The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Jindřich Hojer (* 1924  †︎ 2020)

• narozen 30. července 1924 v Praze-Holešovicích

• v letech 1936–1940 navštěvoval Foglarův skautský oddíl Pražská dvojka a stal se předobrazem stejnojmenného hrdiny z Rychlých šípů

• 1941 – otcova smrt

• v roce 1943 maturoval a byl přijat jako zaměstnanec do Spolku pro chemickou a hutní výrobu, pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic (třiačtyřicet let)

• 1945 – začal při zaměstnání studovat chemii v Praze

• v roce 1969 udělal kandidaturu, přednášel na vysoké škole v Pardubicích

• v roce 1986 obnovil kontakty s Jaroslavem Foglarem a oddílem

• v roce 2002 vydal s Václavem Černým knížku Jestřábe, díky a vystoupil veřejně na obranu Jaroslava Foglara, když byla zpochybněna jeho závěť

• zemřel 22. prosince 2020

Jindřich Hojer prožil necelých pět ve skautském oddílu pod vedením Jaroslava Foglara. Přijaté mravní zásady a příklad se staly jeho životní výbavou. Foglar použil jméno svého skautského svěřence pro hrdinu seriálu Rychlé šípy, a tak se Jindra Hojer stal – možná nechtěně – pozitivním vzorem pro tisíce kluků a holek, které dodnes četba Foglarova komiksu přitahuje a ovlivňuje.

Jindřich Hojer se narodil 30. června 1924 v porodnici na pražské Štvanici. Otec Václav byl ředitel Československé obchodní dovozní společnosti, která dovážela ve velkém do ČSR sůl, maminka Jindřiška, rozená Nováková, byla v domácnosti.

I když v současné době je pamětník upoután na lůžko a invalidní vozík, dveře se u něj v Domově pro seniory Dubina v Pardubicích netrhnou. Povídat si s tímto vzdělaným, usměvavým a laskavým člověkem je radost. Kamarádi ho dodnes často vyhledávají, ale jeho prvním přítelem byl pes: „Dětství jsem měl krásné. Protože mamince přede mnou těsně po porodu dva synové již zemřeli, chovali mě rodiče jako v bavlnce. Já byl bavlnkové dítě, jedináček. Bydleli jsme v Holešovicích ve třetím patře činžáku a naši měli psa – bernardýna. Kolem domu byl jen pivovar, mlýny, škola, konečná tramvaje a divadlo Uranie – jinak samé louky a pole, takže pes měl výběh. Obyvatelé činžáku věděli, že kolem půl jedné chodí náš pes na procházku, takže nesmí chodit po schodech, protože by je pes smetl. Když jsem se narodil, maminka mě uklidila do ložnice, kam měl bernardýn přístup zakázán. Když mi byl asi týden, řekl tatínek, že ke mně zkusí psa pustit. Pes přiběhl ke mně, olíznul mně nohu a už jsem byl jeho kamarád. Když jela maminka s kočárkem, tak lidi mohli ke kočárku, ale sotva maminka odešla do obchodu a někdo se chtěl přiblížit ke kočárku, tak začal vrčet a každý raději vycouval.“

Kamarádi

Postupně přibývali další kamarádi. Ačkoli je poznal v raném dětství, provázeli ho po celý život. Jedním z nich byl Václav Černý, později ve Skautu zvaný Černoch. Jejich seznámení bylo kuriózní: „Když mi bylo pět let, chodil jsem v Holešovicích do tělocvičného oddílu Sokola. Jednou jsme si v šatnách krátili chvíli hrou na babu a při jedné honičce jsem se srazil s nějakým klukem. Začala nám téct krev z nosu, a místo abychom si začali nadávat, objali jsme se a skamarádili. Byl to můj životní kamarád, se kterým jsem chodil do školy, do Skautu, do Sokola, na gymnázium.“ Také Václav Černý se stal jako postava Červenáčka pro Jaroslava Foglara předobrazem a inspirací v partě Rychlých šípů.

Další kamarádi byli kluci z ulice, kde se začaly stavět nové domy a kam se stěhovaly rodiny s dětmi. Hráli společně fotbal nebo jezdili na kole na válcích, protože v ulici bydlel také František Kárner, mistr republiky v cyklistice na letmý kilometr. Někdy přinesl válce, na kterých doma trénoval, před barák a kluci z ulice si to mohli zkusit. „Franta nás občas vzal na klopenou hliněnou dráhu do Kobylis. Jednou jsme tam jeli, to už bylo za války, a zastavili nás policajti, protože jela kolona německých vozů. Němci vezli na střelnici na popravu naše lidi.“ Byl to natolik strašný zážitek, že od té doby přestali na hliněnou dráhu jezdit. „Válka byla něco strašného. Těžko se o tom mluví. Kdejaký sloup byl polepený plakáty se seznamem popravených českých lidí. Byla to doba, kdy přišli gestapáci, sebrali vás, a člověk netušil proč. První den okupace jsme koukali ve škole z okna, jak přijíždějí němečtí vojáci. Byly to krušné chvíle. To už jsem chodil do Akademického gymnázia na Příkopech.“

Skauting

Se skautingem začal pamětník v červnu 1936. Chodil už na gymnázium, když si jeho kamarádi a spolužáci Václav Černý a Jarmil Mokrý Burghauser (skautským jménem Jumbo) o přestávce nadšeně vyprávěli, jaké to je ve skautském oddílu. Pamětník také zatoužil stát se skautem. Pro přijetí byl tehdy nutný souhlas rodičů, doporučení dvou kamarádů a volné místo v oddíle. To vše se mu podařilo sehnat, a tak se dostal na skautskou loď. Bývalý parník Orlík kotvil před Rudolfinem a nabízel v pěti chlapeckých a jedné dívčí klubovně zázemí pražským skautům. Zde se poprvé setkal s Jaroslavem Foglarem, skautským jménem Jestřáb, vedoucím Dvojky – pamětníkova oddílu. Poprvé se tehdy Jindřich Hojer pozdravil skautským způsobem a přijal Jestřábovu levou ruku – od srdce. Protože do lodi zatékalo, po třech letech se přestěhovali do Říční ulice pod Tyršův dům, do sklepní místnosti. „Vedle v truhlárně ale dělali rakve pro popravené Čechy, a tak jsme v tom prostředí nechtěli být. Nakonec jsme sehnali klubovnu ve vodárenské věži u Jiráskova mostu, kde jsem v roce 1940 také doskautoval.“

A jak došlo k použití jeho jména do seriálu o Rychlých šípech? „Byl jsem v oddíle asi tři čtvrtě roku, když za mnou přišel Jestřáb, že by potřeboval moje jméno do seriálu. Tak jsem se jako hodný kluk doma zeptal maminky, jestli mi to dovolí. Maminku zajímalo, co to bude za postavu. Jestřáb řekl, že ta postava mi v životě hanbu dělat nebude. Tak jsem na to kývl. Jenže Skaut a Rychlé šípy, to bylo něco jiného. Některé příhody sice měly reálný základ v tom, co jsme v oddíle prožili, ale většinou se jednalo o smyšlené historky.“ A tak se Jindra Hojer stal jedním ze slavné pětice Rychlých šípů, které poprvé vyšly v roce 1938.

Tábory jako vrchol skautské činnosti absolvoval pamětník v letech 1937 a 1939 ve Sluneční zátoce u Sázavy. V roce 1938 proběhl tábor na Podkarpatské Rusi, kam ale otec Jindru nepustil, protože o něho měl strach. V té době začaly nepokoje s Maďary. „V roce 1940 na táboře v Chvojnici na Moravě dostali telegram, že německé úřady tábory rozpouštějí a máme se urychleně vrátit do Prahy. To byl smutný tábor. V září 1940 byl Skaut zakázán.“

Přestože to nebyl dlouhý čas, který Jindřich Hojer ve Skautu strávil jako rádce družiny Racků, byly to nezapomenutelné roky. Za necelých pět let načerpal zkušenosti a moudrost na celý život. Úcta k přírodě i k člověku, optimismus, otužilost, odvaha a fyzická odolnost – to jsou jen některé vlastnosti, které ve skautském oddíle pamětník získal a které ho pak provázely celý život. A největší podíl na tom měl právě Jaroslav Foglar. „Jestřáb byl jedinečný člověk. Měl přirozenou autoritu a zvláštní pedagogické výchovné prostředky, který každý bez odmlouvání přijal. Vyžadoval kázeň. Když potřeboval někoho ‚vypucovat‘, tak si ho zavolal a měl k němu proslov. Ale to člověk nevěděl, jestli vás hubuje, nebo jestli vás chválí. A taková jeho domluva ve vás způsobila, že vás to vaše provinění mrzelo mnohem víc, než kdyby huboval... Anebo černá skříňka – to se na táboře za nějaké prohřešky dalo jméno toho hříšníka do černé skříňky, a když byl pak potřeba někdo na škrábání brambor, vytáhl Jestřáb ze skříňky jméno a už šel ten nešťastník místo koupání škrábat brambory.“  

Gymnázium a život ve válce

Po základní škole v Holešovicích nastoupil v roce 1939 Jindřich Hojer na prestižní Akademické gymnázium, kde v minulosti studovala řada význačných osobností, například Bedřich Smetana, Jan Neruda, Karel Čapek, Jaroslav Heyrovský anebo Josef Švejcar. „Působili zde skvělí ředitelé a kantoři Josef Jungmann, Václav Kliment Klicpera, Zikmund Winter a další. Gymnázium byl náš druhý domov. Vzpomínám na výborného třídního, univerzitního profesora RNDr. Josefa Kunského, člena korespondenta ČSAV, nebo PhDr. Drahomíru Witichovou, kterou jsme měli jako třídní od kvinty. To byla naše druhá máma, která starostlivě pečovala o nás třiadvacet kuřat.“

Vedle zaujetí pro výuku a získávání důvěrného vztahu k některému z předmětů získávali mnozí studenti důvěrný vztah i ke svým spolužačkám. Pamětník nebyl výjimkou. „Na gymnáziu byl takový zvyk, že žák, který ovládal výborně nějaký předmět, měl za povinnost o přestávce dovyložit látku spolužákům, kteří zaostávali. Říkalo se mu ‚předmětové eso‘. Já byl předmětové eso na chemii a ke mně chodila na doučování Taisa, zvaná Tája. Byla to křehká blondýnka s modrýma očima, takže šest kluků nás bylo do ní zblázněných. Ale byli jsme jen kamarádi, chraň bůh, abychom se drželi za ruce... Dva roky jsem ji doučoval v kvartě a kvintě. Pak už nebyla chemie, ale fyzika, tak jsem se učil o prázdninách fyziku dopředu, abych se stal esem na fyziku a mohl ji doučovat. Jednou jsme šli po Příkopech, kde prodávala nějaká babička horké kaštany. Koupili jsme za korunu kaštany, vysypal jsem je Táje do kapsy a občas jsme každý do té kapsy sáhli pro kaštan. Najednou tam ty ruce vklouzly současně a naše prsty se v kapse propletly. Já jsem stiskl její ruku a ona moji...“ Ale idylka skončila na lodičce, kam Jindřich Hojer Taisu pozval. Když jí omylem postříkal vodou sukni, pohádali se a brzy poté se i rozešli. Každý šel svojí cestou.

Maturita v roce 1943 se odehrávala uprostřed nacistického teroru, který se dotkl i běžného studentského života. „V Praze řádil inspektor Werner, sudeťák a šéf školních inspektorů. Tehdy bylo vydáno nařízení, že student směl mít u maturity jen jednu jedničku z jednoho předmětu a osm procent žáků muselo propadnout. Učitelé to museli respektovat.“

Když se první den maturit objevil na gymnáziu Werner, pamětník doufal, že druhý den na jeho maturitu nepřijde. Ale mýlil se. „Ráno se objevil chlap v koženém kabátě, zahajloval, jeho poskok mu přisunul židli, na které se rozvalil, sundal si klobouk a já v tu ránu měl naprostý výpadek. Nevěděl jsem, ani jak se jmenuju. Něco jsem blekotal, naše němčinářka obracela oči v sloup, protože viděla, že mě Werner od maturity vyhodí. Ten si mnul ruce s tím, že mi zasadí poslední ránu, a dal mi vyjmenovat slovesa s nepravidelným časováním. Jenže na toto učivo si potrpěla naše paní profesorka, takže já je všechna vyjmenoval bez chyby. Werner mávnul rukou a nechal mě projít. Maturitu z němčiny jsem složil za čtyři, ale vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje.“

V podobném duchu, ovlivněn stresujícím zážitkem s Wernerem, maturoval Jindřich Hojer i z řečtiny a češtiny, naopak z fyziky měl jedničku. „Když mi dávala paní profesorka maturitní vysvědčení, tak mi potřásla rukou a říkala: ‚Hojere, to jste se ale moc nevyznamenal.‘ A já jí posmutněle říkám, že za všechno může ten Werner. Ona mě objala kolem ramen a s takovou mateřskou něhou mi řekla: ‚Já vím, já si to umím představit...‘“

V této době také dostal pozvánku z pracovního úřadu, že se má dostavit na Hybernské nádraží (dnes Masarykovo), s sebou má mít deku, jídelní misku a příbor a že pojede odklízet trosky do Hamburku. „Maminka málem padla do mdlob a říkala, že se tomu musím vyhnout, protože bych tam přišel o život. Naštěstí jsem měl na pracovním úřadě spolužačku, kterou tam doporučil právě Werner, protože excelovala z němčiny. Šel jsem za Miladou na pracák a ptal jsem se, co mám dělat. Ona říkala, že Němci v tom mají trochu binec. Pošlou pozvánku, ale už nekontrolují, kdo se na nádraží dostaví. Řekla mi, ať se ztratím z Prahy a najdu si zaměstnání, abych měl razítko do pracovní knížky, a tím se vyhnu nasazení. Sehnal jsem si tedy práci u Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Pardubicích a nastoupil jsem jako laborant do Rybitví, kde se otevíral nový výzkumný ústav. Tak hajdy do Pardubic, a byl jsem zachráněný!“ 

V Pardubicích se seznámil s Jiřinou Melicharovou. V roce 1948 se vzali a v této době také pamětník dokončoval dálkové studium vysoké školy chemické. Roku 1953 se jim narodila jediná dcera Eva. Před dalšími dětmi je lékaři varovali kvůli nekompatibilnímu složení krve. Manželka nebyla zdravá, trpěla následky laktační neurózy, a tak některá jejich životní období byla velmi těžká. Zemřela po operaci slinivky v roce 1982.

Vojna

Vojnu nastoupil Jindřich Hojer v roce 1950, a protože neměl ten správný třídní původ, dostal se jako obyčejný voják k 63. ženijnímu pluku do Terezína, kde u 1. praporu, 1. roty a 1. čety odsloužil dva roky. „Nelituju toho. Vojna udělá z kluka chlapa, stejně jako skauting udělal z chlapečka kluka. Na jedné straně to byla ztráta dvou let, na druhé straně jsem zažil spoustu legrace a naučil se spoustu užitečných věcí. Velitel praporu byl úžasný chlap, kapitán. Naše četa byla ukázková, nechápu, jak jsem se tam dostal, protože jsem neměl ten správný třídní původ. Občas jsem u velitele dělal písaře. A tenhle velitel nám říkal: ‚Chlapci, autorita je dvojí: úřední a přirozená. V životě se snažte získat autoritu přirozenou.‘ Měl pravdu. Byl to chlap, který něco dokázal a něco uměl, pod jeho velením sloužit byla radost.“

Starší kamarádi mu radili, ať se na vojně hlásí do různých kroužků, a tak se z něho stal člen vojenské kapely, plavec či volejbalista. S kapelou jezdili po různých akcích. „Luděk Brábník vedl ragbyové družstvo, já jim vozil kufry a dresy. Jeli jsme třeba na zápas do Prahy, tam se kluci rozprchli, protože každý měl v Praze holku. Zápas jsme prohráli, ale ulili jsme se z vojny.“

Dva roky na vojně v padesátých letech, to znamenalo také neustálé prověrky. „Všichni důstojníci se třásli, přijelo pět oficírů, šéf, generál a všechno se předvádělo. Měli jsme jednou třeba cvičně zbořit most přes Ohři. Napojili jsme dýmovničky, všechno jsme nabili a čekali, až projede vlak. Vlak měl ale zpoždění, a zrovna když přijel na most, začaly dýmovničky vybuchovat. Lidi ve vlaku měli samozřejmě strach a skákali ven, protože si mysleli, že spadnou do řeky. No, to jsme měli průšvih...“

Zaměstnání a další osudy po válce

Jindřich Hojer měl rád chemii a svému náročnému povolání věnoval hodně. Aby mohl dělat to, co ho bavilo, vstoupil v roce 1948 do KSČ. Ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích-Rybitví zajišťoval náměty na výzkum, realizaci projektů pro pět desítek lidí, kteří byli zaměstnáni v jeho oddělení. Vysokou školu vystudoval dálkově v Praze a roku 1969 obhájil kandidátskou disertaci tamtéž. „Kdo nebyl u partaje, měl to špatné ve škole i v ústavu. Hrozili nám vyhazovem. Takových hlupáků, co podepsali přihlášku, nás bylo víc. Bylo to smutné období nesvobody, spousta nás tomu podlehla. Na ty roky nerad vzpomínám. Naštěstí jsem dost pilně pracoval a dost se mně v chemii dařilo. Na vojně jsem byl dokonce dvakrát vyreklamovaný, abych se zúčastnil záběhu nových provozů.“ Roku 1970 byl ale z KSČ vyloučen: „Při prověrkách se mě ptali, jak se dívám na okupaci. Řekl jsem, že to jednoznačně vidím jako politickou chybu Sovětů, a už jsem letěl.“ Vyhazov z partaje se podepsal na jeho dceři Evě, která kvůli tomu nesměla studovat vysokou školu.

V Rybitví pamětník pracoval až do důchodu jako vedoucí katalytické laboratoře. Jejich práce končila dodáním podkladů, podle kterých se postavily velké provozy. V Kralupech v národním podniku Kaučuk zavedli disproporcionaci kalafuny, v Rybitví výrobu polyesterového vlákna, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem látku proti korozi potrubí. Svou profesní kariéru zakončil Jindřich Hojer látkou, kterou uměli vyrobit jen Japonci a oni a kterou s úspěchem dodávali do Švýcarska. „Přišli jsme na způsob, jak zabránit korozi reaktoru. Hledali to na celém světě. Chemii přeje náhoda. Většina chemiků, když se pokus nepovede, tak to vyhodí. Chytrý chemik, když se něco nepovede, pátrá, jestli se výsledek dá využít jinak.“ Na Vysoké škole chemické v Pardubicích přednášel později dvanáct let katalytickou chemii.

V roce 1959 dostalo Akademické gymnázium Řád práce a byla uspořádána oslava. Všichni absolventi se sešli v Obecním domě v Praze. „Na tom srazu jsem zjistil, že mezi námi je z původních třiadvaceti studentů sedm lékařů.  Tehdy jsem si udělal seznam všech spolužáků a mezi těmi lékaři byla i moje první studentská láska.“ Když o třiadvacet let později zemřela pamětníkova manželka a on po ní uklízel věci, našel i tento seznam spolužáků a rozhodl se Taisu Štolcovou vyhledat. Pracovala jako primářka v Kosmonosech v psychiatrické léčebně a měla pověst vynikajícího diagnostika. „Byla to i ve svých šedesáti letech velká krasavice. Divil jsem se, že zůstala svobodná – chlapi prý za ní dolejzali jako mouchy na zkažené maso. Naše prvotní setkání nebylo nijak zvlášť srdečné, ptala se mě, co potřebuju. Dal jsem jí dopis, který jsem jí napsal a který jsem neměl odvahu odeslat. V něm jsem se jí vyznával ze svých citů. Ona to přede mnou četla a já trnul, co z toho bude. Pořád jsem netušil, na čem jsem. Dočetla dopis, udělala dva kroky ke mně, rozpřáhla náruč a řekla: ‚Pojď ke mně, Jindro!‘ Já vyskočil jako čert z krabičky, objali jsme se a tekly nám slzy štěstí. Po čtyřiceti letech jsme byli zase spolu.“

Časem spolu začali bydlet a v roce 1983 se vzali. Prožili spolu pětadvacet kouzelných let. „Oba jsme v důchodu ještě pracovali, měli jsme dost peněz, takže o prázdninách jsme procestovali celou Evropu. Měli jsme nádherný život.“ Taisa bohužel onemocněla Parkinsonovou chorobou a v roce 2008 zemřela. Do třetice se roku 2012 sblížil s dávnou kamarádkou Miladou, se kterou žili společně pět let. Ani ona však již nežije, zemřela v roce 2017 na následky pádu po mrtvici. „Každá z mých žen byla skvělá a s každou jsem prožil nádherný život,“ uvádí pamětník s neochvějnou přesvědčivostí.

Jindřich Hojer je typický optimistický extrovert. Dnes žije v pardubickém Domově pro seniory v péči sestřiček s nezmenšeným elánem, stálou energií a úsměvem. Malý pokoj zdobí obrázky a fotografie dvou vnoučat a čtyř pravnoučat. Dodnes má všude spoustu známých, nejen skautů, ale i sportovců, protože vždy hodně sportoval. Chodil padesátikilometrové pochody, osobní rekord má 72 kilometrů za 12 hodin. Ve svých čtyřiceti letech se dal k horolezcům a po Tatrách by prý mohl provázet. Není divu – během třiadvaceti pobytů vystoupil na všechny nejvyšší hory a štíty.

Jaroslav Foglar a Rychlé šípy

Po válce skautské oddíly svoji původní činnost obnovily jen z malé části, pokud vůbec. Po únoru 1948 byla skautské činnosti učiněna další přítrž, tentokrát o mnoho delší. Ani Jindřich Hojer se už do skautingu nezapojil, jeho cesta směrovala jinam – dokončit studia, najít si povolání a založit rodinu.

Jaroslav Foglar byl nešťastný, protože mu nevycházely knížky. Prošel různými zaměstnáními a s pamětníkem se setkali až v roce 1960 na jeho autogramiádě v kulturním domě na pražském Chodově. Zde také na žádost kamarádů vystoupil na náměstí plném lidí. Zde poprvé „rychlošípák“ Jindra Hojer podepisoval lidem knížky. „Nevěděl jsem si s tím rady, ale Jestřáb mi dal najevo, ať podepisuju, že to je v pořádku...“

Další setkání se odehrálo v roce 1986 na srazu členů původních oddílů, kde si předali svá telefonní čísla a od té doby až do Foglarovy smrti si volali. Kolem sto dvaceti lidí se setkávalo každý měsíc. „Na začátku se řešily skautské věci, o přestávce se jedl párek s hořčicí a pak byla beseda. Sešli jsme se kluci z oddílu a kecali jsme. Na besedě Jestřáb řekl, že tam jsem já a ať něco řeknu o sobě. Vyprávěl jsem, jak jsem chtěl udělat Jestřábovi radost. Museli jsme vždy z tábořiště vysbírat hřebíky, aby je nesežraly krávy. Já jsem jednou koupil nové hřebíky, nechal je na dešti zrezivět, a pokládal jsem je na místa tak, aby je jiný bdělý táborník snadno našel, donesl je Jestřábovi a udělal mu tím radost.“

Když Jaroslav Foglar v roce 1999 zemřel, uvědomil si, že mu nikdy nepoděkoval, a tak společně s Václavem Černým vydali knihu „Jestřábe, díky“ s příspěvky od chlapců z oddílu i od jeho přátel. „Jsem rád, že jsme to udělali,“ říká Jindřich Hojer.

Po Foglarově smrti se také objevovali uchazeči o jeho dědictví. „Bylo to nechutné, a proto bylo nutné sepsat ‚Prohlášení na obranu Jestřába‘. Třicet nás to podepsalo jako signatáři a rozeslalo se to do redakcí a divadel. Za pár dní mi telefonovali z Uherského Hradiště, že si to přečetli a celé divadlo to podepsalo také, a jestli nemám něco společného s Rychlými šípy, že tam hrají komiks Rychlé šípy, a jestli nechci přijet na stou reprízu. Byl jsem tam od té doby celkem devětkrát, až do čtyřstépadesáté reprízy. Teď se chystá pětistá repríza, tak musím cvičit, abych mohl do auta. To bude velký, divadlo se bude třást. Mluvčí divadla mi každou chvíli telefonuje, jak pokračuju se cvičením, že se na mě už těší. Je tam úžasná parta srdečných lidí.“

Příběhy Rychlých šípů byly zpracovány i jako dětská opera v Brně. „Hrálo to i divadlo Sklep. Když se křtila ulice Jaroslava Foglara na Chodově, tak tam řádili. Měli tam i jeřáb, na kterém přiletěl Jan Tleskač na svým kole a měl v ruce tabulku s názvem ulice Jaroslava Foglara.“

Foglarovy knížky svou touhou po kráse a dobrodružství oslovují už několikátou generaci kluků a holek. Na stránkách jeho knih se člověk setká s krásou, fantazií, citem i pevnými morálními zásadami. Foglarovy příběhy se dodnes umějí dotknout duše. Proč tomu tak je? Na to Jindřich Hojer odpovídá: „On psal pořád jako kluk, jednoduše a čtivě. Jeho příběhy vám připomenou mládí, v každém je legrace i ponaučení... Chodí mi sem děti, abych jim podepsal knížky, dřív jsem k nim chodil na besedy. Skaut žije a z toho mám radost. Tady u mě se dveře netrhnou... Někdy je tady v tom malým pokojíčku i třináct lidí! Nebyla to vždycky jenom růžová zahrada, ten můj život, ale byl nádherný. A vždycky ráno, když se probudím, tak si říkám: ‚Zaplať Pánbůh za to...‘“

„Tak budeme pomalu končit, ne?“ usmívá se čtyřiadevadesátiletý Jindra Hojer, který je v duši stále kluk. A na rozloučenou mi podává levou ruku – od srdce.