji až po pamětníkově odvolání se na ústavu.  

Jeho novým zaměstnavatelem se staly pražské vodárny, sídlící u Prašného mostu. Zde pracoval na pozici vedoucího strojníka až do svého odchodu do důchodu. Mezi spolupracovníky, na které rád vzpomíná, patří také chartista Ivan Dejmal. „Můžu říct, že Ivan Dejmal byl pracant jako já, spolehlivej, dobrej člověk,“ dodává. Vedení vodáren dostalo od StB příkaz, aby Dejmal nebyl zaměstnáván v blízkosti západních velvyslanectví, neboť by mohlo docházet k nežádoucím setkáním. Proto mu byla přidělována práce jen na Vypichu. Pamětník také vzpomíná na péči, kterou Ivan Dejmal dostával v čas významných svátků: „Když bylo někdy výročí, třeba První máj, tak (stávalo se to tak dvakrát třikrát do roka), že Ivan Dejmal byl na dva dny zavřený, právě na toho Prvního máje, protože čekali, že bude dělat nějaký takzvaný výtržnosti. No ale legrace je v tom, že je zavřeli (a to mi vždycky říkal Ivan Dejmal) vždycky tak, aby už nedostali večeři, to zaprvé, a zadruhé, že stejně na té cele byli ti disidenti, takže si pak mezi sebou povídali, co je nového. Možná, že tam bylo určitě odposlouchávání, ale to už je vis maior.“

O plyšpuči

Sametové revoluce neboli „plyšpuče“, jak tuto událost s oblibou nazývá, se Bohuslav Hofman účastnil. Roznášel a vylepoval letáky mimo hlavní město, především v Poděbradech. Když na téma revoluce zavedeme řeč, je přesvědčen, že to byla připravená a naplánovaná akce. Jako jeden z důkazů uvádí předcházející aktivity StB. „V ulici Mikulandská 17. listopadu dopoledne a odpoledne chodili estébáci a nařizovali domovním důvěrníkům a správcům, že barák musí být dnes zamčený. Jestliže tohle bylo nařizováno v Mikulandské ulici, pak je jasné, že všechno bylo plánované,“ vysvětluje pamětník své přesvědčení. Nabyté svobody si však nesmírně cení a je za ni vděčný.

Nejen chlebem živ je člověk

Nebyl by úplný obrázek Bohuslava Hofmana, pokud bychom nezmínili jeho zájem o historii, umění a duchovní svět, který jej provází celým životem. Již v době normalizační, kdy duchovní literatura byla nedostupná, pracoval na šíření knih jejich přepisováním. Odhaduje, že tímto způsobem napsal na třicet tisíc stran textu, které následně rozdával.

Po roce 1989, kdy se „otevřel svět“, objel mariánská poutní místa celé Evropy a stal se aktivním ve spolku pro obnovení Mariánského sloupu v Praze. S nadšením popisuje, jak vítal první artefakty Mariánského sloupu připlouvající do Prahy po Vltavě. Pamětníkův vztah k historii a hluboký zájem o duchovní svět potvrzuje krucifix a stará bible, které s neuvěřitelnou pečlivostí zrestauroval. Snad v tom hraje roli i rodinná historie. Vždyť podle tradice byl jeho rod pozván do Prahy samotným Karlem IV. v době, kdy se zakládalo Nové Město pražské, a k tomu bylo třeba výborných zvonařů, jímž pamětníkův prapraprapředek, původem z Norimberka, byl.

Bohuslav Hofman žije s manželkou Marií v Praze (2021), živě se zajímá o společenské dění a trpělivě svádí svůj duchovní boj.