The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Hofta (* 1924)

• narozen 12. října 1924 v Říčanech

• otec založil truhlářství

• otcova činnost pro ilegální časopis V boj

• 1940 zatčení otce – koncentrační tábor Sachsenhausen

• totální nasazení Schweinfurt – kuličková ložiska do messerschmittů

• srpen 1943 – nálet – útěk z nasazení

• nasazení v Měcholupech – opět kuličková ložiska

• březen 1945 – pokus o návštěvu otce kvůli zplnoletnění – osudné zranění

• červen 1945 – repatriace otce se skupinou ze Schwerinu

• „odskok“ za E. F. Burianem do Lübecku pro seznamy

• 1946–1948 otec opět starostou

• 1950 – úmrtí manželky

• 1952 otec zatčen, propuštěn po dopise Antonínu Zápotockému

• zemřel 5. srpna 2016

„Neříkejte mi, pane inženýre, to nemá význam. Jméno Hofta, to něco znamená,“ řekl mi starý muž na zápraží říčanského domu. A pak mi vyprávěl příběh plný dramatických zvratů, dokreslený překvapivými detaily.

Dalibor Hofta se narodil 12. října 1924 v Říčanech u Prahy. Jeho otec Jindřich Hofta byl zdatný truhlář. Po návratu z Jugoslávie, kde pobyl po vojenském nasazení v Itálii, založil v Říčanech truhlářský závod. Ten se úspěšně rozvíjel a v roce 1932 zaměstnával téměř čtyřicet lidí. Svého syna rovněž nasměroval na dráhu truhláře.

Po obsazení vlasti Němci se otec spojil s odbojovou skupinou vydávající ilegální časopis V boj. V roce 1940 byl zatčen gestapem a na základě rozsudku umístěn v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde se setkal s pozdějším prezidentem Antonínem Zápotockým.

Jeho syn Dalibor Hofta pak onemocněl těžkou srdeční nemocí. Po uzdravení studoval průmyslovku v Praze na Žižkově a současně vedl otcovu firmu. Studium však nemohl dokončit: v rámci totálního nasazení byl přesunut do Schweinfurtu, kde se vyráběla mimo jiné kuličková ložiska do messerschmittů. V srpnu 1943 podnikli američtí letci zničující nálet na toto strategicky důležité město.

Útěk z totálního nasazení

V nastalém zmatku Dalibor Hofta s jedním kolegou z nasazení uprchli a po dramatické cestě se dostali do Prahy.

„Když tam byl ten velký nálet, tak jsem utekl s nějakým kamarádem, který už byl protřelý, a tak jsme utekli do polí, protože do krytu on nešel. Říkal, že to je nebezpečné, to nás zavalí a nikdo nás nevyndá. Takže jsme utekli, to byla dobrodružná cesta, ale dostali jsme se do Plzně.“ Pro dokreslení situace dodává pamětník, že bombardování způsobilo takový vzdušný proud, že když si tam za městem sedl za strom, aby ho jeho kmen chránil, musel se držet vší silou, aby ho vítr neodnesl. Jeho kamarád to přečkal v příkopu vtlačený částí těla do betonové roury.

Dále pokračovali vlakem do Prahy a Dalibor Hofta posléze do Říčan. Jako uprchlíkovi z totálního nasazení mu ovšem hrozilo zatčení gestapem. Proto zašel na úřad práce, aby svůj pobyt nějak legalizoval.

Nové nasazení, tentokrát v Čechách

„V Říčanech byl vedoucím úřadu práce nějaký pan Kavka – bratr Kavka, tak jsme mu říkali Brkavka. On nás cvičil v Sokole. (Povídá) ‚Co tu děláš? Ty máš bejt v rajchu.‘ Tak jsem mu to řek, že jsme utekli, táta je v koncentráku, bůhví, jestli se chudák vrátí, a teď ještě vyvraždíte tuto rodinu… Tak se zamknul, roztrhal moji kartu, opsal si tam číslo nasazení a nasadili mě zase na kuličková ložiska do Prahy, do Měcholup. Tam byla firma Solman a tam jsem dodělal válku. Ještě mě chtěli asi měsíc před koncem války nasadit na Moravu, na zákopy. Já jsem chtěl dovolenou na to, že se ožením, v sobotu. A oni: ‚Jo, tak ty chceš dovolenou?‘ Tak mi to napsali na úřad práce do Hybernské, že půjdu dělat zákopy. Když chci dovolenou, tak ji budu mít. A já jsem šel na nádraží smutnej, že jsem pitomec, že jsem neřekl, že budu marodit nebo něco takovýho, a najednou na nádraží bum bác, lítala tam pára, bouchalo to, přiletěli hloubkaři a rozsekali lokomotivy, takže nádraží bylo na dva dny hluchý. Tak si povídám: to je boží znamení, nikam nepojedu, a šel jsem pěšky do Říčan. A na žádný zákopy. To už mne nikdo nehledal, to už byl duben, těsně před koncem války.“  

Se svatbou to však bylo složitější. Snažil se o ni už v březnu 1945. Protože však nebyl plnoletý, pokusil se zažádat s tímto odůvodněním o návštěvu otce v koncentračním táboře. Ten by jej mohl svým podpisem ke sňatku zplnomocnit. Nacistický úředník byl jeho „drzostí“ natolik rozlícen, že mu uštědřil těžký úder do hlavy. Tím mu způsobil skryté zranění mozku, které vyústilo po letech ve velmi vážné neurologické onemocnění. To pak mělo za následek operaci, deformaci obličeje, poškození zraku a sluchu a další potíže neurologického původu.

Český rozhlas jako organizátor repatriace

Válka skončila a mnohým se vrátila naděje, že se snad opět shledají se svými blízkými, kteří byli zavlečeni do koncentračních táborů v Německu nebo dokonce do vyhlazovacích táborů v Polsku. Jenže ve zpustošeném Německu nic nefungovalo. Proslýchalo se, že nacisté ve snaze zahladit stopy svých zločinů tábory likvidovali a z některých organizovali tzv. pochody smrti, aby vězně nechali zemřít v menších počtech, které už nebyly tak nápadné. Ďábelským způsobem likvidace bylo naložit vězně na lodě a ty pak na moři potopit. Dokonce prý některé takové lodě maskovali jako vojenské a o jejich potopení se pak „postarali“ oklamaní spojenečtí letci. A tak každá zpráva o skupině krajanů uvázlých tam či onde měla doma cenu zlata. Jako s drahocenností s ní pak bylo nakládáno. Československý rozhlas v prvních dnech a týdnech po osvobození téměř nepřetržitě vysílal výzvy, pátral po vězních z německých koncentračních táborů, doslova znovu spojoval válkou rozdělené rodiny. V rozhlasovém archivu se dodnes dochovaly naléhavé vzkazy, na kterých bylo výrazně napsáno: Hlásit ihned!

Po osvobození poslouchali Dalibor Hofta s matkou každý den rozhlas, oznamující nález té či oné skupiny.

„Pátého května bylo povstání, byl červen a tatínek nikde. Všichni lidé se vraceli, jen tatínek ne. Posloucháme jednou takhle rozhlas a večer tam mluvil nějaký F. K. Zeman, a ten četl lidi. Třeba: v Berlíně je tábor Čechů, který spravuje ten a ten a čekají na odvoz. A přečetl jména lidí, kteří tam jsou. Jednoho dne četl jména lidí, ani jsme to moc neposlouchali, a najednou – Hofta. Hofta tam je, ve Schwerinu! Tam byla velká kasárna a v nich Francouzi, Poláci, Rusové, Dánové a tak dále, všichni tihle lidé tam byli soustředěni a čekali na odvoz. Američané je živili. To ještě tenkrát obsadili Američani, pak to dali Rusům za ten kus Berlína. Takže tam bylo asi osmnáct lidí, četli jména. Já jsem hned druhý den jel do rozhlasu za tím panem Zemanem a tam s ním byl nějaký pán, a to byl docent, jak se jmenoval…“

Záchranná výprava

Někdy se přihodí úžasné věci. Ten pan docent byl Vladimír Krajina, jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války. Byl generálním tajemníkem Československé strany národně socialistické a jejím poválečným poslancem. V té době již věděl, že jeho dcera rovněž doputovala do Schwerinu, ovšem z jiného koncentračního tábora – z Ravensbrücku. A tak s velkým nasazením zabezpečil záchrannou výpravu. Sehnal dva náklaďáčky na dřevoplyn a s těmi hrkali „závratnou“, asi čtyřicetikilometrovou rychlostí přes Jáchymov, Lipsko a dále americkou zónou až do Schwerinu.

„Mám k tomu taky takový dopis, který mi dalo ministerstvo práce a sociálních věcí ve všech možných jazycích, že já, Dalibor Hofta, vedu skupinu, která má odvézt lidi ze Schwerinu.”

Tento a ještě další nezbytné dokumenty obstaral zkušený a prozíravý Vladimír Krajina, takže skupina získávala po cestě potřebnou podporu, jako třeba ubytování.

Jako malý přívažek dostal pamětník ještě jeden úkol: měl zajet do Lübecku, kde se nacházel herec E. F. Burian se skupinou asi dvanácti Čechů, rovněž čekajících na repatriaci. Tam měl vyzvednout seznam potřebný pro zorganizování další výpravy.

„Tam jsme jeli dva dny. Spali jsme v Lipsku v nějaké ubytovně SS. Vím, že tam bylo tisíce štěnic, a jeden šofér říkal: ‚Pánové, jestli je tady jediná štěnice v Lipsku, tak sem přileze na mne.‘ Tak ráno byl takhle, chudinka, oteklej, a my nic. On to všechno stáhl na sebe.“

Lipsko bylo v té době jeden obraz zkázy. Dalibor Hofta si vybavuje zřícený dům, z nějž viselo dolů piano a na nějž napsali Američané posměšně německý citát: „Dejte mi Německo na deset let, a nepoznáte ho! Adolf Hitler.“ Velké lipské nádraží vypadalo ještě žalostněji.

Shledání s otcem

„Vjeli jsme na ten dvůr a tam už stáli vězni připravení, chudáci, protože v rádiu říkali, že pro ně už jedeme. A můj tatínek tam byl v čele, on byl takový řečný a patrně tam dělal něco jako rozhodčího. A tak vylítl z té skupiny a skočil mi do náruče. Já ho nepoznal, já byl kluk jednadvacetiletej a snadno jsem ho zvedl, on měl čtyřicet kilo, chudák. Tak ty jsi můj tatínek, ty jsi ale zhubl! Takhle jsem ho objal, oni nás pak zavedli dovnitř, tam už měli pro nás připravené jídlo…“  

Otec byl tak plný hrozných zážitků, že synovi potmě vyprávěl dlouho do noci, k velké nelibosti ostatních, kteří chtěli spát. Líčil, jak úžasně se projevili studenti, kteří vytvořili jakousi samosprávu a vynalézavě ulehčovali svým spoluvězňům táborový život. Ale relativní „pohoda“ skončila zlověstným způsobem: esesáci vyhnali vězně na pochod smrti směrem k moři. To již tušili, co je čeká. S největší pravděpodobností je chtěli naložit na lodě a nechat utonout v moři. Nicméně fronta se přiblížila a v esesácích zvítězil pud sebezáchovy. Jednoho dne se vězni probudili – a stráže nikde. Byli volní! A nejen to, vbrzku se setkali s americkými vojáky.

„Američani je odvezli do těch kasáren, kde měli soustředěné uprchlíky. Tam bylo v hotelu u jezera nějaké velitelství. Tam jsme ráno šli a oni nám dali ještě nový autobus, Opel Blitz se jmenoval, to byla v té době nejlepší značka.“

Teď bylo potřeba ještě zajet asi padesát kilometrů do Lübecku za E. F. Burianem pro seznam repatriantů. „Tak jsem to řekl tomu kapitánovi a on mi dal nějakého seržanta s džípem, který mě tam zavezl s tatínkem a Stanleym, který uměl anglicky...“

Řidič věděl, kde jsou repatrianti shromážděni, jel najisto.

„Byli tam nějací Češi, tak říkám, máte tady někde pana Buriana? ‚Jo, je tady nahoře.‘ Tak mě tam odvedli po schodech nahoru do takové místnosti a tam byl veliký prostřený stůl, pili tam whisky nějací patrně vyšší američtí důstojníci, v šaržích se nevyznám, a bavili se a veselili s tím Burianem. (…) Říkám Burianovi: ‚Tady mám papír z rozhlasu, že od vás máme přivézt seznam lidí, které tu máte.‘ A on vylítl jako čertík a povídá: ‚Vy nikam nepojedete, pojedu já, na mne národ čeká!‘ Já mu povídám: ‚Pane Burian, já vás neznám a nevím, jestli na vás národ čeká, ale já jsem tady pro tatínka, mám tady papíry, už máme připravený odvoz atd., ale on ne a ne, pojedu já, národ na mne čeká a vy nikam nepojedete. Já jsem ho někam poslal, nevím jak, patrně sprostě.“

Nicméně tatínek jako člověk kulturní věděl, že se jedná o známého divadelního herce a režiséra, a tak mu docela uctivě vysvětlil, jak se věci mají. Poté se dozvěděli od ostatních Čechů, že se tam mají díky Burianovi docela dobře, protože on to s Američany báječně umí, ale chová se jako paša a vyžaduje od svých krajanů všelijaké úsluhy. Jeden z nich pak sepsal seznam celé skupiny, který Dalibor Hofta skutečně po návratu doručil do rozhlasu. Celá věc poté měla docela humornou dohru:

„Když to [v rozhlase] četli, tak říkali: ‚E. F. Burian vzkazuje národu, že přijede s posledním nemocným.‘ To byla ta gesta, víte! A druhej den pak hlásili, že už je doma, že ho přivezl závodník Turek. Turek byl závodník, který jezdil těch Tisíc mil Praha – Brno několikrát, nevím kolikrát, a on to vždycky vyhrál na aerovce. On měl závodní aerovku, a to byla známá, velká osobnost v motoristickém sportu, tenkrát před válkou. A toho uhonili, že tím závodním auťákem tam pro něj jel, a druhý den ho přivezl, až z toho Lübecku.“

Cesta domů

Bývalí vězňové si posháněli od místních obyvatel civilní šaty a další vybavení na cestu. Zavazadla byla naložena na náklaďáčky, kam si také sedli mladší lidé a ti starší nebo nejvíce zbědovaní se posadili do autobusu.

„Přijeli jsme k Labi, jmenovalo se to tam Blekede. Tam byl pontonový most přes Labe, a to jste skoro neviděl na druhou stranu, tam už to Labe bylo hrozně široké... A když jsme přijeli k tomu Labi, tak nás nechtěli pustit na druhou stranu přes ten most. Tam byly obrovské tábory Němců, kteří chtěli na druhou stranu, a tam zase byly obrovské tábory Němců, kteří chtěli na tuhle stranu. A oni nikoho nepouštěli, jen kdo měl papíry... Tak jsme se museli vrátit do Blekede, aby nám dali povolení.“

V nastalých zmatcích došlo k tomu, že mladý Dalibor Hofta, který na vypůjčeném motocyklu dělal cosi jako spojku, se od výpravy nechtěně oddělil a musel pak cestovat samostatně. Zatímco výpravě se přece jen nějak podařilo dostat přes most, pamětník už takové štěstí neměl. Nakonec se rozhodl zajet zpět do Schwerinu, aby získal povolení k přejezdu přes most. Před Schwerinem ho čekalo překvapení: oblast byla předána na základě spojenecké smlouvy sovětským vojskům, která již zaujímala místo vojáků amerických a britských. První cesta vedla do kasáren, která posloužila jako ubytovna pro osvobozené vězně. Nyní v nich byli sovětští vojáci. Přespal tam a druhý den navštívil americké velitelství. Tam se setkal s kapitánem, který jim předchozí den napsal všechny dokumenty pro cestu domů a poskytl jim autobus. Ten si na něj vzpomněl a pomohl mu opět: napsal mu průvodní dopis pro volný průjezd a poslal ho, aby si odpočinul v hotelu, kde bydleli Američané. Takový nocleh přišel pamětníkovi velice vhod. Ba co více:

„Tam byli důstojníci, kteří uměli česky. Jedna Češka, jeden chlap, který tady měl kamaráda, ten vyráběl v Praze lustry. Byla to známá firma, já od nich měl lustřík, který jsem dostal jako svatební dar. Tak jsem mu dal ten (průvodní) dopis a vypravoval jsem jim ty osudy. A oni mě celého oblékli do vojenského, krásnej mantl jsem měl, anglickej, až na zem. Teď mi dali několik kanystrů benzinu, to mi přivázali kabelovými lany vzadu na nosič, abych dojel domů. Dali mi adresu na nějaké Klodovské – ‚Klodovský, to je můj kamarád v Lipsku, tam se vyspíš taky v takovémhle hotelu‘ – a dal mi pro něj lístek, že mě tam posílá. To byl taky Čech, ale v americké armádě, to byli zřejmě ti američtí Češi, kteří šli takhle bojovat za republiku.“

Po cestě k mostu přes Labe zažil ještě jedno překvapení. Narazil na amerického důstojníka, který mu doporučil jako zkratku silničku, na jejímž začátku hlídal.

„A tam byly donekonečna takhle messerschmitty, které ještě nelítaly, přikryté (maskovacími) sítěmi, v lese, nikdo o nich nevěděl, proto on to asi hlídal. To kdybych vyfotografoval, to by dnes mělo obrovskou cenu. Já se divím, já byl zuřivej fotograf, že jsem s sebou neměl aparát... Teď vyjedu na tu silnici k Lipsku a tam stála obrovská zeď – tři čtyři metry do výšky bedny s municí až do Halle. Lipsko – Halle! Kdyby to někdo na konci zapálil, tak by to celý vylítlo do povětří a snad by to rozbouralo obě ta města, co toho tam bylo.“

V Lipsku však nenarazil na žádného Klodovského, zato na sovětské vojáky. Vyhnul se jim a směřoval na Drážďany.

„A tam byla velká budova se zatlučenými okny – Flaschenbier – taková hospoda na flaškový pivo nebo co to bylo. Tak tam vjedu na dvůr, tam hromady Němců, vojáků a já povídám, že chci mluvit s hausfrau. Teď ona vyjde, hausfrau, a tak jí říkám, jestli bych se tam nemohl vyspat. Ukázala – tady je plno, nemůžete. Já měl několik balíků těch ‚ration‘ (stravovací dávky), co mi dali. Tam bylo jídlo, kafe v balíčcích Červeného kříže, co jsem měl přivázané vzadu na nosiči, to mi dali ve Schwerinu ti důstojníci s sebou. Tak jsem šel, vytáhl jsem cigarety a kafe a dal jsem jí to a povídám, jestli bych... V tu ránu jsem se tam mohl vyspat. Hned mě vzali ke stolu, já jsem otevřel jednu konzervu, ona to hned ohřála a upravila. Tak se se mnou najedli, pili kafe, za celýho Hitlera neměli kafe! Teď ona šla a ustlala mi ve své ložnici, krásnou peřinu, měl jsem tam takové kameninové umyvadlo, džbán s vodou, jako to bývalo v hotelích.“  

Ráno přepychová snídaně, dědeček za cigarety krásně naleštil motocykl, rozloučení a cesta dále na Drážďany. Tam u velké benzinové pumpy potkal americké vojáky, kteří mu po krátkém rozhovoru doporučili, aby jel raději přes Aš než přes území kontrolované Sověty. Dal na jejich radu, a tak další cesta probíhala relativně bez incidentů. V Plzni mu český úředník vystavil průvodní dokument, který mu měl pomoci hlavně při průjezdu oblastí od demarkační čáry výše. A ten se brzy osvědčil. V Rokycanech ho zastavili Rusové a dělali si nárok na motorku. Naštěstí potvrzení o návratu z koncentráku zabralo, a tak se již zakrátko dostal domů do Strašnic.

Po válce

Po zotavení z koncentračního tábora se otec znovu věnoval politice za stranu národně socialistickou. V roce 1946 byl opět zvolen starostou a ve funkci zůstal do února 1948. Pro „nežádoucí politické aktivity“ byl v roce 1952 otec zatčen.

„Byly tady nějaké volby... Lidi už měli komunistů dost, za ty tři roky. Oni tady vlastně ty tři roky měli polovládu. Když to vezmete od pětačtyřicátého roku, to už měli policejní velitelství, to všechno měli pod rukou, kvůli tomu padla ta vláda. Měli vnitro a vojáky. Měli Svobodu, toho nestraníka, kterému zakázali říkat, že je členem strany. Pak se tu objevovaly nějaké letáčky: Budeme zas volit Hoftu, komunisty už nechceme. Tak ho pro jistotu zavřeli, před volbami. A po volbách byl dál zavřený. A já jsem se nakrkl, a jak nám vždycky vyprávěl o tom Schuhkomandu, o tom Zápotockém, tak jsem napsal dopis Zápotockému. Asi v tom smyslu: vy už jste na svobodě a těšíte se nejvyšším krásným výhodám, a tatínek je zase zavřený. Kde jsou ty časy, kdy jste si s ním v koncentráku vypravovali o svobodě? Asi tak nějak jsem to napsal. A zhruba za čtrnáct dní tři neděle mi přišel dopis z prezidentské kanceláře, že moji věc prošetřili a zjistili, že už je propuštěn. To už byl doma. Víte, to mu neřekli, že mu dává milost... Takže tatík byl po čtvrt roce doma.“

Tak tedy byl, pravděpodobně díky dopisu syna Dalibora Antonínu Zápotockému, otec propuštěn z vězení. Dalibor Hofta šel dál ve stopách svého aktivního a obětavého otce a za svoji veřejnou činnost se stal významným občanem města Říčany.